3 Tdo 198/2016

02. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 2 odst. 5
  • TrŘ - § 5 odst. 6

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 3. 2016 o dovolání, které podal obviněný I. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 4 To 359/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 106/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 4 T 106/2010, byl obviněný I. K. na skutkovém základě popsaném pod body 1. až 6. výroku uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to byl podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným v rozsudku blíže specifikovanou škodu. Podle § 229 odst. 2 byla část poškozených odkázána se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 4 To 359/2014, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že na upraveném skutkovém základě uznal obviněného I. K. vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (zákona č. 140/1960 Sb., účinného do 31. 12. 2009), za což jej podle § 250 odst. 3 trestního zákona odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců nepodmíněně. Pro výkon trestu jej podle § 39a odst. 3 trestního zákona zařadil do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 trestního zákona a § 50 odst. 1 trestního zákona uložil obviněnému trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu šesti let. Dále podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 2 trestního řádu rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody. Podle § 256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že soudy hodnotily jeho jednání jako trestný čin podvodu přesto, že byly předloženy důkazy o obchodněprávní rovině věci, kdy bylo namístě využít právní nástroje občanského práva. Nebylo prokázáno, že by od počátku přistupoval ke své podnikatelské činnosti podvodně, naopak se dostal toliko do ekonomických problémů zaviněných z velké části postupem samotných poškozených. V žádném případě se nepotvrdilo vyvádění finančních prostředků, neboť pouze využíval dva bankovní účty a všechny platby na obou účtech byly příjmy jeho společnosti. Ve věci zpracovaný znalecký posudek naprosto neodráží konkrétní situaci a na jeho zpracovatele podal trestní oznámení. Obviněný dále namítl, že ve světle judikátů Nejvyššího soudu nelze aplikovat normy trestního práva tam, kde je primárně možno uplatnit normy civilního práva, což je právě daný případ. Odvolací soud mu navíc uložil nepřiměřeně tvrdý trest, který s ohledem na jeho věk a dobu od spáchání skutku ztrácí jakoukoliv výchovnost.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 359/2014 ze dne 18. 3. 2015, a to ve všech výrocích, a vrátil spis k novému rozhodnutí, případně aby zrušil i rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 4 T 106/2010 ze dne 5. 6. 2014 a vrátil věc prvoinstančnímu soudu k novému rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.

Obviněný I. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Pokud obviněný namítal, že nebylo prokázáno, že by od počátku přistupoval ke své podnikatelské činnosti podvodně a že by vyváděl finanční prostředky ze společnosti, a dále že ve věci zpracovaný znalecký posudek neodráží konkrétní situaci, zpochybňoval tím ve skutečnosti pouze výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Tyto jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zde neexistuje onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky § 2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s § 2 odst. 5 trestního řádu. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídala ani námitka obviněného, že uložený trest je nepřiměřeně tvrdý. Takovou argumentaci navíc nelze podřadit ani pod samostatný důvod dovolání vztahující se k ukládání trestu [§ 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu], neboť ten není naplněn při pouhé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 22/2003).

Pod deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu tak bylo možné podřadit pouze námitky obviněného, že se jednalo výlučně o obchodní spor, na jehož řešení neměly být aplikovány normy trestního práva. Obviněný tím v podstatě poukazoval na nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Princip subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze konstatovat, že sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví, jimiž lze jinak též zajistit odstranění či nápravu nežádoucího právního či faktického stavu. Výše uvedeným teoretickým východiskům napadená rozhodnutí soudů obou stupňů neodporují, když i podle názoru Nejvyššího soudu se jednání obviněného vymklo z běžných obchodních vztahů a užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo proto zcela namístě.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 2. 3. 2016



JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 198/2016, ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.198.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies