21 Cdo 2124/2015

15. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Mgr. V. V., proti žalované České republice – Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, Jezuitská č. 585/4, o uložení povinnosti žalované podat do rukou ministra spravedlnosti České republiky návrh na jmenování žalobce státním zástupcem s přidělením k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 a o určení, že žalovaná úmyslně neoprávněně zasáhla do práva žalobce na rovnost a rovné zacházení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 24/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2014 č. j. 62 Co 138/2014-460, takto:


I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



Odůvodnění:


Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 15. 11. 2004 domáhal, aby


I. byla žalovaná povinna podat do rukou ministra spravedlnosti návrh na jmenování žalobce státním zástupcem s přidělením k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1;II. bylo určeno, že žalovaná úmyslně neoprávněně zasáhla do práva žalobce na rovnost a rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání na volné funkční místo státního zástupce, a to tím způsobem, že dne 14. 11. 2002 rozhodla, že nebude podán návrh na jmenování žalobce státním zástupcem k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 nebo k jinému státnímu zastupitelství České republiky, ačkoli žalobce splnil veškerá zákonná kritéria pro jmenování státním zástupcem;

III. bylo určeno, že žalovaná úmyslně nesprávně a neoprávněně v roce 2002 zamlčela žalobci, že o něm v rozporu s právním řádem a profesní etikou státního zástupce shromáždila osobní údaje, úmyslně mu nedovolila se s těmito údaji o jeho osobě zpracovávanými seznámit a k těmto údajům se vyjádřit v řízení o jmenování státním zástupcem;

IV. byla žalovaná povinna omluvit se žalobci za porušení práva na rovnost a práva na rovné zacházení a nepřípustnou diskriminaci v řízení o přijetí do zaměstnání na volné místo státního zástupce, a to prostřednictvím písemného, datovaného a vlastnoručně podepsaného dopisu, zaslaného a doručeného na adresu žalobce, ve znění uvedeném v žalobě;

V. byla žalovaná povinna zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 1.000.000,- Kč;

VI. byla žalovaná „jednající prostřednictvím“ Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze povinna zaplatit žalobci náhradu škody spočívající v ušlém platu státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 za období ode dne 1. 3. 2002 do okamžiku podání návrhu žalovanou na jmenování žalobce státním zástupcem do rukou ministra spravedlnosti v „minimální výši“ 640.000,- Kč;

VII. byla žalovaná „jednající prostřednictvím“ Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze povinna při výpočtu platu státního zástupce a právní praxe státního zástupce pohlížet na žalobce jako na osobu jmenovanou státním zástupcem k obvodnímu státnímu zastupitelství ke dni 1. 3. 2002 a považovat tento den za den stanovený k nástupu žalobce do výkonu funkce státního zástupce.



Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 17. 11. 1997 uzavřel pracovní smlouvu s Městským státním zastupitelstvím v Praze, na základě které byl přijat do pracovního poměru jako právní čekatel na funkci státního zástupce, že tento pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou do 31. 5. 2001, že dne 29. 8. 2001 vykonal závěrečnou zkoušku právního čekatele na státního zástupce, že podáním ze dne 7. 9. 2001 požádal Městské státní zastupitelství v Praze o předložení návrhu na jmenování do funkce státního zástupce nejvyšší státní zástupkyni, že Městské státní zastupitelství v Praze mělo povinnost plynoucí z čl. 7 pracovní smlouvy návrh na jmenování předložit v případě, že žalobce vykoná závěrečnou zkoušku právního čekatele a bude splňovat „všechny zákonné podmínky“, že Městské státní zastupitelství v Praze i přes splnění uvedených podmínek návrh na jmenování předložilo nejvyšší státní zástupkyni až poté, co mu to bylo uloženo náměstkem ministra spravedlnosti JUDr. Josefem Baxou (v dubnu 2002), a že nejvyšší státní zástupkyně Mgr. Marie Benešová v listopadu 2002 rozhodla, že nepodá ministru spravedlnosti návrh na jmenování žalobce do funkce státního zástupce, bez uvedení nějakého „legálního, věcného, případně vážného důvodu“, o čemž se žalobce dozvěděl z dopisu Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 11. 2002. Protože nejvyšší státní zástupkyně nepředložila návrh na ustanovení žalobce státním zástupcem ministru spravedlnosti, nemá ministr možnost rozhodnout „kladně či záporně“ o jmenování. Žalobce má za to, že nejvyšší státní zástupkyně je povinna tento návrh podat a že jeho nepodáním došlo „k porušení celé řady jeho ústavně zaručených práv, a to zejména práva na rovnost a rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání“, a (mimo jiné) ustanovení čl. 1 a čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 7 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, čl. 1 odst. 1 písm. b) Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 111, o diskriminaci v zaměstnání a povolání, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 odst. 2 písm. a) a b) směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. 11. 2000, § 1 odst. 4 a 8, § 7 odst. 2, 3 a 4 a § 28 zákoníku práce a § 1 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb. Žalobce uvedl, že byl diskriminován pro svůj zdravotní stav (z důvodu, že byl často nemocen), že na délku řízení o jeho jmenování státním zástupcem nahlíží jako na projev šikanování jeho osoby ze strany nejvyšší státní zástupkyně a že žalovaná porušila jeho právo na rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání, neboť v roce 2002 byl žalobce jediným čekatelem, u něhož nebyl podán návrh na jmenování státním zástupcem do rukou ministra spravedlnosti.

Obvodní soud pro Prahu 2 - poté, co usnesením ze dne 2. 12. 2005 č. j. 14 C 266/2004-118 vyloučil k samostatnému řízení návrhy žalobce uvedené pod body I, II, III, IV a V žaloby, a poté, co Vrchní soud v Praze usneseními ze dne 19. 6. 2006 č. j. Ncp 918/2006-118 a č. j. Ncp 917/2006-118 rozhodl, že k projednání žaloby pod body III, IV a V žalobního petitu a k rozhodnutí těchto věcí jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy a že tyto věci budou postoupeny Krajskému soudu v Brně - rozsudkem ze dne 23. 8. 2012 č. j. 14 C 24/2008-242 zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované podat do rukou ministra spravedlnosti České republiky návrh na jmenování žalobce státním zástupcem s přidělením k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 jakož i žalobu o určení, že žalovaná úmyslně neoprávněně zasáhla do práva žalobce na rovnost a rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání na volné funkční místo státního zástupce, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce byl na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 17. 11. 1997 na dobu určitou do 31. 5. 2001 právním čekatelem na funkci státního zástupce, že Městské státní zastupitelství v Praze se v pracovní smlouvě zavázalo, že pokud žalobce vykoná úspěšně závěrečnou zkoušku právního čekatele a pokud bude splňovat všechny „zákonné podmínky“, Městské státní zastupitelství v Praze předloží nejvyššímu státnímu zástupci návrh na žalobcovo ustanovení do funkce státního zástupce na volné funkční místo v obvodu Městského státního zastupitelství v Praze, že poté, co žalobce úspěšně vykonal závěrečnou zkoušku, městský státní zástupce v Praze dne 15. 4. 2002 předložil nejvyšší státní zástupkyni návrh na jmenování žalobce do funkce státního zástupce a jeho přidělení k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1, v němž podal hodnocení žalobcovy čekatelské praxe se závěrem, že „nenabyl přesvědčení, že žalobce je způsobilý vykonávat praxi státního zástupce“, že žalobce byl dopisem vedoucího oddělení organizačního a personálního Městského státního zastupitelství v Praze Mgr. M. O. ze dne 29. 11. 2002 informován o tom, že nejvyšší státní zástupkyně svým rozhodnutím ze dne 14. 11. 2002 využila svého zákonného práva nenavrhnout žalobce ministru spravedlnosti ke jmenování státním zástupcem, a že ústavní stížnost žalobce proti neoprávněnému zásahu nejvyšší státní zástupkyně Mgr. Marie Benešové ze dne 14. 11. 2002, jímž nebyl postoupen ministru spravedlnosti k rozhodnutí návrh na ustanovení žalobce do funkce státního zástupce, byla Ústavním soudem odmítnuta. Soud prvního stupně dovodil, že nebylo povinností nejvyššího státního zástupce podat návrh na jmenování žalobce státním zástupcem, neboť jde o jeho „svébytné rozhodnutí“, jímž dává najevo své „výlučné právo výběru svých zaměstnanců“ a „formování svých pracovních kolektivů“, a ze žádného právního předpisu nevyplývá povinnost přijmout do pracovního poměru konkrétní osobu. Uvedl, že nikdo (ani právní čekatel) nemá právní nárok na to, aby ho nejvyšší státní zástupce navrhl ministru spravedlnosti ke jmenování státním zástupcem, že uvedený postup nelze „vynucovat“, neboť jde o rozhodnutí nejvyššího státního zástupce, který „za dobré fungování svého rezortu nese plnou odpovědnost“, a že nejvyšší státní zástupkyně postupovala „zcela zákonně, bez porušení svých povinností“.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2014 č. j. 62 Co 138/2014-460 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.735,- Kč. Neshledal důvodnou námitku žalobce, že přísedící Z. S. byla vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci, protože rozhodovala v jiné věci „v neprospěch žalobce“, ani námitku, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, případně že ve věci není dána pravomoc soudu, neboť spory o uložení povinnosti nejvyššímu státnímu zástupci podat ministru spravedlnosti návrh na jmenování žalobce do funkce státního zástupce a o určení, že žalovaná úmyslně neoprávněně zasáhla do práva žalobce na rovnost a rovné zacházení, jsou spory pracovněprávními ve smyslu § 7 odst. 1 občanského soudního řádu, k jejichž projednání je dána pravomoc soudu a ve smyslu § 9 odst. 1 občanského soudního řádu jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy. Uvedl, že z ustanovení § 18 zákona č. 283/1993 Sb. nevyplývá právo žalobce na to, aby mu při splnění zákonných podmínek pro jmenování státním zástupcem ve smyslu § 17 uvedeného zákona „vznikl nárok“ na jmenování, že to, zda nejvyšší státní zástupce podá ministru spravedlnosti návrh na jmenování státního zástupce, je výlučně na jeho uvážení a že, dospěje-li nejvyšší státní zástupce k závěru, že takový návrh nepodá, zákon č. 283/1993 Sb. nepožaduje, aby o tom vydal rozhodnutí a svůj postup zdůvodnil. Shledal, že určení, že žalovaná úmyslně a neoprávněně zasáhla do práva žalobce na rovnost a rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání na volné funkční místo státního zástupce, nemá oporu v ustanovení § 7 odst. 4 zákoníku práce ve znění platném do 29. 2. 2004 (podle tohoto ustanovení má zaměstnanec - dojde-li v pracovněprávních vztazích k porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení s muži a ženami - právo se domáhat, aby bylo upuštěno od tohoto porušování, aby byly odstraněny následky porušování a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění) a že případné vyhovění takovéto žalobě by spor účastníků „nijak nevyřešilo“, neboť závěr o tom, zda došlo k porušení práva žalobce na rovnost a rovné zacházení, představuje „předběžnou otázku v řízení o antidiskriminační žalobě podle § 7 odst. 4 zákoníku práce“, a je tedy „nerozhodné“, zda žalobce v řízení tvrdil skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že byl přímo nebo nepřímo diskriminován z důvodu tvrzeného zdravotního postižení (§ 133a občanského soudního řádu). Odvolací soud uzavřel, že žalobce nemá za těchto okolností na uvedeném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že dovodil, že se žalobce nemohl dovolávat určení, že žalovaná úmyslně a neoprávněně zasáhla do práva na rovnost a rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání vzhledem k ustanovení § 7 odst. 4 zákoníku práce ve znění platném ke dni 29. 2. 2004, aniž by uvedl, proč vzal za rozhodné zrovna toto datum, když k rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně o nepodání návrhu na jmenování žalobce mělo dojít v říjnu nebo v listopadu 2002 a když žalobce podal žalobu 15. 11. 2004. Namítá, že se nedovolával nerovného zacházení „z toho titulu, že by byl mužem“, tedy že by byl znevýhodňován pro své pohlaví, nýbrž pro svůj zdravotní stav a postižení. Má za to, že má právo domáhat se určení, že bylo zasaženo do jeho práva na rovnost, neboť mu to právní řád nezakazuje, a to s ohledem na jeho ústavně zaručené právo podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a že aplikace zákoníku práce na vztah účastníků „není na místě“, neboť žalovaná nebyla a ani neměla být jeho zaměstnavatelem. Podle názoru dovolatele nelze připustit, aby „nepřiměřeně rigidní aplikace norem procesního práva“ vedla k tomu, že přezkum práva na rovné zacházení bude „zmařen rozsudkem odvolacího soudu, že žalobce měl svoji žalobu z roku 2004 formulovat jinak“. Žalobou na určení chtěl dovolatel vytvořit „pevný základ pro další případné vymáhání svých práv z nerovného zacházení“. Protože odstranění jeho diskriminace by „nevyhnutelně“ vedlo k podání návrhu na jmenování státního zástupce „ve smyslu žaloby“, domáhal se žalobce „odstranění a upuštění od diskriminace a to tak, že se domáhal toho, k čemu by nebylo došlo, pokud by nebyl diskriminován“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu, případně aby rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť nebyly naplněny podmínky jeho přípustnosti podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, jakých nároků a za jakých podmínek se může domáhat fyzická osoba, ve vztahu k níž došlo před vznikem pracovního poměru (při jednání o jejím přijetí do zaměstnání) k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že k jednání žalované, v němž žalobce spatřuje porušení svého práva na rovnost a rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání (rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně nepodat návrh na jmenování žalobce státním zástupcem), došlo dne 14. 11. 2002 – posuzovat podle zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění zákonů č. 261/1994 Sb., č. 201/1997 Sb., č. 169/1999 Sb., č. 11/2001 Sb., č. 14/2002 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 151/2002 Sb. a č. 310/2002 Sb., tedy podle zákona o státním zastupitelství ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen „zákon o státním zastupitelství“), a podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb. a č. 202/2002 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen „zák. práce“).

Pracovní poměr státního zástupce se zakládá k České republice jmenováním do funkce státního zástupce ministrem spravedlnosti na návrh nejvyššího státního zástupce a řídí se zákoníkem práce, pokud zákon o státním zastupitelství nestanoví jinak; práva a povinnosti z pracovního poměru vykonává - nestanoví-li zákon o státním zastupitelství jinak - státní zastupitelství, k němuž je státní zástupce přidělen k výkonu funkce (srov. § 18 odst. 2, 4 a 6 zákona o státním zastupitelství).

Zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky včetně odměňování za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, odbornou přípravu a příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání (§ 1 odst. 3 zák. práce). V pracovněprávních vztazích je zakázána jakákoliv diskriminace zaměstnanců z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, sexuální orientace, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, členství nebo činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, odborových organizacích a jiných sdruženích, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu, zdravotního stavu, věku, manželského a rodinného stavu nebo povinností k rodině; je zakázáno i takové jednání zaměstnavatele, které diskriminuje nikoliv přímo, ale až ve svých důsledcích; za diskriminaci se nepovažují případy, které stanoví zákoník práce nebo zvláštní právní předpis nebo kdy je pro to věcný důvod spočívající v povaze práce, kterou zaměstnanec vykonává a který je pro výkon této práce nezbytný (§ 1 odst. 4 zák. práce).

Uvedené platí nejen v pracovněprávních vztazích mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, ale – jak vyplývá z ustanovení § 28 zák. práce - i ve vztazích před vznikem pracovního poměru, a tedy i pro postup při jednání o přijetí fyzické osoby do zaměstnání k jejímu potencionálnímu (budoucímu) zaměstnavateli (k zákazu diskriminace při uplatňování práva na zaměstnání srov. též ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2002).

Diskriminace je tedy v pracovních věcech - jak vyplývá z výše uvedeného - charakterizována jako jednání (v komisivní nebo omisivní podobě) zaměstnavatele nebo potencionálního (budoucího) zaměstnavatele (popřípadě toho, kdo je v případě tzv. vnějšího jmenování podle zvláštních předpisů oprávněn podat návrh na jmenování zaměstnance do funkce, kterým se zakládá pracovní poměr, nebo toho, kdo o takovém návrhu rozhoduje) [dále jen „zaměstnavatele“], které směřuje přímo nebo nepřímo (prostřednictvím zdánlivě neutrálních úkonů) ke znevýhodnění jednoho nebo i více zaměstnanců nebo potencionálních (budoucích) zaměstnanců (dále jen „zaměstnanců“) ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele, jehož pohnutkou (motivem) jsou (zákonem stanovené) diskriminační důvody.

Podle ustanovení § 7 odst. 4 zák. práce dojde-li v pracovněprávních vztazích k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení s muži a ženami, má zaměstnanec právo se domáhat, aby bylo upuštěno od tohoto porušování, aby byly odstraněny následky tohoto porušování a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

Podle ustanovení § 7 odst. 5 zák. práce pokud byla ve značné míře snížena důstojnost zaměstnance nebo jeho vážnost na pracovišti a nebylo postačující zjednání nápravy podle odstavce 4, má právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

Podle ustanovení § 7 odst. 6 zák. práce výši náhrady podle odstavce 5 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práv a povinností došlo.

Z citovaných ustanovení, která je třeba – vzhledem k všeobecné povinnosti zaměstnavatelů zajišťovat rovné zacházení se zaměstnanci a zakázu jakákoliv diskriminace zaměstnanců stanoveným v § 1 odst. 3 a 4 zák. práce – vztáhnout nejen na případy diskriminace zaměstnanců z důvodu pohlaví, nýbrž na všechny případy porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení a diskriminace, vyplývá, že, dojde-li v pracovněprávních vztazích k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci, má zaměstnanec právo se domáhat, aby bylo upuštěno od tohoto porušování, aby byly odstraněny následky tohoto porušování, aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění nebo aby - byla-li ve značné míře snížena důstojnost zaměstnance nebo jeho vážnost na pracovišti a nebyly-li uvedené prostředky postačující ke zjednání nápravy - mu byla poskytnuta náhrada nemajetkové újmy v penězích, jejíž výši určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práv a povinností došlo. Za podmínek uvedených v ustanoveních § 187 odst. 1 a odst. 2 zák. práce se poškozený zaměstnanec může domáhat též náhrady škody.

Nezbytnou podmínkou pro to, aby se zaměstnanec mohl úspěšně domáhat, aby bylo upuštěno od porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo od diskriminace, je, aby toto porušování (diskriminace) trvalo, popř. aby existovalo bezprostřední nebezpečí (hrozba) jeho uskutečnění či opakování v budoucnu. Z toho plyne, že právní prostředek tohoto druhu nemá místo tam, kde porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo diskriminace již byly ukončeny (dokonány) a netrvají, popř. kde neexistuje žádné bezprostřední nebezpečí (hrozba) jejich uskutečnění či opakování v budoucnu. Pro posouzení, zda jsou splněny podmínky pro to, aby bylo zaměstnavateli uloženo upustit od porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo od diskriminace, je přitom rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).

Předpokladem úspěšnosti žaloby zaměstnance na odstranění následků porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo diskriminace bude, že následky tohoto porušování (diskriminace) v době rozhodování soudu trvají (i když porušování samo nebo diskriminace již pominuly) a že způsob jejich odstranění navržený zaměstnancem v žalobě je přiměřený porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo diskriminaci, k nimž v konkrétním případě došlo. Přiměřenost způsobu odstranění následků tohoto porušování (diskriminace) bude záviset na konkrétních okolnostech každého případu a jeho volba musí vždy odpovídat povaze a rozsahu porušování (diskriminace), jehož následky mají být odstraněny. Při posuzování přiměřenosti způsobu odstranění následků porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo diskriminace navrženého zaměstnancem je třeba se zabývat i tím, zda navržený způsob odstranění těchto následků – jestliže by byl převzat do výroku rozhodnutí soudu – by bylo možné vykonat prostředky soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V případě, že k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci došlo před vznikem pracovního poměru (při uplatňování práva na zaměstnání), není přiměřeným způsobem odstranění následků tohoto porušování nebo diskriminace, jehož by se zaměstnanec mohl úspěšně domáhat, přijetí zaměstnance do pracovního poměru zaměstnavatelem, který jej odmítl přijmout na základě porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo diskriminace, neboť pracovněprávní vztahy podle zákoníku práce mohou vzniknout – jak vyplývá z ustanovení § 7 odst. 1 zák. práce - jen se souhlasem zaměstnance a zaměstnavatele, a zaměstnavatel proto není povinen uzavřít se zaměstnancem pracovní smlouvu (popřípadě ho jmenovat do funkce), kterou se zakládá pracovní poměr.

Účelem přiměřeného zadostiučinění (satisfakce), které představuje další prostředek právní ochrany zaměstnance, došlo-li k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci, je přiměřeně, tj. s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu v co nejúčinnější míře vyvážit a zmírnit nepříznivé následky tohoto porušování (diskriminace) na straně zaměstnance. Přiměřené zadostiučinění může spočívat například v omluvě zaměstnavatele zaměstnanci, do jehož práv bylo zasaženo, učiněné vhodným (přiměřeným) způsobem a formou, nebo v jiném projevu zaměstnavatele vůči zaměstnanci, v němž dá zaměstnavatel najevo, že uznává, že jeho jednáním došlo k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci zaměstnance. Protože přiměřené zadostiučinění poskytuje zaměstnanci zaměstnavatel a nikoliv soud, nemůže se zaměstnanec domáhat, aby mu bylo toto zadostiučinění dáno určením soudu, že jednáním zaměstnavatele došlo k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci zaměstnance (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 4429/2013, který byl uveřejněn pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2015).

Určení, že jednáním zaměstnavatele došlo k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci zaměstnance, nepatří mezi prostředky právní ochrany zaměstnance při porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo při diskriminaci uvedené v ustanoveních § 7 odst. 5 a 6 zák. práce. Takového určení právní skutečnosti se proto zaměstnanec může domáhat jen za podmínek stanovených v § 80 písm. c) o. s. ř.

Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972).

Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 psím. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).

Jednání zaměstnavatele, kterým došlo k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci zaměstnance, je předpokladem pro úspěšné uplatnění prostředků právní ochrany zaměstnance při porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo při diskriminaci uvedených v ustanoveních § 7 odst. 5 a 6 zák. práce (popřípadě pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody) a tím, zda se jej zaměstnavatel dopustil, se soud zabývá v řízení o těchto prostředcích právní ochrany (popřípadě v řízení o náhradu škody). Uplatní-li proto zaměstnanec [žalobou na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř.] tyto prostředky (popřípadě nárok na náhradu škody), je žaloba o určení, že jednáním zaměstnavatele došlo k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci zaměstnance, zbytečná (neboť požadovaným určením nebude možné předejít žalobě o plnění, která již byla podána) a zaměstnanec nemůže mít za těchto okolností – jak vyplývá z výše uvedeného – na určení takové právní skutečnosti naléhavý právní zájem.

V projednávané věci se žalobce (žalobou na splnění povinnosti) domáhal (mimo jiné), aby byly odstraněny následky porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení, které spatřoval v tom, že nejvyšší státní zástupkyně dne 14. 11. 2002 rozhodla, že nebude podán návrh na jeho jmenování státním zástupcem (tím, že žalované bude uložena povinnost podat do rukou ministra spravedlnosti návrh na jmenování žalobce státním zástupcem s přidělením k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1), aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění formou omluvy, aby mu byla poskytnuta náhrada nemajetkové újmy v penězích a aby mu byla nahrazena škoda. Za těchto okolností nemohla jeho současně podaná žaloba o určení, že žalovaná uvedeným jednáním úmyslně neoprávněně zasáhla do práva žalobce na rovnost a rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání na volné funkční místo státního zástupce, splnit svou preventivní funkci ve vztahu k žalobě o plnění (neboť požadovaným určením není možné této již podané žalobě předejít), a žalobce proto neměl – jak vyplývá z výše uvedeného a jak rovněž správně uzavřel odvolací soud – na uvedeném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.

Soudy správně nevyhověly žalobě ani v části, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaná byla povinna podat do rukou ministra spravedlnosti návrh na jmenování žalobce státním zástupcem s přidělením k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1. Není-li - jak bylo uvedeno výše - přiměřeným způsobem odstranění následků porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo diskriminace, jehož se zaměstnanec může úspěšně domáhat, přijetí zaměstnance do pracovního poměru zaměstnavatelem, který jej odmítl přijmout na základě porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo diskriminace, nemůže jím být ani podání návrhu na přijetí zaměstnance do pracovního poměru tím, kdo je k podání takového návrhu oprávněn, tomu, kdo o tomto návrhu rozhoduje. Žalobě proto nemohlo být v části, v níž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost podat ministru spravedlnosti návrh na jeho jmenování státním zástupcem, vyhověno, i kdyby bylo prokázáno, že při postupu žalované ve vztahu k žalobci skutečně došlo k porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2004 sp. zn. I. ÚS 30/03, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce proti postupu Nejvyššího státního zastupitelství, jednajícího prostřednictvím nejvyšší státní zástupkyně, která ministru spravedlnosti nepodala návrh na jmenování žalobce státním zástupcem, a v jehož odůvodnění Ústavní soud uvedl, že v postupu nejvyšší státní zástupkyně nespatřuje jednání, které by vůči žalobci mělo diskriminační povahu, a že její jednání je realizací práva zaměstnavatele na výběr osob, které budou jeho zaměstnanci, byť by se tyto pracovněprávní vztahy realizovaly u zaměstnavatele, který má povahu orgánu veřejné moci).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. března 2016


JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu






Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2124/2015, ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2124.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies