4 Tdo 312/2016

30. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 177 odst. 1
  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. e)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněných M. K. a V. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 6 To 351/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 72/2014, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.




Odůvodnění:



Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 4 T 72/2014, byli obvinění M. K. a V. K. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 1 Zt 31/2014, pro skutek, jehož se měli dopustit tím, že:


„coby zaměstnanci Exekutorského úřadu Přerov soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány obviněný M. K. v postavení vykonavatele a obviněný V. K. v postavení asistenta vykonavatele dne 15. 10. 2012 v dopoledních hodinách v D. L., okres F.-M., v rodinném domě v rámci provádění exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Bruntále č. j.: 60 EXE 438/2012-12 ze dne 16. 4. 2012 na podkladě exekučního příkazu shora uvedeného soudního exekutora č. j. 103 Ex 15912/12-14 ze dne 31. 8. 2012, zahrnuli do soupisu movitých věcí i věci, které nepatřily povinnému J. Č., vůči němuž byla exekuce vedena, a to přes opakované upozornění majitelů této nemovitosti a zapsaných věcí manželů L. a T. Z., že tyto věci jsou jejich majetkem, resp. majetkem jejich syna B. Z., jejich dcery U. Z. a druha této dcery M. Š., přičemž odmítali si nechat poškozenými předložit doklady prokazující jejich vlastnické právo k zapsaným věcem a poškozeným tvrdili, že tyto věci budou téhož dne v odpoledních hodinách odvezeny, nezajistí-li poškození téhož dne do 14.00 hodin částku 135.000 Kč coby alespoň částečnou úhradu vymáhaného závazku povinného, kdy poškozený T. Z. coby starobní důchodce a poškozená L. Z. coby částečná invalidní důchodkyně, oba osoby staršího věku bez zkušeností s exekučním řízením, jejichž jediným příjmem byly důchody ve výši 13.301 Kč měsíčně a 6.142 Kč měsíčně, v obavě, aby jim sepsaný movitý majetek nebyl odvezen, když po jeho odvezení by jim v domě prakticky nezůstalo žádné vybavení a na zakoupení nového neměli dostatek finančních prostředků, zajistili formou půjčky od R. S. coby matky poškozené částku 35.000 Kč a ze spotřebitelského úvěru úročeného 14,4 % ročně, o který by jinak za těchto podmínek nežádali a který téhož dne začal poškozený T. Z. vyřizovat u České spořitelny, a. s. částku 100.000 Kč, kteréžto finanční prostředky obviněným dne 15. 10. 2012 v odpoledních hodinách postupně vyplatili, načež obvinění od požadavku odvezení movitostí odstoupili, přičemž následně poškození byli nuceni domáhat se u soudního exekutora vyškrtnutí zapsaných věcí ze soupisu, čemuž jim bylo vyhověno a z 39 zapsaných položek bylo usnesením shora uvedeného soudního exekutora č. j. 103 Ex 15912/12-25 ze dne 9. 12. 2012 celkem 31 položek vyškrtnuto.“

V tomto jednání obviněných bylo obžalobou spatřováno naplnění znaků skutkové podstaty přečinu útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku.Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byli poškození T. Z. a L. Z., odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 4 T 72/2014, podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 6 To 351/2015, podle § 256 tr. ř. zamítl. Samostatným usnesením téhož soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 6 To 351/2015 bylo podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto odvolání poškozených L. a T. Z.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 6 To 351/2015, podal následně nejvyšší státní zástupce podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V dovolání uvedl, že obvinění - zaměstnanci soudního exekutora, vyvolali u poškozených manželů Z. psychický stav, odpovídající stavu tísně ve smyslu § 177 odst. 1 tr. zákoníku, za kterého je donutili okamžitě si opatřit peníze, tj. částku celkem 135.000 Kč, na úhradu jistiny dluhu za povinného J. Č. (resp. na převážnou část této sumy ve výši 100.000 Kč vynaložili své úspory ze svého bankovního účtu u České spořitelny, za využití kontokorentního úvěru, kteréžto finanční prostředky následujícího dne nahradili spotřebitelským úvěrem od České spořitelny ve shodné výši, a částku 35.000 Kč si vypůjčili od matky poškozené L. Z.), aby tak zabránili odvozu vybavení svého rodinného domku, což by nepochybně dobrovolně nikdy neučinili. Podstata jednání, pro které byli oba obvinění postaveni před soud, tak nespočívá v chybějícím právním důvodu, na jehož podkladě vstoupili do rodinného domku poškozených manželů Z., ale vztahuje se ke způsobu jejich jednání v jeho prostorách tak, jak byl popsán v obžalobě a vyplynul z výsledků provedeného dokazování. Oba obvinění od samého počátku exekučního soupisu movitých věcí poté, co telefonicky hovořili s povinným J. Č., který jim sdělil, že nemá možnost okamžité úhrady dlužné částky, tedy nejméně jistiny dluhu ve výši 135.000 Kč, ale je schopen zaplatit maximálně 3.000 Kč, počali procházet domem a přes opakované upozornění přítomných manželů Z. označovat a sepisovat téměř všechny hodnotnější věci z běžného vybavení jejich domácnosti, situované v přízemí domu, dále věci jejich dcery U., jejich syna B. Z. a jejího druha M. Š., a tedy takto zcela zjevně neoznačovali věci nenáležející do vlastnictví povinného J. Č., obývajícího s jejich dcerou A. pouze pokoj a kuchyň v patře domu. Dále za situace, kdy bylo všem přítomným zřejmé, že povinný dluh neuhradí, vůči nim opakovaně pronášeli výroky jako „pokud se vyřeší finanční stránka, věci nebudou odváženy“, „my nechceme peníze po vás, jen se ptám, zda jste schopni mu pomoci“, „pokud se dluh na místě neuhradí a pokud třetí osoby neprokáží na místě své vlastnictví k věcem, budou se věci sepisovat a rovnou odvážet“. Přitom snahu manželů Z. (podle videozáznamu z průběhu soupisu značně rozrušených) z hromady papírů na stole vybrat a „exekutorům“ doložit doklady k jednotlivým sepsaným věcem, obviněný M. K. odbyl s tím, že „nemají čas a neradi by zde trávili 2 hodiny“, kdy i obviněný V. K. umocnil situaci a atmosféru svým sdělením k dotazu poškozené L. Z., že budou odvážet i sklo (míněno skleničky, porcelán), že „oni věci tak dopodrobna nesepisují, a je to na stěhovácích, kteří odvezou koberce, garnýže, záclony…“, kdy je dále poznamenáno, „že stěhováci mají čas jen do 15:00 hodin a jsou někde poblíž“, čímž tak oba obvinění v poškozených Z. vyvolali dojem, že odvoz sepsaných i dalších věcí je neodvratný, neuhradí-li ještě téhož dne za povinného jistinu dluhu (čemuž nasvědčuje např. i zděšení poškozené L. Z., kdy na základě sdělení obviněného V. K., že doklad o pořízení pračky má zaslat posléze na Exekutorský úřad Přerov, tato hořekovala, že nebude mít v čem vyprat). Takto zjištěné okolnosti jednání obviněných při provádění exekučního soupisu movitých věcí nalézací soud vyhodnotil tak, že tito především postupovali pouze v souladu s čl. 10, bodu 3 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ČR č. 1360/95 - OOD, kterou se vydává Řád pro soudní vykonavatele, podle kterého nebyl-li povinný zastižen, vykonavatel se dotáže zletilé osoby v bytě spolubydlící nebo zaměstnance, který je povinným pověřen obstaráváním jeho věci, zda je ochotna plnit za povinného.

Z opatřených skutkových zjištění (zejména z pořízeného videozáznamu průběhu předmětného exekučního soupisu), ze kterých vycházely oba soudy, sice nevyplynulo, že by obvinění žádali či vyzývali konkrétně a výslovně manžele Z. o úhradu jistiny za povinného J. Č., nicméně na základě telefonického hovoru obviněného M. K. s ním byli všichni přítomní srozuměni s tím, že tento nedisponuje finančními prostředky na okamžitou úhradu svého dlužného platebního závazku. Stresující a nátlakovou situaci, v níž se poškození manželé Z. ocitli a kterou vyvolali svým jednáním právě oba obvinění, tedy vnímání a přesvědčení, že neuhradí-li téhož dne jistinu dluhu, bude jim odvozem většiny vybavení jejich domku znemožněno jeho běžné a pokojné užívání a z domku se tak stane holobyt a za které poškození k odvrácení tohoto důsledku neuhrazení jistiny dluhu neměli jinou volbu, než která jim byla předestírána obviněnými, lze označit za stav tísně ve smyslu § 177 odst. 1 tr. zákoníku. V souladu s ustálenou judikaturou, jakož i komentovaným výkladem tohoto právního pojmu, se za stav tísně považuje situace, byť přechodná, vyvolaná nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti v rozhodování. Tyto nepříznivé poměry se mohou týkat poměrů osobních, rodinných, majetkových či jiných, pro které se utiskovaná osoba ocitá v těžkostech a nesnázích, přičemž není rozhodné, jak se poškozená osoba do tohoto stavu dostala, a tedy ani to, zda si jej sama způsobila vlastním jednáním, nebo zda k němu došlo pod vlivem okolností na ní nezávislých. Zvláště tíživá situace charakteristická pro tíseň se vyznačuje naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není do značné míry v možnostech osoby, která se ve stavu tísně ocitla. V tomto stavu tísně (tedy pod nátlakem a v permanentním psychickém stresu) pak poškození přistoupili k opatření požadované finanční částky formou půjčky od matky poškozené L. Z. a vyčerpáním svých úspor na bankovním účtu včetně souvisejícího kontokorentu, kteréžto finanční prostředky pak nahradili z vysoce úročeného spotřebitelského úvěru uzavřeného druhého dne, což nepochybně byly kroky, k nimž by nepřistoupili z vlastní vůle za jiné životní situace. Skutečnost, kterou nalézací soud ve prospěch obviněných rovněž zdůraznil, tedy že v účelu takto jimi sjednaného spotřebitelského úvěru nebylo uvedeno, že slouží ke hrazení dluhu za povinného, není pro rozhodnutí o jejich vině či nevině podstatná. Navíc bylo v tomto směru nepochybně prokázáno, že poškození dne 15. 10. 2012 dopoledne předali obviněným částku 35.000 Kč a v odpoledních hodinách ještě částku 100.000 Kč, kterou, jak vysvětlil svědek T. Z., sice chtěl získat úvěrem již dne 15. 10. 2012, avšak z důvodu technického výpadku v České spořitelně byl nucen „sáhnout do zásob na svém účtu, které měl rezervovány na svatbu dcery“ a vyčerpat kontokorent, a ihned následujícího dne tak tyto chybějící peníze doplnit úvěrem na částku 180.000 Kč.

Dále je podle názoru nejvyššího státního zástupce v opozici se stanoviskem soudů obou stupňů naopak třeba shledávat obdobu s případem řešeným v rámci řízení o dovolání usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 3 Tdo 1315/2014, neboť i v nyní projednávané věci použili obvinění sice prostředku dovoleného (§ 66 odst. 1 exekučního řádu), nikoli však prostředku akceptovatelného ve vztahu k účelu, který sledovali a jímž bylo vymožení peněz na úhradu exekuované částky od osob, které nebyly osobami povinnými v exekučním řízení. Ostatně na tomto principu je založen také odsuzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 4 To 69/2013, který konstatoval, že pokud by obviněný takto postupoval výhradně vůči povinnému, jeho jednání by nebylo trestné, neboť by použil zákonem dovoleného prostředku k účelu, k němuž tento směřoval. Naproti tomu jeho jednání při realizované exekuci, tedy jinak dovolený prostředek, který však použil k jinému účelu, než ke kterému byl určen, kdy nutil další osoby k úhradě dluhu za povinného pod hrozbou realizace vykonatelného rozhodnutí o peněžní pohledávce, již oprávněným jednáním rozhodně není. V této souvislosti je pak za zcela zavádějící nutno označit názor Okresního soudu Frýdek-Místek, podle kterého je výše uvedený případ projednávaný u Nejvyššího soudu zásadně odlišný a nelze zde uvedené právní úvahy aplikovat na věc obviněných M. K. a V. K., neboť na základě tvrzení tehdejší poškozené nemělo být k soupisu v její nemovitosti (v níž se povinný nezdržoval, avšak měl zde trvalé bydliště) vůbec přistoupeno, což pak logicky vedlo Nejvyšší soud k závěru, že byly činěny exekuční úkony ve vztahu k jiné osobě, která nebyla povinnou. Jak totiž vyplynulo z odůvodnění výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, naopak nebylo tamnímu obviněnému vytýkáno, že přistoupil k prováděné exekuci, ale z trestně právního hlediska soudy posuzovaly způsob jejího provedení a okolnosti, za kterých tehdy jako vykonavatel jednal, kdy i podle tamního odvolacího soudu jednal v rozporu s povinnostmi vykonavatele, neboť (podobně jako v nyní řešeném případě) požadoval po osobě, která neměla postavení povinného, uhrazení dluhu, čímž překročil i hranici případné odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Další podobnost obou porovnávaných případů lze vysledovat také ze skutečnosti, že i výroky obviněných, jimiž navozovali vůči poškozeným Z. situaci neodvratitelnosti zajištění jejich osobních věcí, „pokud dnes neproběhne platba“, byly opakovaně a po delší dobu pronášeny v určitém kontextu a obvinění se jejich prostřednictvím snažili poškozené manipulativně navést k přesvědčení, že bez okamžitého placení dluhu neexistuje jiná varianta řešení, než ta, která byla spojena s odvozem podstatné části vybavení jejich domácnosti. Lze doplnit, že ve světle výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu takový postup hraničí s pohrůžkou jiné těžké újmy jako jednoho z formálních znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání, když Nejvyšší soud shledal správným názor nalézacího soudu, že konstatovaná prohlášení o tom, že v případě nezaplacení dluhu za povinného budou zajištěny – odstěhovány – všechny věci z domu poškozené, nelze chápat jinak než jako pohrůžku jinou těžkou újmou.

Závěr, že obvinění použili sice prostředku dovoleného, nikoli však s tím kritériem oprávněnosti, které se vztahuje k účelu jimi sledovanému, lze podpůrně vyvodit také ze skutečnosti zachycené na videozáznamu, kdy ačkoli oba v jednu chvíli mezi sebou prohodili, že bude-li uhrazeno 30.000 Kč, věci se ponechají na místě, přesto i nadále poté, co poškozená L. Z. složila částku 35.000 Kč, bylo z jejich úst vůči poškozeným pronášeno, že „když se to dnes podaří nějak finančně udělat, nemusí dojít k odvozu“, k čemuž také stanovili časový prostor do 15:00 hod. odpoledne a kdy takovým způsobem poškozeným potvrzovali reálnost jimi vyvolané hrozby odvozu věcí, pod jejímž vlivem byli tito nuceni zbývající sumu 100.000 Kč rovněž opatřit. Závěru, že oba obvinění svým postupem sledovali pouze zájem v podstatě jakýmkoli způsobem vymoci peníze, nasvědčuje také výpověď obviněného M. K. u hlavního líčení ze dne 17. 3. 2015, kdy sice uvedl, že pokud by poškození opatřili pouze oněch 35.000 Kč, musel by otázku nutnosti odvozu řešit se svým nadřízeným, ve skutečnosti však takto dopoledne neučinil a i nadále prezentoval poškozeným nutnost odvozu, nebude-li uhrazena celá jistina dluhu, čímž tak nepochybně postupoval proti zákonným požadavkům § 46 exekučního řádu, podle kterého exekutor (tj. i jím pověřený zaměstnanec) sice postupuje při provádění exekuce rychle a účelně; při tom však také dbá ochrany práv účastníků řízení i třetích osob dotčených jeho postupem.

Jestliže oba soudy za výše uvedeného skutkového stavu věci dospěly k závěru, že v jednání obviněných nelze spatřovat žádný trestný čin, pak zjevně nerespektovaly výše judikovaný způsob vymezení právních mantinelů naplnění účelu exekučního řízení o tom, že zajištění (odvoz a uskladnění) sepsaných movitých věcí lze jako zákonný donucovací prostředek v rámci tohoto řízení směřovat toliko vůči dlužníkovi – povinnému, není však přípustné tento prostředek použít jako formu nátlaku za účelem vymožení dlužné částky na jiných osobách (byť tyto jsou obecně povinny strpět prohlídku a soupis věcí, bydlí-li s povinným). Ačkoliv se poukazovaný judikatorní závěr vztahuje k posuzování podmínek trestní odpovědnosti za trestný čin vydírání ve smyslu § 175 trestního zákoníku, shoda v objektu poskytnuté trestněprávní ochrany dovoluje jeho přiměřené použití na případ méně intenzívního zásahu do svobodného rozhodování ve smyslu skutkové podstaty trestného činu útisku podle § 177 trestního zákoníku.

Zjištěné skutkové okolnosti jednání obviněných vůči poškozeným manželům Z. tak vypovídají o tom, že obvinění na jejich straně vyvolali stav tísně jimi nastolenou hrozbou neodvratitelnosti odvozu podstatné části vybavení jejich domácnosti, a to za účelem jejího zpeněžení v rámci exekučního řízení, pokud nedojde k zaplacení vymáhaného dluhu v jejich domě se zdržujícího přítele jejich zletilé dcery A. Současně tyto jejich věci zahrnuli do pořizovaného exekučního soupisu, přičemž tento exekuční úkon zcela vědomě prováděli ve vztahu k osobám zcela odlišným od osoby povinné a poškozené v rámci takového nelegálního postupu permanentně utvrzovali jak o reálnosti takové hrozby exekučního zpeněžení jejich movitých věcí, tak i o neexistenci jiné varianty jejího odvrácení, než bylo bezpodmínečné zaplacení dlužné částky ještě téhož dne, k čemuž je sice za pomoci zdánlivě všeobecně doporučujících formulací, avšak v dané situaci zřetelně adresných právě k jejich osobám, nejen nutili, ale nakonec také donutili. V návaznosti na to si poškození opatřili požadovanou finanční hotovost jednak z omezených finančních zdrojů rodiny, určených na zcela jiné účely, jednak, a to za cenu zadlužení, nevýhodným spotřebitelským úvěrem, přičemž vymáhaný dluh povinného zaplatili a domohli se tak odvrácení výše uvedené existenční hrozby za uvedených podmínek, na které by jinak nikdy nepřistoupili. Jestliže výše popsané jednání obviněných soud prvního stupně posoudil jako nenaplňující znaky žádného trestného činu, zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Pokud potom krajský soud zamítl odvolání státní zástupkyně tuto vadu vytýkající, došlo k založení existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Nejvyšší státní zástupce z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. 6 To 351/2015, rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 4 T 72/2014 , jakož i rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil nejvyšší státní zástupce i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Oba obvinění využili svého oprávnění a k dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřili následovně. Uvedli, že jsou přesvědčeni, že argumentace, na níž dovolatel své dovolání fakticky založil, vytčený dovolací důvod ve skutečnosti nenaplňuje, resp. že dovolání bylo nejvyšším státním zástupcem fakticky podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Připomínají, že dovolání, jakožto mimořádný opravný prostředek upravený trestněprocesními normami, je určeno výlučně k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. V případě rozhodování o dovolání by měl být zjištěný skutkový stav dovolacím soudem hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě dovolání nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. S ohledem na shora uvedené je zcela zřejmé, že s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění soudů nižších stupňů, na nichž je založeno napadené rozhodnutí nebo jemu předcházející rozhodnutí, ani přehodnocení provedeného dokazování. Odvolací soud v napadeném usnesení zkonstatoval, že se plně ztotožňuje se závěry nalézacího soudu v tom smyslu, že ze strany obviněných nedošlo k jednání, kterým by naplnili skutkovou podstatu žalovaného přečinu útisku dle ust. § 177 odst. 1 tr. zákoníku, ani jakéhokoli jiného trestného činu uvedeného ve zvláštní části tr. zákoníku. Nalézací, jakož i odvolací soud dále shodně v odůvodnění svých rozhodnutí uzavřely, že skutková věta obsažená v obžalobě nekoresponduje s tím, co bylo soudy ve vztahu ke skutku zjištěno na podkladě provedeného dokazování.

Tak například nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že není pravdou, že by si obvinění „odmítali nechat poškozenými předložit doklady prokazující jejich vlastnické právo k zapsaným věcem“, jak tvrdí obžaloba. Provedeným dokazováním bylo totiž dle názoru nalézacího soudu jednoznačně prokázáno, že některé z movitých věcí nacházejících se v domě poškozených, nebyly obviněnými pojaty do soupisu, a to právě na základě skutečnosti, že poškození obviněným předložili doklady svědčící o tom, že vlastníkem těchto movitých věcí je osoba odlišná od povinného, a tudíž že obvinění doklady od poškozených nikterak neodmítali. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uzavřel, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že není pravdou, že by obvinění poškozeným tvrdili, že „sepsané movité věci budou téhož dne v odpoledních hodinách odvezeny, nezajistí-li téhož dne do 14:00 hod poškození alespoň částečnou úhradu vymáhaného závazku povinného“. Provedeným dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že obvinění úhradu dluhu povinného od poškozených či od jejich dcery přímo nepožadovali, jak se obžaloba snaží dovodit. Dále pak nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že není pravdou tvrzení obžaloby, že by poškození byli „osoby staršího věku bez zkušenosti s exekučním řízením“, když provedeným dokazováním bylo jednoznačně zjištěno, že poškození historicky pomáhali s exekucí své dceři, za kterou uhradili její exekučně vymáhaný dluh, a tedy že s exekučním řízením naopak již předchozí zkušenost měli. Nalézací soud dále pak v odůvodnění svého rozsudku uzavřel, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že tvrzení obžaloby, dle kterého si poškození měli na hradu dluhu povinného zajistit ze spotřebitelského úvěru, o který by jinak za těchto podmínek nežádali, částku 100.000 Kč, kdy tyto finanční prostředky obviněným dne 15. 10. 2012 v odpoledních hodinách vyplatili, nekoresponduje s provedenými důkazy, když dokazováním bylo jednoznačně zjištěno, že úvěr byl poškozeným poskytnut až dne 16. 10. 2012, a to za účelem doplacení kontokorentu a zajištění prostředků na běžný provoz domácnosti.

S odkazem na shora uvedené nepřesnosti popisu skutkového stavu prezentovaného ve skutkové větě podané obžaloby, jakož i s ohledem na další vady označené v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a v napadeném usnesení odvolacího soudu, nalézací soud uzavřel, že se obvinění nedopustili jednání, které by naplňovalo znaky jakéhokoli trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku. Pokud jde o právní posouzení dané věci, tak nalézací soud uzavřel, že skutek popsaný ve skutkové větě obžaloby není trestným činem, když dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že popsaným jednáním obvinění poškozené, zneužívaje jejich tísně, nenutili, aby za povinného jeho dluh uhradili.

Obvinění jsou na základě shora uvedeného přesvědčeni o tom, že dovolání nejvyššího státního zástupce trpí vadami, pro které by mu nemělo být vyhověno. Obsahem dovolání je ve své podstatě takřka výlučně snaha o přezkum skutkových zjištění tak, jak byla učiněna na podkladě řádně provedeného dokazování nalézacím a odvolacím soudem, resp. to, že dovolatel nejprve sám dovozuje určité vlastní skutkové závěry a teprve až tyto své vlastní skutkové závěry podrobuje právnímu hodnocení a právní další argumentaci. Tuto skutečnost potvrzuje fakt, že převážná část obsahu dovolání je faktickou polemikou nad správností jednotlivých skutkových závěrů soudů nižších stupňů, které se dovolatel snaží „ohýbat“ tak, jak se mu argumentačně hodí, a teprve až na podkladě takto „upravených“ skutkových zjištění dovozuje nesprávnost právního posouzení věci soudy nižších stupňů, které rozhodly o zproštění obou obviněných. Například dovolatel na straně šesté svého dovolání uvádí, že „Bylo tedy nepochybné, že opakované poučování o možnosti úhrady dluhu na místě….., jakkoli byly takové výroky formulovány neadresně a za použití zvratných sloves, bylo určeno právě přítomným osobám, resp. manželům Z. byly označovány a sepisovány veškeré k následnému zpeněžení vhodné movité věci z vybavení rodinného domu poškozených“ což je ovšem tvrzení, které zcela zřejmě nekoresponduje se skutkovými závěry nalézacího a odvolacího soudu, jež byly na podkladě provedených důkazů oběma soudy učiněny.

Dovolání nejvyššího státního zástupce je dle obviněných těmito tvrzenými vadami, mající svůj původ v rovině skutkových zjištění, fakticky protknuto, když popis vad jiného charakteru, jež by s tvrzeným nesprávným zjištěním skutkového stavu nesouvisely, podané dovolání vůbec neobsahuje. Z výše uvedeného je zřejmé, že podané dovolání je založeno na důvodech, jež vytčenému dovolacímu důvodu reálně nelze podřadit, a proto obvinění shodně navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce ze dne 7. 12. 2015 v souladu s ust. § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ust. § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací hned na počátku konstatuje, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná (§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.), učinil tak včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

V návaznosti na shora uvedené, je pak třeba doplnit, že důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jenž byl rovněž dovolatelem uplatněn, je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Právě druhá z těchto variant je dovolatelem uplatňována, když brojí proti rozhodnutí obou nižších soudů, které – v rozporu s názorem Nejvyššího státního zástupce - shodně zprostily obviněné podané obžaloby.

Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, i řízení jim předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k následujícímu závěru.

Trestného činu útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl. V tomto směru podaná obžaloba a v návaznosti na ní i nyní dovolatel, spatřuje jednání obou obviněných za protiprávní, když coby zaměstnanci exekutorského úřadu v postavení vykonavatele a asistenta vykonavatele v rámci provádění exekuce, zahrnuli do soupisu movitých věcí i věci, které nepatřily povinnému, vůči němuž byla exekuce vedena, a to přes opakované upozornění majitelů nemovitosti, kde exekuci prováděli, přičemž odmítali si nechat poškozenými předložit doklady prokazující jejich vlastnické právo k zapsaným věcem a poškozeným tvrdili, že tyto věci budou téhož dne odvezeny, nezajistí-li poškození částku 135.000 Kč coby alespoň částečnou úhradu vymáhaného závazku povinného, kdy poškozený T. Z. coby starobní důchodce a poškozená L. Z. coby částečná invalidní důchodkyně, oba osoby staršího věku bez zkušeností s exekučním řízením, jejichž jediným příjmem byly důchody, v obavě, aby jim sepsaný movitý majetek nebyl odvezen, když po jeho odvezení by jim v domě prakticky nezůstalo žádné vybavení a na zakoupení nového neměli dostatek finančních prostředků, zajistili formou půjčky od matky poškozené částku 35.000 Kč a ze spotřebitelského úvěru úročeného 14,4 % ročně, o který by jinak za těchto podmínek nežádali a který téhož dne začal poškozený T. Z. vyřizovat u České spořitelny, a. s. částku 100.000 Kč, kteréžto finanční prostředky obviněným dne 15. 10. 2012 v odpoledních hodinách postupně vyplatili, načež obvinění od požadavku odvezení movitostí odstoupili, přičemž následně poškození byli nuceni domáhat se u soudního exekutora vyškrtnutí zapsaných věcí ze soupisu.

Dovolatel k tomuto jednání zdůrazňuje, že obvinění vyvinuli vůči poškozeným takový nátlak a permanentní psychický stres, že tito přistoupili k opatření požadované finanční částky formou půjčky od matky poškozené a vyčerpáním svých úspor na bankovním účtu včetně souvisejícího kontokorentu, kteréžto finanční prostředky pak nahradili z vysoce úročeného spotřebitelského úvěru uzavřeného druhého dne, což nepochybně byly kroky, k nimž by nepřistoupili z vlastní vůle za jiné životní situace. Skutečnost, že v účelu jimi sjednaného spotřebitelského úvěru nebylo uvedeno, že slouží ke hrazení dluhu za povinného, je pak nepodstatná. Obvinění tak sice použili prostředku zákonem dovoleného (§ 66 odst. 1 exekučního řádu), nikoli však akceptovatelného ve vztahu k účelu, který sledovali a jímž bylo vymožení peněz na úhradu exekuované částky od osob, které nebyly osobami povinnými v exekučním řízení. Zajištění sepsaných movitých věcí lze jako zákonný donucovací prostředek v rámci tohoto řízení směřovat toliko vůči dlužníkovi – povinnému, není však přípustné tento prostředek použít jako formu nátlaku za účelem vymožení dlužné částky na jiných osobách (byť tyto jsou obecně povinny strpět prohlídku a soupis věcí), bydlí-li s povinným. Obvinění opakovaně a po delší dobu na adresu poškozených pronášeli tvrzení, že pokud neproběhne téhož dne platba, bude odvezeno téměř veškeré vybavení domácnosti, kdy takto poškozené vmanipulovali do závěru, že jediným řešením je okamžité splacení dluhu. Takový postup, dle dovolatele, dokonce hraničí s pohrůžkou jiné těžké újmy, coby jednoho z formálních znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání. Celou věc pak dokresluje i fakt, že v jedné chvíli obvinění mezi sebou prohodili, že bude-li uhrazeno 30.000 Kč, věci se ponechají na místě, přesto však i nadále poté, co poškozená L. Z. složila částku 35.000 Kč, byl z jejich úst vůči poškozeným vznášen požadavek dalšího zaplacení.

Nejvyšší soud se ztotožňuje s dovolatelem v jím prezentovaném vymezení pojmu „tíseň“, který ostatně vychází z ustálené soudní praxe. Za tíseň je tedy třeba považovat situaci, byť přechodnou, vyvolanou nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti v rozhodování. Tyto nepříznivé poměry se mohou týkat poměrů osobních, rodinných, majetkových či jiných, pro které se utiskovaná osoba ocitá v těžkostech a nesnázích, přičemž není rozhodné, jak se poškozená osoba do tohoto stavu dostala, a tedy ani to, zda si jej sama způsobila vlastním jednáním, nebo zda k němu došlo pod vlivem okolností na ní nezávislých. Zvláště tíživá situace charakteristická pro tíseň se vyznačuje naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není do značné míry v možnostech osoby, která se ve stavu tísně ocitla (blíže srov. R 46/2009). Obdobně je třeba doplnit, že závislostí je vnímán stav, v němž se osoba nemůže svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele (např. poměr dlužníka a věřitele). Utiskovaný se při zneužití závislosti podřizuje pachateli proto, že je na něho v určitém směru odkázán, a pokud by této závislosti nebylo, nepodřídil by se mu. Nejde však o trestný čin útisku, jestliže se někdo domáhá dovolenými prostředky, aby jiný konal, opominul nebo trpěl to, co je povinen. Není proto trestným činem, jestliže věřitel nutí dlužníka k zaplacení pohledávky na základě vykonatelného rozhodnutí hrozbou, že jinak navrhne exekuci. Oprávněné by však nebylo jednání, kdyby pachatel použil sice jinak dovoleného prostředku, ale k jinému účelu, než ke kterému byl určen (např. nucení jiné osoby k vykonání úsluh hrozbou exekuce vykonatelného rozhodnutí o peněžní pohledávce (blíže viz Šámal, P. A kol, Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1772).

Co do skutkových zjištění, z nichž oba nižší soudy vyvozovaly své právní závěry, je dovoláním dotčenou věc možno označit za vysoce čitelnou, když o celém průběhu jednání obviněných byl jimi samotnými pořizován obrazovo-zvukový záznam. Na tomto je patrné jednání obviněných, jakož i reakce osob, které se v předmětné době nacházely v rodinném domě (manželů L. a T. Z. a jejich dcery, družky povinného, A. Z.). V tomto směru si i dovolací soud může dovolit stručnou rekapitulaci videozáznamu, zachyceného na DVD (č. l. 54) ze dne 15. 10. 2012. Daný záznam byl pořizován obviněným V. K. v čase od 10:43 hod., kdy obvinění přicházejí k rodinnému domu a prokazující se A. Z., až do 11:53 hod., kdy odcházejí a následně se vracejí zpět pro doplatek ve výši 100 tis. Kč v čase 15:00 a odcházejí 15:23 hod. Je zcela nesporné, že v průběhu svého pobytu v domě poškozených, a to zejména v dopoledních hodinách, tyto nejprve opakovaně poučili o důvodu, proč dorazili na místo, dluhu povinného J. Č., kterého ještě v době soupisu věcí telefonicky kontaktovali s dotazem, zda není schopen exekuci odvrátit uhrazením požadované částky, následně poškozené poučili o tom, jaké věci spadají do exekuce, jak tato bude probíhat a rovněž jakým způsobem je možné tuto odvrátit. V průběhu soupisu movitých věcí je zcela patrné, že zejména poškození T. a L. Z. jsou z informací o dluhu osoby, která žije v jejich době, konfrontováni poprvé a dopad exekučního řízení vůči majetku v jejich domě je pro ně naprosto neočekávaný. To je také vede k opakovaným projevům nesouhlasu, resp. dotazům, jaké věci budou odváženy a jak se takovému odvozu vyhnout. Na to je oba obvinění (M. K. poprvé v čase 10:50 hod. a V. K. v čase 10:54 hod.) poučují, že mohou doložit doklady k věcem, kterými by prokázali, že jsou jejich vlastníky, a to buď přímo na místě, anebo ve lhůtě 30 dnů na adresu soudního exekutora. K tomuto skutečně dochází, když některé věci buď nejsou do soupisu zahrnuty vůbec (TV, satelit), popřípadě jsou z něho vyňaty (myčka). Obvinění rovněž opakovaně uvádí, že věci by nemusely být odváženy, pokud by povinný anebo jiná osoba uhradili alespoň část dluhu (její výše se mění v rozpětí od 30 do 135 tis. Kč), ovšem v tomto ohledu obvinění nevznášejí požadavek, ale toliko konstatují, že poškozené do ničeho nutit nemohou, a jedná se jen o dobrovolné jednání ze strany poškozených s cílem pomoci povinnému. Z vyjádření A. Z. rovněž zazní, že i proti ní v minulosti byla vedena exekuce, kterou jí pomohli uhradit právě její rodiče.

Dovolací soud na základě takového jednání, které bylo velmi pečlivě zjištěno, a popsáno již v rozhodnutí soudu prvého stupně dospěl k následujícímu závěru. Je na místě ztotožnit se názorem odvolacího soudu (str. 4 usnesení), kde tento konstatuje řádný postup obviněných při provádění exekuce podle § 66 až 69a exekučního řádu a navazujících ustanovené o. s. ř. Bylo zjištěno, že předmětná nemovitost, do níž oba obvinění vstoupili se souhlasem vlastníků – poškozených, byla místem, kde fakticky pobýval povinný J. Č. a nacházel se zde jeho majetek. Nejednalo se přitom o jakkoliv vyčleněné bytové jednotky, v nichž by bylo možno jasně odlišit věci náležející povinnému od věcí jiných osob, ale bylo zřejmé, že povinný užíval celý prostor a byl dán proto předpoklad, že v tomto se také mohou nacházet věci podléhající exekuci. Obvinění se nikterak nebránili předložení dokladů o vlastnictví k věcem ze strany poškozených, naopak tyto o dané možnosti opakovaně poučili, a pokud došlo k sepsání věcí, jejichž vlastnictví následně poškození doložili, byly tyto neprodleně ze soupisu vyjmuty (myčka).

Odvolací soud ve svých závěrech poukázal na obsah instrukce Ministerstva spravedlnosti č.1360/95 – OOD ze dne 21. 8. 1996, kterou se vydává Řád pro soudní vykonavatele, podle níž, nebyl-li povinný zastižen, vykonavatel se dotáže zletilé osoby v bytě spolubydlící nebo zaměstnance, který je povinným pověřen obstaráváním jeho věci, zda je ochotna plnit za povinného (čl. 10 odst. 3). Je zřejmé, že dovolatel v tomto směru napadá nejen samotný dotaz vznesený obviněnými na poškozené, ale rovněž jeho četnost, v důsledku níž měli být poškození v podstatě vmanipulováni do jednání v podobě sjednání půjček, k nimž by za jiných okolností nepřistoupili.

Je možné souhlasit s názorem, že exekuční řízení je - mimo jiné – ovládáno zásadou rychlosti a účelnosti (efektivity - § 46 odst. 1 exekučního řádu), jak o tom hovoří odvolací soud na str. 5 svého rozhodnutí. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, povinný J. Č. byl v minulosti opakovaně kontaktován k tomu oprávněnými osobami s cílem dosáhnout uspokojení věřitele, ovšem bez podstatného výsledku. Proto bylo přistoupeno ke krajnímu řešení, jaké exekuce bezesporu představuje. Je rovněž neoddiskutovatelné, že daný postup nutně musel v osobách jím dotčených vyvolat negativní pocity a obavu, že jim budou odvezeny věci, které tvoří součást domácnosti. Nutno však současně dodat, že ze strany obviněných šlo pouze o realizaci zákonného oprávnění a postup, který činili v souladu s k tomu relevantními právními normami. Poškození již v minulosti měli zkušenosti s exekučním řízení, které bylo vedeno proti A. Z. a byli to právě její rodiče, kteří exekuci svým zásahem odvraceli. Povinný pak prokazatelně bydlel v předmětné domácnosti, nacházely se zde jeho věci, když místo, které s družkou obýval, nepředstavovalo natolik vymezený prostor, který by bylo možno jednoznačně oddělit tak, aby bylo bez dalšího možno konstatovat, že věci jmenovaného se nachází jen v určitých prostorách.

Obvinění se při výkonu své činnosti pohybovali po rodinném domě, prováděli soupis a odpovídali na dotazy poškozených, v jejichž rámci nabídli řešení, které ovšem znamenalo aktivní spolupráci poškozených ve formě úhrady alespoň části dluhu povinného. Opakovaně však zdůrazňovali, že poškozené nemohou nikterak nutit, že záleží pouze na nich, zda chtějí povinnému pomoci. Rovněž se snažili ještě z místa prováděné exekuce kontaktovat povinného, aby se osobně dostavil, resp. dluh uhradil on sám. Lze si tak položit otázku, jaký následek by nastal, pokud by obvinění žádné informace o možnosti zaplacení dluhu poškozeným neposkytli. Zcela neoddiskutovatelně by pak došlo v odpoledních hodinách k odvozu sepsaných věcí, neboť povinný byl ochoten uhradit toliko částku v řádech tisíců, která byla při celkovém dluhu přesahujícím 200 tis. Kč, jakož i předchozímu vyhýbání se kontaktu s oprávněným a neochotou dluh řešit, naprosto nedostačující. Pokud by tedy obvinění nepostupovali v souladu se shora uvedenou instrukcí a toliko by realizovali soupis věcí, do něhož by nezahrnuli ty, k nimž poškození doložili své vlastnické tituly, v odpoledních hodinách by následoval odvoz věcí, tedy situace, z níž poškození měli největší obavy. Ke shodnému výsledku by pak došlo i v případě, pokud by poškození neměli možnost částečné úhrady dluhu za povinného či s tímto postupem by nesouhlasili.

Trestný čin útisku vychází ze situace, kdy osoba v důsledku nepříznivých okolností disponuje omezeným prostorem k volnému rozhodování, čehož pachatel využívá k tomu, aby ji nutil něco konat, opomenout či strpět. Lze tedy pochopit uvažování dovolatele, pakliže tento spatřuje naplnění znaků skutkové podstaty právě v důsledku jednání obviněných, kteří měli využít obav poškozených z odvezení majetku k dosažení částečné úhrady částky za povinného. V tomto směru je však zřejmé, že právě výkon exekuce je vždy situací, která nepříznivě dopadá nejen na samotného povinného, ale též osoby žijící v místě jeho pobytu. Stěžejní otázkou tak v tomto případě bylo, zda obvinění v pozici vykonavatele a jeho asistenta vybočili při výkonů svých oprávnění mimo jejich rámec a snažili se za pomoci dovolených prostředků, dosáhnout jiného účelu, než ke kterému jsou tyto určeny. Do úvahy tak přichází situace, při níž by v rámci provádění exekuce obvinění nutili poškozené, aby vůči nim konali určitou úsluhu nesouvisející s uhrazením dlužné částky, za kterou by byli ochotni oddálit odvoz sepsaných věcí. Stejně tak by jejich jednání neslo znaky protiprávnosti, pakliže by si obvinění úhradu částky vynucovali hrozbou odvozu věcí, k nimž by poškození již prokazatelně doložili své vlastnické právo a ze strany obviněných by se tak jednalo čistě o zvůli a nerespektování platné právní úpravy. Pokud však v souladu s právní úpravou dopadající na exekuční řízení, poškozené toliko poučili o možnostech, při kterých nebude třeba realizovat odvoz sepsaných věcí, a upozornili je, že je k tomuto nenutí, ale musí jít o dobrovolné jednání poškozených s cílem pomoci povinnému, přičemž průběh exekuce a na jejím základě sepsané věci, k jejichž odvozu mělo dojít, nevybočily z mantinelů řádného postupu, nemůže se rovněž jednat o protiprávní jednání obviněných ve smyslu trestněprávním. Je nezbytné připomenout, že trestný čin útisku, kterého se obvinění měli dopustit představuje jednání úmyslné (§ 15 tr. zákoníku, tedy minimálně ve formě úmyslu eventuálního, jsa si pachatel vědom, že svým jednáním může způsobit porušení zákonem chráněného zájmu – v tomto případě svobodné rozhodování člověka – a pro případ, že toto způsobí s tím je srozuměn).

Ze strany samotných poškozených (T. Z.) bylo v rámci provedeného dokazování zjištěno, že tito vnímali jednání obviněných jako slušné a nekonfliktní. Ke stejnému závěru pak bylo možno dojít na základě samotného videozáznamu z průběhu exekuce. Naopak nelze přisvědčit námitkám dovolatele, že obvinění neměli zájem na prokazování vlastnického práva k dalším věcem a vyvíjeli nátlak na poškozené k úhradě dluhu s tvrzením, že jinak se budou odvážet také koberce, záclony apod. Jak již bylo uvedeno, v časovém rozpětí 10:50 – 10:54 hod. byli poškození manželé Z. poučeni o možnosti doložení vlastnického práva k věcem zahrnutým do soupisu, přičemž do doby 11:53 hod., kdy již obvinění opouštěli rodinný dům, přičemž v mezidobí se s poškozenými dohodli na částečné úhradě dluhu, šla L. Z. navštívit svou matku, aby od ní získala částku 35 tis. Kč, rovněž však tato dokládala některé listiny, které sloužily k vynětí věcí ze soupisu, či jejich nezahrnutí do něj (TV, satelit, myčka). Naopak poškozený T. Z. převážnou dobu (až do 11:38 hod.) toliko doprovázel obviněné, projevoval své námitky a činil dotazy. Přitom se nikterak nepouštěl do konfliktu s obviněnými, nepůsobil rozrušeně ve vztahu k jejich jednání, ale spíše k situaci, kterou zavinil povinný, potažmo jeho dcera. Rovněž však nevyvíjel snahu o hledání dokladů k věcem, které byly ze strany obviněných sepisovány, ale pouze tvrdil, že tyto náleží poškozeným nikoli povinnému. Na tomto místě je třeba přisvědčit argumentaci obou nižších soudů, když poukazují na soulad postupu obviněných s ustanovením § 68 odst. 1 exekučního řádu (zákon č. 120/2001 o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Obvinění nikterak neupírali poškozeným právo prokázat jejich vlastnické oprávnění k věcem, řádně je poučili a k předloženým dokladům přihlíželi. Pokud dovolatel namítá určitou aroganci v tvrzení obviněných, že tito „nemají čas čekat, než jim doklady doloží“, opět se jedná o vytržení citace z kontextu, v němž toto tvrzení obvinění použili. K vyjádření poškozených, že takovými doklady disponují, obvinění reagovali tak, že je vyzvali, aby je doložili a pokud se jim to nepodaří, mohou tak učinit ve lhůtě 30 dnů na adresu soudního exekutora, aby vykonavatelé na místě nestrávili 2 hodiny. Stejně tak bylo konstatováno, že věci budou odvezeny, pakliže povinný nezaplatí, a naopak budou na místě ponechány, jestliže dluh uhrazen bude. K tomuto obvinění sdělili poškozeným, aby povinnému zavolali, neboť oni na to nemají 3 hodiny. Je přitom třeba zdůraznit, že taková vyjádření činili obvinění slušně, bez jakéhokoliv projevu arogance, resp. dokonce směrem k poškozeným vyslovovali pochopení nad jejich situací pramenící z nového poznatku, že jsou dotčeni exekučním řízením. Nelze přitom spravedlivě požadovat po osobách provádějících exekuci, aby na místě setrvávali tak dlouho, než jiná osoba doloží dokumenty prokazující vlastnictví k věci, neboť by takovým postupem docházelo k popření požadavku rychlosti celého řízení. K ochraně práv takových osob proto slouží uvedená 30ti denní lhůta k písemnému doložení takových dokladů. Pokud v tomto konkrétním případě obvinění poskytli poškozeným časový prostor téměř jedné hodiny k předložení dokladů, lze jejich jednání považovat za plně dostačující.

Také následné jednání, když poškození manželé Z. předávali peníze obviněným (ať již v částce 35 tis. Kč v dopoledních hodinách, či 100 tis. Kč odpoledne), nevykazuje žádné rozpory mezi obviněnými a poškozenými. Vše probíhá v klidu, jsou sepisovány protokoly o úkonu, poškozené L. Z. je umožněno sepsat své námitky. Obvinění dokonce z původního požadavku, aby zbývající dlužná částka byla uhrazena do konce měsíce října „slevují“ a přistupují na návrh, aby část bylo možno uhradit do konce měsíce listopadu. Pokud se týká námitky, že obvinění dokonce měli hrozit vystěhováním takových věcí, jako koberce či záclony, což by z domácnosti poškozených učinilo holobyt, jedná se ze strany dovolatele o zavádějící argumentaci. Obviněný K. v tomto ohledu odpovídal na dotaz, jak probíhá odvoz věcí (zda budou např. odváženy i skleničky), když konstatoval, že obvinění provádějí hrubší popis věcí, který pak konkretizují „stěhováci“, ti pak odvážení např. i koberce, záclony a garnýže. Toto vyjádření však jednak následovalo až notnou dobu poté, co byli poškození poučeni, které věci do exekuce nespadají (osobní věci, kuchyňská linka, apod.) a rovněž za situace, kdy již docházelo k prvé z finančních úhrad a tedy poškození byli obeznámeni s tím, že věci odváženy nebudou. Především se však vztahovalo k podání obecné informace, jak fakticky odvoz věcí probíhá a v žádném případě nesměřovalo vůči poškozeným a jejich vybavení domácnosti. Takové jednání, kdy obvinění v pozici osob vykonávajících exekuci v souladu s právními předpisy ji upravujícími nikterak nevybočují ze svých oprávnění, nelze vnímat jako jednání ve smyslu protiprávního nucení jiného ke konání při zneužití jeho tísně. Souhlasit lze také s názorem obou nižších soudů, že pro žádného z poškozených nešlo o zcela novou negativní zkušenost, když podle jejich vlastních slov již v minulosti navštívil jejich domácnost exekutor v souvislosti s dluhem A. Z.

Ačkoliv tedy lze mít za to, že poškození se skutečně dostali v důsledku jednání povinného J. Č. do velmi negativní situace, kterou mohli vnímat jako tíseň, neboť reálně hrozil odvoz movitých věcí z rodinného domu, kde žili (stejně jako povinný se svou družkou) a snažili se jí odvrátit, činili takto po poučení ze strany obviněných dobrovolně, nikoliv vynucováním. Obvinění tedy na poškozené nikterak nevyvíjeli nátlak k zaplacení dluhu. Rovněž tak nelze vnímat jednání obviněných tak, že by tito úmyslně zneužívali tísně poškozených k získání dosažení určitého jimi zamýšleného cíle (konání, opomenutí či strpění). Míra intenzity jednání pachatele trestného činu útisku musí být totiž natolik vysoká, aby ve spojení s tísní, kterou poškozený pociťuje, tomuto podstatným způsobem omezila jeho rozhodovací možnosti, v důsledku čehož poškozený jedná tak, jak by za jiných (běžných) okolností nečinil. Jiná situace by nastala – jak již bylo výše uvedeno - pokud by obvinění skutečně výslovně vynucovali zaplacení dluhu poškozenými, anebo tak sice přímo nečinili, avšak jejich kroky by nebyly v souladu s řádným exekučním postupem (např. by poškozeným tvrdili, že věci budou bezodkladně prodány v dražbě a poškození tak o ně definitivně přijdou; docházelo by k soupisu věcí a hrozbě jejich odvozu, ač by poškození řádně na místě doložili vlastnické právo k věci, apod.). Jak ovšem bylo zdůrazněno, obvinění se takto nechovali, poškozené naopak řádně poučili, které věci zapisovány nebudou, respektovali řádně doložené vlastnické právo k některým věcem, poučili poškozené, že i v případě nedoložení dokladů na místě tak mohou učinit do 30 dnů na adresu soudního exekutora, přičemž jejich dražba je až posledním řešením pro případ, že povinný svůj dluh neuhradí. Opakovaně pak poškozené upozorňovali, že je k ničemu nenutí a jakákoliv úhrada je založena na dobrovolnosti.

S poukazem na shora uvedené je tedy možno učinit závěr, že argumentaci dovolatele nepovažuje Nejvyšší soud za důvodnou, když všem jeho nyní uplatněným námitkám věnovaly jak soud nalézací, tak odvolací patřičnou pozornost a s těmito se náležitě vypořádaly. Je to především nalézací soud, který naprosto vyčerpávajícím způsobem a systematicky odůvodnil své rozhodnutí počínaje oprávněností nařízení exekuce a skutečnostmi, z nichž bylo ověřeno, že povinný J. Č. fakticky žil na místě, kde se měli obvinění dopustit trestné činnosti. Dále věnoval pozornost otázce soupisu věcí, když dospívá ke správnému hodnocení, a to, že obvinění postupovali ve vztahu k poškozeným zcela v souladu s pravidly probíhající exekuce, při náležitém poučení osob nacházejících se na místě a šetření jejich práv, když v případě doložení dokumentů prokazujících vlastnictví jiné osoby než povinného věci do soupisu nezahrnuli, či tyto z něj vyňali. V daném ohledu Nejvyšší soud poukazuje na velmi obsáhlé a precizní odůvodnění soudu prvého stupně na str. 18-22, v němž podrobně rozebírá a hodnotí chování obviněných vůči poškozeným a následně podřazuje svá zjištění otázce naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu útisku (str. 22-27 rozsudku). Tyto jsou pak ve shodě s názorem soudu odvolacího (viz str. 4-6 usnesení Krajského soudu v Ostravě).

Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů proto shledal rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 4 T 72/2014 a na něj navazující usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 6 To 351/2015 za správná, vůči nimž v dovolání nejvyššího státního zástupce vznesené námitky nelze považovat za důvodné, a proto podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).





V Brně dne 30. 3. 2016





JUDr. Jiří Pácal











předseda senátu













Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 4 Tdo 312/2016, ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.312.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies