7 Tdo 282/2016

22. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 175 odst. 2 písm. b)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 22. března 2016 v Brně dovolání obviněného M. Ř., a obviněného J. V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 9 To 202/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 213/2012, a rozhodl takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. Ř. a J. V. odmítají.

Odůvodnění:


Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 1 T 213/2012, uznal obviněného M. Ř. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spáchaných ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a obviněného J. V. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spáchaných formou účastenství ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, které podle skutkových zjištění soudu spáchali tím, že

poté, co obviněný J. V. dne 20. 5. 2011 získal jako vydražitel příklepem soudní exekutorky Mgr. Pavly Fučíkové nemovitost č. p. ... v obci O., okres P., obývanou rodinou předchozího spolumajitele poškozeného P. K., a po dvou setkáních s poškozeným P. K. zjistil, že se nechce vystěhovat dobrovolně, se obviněný J. V. v úmyslu vystěhovat rodinu poškozeného co nejrychleji a bez soudního rozhodnutí obrátil o pomoc na obviněného D. C., a přestože věděli, že obviněný J. V. nemá právní titul k vyklizení předmětné nemovitosti, obviněný D. C. zprostředkoval kontakt na obviněného M. Ř., kterého znal jako vykonavatele soudního exekutora a jako osobu se zkušenostmi s vyklízením nemovitostí, s nímž se obviněný J. V. poté, co jej seznámil se svým úmyslem, dohodl, že na vyklízení najmou obviněnou společnost M., s.r.o., neboť obviněný M. Ř. se znal s jejím jednatelem obviněným M. V., který po akceptaci této objednávky a při vědomí absence soudního rozhodnutí o vyklizení, uzavřel k realizaci tohoto požadavku jménem obviněné společnosti M., s.r.o., dohodu o provedení práce s obviněnými R. B., L. F., M. H. a M. Ř. a společně s nimi přijel dne 23. 1. 2012 po 07:00 hodině k rodinnému domu č.p. ... v obci O., okres P., obývaného poškozenými P. K., poškozenou L. K., a poškozenou V. Š., a zatímco obviněný J. V. dohlížel na průběh akce ze zaparkovaného vozidla, vnikli zaměstnanci obviněné společnosti M., s.r.o., obvinění R. Ř., L. F., M. H., M. Ř. spolu s jednatelem obviněné společnosti M., s.r.o., obviněným M. V. a dále obviněný D. C. na oplocený pozemek předmětného rodinného domu č. p. ... v ulici K. V. v obci O., okres P., a po otevření domovních dveří ze strany poškozeného P. K. vnikli obvinění M. Ř., R. B., L. F., M. H. a M. V. bez souhlasu poškozeného P. K. do domu, když obviněný M. Ř. dával pokyn k výměně zámků vstupních dveří, vrat na pozemek a garáže a po poškozeném P. K. požadoval, aby si s rodinou sbalil věci, že bude přistaven kontejner a toho dne se vystěhuje, když se do výzev zapojili další obvinění a požadovali odevzdání klíčů od vchodových dveří, garáže a vrátek, a to pod pohrůžkou, že jinak odvrtají zámky, a dále nutili poškozeného P. K. a jeho rodinu k okamžitému sbalení jejich nejnutnějších osobních věcí s tím, že pokud tak neučiní, tak do pěti minut začnou s okamžitým vystěhováváním, k čemuž následně také přistoupili a začali vystěhovávat věci a majetek rodiny poškozeného P. K. před dům do přistaveného kontejneru, čemuž se poškozený P. K. snažil bránit, na což obvinění reagovali výzvou, ať okamžitě vypadne, že o tom nebudou diskutovat, obviněný M. Ř. dával pokyn k uzamknutí vstupní branky a po příjezdu hlídky Policie České republiky ve složení prap. O. S. a prap. J. Š., odmítl obviněný M. Ř. pustit hlídku Policie České republiky na pozemek a vyhrožoval, že na ně zavolá inspekci, když následně hlídku na pozemek pustil, když v mezidobí se obviněný M. Ř. domluvil na výměně zámků, dával pokyn dům uzamknout a na krátkou chvíli obviněný M. V. odmítl vpustit poškozeného P. K. a poškozenou L. K. do domu, poté umožnil vstup poškozeným i Policii České republiky do domu, ale obviněný L. F. strčil nohu do dveří a znemožnil hlídce dveře zavřít, obviněný M. Ř. i za přítomnosti hlídky Policie České republiky a ostatních obviněných opětovně požadoval sbalení si osobních věcí, že přijede kontejner a oni vystěhují věci, když ve svém jednání pokračovali, ačkoliv byli upozorňováni prap. O. S., že nebudou nikoho vyhazovat ani stěhovat a následně po odjezdu hlídky Policie České republiky pokračovali ve vystěhování věcí, když poté, co přijel JUDr. O. K., který upozorňoval, že páchají trestný čin, ho odmítli pustit za poškozenými, přičemž svým hrubým jednáním, oděvem, vystupováním a zřetelnou početní a fyzickou převahou vzbudili u poškozených důvodnou obavu o jeho zdraví a zdraví jeho členů rodiny a poškozená V. Š., a poškozená S. L. K., na základě jednání obviněných nemovitost opustily, když obviněný D. C. poskytl další součinnost tím, že zajistil kontejner, do kterého byly věci poškozených ukládány, a obviněný J. V. zajistil náhradní ubytování rodiny v obci Z. na tři dny.

Obviněný M. Ř. byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 50 To 199/2014, ve znění rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 4 T 166/2013, rozsudku Okresního soudu České Budějovice ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 6 T 216/2014, z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 2 T 49/2013, který nabyl právní moci 6. 11. 2013, z rozsudku Okresního soudu Strakonice ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 20 T 39/2012, který nabyl právní moci dne 20. 8. 2013, a z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 89 T 171/2012, který nabyl právní moci dne 16. 7. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let a dále zákaz výkonu zaměstnání a povolání spojených s hmotnou odpovědností na dobu tři a půl roku.

Obviněný J. V. byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvacetišesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.

Tímto rozsudkem byli odsouzeni také obvinění R. B., L. F., M. H., M. V., D. C. a společnost M., s. r. o., se sídlem v P., L., zapsaná v obchodním rejstříku dne 27. 4. 2009 a vedená pod sp. zn. C 23094 u Krajského soudu v Plzni.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození P. K., L. K., V. Š. a S. L. K. odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 9 To 202/2015, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného M. Ř. ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a náhradě škody znovu rozhodl o trestu obviněného M. Ř. a odsoudil jej podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 4 T 166/2013, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 50 To 199/2014, rozsudku Okresního soudu Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 6 T 216/2014, z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 2 T 49/2013, který nabyl právní moci 6. 11. 2013, z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 20 T 39/2012, který nabyl právní moci dne 20. 8. 2013, a z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 89 T 171/2012, který nabyl právní moci dne 16. 7. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu.

Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let a dále zákaz výkonu zaměstnání a povolání spojených s hmotnou odpovědností na dobu tři a půl roku. Podle § 70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku obviněnému uložil také trest propadnutí věci, a to kovových pout, teleskopického obušku a záznamového zařízení MP4 Recorde, P – 300E, včetně baterií a paměťové karty SD-HC Class 10, 32 GB.

Podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce ohledně obviněných J. V., M. V. a společnosti M., s. r. o., a odvolání obviněných M. Ř., J. V. a společnosti M., s. r. o.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný M. Ř. prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Biňovce včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítl v něm, že skutková zjištění soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty ani jednoho z trestných činů, pro které byl odsouzen, protože chybí úmyslné zavinění. Dále vytýká, že provedenými důkazy nebylo jednoznačně vyloučeno, že by se nemohl domnívat, že jedná v souladu se zákonem a svépomocí. Skutková zjištění soudu jsou podle jeho názoru zcela nesprávná a nedostatečná. Obviněný vytkl, že v případě přečinu porušování domovní svobody nebylo použito násilí či pohrůžky bezprostředního násilí a nebyly tak naplněny znaky přečinu podle § 178 odst. 3 tr. zákoníku a nebyla ani naplněna subjektivní a objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný ani nesouhlasí s uloženým trestem propadnutí věci, protože věci, ohledně nichž soud učinil výrok o propadnutí, mu nepatří.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 9 To 202/2015, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 1 T 213/2012, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Praha-západ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný J. V. prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Nohejla včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V dovolání především vytkl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, protože nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestných činů, pro které byl odsouzen. Podle obviněného vyplynulo z provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí, že vyklizení nemovitosti hodlal provést v souladu se zákonem. Obviněný uvedl, že aktivně činil kroky k tomu, aby nebyl porušen zákon a stěhování provedl v dobré víře a legálním způsobem. Obviněný vytkl, že v případě přečinu porušování domovní svobody nebylo použito násilí či pohrůžky bezprostředního násilí a nebyly tak splněny podmínky ustanovení § 178 odst. 3 tr. zákoníku a je proto přesvědčen, že ke spáchání trestného činu nedošlo. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu také vytkl, že soudy porušily zásadu subsidiarity trestní represe.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 9 To 202/2015, v jeho III. části, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 1 T 213/2012, a aby přikázal Okresnímu soudu Praha-západ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce uvedl ve vyjádření k dovoláním obviněných M. Ř. a J. V., že obvinění uplatnili skutkové námitky, které nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto námitky uplatnili již v předcházejícím trestním řízení a soudy obou stupňů se s nimi v odůvodněních svých rozhodnutí dostatečně vypořádaly. Nelze ani shledat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením a učiněnými právními závěry. Pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněný obviněným M. Ř. nelze podřadit ani námitku týkající se trestu propadnutí věci.

Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných M. Ř. a J. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a souhlasil s projednáním jejich dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněných M. Ř. a J. V. jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání mají v podstatě obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

K dovolání obviněného M. Ř.:

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Námitky proti skutkovým zjištěním, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Obviněný vznesl v dovolání převážně skutkové a procesní námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod a Nejvyšší soud se proto jimi nemohl zabývat.

Základní námitkou obviněného je námitka, že nespáchal trestnou činnost, příp. nebyla naplněna subjektivní stránka trestných činů, pro které byl odsouzen. V dovolání opakuje v podstatě všechny námitky, které uplatnil již v odvolání. Ze spisu je zřejmé, že s těmito námitkami se dostatečně a v souladu se zákonem vypořádaly soudy obou stupňů. Krajský soud v Praze jako soud odvolací v odůvodnění rozsudku, který obviněný napadl dovoláním, poukázal na to, že soud prvního stupně své rozhodnutí podrobně odůvodnil, pečlivě rozebral, jak hodnotil provedené důkazy a na základě jakých úvah dospěl k závěru o vině obviněného a odvolací soud se s těmito závěry a úvahami ztotožnil.

Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází z právního názoru, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Obviněný namítl, že po celou dobu vyklízení nemovitosti poškozených K. jednal v souladu se zákonem a že se v daném případě jednalo o svépomoc ve smyslu ustanovení § 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 6 občanského zákoníku jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit. Zákonnými podmínkami dovolené svépomoci jsou: neoprávněnost zásahu do práva, bezprostřednost takového zásahu spočívající v tom, že zásah buď hrozí jako bezprostřední, anebo již nastal a trvá jako dosud jako nedokončený. Svépomoc musí být provedena prostředky přiměřenými intenzitě, nebezpečí a způsobu zásahu a může ji vykonat jen ten, kdo byl ohrožen. Tyto zákonné podmínky nebyly v trestní věci obviněného naplněny.

Přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Za tento přečin bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Podle § 178 odst. 3 tr. zákoníku odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, užije-li při činu uvedeném v odstavci 1 násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a takový čin spáchá se zbraní nebo nejméně se dvěma osobami.

Objektem trestného činu podle § 178 tr. zákoníku je domovní svoboda. Domovní svoboda je zaručena v čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Chráněna je domovní svoboda jak vlastníka, tak uživatele domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Zásahy do této svobody jsou přípustné jen na základě zákona. Pod pojmem obydlí se rozumí dům (včetně uzavřeného dvora a přilehlé ohrazené zahrady), byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Jinými prostorami sloužícími k bydlení jsou například obytné chaty, zahradní domky sloužící k individuální rekreaci (nikoli tedy kůlny na nářadí a různé přístřešky), hotelové domy, ubytovny, pokoje na vysokoškolské koleji a hotelové pokoje. Příslušenstvím obydlí, domu nebo bytu se rozumí sklepy, půdy, komory, ale i sklepní nebo půdní kóje, pokud jsou pod uzamčením. Neoprávněným vniknutím je vstup do obydlí uživatele, uskutečněný bez jeho souhlasu nebo proti jeho vůli, aniž by byl současně dán zákonný důvod k takovému vstupu (domovní prohlídka, ochrana práv a svobod jiných, závažné ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku apod.).

Soudy obou stupňů posoudily zcela správně, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný neoprávněně vnikl na pozemek a do obydlí poškozených K. bez jejich souhlasu a proti jejich vůli, aniž by byl dán zákonný důvod k takovému vstupu a odmítal v rozporu s projevenou vůlí poškozených jejich obydlí opustit. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace trestného činu je správná a námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.

Obviněný dále namítl, že nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitým trestem.

Trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti, může směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod.; musí se však jako těžká újma objektivně jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat.

Nejvyšší soud dále poukazuje na to, že přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již násilným jednáním nebo samotnou pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele však musí být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat.

Je zřejmé, že obviněný M. Ř. užil násilí se zcela zřejmým úmyslem donutit poškozené strpět nucené vystěhování, takže zmíněným jednáním došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Společným jednáním obviněného M. Ř. a spoluobviněných R. B., L. F., M. H., D. C., M. V. byl zároveň naplněn také zákonný znak spáchání činu ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, který je naplněn tehdy, jestliže byl trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob. Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného. Vycházel přitom ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Obviněný namítl, že trest propadnutí věci není přiměřený, že tento trest lze podle zákona uložit jen v případě, že se jedná o věc náležející pachateli, což nebylo prokázáno. Námitka nepřiměřenosti trestu není dovolacím důvodem. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je otázkou aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotně právní povahu, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

K dovolání obviněného J. V.:

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný opřel dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Obviněný vznesl v dovolání převážně jen skutkové a procesní námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod a Nejvyšší soud se proto nemohl těmito námitkami zabývat.

Obviněný právně relevantně namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestných činů, pro které byl obviněný odsouzen a zákonné znaky spáchání činu formou organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k organizátorství se vyžaduje, aby organizátor zosnoval nebo řídil spáchání trestného činu.

Zosnování trestného činu je činnost, která spadá do stadia před spácháním trestného činu a spočívá zejména v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ve vymyšlení plánu jeho spáchání, ve vyhledání osob, které se na něm budou podílet, v zajišťování jejich vzájemného styku, v rozdělení úkolů jednotlivým osobám, v zajištění odbytu výtěžku ze zamýšleného trestného činu apod. Řízení trestného činu je činnost, jejíž podstatou jsou typicky úkony spočívající zejména v usměrňování osob podílejících se na trestném činu, ve vydávání pokynů těmto osobám, ve vyžadování, aby tyto osoby splnily vydané pokyny apod.

Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný J. V. nejprve kontaktoval poškozeného P. K. a žádal ho o vystěhování z předmětné nemovitosti. Poté se sešel se spoluobviněnými D. C. a M. Ř. a dohodli se na postupu při vyklizení nemovitosti bez právního důvodu. Každý ze spoluobviněných měl předem přidělenou úlohu, kterou plnil. Nejvyšší soud shledal, že právní kvalifikace skutku je správná a nepřisvědčil námitkám obviněného. Vycházel při tom ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu.

Obviněný také vytkl, že soudy neaplikovaly ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že v jeho trestní věci byla porušena zásada subsidiarity trestní represe. Zásadně totiž platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Tak tomu však v tomto případě není. Obviněný J. V. byl uznán vinným také zločinem vydírání podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, na nějž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody na dvě léta až osm let. Jedná se proto podle § 14 odst. 3 tr. zákoníku o zločin a nikoliv o méně závažný trestný čin. Jakékoliv úvahy o subsidiární úloze trestní represe proto v tomto případě vůbec nepřicházejí v úvahu.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Nejvyšší soud neshledal s ohledem na skutečnosti uvedené v předchozích částech odůvodnění tohoto rozhodnutí naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ani v první ani ve druhé alternativě.

Závěr soudu o vině obviněných spočívá na správných skutkových zjištěních, která vyplývají z řádně provedených důkazů a jejich hodnocení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Skutková zjištění soudů mají obsahovou spojitost s provedenými důkazy a napadené rozhodnutí splňuje požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí z hlediska práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1258/08). Právní kvalifikace skutků obviněných je zcela správná.

Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Dovolání obviněných M. Ř. a J. V. jsou zjevně neopodstatněná. Proto obě dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovoláních rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. března 2016



JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 282/2016, ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.282.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies