4 Tdo 170/2016

30. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 209 odst. 1, 5 písm. a)
  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. e)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2016 o dovolání obviněného P. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 9 To 68/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 41/2014, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:



Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 5 T 41/2014, byl obviněný P. N. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že:

„přesněji nezjištěného dne v roce 2006 až 2008 v P., okr. N., pod záminkou krátkodobé půjčky vylákal od Ing. J. P., finanční hotovost ve výši 7,000.000 Kč a dne 1. 9. 2008 půjčku zajistil směnkou vlastní vystavenou v P. splatnou dne 22. 9. 2008, ačkoli věděl, že s ohledem na své finanční poměry nebude moci závazku dostát, neboť je nemajetný a je proti němu vedena řada exekučních řízení, mimo jiné na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j. 19 Nc 7348/2003-9, ze dne 15. 7. 2003, které nabylo právní moci dne 30. 6. 2014, pro pohledávku ve výši 28,350.000 Kč, čímž Ing. J. P., způsobil škodu ve výši 7,000.000 Kč.“

Za uvedené jednání byl obviněný P. N. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku ke společnému trestu za pokračování v trestném činu a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 15 T 59/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 6 To 118/2014, a v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2014, sp. zn. 29 T 64/2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 9 To 11/2015, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 5 T 41/2014, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 9 To 68/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak při nezměněném výroku o vině uložil obviněnému podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 9 To 11/2015, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2014, sp. zn. 29 T 64/2014, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal následně obviněný P. N. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že soudy obou stupňů měly důkladněji hodnotit otázku subsidiarity trestní represe, neboť ve věci již byl vydán pravomocný rozsudek ve věcech občanskoprávních (Krajský soud v Praze, č. j. 59 Cm 222/2010) a trestní postih nepřinesl nic nového. V tomto ohledu poukázal také na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu č.j. Tpjn 301/2012. Obviněný dále dodal, že pokud je poškozený sám podnikatelem s majetkem v řádech desítek milionů Kč, lze předpokládat na jeho straně alespoň elementární orientovanost v právních vztazích a základní opatrnost při nakládání s finančními prostředky. V případě, že půjčuje bez jakéhokoliv dokladu částku 7.000.000,-Kč, bez zajištění a bez toho, že byl dlužník, respektive jeho bonita, alespoň základním způsobem přezkoumána, jedná se o zcela jasnou neopatrnost, ve smyslu konstantní judikatury Nejvyššího soudu (11 Tdo 1121/2012).

Obviněný dále namítá, že z odůvodnění obou rozhodnutí je patrno, že soudy obou stupňů založily svůj závěr o vině pouze na výpovědi poškozeného. Přičemž tato výpověď je zpochybněna v celém rozsahu a okolnosti a důvěryhodnost výpovědi obviněného a svědka bylo možno ověřit z dostupných důkazů, které byly řádně v řízení navrhnuty obviněným (přehled společných vstupů obviněného a poškozeného do parlamentu České republiky, které mohou vyvrátit tvrzení poškozeného o sporadických kontaktech s obviněným, historickým výpisem z katastru nemovitostí, kde by byla prokázána tvrzení obviněného ohledně seznámení s poškozeným a praxe poškozeného při zajišťování závazků a dokreslil by také postup poškozeného, který bez jakéhokoliv zabezpečení poskytl půjčku ve výši 7.000.000 Kč, jakož i důkaz výslechem Mgr. Š., který by objasnil další kontakty mezi obviněným a poškozeným ohledně zprostředkování koupě jiné nemovitosti pro poškozeného).

V řízení však došlo k situaci, kdy vina dovolatele byla konstatována prakticky na základě jediného usvědčujícího důkazu, a to výpovědi poškozeného. Obviněný se opírá o nález Ústavního soudu III. ÚS 299/06, kde uvádí, že důkazní situace, v níž existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Dotčené soudy však naopak zcela pominuly zásadní nedůvěryhodnost výpovědí tohoto svědka, který v průběhu trestního řízení měnil operativně dle postupu vyšetřování a v reakci na výpovědi obviněného verze výpovědí a podaných vysvětleních. Soudy se spokojily pouze s povrchním konstatováním a odkazem na uvedení v omyl, přičemž nebyly ze strany svědka vyvráceny důvodné pochyby obhajoby, když poškozený nebyl ani schopen odpovědět na konkrétně položené otázky.

Obviněný má dále za to, že ačkoliv soudy obou stupňů výrazně pochybily při zjišťování skutkového stavu a zároveň došlo k porušení základních procesních práv obviněného, nebyla rovněž naplněna subjektivní stránka trestného činu, zejména pokud jde o úmysl obviněného. Přesto, že soudy vzaly za prokázané, že se obviněný dopustil trestného činu podvodu, nevypořádal se odvolací soud řádně s námitkou obviněného, že prostředky předané mu poškozeným byly použity v jeho prospěch a dle jeho pokynů. Všechny uvedené rozhodné skutečnosti přitom musí ve svém souhrnu vyjadřovat spolehlivý závěr, že úmyslné jednání pachatele bezprostředně směřovalo ke způsobení následku určitého trestného činu. Pokud však poškozený dobrovolně poskytl prostředky k zajištění úspěchu ve výběrovém řízení tak, jak od samého začátku tvrdí obviněný, nejedná se v žádném případě o podvod ve smyslu ustanovení § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Uvedení v omyl, coby zákonný znak skutkové podstaty tak zcela absentuje. Nelze přitom uvěřit verzi poškozeného, že by bez dalšího poskytl finanční prostředky bez jakéhokoliv zajištění a bez potvrzení o předání peněz. Zde obviněný poukazuje i na zásadní rozpory ve výpovědi poškozeného a jeho podaným trestním oznámením, neboť nelze uvěřit vysvětlení poškozeného o tom, že si přesně nepamatuje, za jakých okolností došlo k předání peněz (zda je vybíral z bankovního účtu nebo je měl doma pro okamžitou spotřebu), nelze uvěřit rozporům mezi písemným trestním oznámením a výpovědí v přípravném řízení a před soudem.

Své dovolání obviněný uzavřel tím, že soudy porušily zejména neprovedením navrhovaných důkazů jeho práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků, v důsledku čehož došlo k nesprávnému a nedostatečnému zjištění skutkového stavu, kdy toto nesprávné zjištění nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, protože tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné. Dále též došlo k porušení zásady presumpce neviny a zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného, neboť zcela jednoznačně nebylo prokázáno, že by jednání obviněného směřovalo k podvodnému jednání a tedy nebyly naplněny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 9 To 68/2015 zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. a k uvedenému dovolání se vyjádřila následovně. V úvodu svého podání shrnula dosavadní průběh trestního řízení, hlavní argumentaci uváděnou obviněným v jeho dovolání, jakož i rozvedla obecné teze k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souhrnu shora jím popsaných skutečností pak dospívá k závěru, že obviněným namítaná nesprávnost právního posouzení skutku není po stránce věcné založena na hmotněprávních důvodech presumovaných v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že svůj závěr o jeho vině neopřely o dostatek skutkových zjištění, přičemž své námitky směřuje jak rozsahu provedeného dokazování, tak i ke způsobu jeho vyhodnocení. Dané námitky pak nejsou na místě ani z hlediska případného extrémního rozporu s výsledky provedeného dokazování, neboť byly pečlivě vyloženy důvody, pro které vzal nalézací soud za prokázané, že finanční částka 7 mil. Kč byla poškozeným poskytnuta jako půjčka a nikoli jako úplatek pro účely výběrového řízení na pronájem domu. Jiný závěr nemohly vyvolat ani obviněným předložené nekompletní dokumenty, neobsahující pravé podpisy poškozeného. Dále státní zástupkyně rozebírá úvahy nižších soudů, vztahujících se k nelogičnosti poskytnutí úplatku poškozeným v návaznosti na jeho následné trestní oznámení, jeho zajištění směnkou, okolnosti, jejíž přípravy a podpisu popsali svědci B. a B. Jednání, které spočívalo ve vypůjčení si částky 7 mil. Kč a její zajištění směnkou vlastní za situace naprosté nemajetnosti obviněného, jeho výrazné zadluženosti a četným exekučním řízením, vedených na jeho osobu, nelze než hodnotit právě jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, který byl spáchán po stránce subjektivní v úmyslu přímém způsobit kvalifikovaný škodlivý následek. Že není na místě za dostačující využít k řešení daného případu soukromoprávních institutů, dokládá také rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010. Podmínky aplikace zásady ultima ratio přitom nejsou naplněny ani existencí pravomocného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 59 Cm 222/2010, a to pro stabilně neuspokojivou finanční situaci obviněného, které si tento byl dobře vědom a díky níž byl úspěch exekučního řízení nereálný. Přisvědčit nelze ani námitce obviněného poukazující na rozhodnutí 11 Tdo 1121/2012 poukazující na zjevnou neopatrnost poškozeného, které se mohl vyvarovat, a i přesto přistoupil – byť sám podnikatel s majetkem v řádech desítek milionů korun a minimálně elementární orientovaností v právních vztazích - k nejisté finanční dispozici. Státní zástupce k tomuto poukazuje na ustálenou judikaturu staršího data, podle níž jde o podvodné jednání také tehdy, jestliže poškozený je schopen prověřit skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je ve výsledku neověří vůbec nebo tak neučiní včas, přičemž je třeba vzít v úvahu, že poškozený nemá uloženou povinnost v obdobných případech provádět zmíněné ověření, byť lze takový postup považovat za obezřetný a obvyklý. O tom, že takový závěr je aplikovatelný právě na projednávaný případ svědčí sofistikovaný modus operandi a v jeho rámci způsob prezentace vlastní osoby obviněným, na jejichž základě se poškozený mohl domnívat, že jedná se seriózním obchodním partnerem. Za zcela zásadní však státní zástupce stále považuje fakt, že uplatněná dovolací argumentace se pro svou výlučně skutkovou povahu zcela míjí s obsahovým zaměřením zvoleného dovolacího důvodu. Proto je na místě, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a učinil tak v neveřejném zasedání k čemuž dal svůj souhlas.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Jelikož dovolání k Nejvyššímu soudu lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování totiž spadá do rámce řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., založený na námitce, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu, přezkumu vznesených námitek a jejich podřazení pod shora uvedený dovolací důvod konstatuje následující. Hned na počátku musí poukázat na situaci, k níž došlo v souvislosti s existencí projednávání několika trestních věcí obviněného, a to konkrétně (prvostupňovým) řízením před Obvodním soudem pro Prahu 3, sp. zn. 15 T 59/2013, následně před Obvodním soudem pro Prahu 10, sp. zn. 29 T 64/2014 a v nyní projednávané věci před Krajským soudem v Praze, 5 T 41/2014. Jak již bylo poukázáno výše, v časové posloupnosti bylo právě stávající řízení před Krajským soudem v Praze posledním v řadě, když z tohoto důvodu také soud prvého stupně přistoupil k uložení společného a souhrnného trestu, který byl v následujícím odvolacím řízení před Vrchním soudem v Praze transformován do trestu souhrnného. V trestním řízení ve věci projednávané Obvodním soudem pro Prahu 10, sp. zn. 29 T 64/2014, byl posléze proti rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 9 To 11/2015) podán obviněným mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl dne 16. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 910/2015, v neveřejném zasedání tak, že napadený rozsudek zrušil, stejně jako i všechna další rozhodnutí, na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc pak byla Městskému soudu v Praze přikázána k novému projednání a rozhodnutí. Vzniklá situace tedy vede k závěru, že usnesením Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 910/2015 ze dne 16. 12. 2015 došlo ke zrušení výroku o vině a trestu v rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 11/2015 ze dne 12. 3. 2015 a Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 29 T 64/2014 ze dne 28. 11. 2014, kterých se dovolání týkalo, jakož i všechna další rozhodnutí, na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (v tomto případě též rozhodnutí Obvodního soud pro Prahu 3, sp. zn. 15 T 59/2013 ze dne 13. 1. 2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 6 To 118/2014). Zrušující rozhodnutí se pojí k výroku o vině dvěma pokračujícími trestnými činy podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, jakož i společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5,5 let. Na tuto skutečnost přitom v rámci svého podání ze dne 17. 2. 2016 upozornil Nejvyšší soud obhájce obviněného a upozornil, že dané zrušení se váže také k rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 9 To 68/2015, které je předmětem jeho stávajícího dovolání.

Nejvyšší soud k dané problematice ovšem konstatuje, že provázanost nyní projednávaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze s předchozími, rozuměj v důsledku zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tdo 910/2015, rozhodnutími je dána toliko v rovině uloženého trestu, který byl původně vyměřen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 9 To 11/2015 v délce 5,5 let a následným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 9 To 68/2015 změněn na dobu 7,5 let odnětí svobody. Posledně uvedené rozhodnutí však ve svém výroku o vině obviněného trestným činem podvodu nedoznalo v důsledku zásahu ze strany Nejvyššího soudu žádných změn, přičemž také v dovolání nejsou uváděny žádné námitky směrem k uloženému trestu, ale tyto se dotýkají pouze hmotněprávního posouzení. Jelikož pak dovolání obviněného v této věci bylo podáno k soudu prvého stupně dne 18. 11. 2015, tedy před datem, kdy došlo k vyhlášení zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 910/2015, je dovolací soud nyní vázán povinností projednat podaný mimořádný opravný prostředek a rozhodnout o něm.

K samotným námitkám, které byly uvedeny v dovolání obviněného, pak Nejvyšší soud konstatuje následující. Drtivá většina obviněným uplatněné argumentace již byla z jeho strany použita v rámci řízení před soudy prvého a druhého stupně, přičemž se jedná v podstatě o opakování skutkových námitek, jimiž se jmenovaný dožaduje jiného hodnocení provedených důkazů. Danými skutečnostmi se přitom zabývaly a dostatečným způsobem vypořádaly již oba nižší soudy. Dovolací soud proto může odkázat zejména na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze (str. 12-14), kde jsou rozvedeny veškeré okolnosti, o které nalézací soud opřel svůj závěr o vině obviněného, s nímž se následně odvolací soud plně ztotožnil. Na základě dokazování byla vina P. N. konstatována s přihlédnutím k výpovědi poškozeného Ing. J. P., která byla v zásadě od přípravného řízení neměnná, jakož i svědků JUDr. B. a Mgr. B., kteří potvrdili, že obviněného opakovaně urgovali o vrácení peněz a ten pod nejrůznějšími výmluvami zaplacení sliboval a oddaloval. Soud prvého stupně se přitom zaobíral již v nalézacím řízení vznesenými námitkami obhajoby, které jsou uplatněny i nyní v rámci dovolacího řízení. Jeho závěry přitom vyvracejí argumentaci, že ze strany poškozeného nebyly peníze poskytnuty jako půjčka obviněnému, ale v rámci zajištění pronájmu nemovitosti v P., ať již legálním, či dokonce protiprávním způsobem (ve formě úplatku). Nalézací soud se neomezuje ve svých závěrech na výpověď toliko poškozeného, jak tvrdí obviněný, ale tuto dává do kontextu se shora jmenovanými svědky a sám poukazuje na nelogičnost postupu obviněného, měl-li by věřit jeho argumentaci, když tento ve výsledku poškozenému poskytl směnku, jako zajišťovací institut, což si lze jen těžko představit u situací, kdy by finanční prostředky nezískával pro svůj prospěch, ale pouze jako prostředník při vyřizování záležitostí poškozeného. Rovněž nebylo přehlédnuto, oproti tvrzením obviněného, že je to právě on, popř. svědci, kteří by měli potvrzovat jeho obhajobu (svědkyně Z.), kdo podstatným způsobem mění své výpovědi o předání peněz či podpisu směnky (str. 4 rozsudku Vrchního soudu v Praze). V neposlední řadě byla projednávaná věc dána do souvislostí s dalším protiprávním jednáním obviněného, které je shodného (podvodného) charakteru a umožňuje vytvoření komplexního pohledu na jeho osobu a motiv trestné činnosti. Stejně tak odvolací soud vycházel z uceleného, pevného a logicky provázaného řetězce důkazů, který rozvedl ve shodě se závěry nalézacího soudu na str. 3-4 svého rozhodnutí. Na těchto základech proto mohly oba soudy dospět bez důvodných pochybností k závěrům, které ve svých rozhodnutích učinily.

Daným závěrům nelze ničeho vytknout a jako takové nevykazují žádný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry. Ten je dán pouze tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tak nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., pročež jim nelze vytýkat jakoukoli svévoli. Ani v tomto směru tedy nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde z pohledu uplatněného dovolacího důvodu o námitky irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje také na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, kde je konstatováno, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“

Za podřaditelnou námitce ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak lze označit pouze argumentaci týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, doplněnou o námitku absence aplikování zásady ultima ratio, byť i tyto ve větší části brojí proti údajně chybně zjištěnému skutkovému stavu, neboť vychází z tvrzení, že důvodem předání částky 7 mil. Kč nebyla půjčka obviněnému, ale poskytnutí prostředků za účelem obstarání záležitostí ve prospěch a dle pokynů poškozeného. Obviněný však také namítá, že z jeho strany nedošlo k úmyslnému podvodnému jednání, a je tedy dána absence naplnění subjektivní stránky trestného činu. Dovolací soud, byť i v tomto ohledu může odkázat na závěry obou nižších soudů, které se dotčené problematice věnovaly a řádně se s ní vypořádaly (str. 14-15 rozsudku Krajského soudu v Praze, str. 5-6 rozsudku Vrchního soudu v Praze), pak jen stručně konstatuje, že zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se pachatel dopustí, jestliže - v tomto konkrétním případě – sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí činem škodu velkého rozsahu. Oba soudy na základě skutkových zjištění přitom učinily závěr, že obviněný poškozenému předstíral informace o svých kontaktech, investičních možnostech a ekonomické situaci, o nichž však dobře věděl, že nejsou pravdivé, aby v poškozeném vzbudil představu, že finanční prostředky nebude mít problém vrátit, což následně dále umocňoval sepsáním směnky, o níž však rovněž věděl, že jako zajišťovací institut je vzhledem k jeho finančním možnostem v podstatě bezcenná. Obviněný si tak byl vědom podstaty svého jednání, že tímto směřuje k narušení zákonem chráněných zájmů v podobě majetku jiné osoby a takové narušení způsobit chtěl. Rozsah této trestné činnosti a její sofistikovanost pak zcela zřejmě vybočily z rámce vztahů, jejichž narušení by bylo možno napravit i jinými prostředky, než těmi, kterými disponuje trestní právo. Proto i argumentace obviněného směrem k aplikaci zásady ultima ratio není důvodná. V tomto ohledu se lze beze zbytku plně ztotožnit s názorem, který ve svém vyjádření k podanému dovolání učinila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Obviněný si byl nejen vědom svých dluhů a exekučních řízení, které jsou proti němu vedeny, ale také skutečností, že pro jeho nemajetnost je úspěšné dosažení exekučního řízení zcela nereálné. Rovněž tak tvrzená elementární neopatrnost poškozeného, který si měl škodlivý následek de facto přivodit sám je argumentem neopodstatněným právě na citované závěry stávající rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. 5 Tdo 1256/2003, 3 Tdo 1086/2013, 6 Tdo 728/2013). Dovolací soud již výše poukazoval na rozsah a sofistikovanost jednání obviněného, pro nějž nelze poškozenému vytýkat, že podlehl tvrzením obviněného stran jeho údajné majetnosti a rozsáhlým společensko-politickým stykům, pro které jej považoval za schopného dostát svým závazkům.

Pro shora uvedené, je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný P. N. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soudy zvolily odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí s úvahami, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, jakož i soud prvého stupně. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů konstatoval, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. N. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Závěrem je třeba doplnit, že dovolatel ke dni rozhodnutí nevykonával trest uložený mu rozhodnutím v této trestní věci, pročež nebyl shledán důvod k rozhodnutí o vazbě jmenovaného ve smyslu § 265l odst. 4 tr. ř. Nad rámec je nutno konstatovat, že vzhledem k dřívějším zrušujícím zásahům Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 910/2015 bude na nižších soudech, aby – v případě, že dojdou ke stejnému závěru o vině obviněného v řízení, které probíhá před Městským soudem v Praze, sp. zn. 9 To 11/2015 – ukládaly nový (souhrnný) trest. Pokud by takto činil Vrchní soud v Praze pod sp. zn. 9 To 68/2015, není vyloučena možnost dalšího dovolání, pokud by jeho důvody směřovaly právě do uložené sankce (zejména podle § 265b odst. 1 písm. h), i), j)).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.





V Brně dne 30. 3. 2016





JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu


Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 4 Tdo 170/2016, ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.170.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies