28 Cdo 4284/2015

02. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • 229/1991 Sb. - § 11a

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. K. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o vydání náhradního pozemku,vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 124/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. června 2015, č. j. 12 Co 342/2014-265, takto:



I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni výrokem po bodem I změnil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 4. června 2014, č. j. 5 C 124/2013-190, tak, že nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu pozemku parc. č. 2485 v katastrálním území Ž. u S., k uspokojení nároku žalobce – oprávněné osoby – na převod náhradních pozemků za pozemky, které mu nelze vydat, plynoucího z označeného rozhodnutí pozemkového úřadu (§ 11 odst. 2, § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“). Žalobci uložil zaplatit žalované částku 44 056 Kč (výrok II); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (jež zde nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

K dané právní problematice se dovolací soud vyslovil především v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 (uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž formuloval a odůvodnil závěr, že „důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad; srov. § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba – při liknavém postupu fondu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného“. [V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud reagoval i na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněných osobám, k níž došlo s účinností od 14. 4. 2006, zákonem č. 131/2006 Sb., uzavíraje, že ani postup podle nového ustanovení § 11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu k převodu náhradích pozemků.]

Odkazuje též na rozhodovací praxi Ústavního soudu (zejm. na nález ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. října 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05), Nejvyšší soud znovu připomněl, že poskytování náhradích pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodal, že takové rozhodnutí soudu, v němž bude Pozemkovému fondu ČR (předchůdce žalované) uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující a že takové rozhodnutí je v souladu s principem ovládající soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva (vigilantibus iura scripta sunt).

Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem zásadně předpokládanému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup Pozemkového fondu ČR (nyní pozemkového úřadu) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, jenž je – spolu s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu – dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v souladu se shora citovanou judikaturou, měl-li v daném případě odvolací soud na zřeteli jak dobu prodlení žalované (jejího předchůdce) s uspokojením nároků žalobce (jenž má původ v rozhodnutí vydaném již v roce 1993), tak i další okolnosti případu, jejichž zhodnocením dospěl k závěru, že postup žalované lze i ve věci nyní posuzované kvalifikovat jako přinejmenším liknavý [srov. též zjištění o aktivním přístupu žalobce při uplatňování nároku, v kontrastu s postojem předchůdce žalované, jenž – z pohledu výsledku řízení nedůvodně – dříve zpochybňoval výši žalobcova nároku, jenž byl deklarován až rozsudkem Městského soudu v Praze z 19. října 2011, sp. zn. 18 Co 388/2011, kdy dovolání proti němu podané Nejvyšší soud zamítl rozsudkem ze dne 10. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 1013/2012; proto jsou neopodstatněné i námitky žalované případně kritizující předchozí neúčast žalobce v nabídkových řízeních, nehledě na omezenou nabídku pozemků určených k převodu, postrádající patřičné kvalitativní parametry, jakož i upřednostňování převodů půdy podle zákona č. 95/1999 Sb.].

Zjištění o okolnostech, jež vedly soudy nižších stupňů k úvaze o liknavém (či snad svévolném) jednání žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) patří pak vesměs k závěrům skutkovým, pro které rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejichž případnou kritikou nemůže být založena přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Závěry, na nichž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem, nejsou pak v rozporu ani s další judikaturou, na níž žalovaná současně poukazuje v dovolání (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, ze dne 9. června 2010, sp. zn. 28 Cdo 171/2009, ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 4. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, ze dne 1. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008). Konkrétní odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014 (jímž odvolací soud aproboval závěry soudů nižších stupňů, že v konkrétní věci jím tehdy posuzované nelze postup žalované označit za liknavý, svévolný či diskriminační) nelze mít za případný, bylo-li označené rozhodnutí vydáno za jiných skutkových okolností, kdy liknavost a svévole na straně Pozemkového fondu „nebyla doložena“. Případný není ani odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006 (jde-li ve věci nyní posuzované o převod náhradního pozemku oprávněné osobě, jejíž nárok nebyl dlouhodobě uspokojen, nikoliv o posouzení platnosti převodní smlouvy, jíž uzavřel Pozemkový fond ČR s jinou osobou – postupitelem pohledávky na převod náhradního pozemku v rozporu se zákonem, ustanovením § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb.). Přiléhavá není ani argumentace závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014 (bylo-li toto žalovanou označené usnesení dovolacího soudu vydáno rovněž v situaci, kdy liknavost, svévole či diskriminace žadatele – oprávněné osoby – o převod náhradních pozemků v řízení prokázány nebyly).

Pochybnosti o vhodnosti náhradních pozemků k uspokojení restitučního nároku (s ohledem na nyní již realizované pozemkové úpravy, resp. zjištění, že pozemek není dotčen nároky jiných osob) byly rozptýleny již v odvolacím řízení a v kontradikci s judikaturou není ani závěr, že za účelem uspokojení nároku lze převést i pozemek, jehož hodnota (či výměra) je nepatrně vyšší než hodnota (výměra) původního pozemku, za současného uložení povinnosti oprávněné osobě vyrovnat rozdíl hodnot v penězích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014).

Jelikož relevantní právní otázky, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a Nejvyšší soud neshledává přesvědčivé důvody, pro které by tyto v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešené právní otázky měly být posouzeny jinak, dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, v situaci, kdy žalobci, jenž by na náhradu nákladů tohoto řízení měl jinak zásadně právo (srov. § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.), v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. března 2016



Mgr. Petr Kraus
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4284/2015, ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4284.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies