3 Tdo 316/2016

23. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 209 odst. 1
  • TrZ - § 209 odst. 5 písm. a)
  • TrZ - § 209 odst. 4 písm. d)
  • TrŘ - § 2 odst. 5,6

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2016 o dovoláních, které podali obvinění L. K. a J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 6 To 44/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 2/2011, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných L. K. a J. K. odmítají.


Odůvodnění:


I.


Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2015, sp. zn. 54 T 2/2011, byl obviněný L. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu dle § 209 odst. 1, 5 písm. a) č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním podrobně popsaným pod body 1a), 1b), 2) až 8) výroku o vině, a obviněný J. K. byl uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním podrobně popsaným pod body 1b), 2), 3), 4), 6) a 7) výroku o vině.

Obviněný L. K. byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému L. K. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 (pěti) roků.

Obviněný J. K. byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému J. K. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce samostatného orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 (pěti) roků.

Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. K.

Dle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému L. K. uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené S. L., bytem O.-D., J. M., peněžní částku ve výši 645.000 Kč, a Z. Z., bytem O.-H., n.. S., peněžní částku ve výši 470.000 Kč.

Dle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným L. K., J. K. a M. K.uložena povinnost zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně poškozenému K. K., bytem H.- B., K., peněžní částku ve výši 820.000 Kč.

Dle § 228 odst.1 tr. ř. byla obviněným L. K. a J. K. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně poškozeným Z. Z., bytem O.-H., n. S., peněžní částku ve výši 830.000 Kč, L. J., bytem O.-H., H., peněžní částku ve výši 1.100.000 Kč, a Ing. J. S., bytem O.-V., P., peněžní částku ve výši 500.000 Kč.

Dle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. J. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2015, sp. zn. 54 T 2/2011, podali obvinění L. K., J. K. a M. K. odvolání.

O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 6 To 44/2015, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněných J. K. a M. K. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu ohledně obou obviněných.

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že obviněnému J. K., trvale bytem H.-M., S., za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaném ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v bodech 1b), 2), 3), 4), 6) a 7) nezměněn, uložil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do vězníce s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému J. K. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce prokuristy v obchodních společnostech na dobu 5 (pěti) roků.

Obviněnému M. K., trvale bytem O.-Z., H., byl za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v bodech 4) a 5) nezměněn, uložen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl v souladu s ustanoveními § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 3 (tří) roků.

V ostatních výrocích ohledně obviněných J. K. a M. K. zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Odvolání obviněného L. K. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II.


Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 6 To 44/2015, podali obvinění L. K. a J. K. dovolání.

Obviněný L. K. v rámci podaného dovolání (č. l. 2727-2728) uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, maje za to, že dokazování bylo nedostatečné a neumožňuje učinit jednoznačný a spolehlivý závěr o jeho vině, tak jak má na mysli ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Obviněný poukázal na skutečnost, že původní rozhodnutí nalézacího soudu bylo zrušeno a věc byla odvolacím soudem vrácena s tím, aby se tento vypořádal objektivním způsobem s cenami nemovitostí, které měly být podvodným způsobem převedeny od poškozených na jiné osoby, kdy současně bylo nalézacímu soudu vytýkáno mechanické hodnocení důkazů, které neodpovídaly výpovědím jednotlivých poškozených, avšak uvedená pochybení dle jeho názoru v rámci nového projednání věci napravena nebyla. Zejména se uvedené týká bodu 1) výroku o vině, tj. nemovitosti manželů Z., kdy cena stanovená soudním znalcem byla zhruba 2x vyšší a znalec nedostatečně vysvětlil, jakým způsobem cenu těchto nemovitostí stanovil. Stejná situace se týká i bodu 4) výroku o vině, tj. nemovitosti manželů K., která byla rovněž zatížena zástavním právem, což v rámci ohodnocení nemovitosti dle tržních cen nebylo zohledněno. V rámci znaleckého posudku nicméně nebylo k těmto okolnostem přihlíženo a je pochopitelné, že tržní cena při prodeji takto zatížených nemovitosti je diametrálně odlišná od nemovitosti tzv. „čistých“, tedy takových, které nejsou zatíženy žádnými právními vadami. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1315/2011, které se zaobírá právě otázkou zástavního práva ve vztahu k hodnotě nemovitostí, k níž se toto právo váže. Dále obviněný uvedl, že do tíživé situace se poškození dostali především svou vinou, přičemž exekuce i zástavy na nemovitostech vázly ještě dříve, než do jednání s poškozenými vstoupili a právě k těmto skutečnostem, dle jeho mínění, mělo býti obecnými soudy přihlíženo.

Na podkladě výše uvedených námitek obviněný L. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. l. 2015, sp. zn. 54 T 2/2011, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí s uvedením závazného právního názoru týkajícího se zejména postupu při stanovení výše škody rozhodné pro posouzení žalované majetkové trestné činnosti.

Obviněný J. K. v rámci podaného dovolání (č. l. 2734-2737) uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Napadenému rozsudku vytýká, že se soud nedostatečně vypořádal s výší škody, která měla být jím vytýkaným jednáním způsobena. V případě nemovitostí manželů K. u skutku pod bodem 4) výroku o vině a dále manželů S. u skutku pod bodem 6) výroku o vině se jednalo o nemovitosti zatížené zástavním právem, které má vliv na obvyklou cenu nemovitosti, a tedy pokud soud dospěl k závěru, že v daném případě existence zástavního práva nijak neovlivňovala obvyklou cenu nemovitostí, jedná se ze strany soudu o nesprávné právní posouzení. V této souvislosti rozporuje znalecký posudek znalce Ing. Balnara, který se existencí právních vad nemovitostí vůbec nezabýval. Návrh na vypracování revizního znaleckého posudku však nebyl soudem akceptován. Má za to, že určení toho, zda existence zástavního práva má či nemá vliv na obvyklou cenu nemovitosti je právní otázkou, která nepřísluší znalci. Naopak odbornou otázkou, a tedy i úkolem pro znalce, by pak mělo být následné určení toho, do jaké míry má existence zástavního práva vliv na hodnotu obvyklé ceny nemovitosti. Obviněný má tedy za to, že soud se nedostatečně vypořádal s určením obvyklé ceny nemovitostí, které byly zatíženy zástavním právem, a tedy v řízení dosud nebyla řádně objektivizována výše škody, která měla poškozeným vzniknout.

Dále namítl, že tvrzení o jeho vědomosti o prodeji chaty manželů Z. je v hrubém rozporu s provedenými důkazy, zejména výpovědí L. K., kdy ve vztahu ke skutku pod bodem 1b) výroku o vině rovněž namítal, že v nalézacím řízení nebylo prokázáno, že by jednak předložil poškozenému Z. Z. k podpisu dokumenty, o kterých by věděl, že obsahují nepravdivé skutečnosti, či skutečnosti podvodného charakteru, jednak že by předem věděl o tom, že v průběhu dne 19. 5. 2009, kdy uzavíral s poškozenou J. Z. smlouvu o smlouvě budoucí, bude předmětný byt manželů Z. předán panu P. C. jako novému nájemci. Ke skutku uvedenému v bodě 2) výroku o vině uvedl, že poškozený jednoznačně věděl o tom, že členská práva a povinnosti budou převedena z jeho dispozice do dispozice L. K., s tímto souhlasil, a s tímto vědomím a souhlasem podepsal i příslušné dokumenty. V tomto směru tedy nelze v jeho jednání spatřovat podvodný úmysl. Nebylo nijak prokázáno, že by věděl o tom, že by členská práva a povinnosti měla být trvale odejmuta z dispozice poškozeného J., respektive že by neměla být poškozenému J. po splacení úvěru vrácena. I v případě ostatních skutků uvedených pod body 3), 4), 6) a 7) výroku o vině nebylo prokázáno, že by se skutky staly tak, jak je uvedeno ve skutkové větě, když nebyl dostatečně prokázán podvodný úmysl na jeho straně.

Obviněný J. K. dále uplatnil ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se však vztahuje k uloženému trestu, Nejvyšší soud má však za to, že obviněný měl na mysli ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., které dopadá na případy, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Obviněný nalézacímu soudu vytýká, že jej nezprostil obžaloby pro skutek popsaný v bodě 1a) výroku o vině, ač byl tento skutek zahrnut v bodě II. obžaloby. Má za to, že se soud nedostatečně vypořádal s jeho námitkou týkající se absence zprošťujícího výroku. Pokud nalézací soud rozdělil původní skutek na dvě části a shledal jej vinným pouze ve druhé části, tj. skutku pod bodem 1b) výroku, měl být zproštěn obžaloby pro skutek uvedený v prvé části, tj. pro skutek pod bodem 1a) výroku o vině.

Na podkladě výše uvedených námitek obviněný J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a důvodnost všech výroků napadeného rozhodnutí a ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného L. K. byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 10. 12. 2015 (č. l. 2728). Opis dovolání obviněného J. K. pak Nejvyšší státní zastupitelství obdrželo dne 18. 12. 2015 (č. l. 2733).

K dovoláním obviněných se následně ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 23. 2. 2016, sp. zn. 1 NZO 1399/2015.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedla, že argumentace v dovolání obou obviněných se v zásadě překrývá, resp. námitky zakotvené v dovolání obviněného L. K. jsou v převážné míře obsaženy i v dovolání obviněného J. K., přičemž ani v jednom případě se nejedná o tvrzení původní. Námitky obviněných, v nichž je vytýkáno nesprávné hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku Ing. Balnara), vadná skutková zjištění ohledně cen nemovitostí zatížených zástavním právem, stejně jako námitky, jimiž prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům, podle názoru státní zástupkyně uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Jejich námitky jsou neseny pouze nesouhlasem se skutkovým závěrem soudu. Lze konstatovat, že nalézací soud v uvedené věci řádně zjistil skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotil přihlížeje ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soud druhého stupně se důkladně zabýval výhradami obsaženými v odvolání obviněných a vyrovnal se s nimi náležitě a způsobem, který nevzbuzuje pochybnost, přičemž lze v tomto směru plně odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku str. 29 – 34.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných L. K. a J. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

III.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání obviněného L. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 6 To 44/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Dovolání obviněného J. K. je pak přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a jeho výkonu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obvinění jsou § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými L. K. a J. K. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Obvinění shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž námitky jimi v rámci uvedeného dovolacího důvodu vznesené se vzájemně překrývají. Nejvyšší soud se s nimi tedy vypořádal najednou.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Stran dovolání obviněného L. K. a obviněného J. K. nelze tedy pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž namítají nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi obou dovolatelů a výpovědi poškozených, a dále znaleckého posudku Ing. Miroslava Balnara na č. l. 2214-229, včetně doplňku na č. l. 2339-2347; spadá sem i námitka neprovedení revizního znaleckého posudku vznesená obviněným J. K.) a z toho odvozená vadná skutková zjištění (zejména stran hodnoty převáděných nemovitostí, a to včetně způsobu určení výše škody a otázky vlivu zástavního práva váznoucího na nemovitosti na obvyklou cenu nemovitosti; zjištění stran skutku pod bodem 1b/ výroku o vině, konkrétně zda obviněný J. K. věděl o prodeji chaty manželů Z., a zjištění stran toho, zda věděl o trvalém převodu členských práv poškozeného L. J. na L. K., resp. Ing. S. u skutku pod bodem 2/ výroku o vině), když současně prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. dokazování je nedostatečné) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy oba dovolatelé trvají na tom, že se žádného protiprávního jednání nedopustili, přičemž je zřejmé, že do tíživé situace se poškození dostali především svou vinou, přičemž existenci exekuce i zástavy na nemovitostech vázly ještě dříve, než do jednání s poškozenými vstoupili).

Takto obviněnými vznesené námitky jsou založeny na podkladě jejich vlastního hodnocení provedených důkazů a z toho učiněných vlastních skutkových závěrů, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obvinění vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod nezaložili na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který oba obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítli nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Nalézací soud pak v rámci odůvodnění rozsudku (str. 82) rozvedl úvahy, na jejichž podkladě shledal navrhované doplnění dokazování nadbytečným.

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kterýžto oba dovolatelé namítají. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny pečlivým způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.

Stran námitek obviněných lze uvést, že se jedná o opakující se obhajobu uplatněnou již v předchozích fázích řízení. Některé z námitek obviněných, včetně závěrečného návrhu obviněného L. K., ve své podstatě směřují proti závěrům učiněným soudem prvního stupně, nikoli proti rozhodnutí odvolacího soudu.

Stěžejní námitkou byla námitka stran způsobené škody, resp. způsobu jejího stanovení, kdy oba obvinění brojí proti závěru, že na výši obvyklé ceny nemovitosti mělo zejména u nemovitostí pod body 4) a 6) výroku o vině vliv zástavní právo na předmětných nemovitostech váznoucí. Soud v tomto bodě vycházel ze znaleckého posudku Ing. Miroslava Balnara ke stanovení obvyklé ceny předmětných nemovitostí (č. l. 2214-2229), včetně jeho doplňku (č. l. 2339-2347), kde znalec zodpověděl i otázku, jaký vliv na obvyklou cenu nemovitosti má skutečnost, že je k této zřízeno zástavní právo. Znalec konstatoval, že zástavní právo má vliv na cenu obvyklou nemovitosti pouze v případě, že dlužná částka vysoce překračuje obvyklou cenu nemovitosti nebo je případně uplatňována v kombinaci s jiným typem omezení vlastnického práva na nemovitosti, kdy se však nejednalo v předmětné věci o takovýto případ. S předmětnou námitkou se navíc zcela dostačujícím způsobem vypořádal soud odvolací, a to zejména na str. 31-35 odůvodnění rozsudku, kdy lze na předmětné pasáže odkázat.

Stejně tak se zabýval i námitkou stran podvodného úmyslu obviněného J. K. Nalézací soud se touto zabýval v rámci odůvodnění rozsudku (zejména str. 89-90, 97-98, 99-100), kdy mimo jiného uvedl, že „ač rozhodnutí vrchního soudu stran subjektivní stránky jednání zejména obžalovaných K. a K. vyznívá opatrně, nalézací soud se po opakovaném důsledném vyhodnocením důkazní situace, které se zobrazilo ve zpřesnění skutkového popisu v nynějším výroku rozsudku, naopak utvrdil v přesvědčení, že vymezené jednání obžalovaných bylo realizováno za jejich vzájemné součinnosti a kooperace, ve zjevně podvodně účelové snaze odnětí vlastnických či jiných práv poškozených a dosažení vlastního profitu“ (str. 89 rozsudku nalézacího soudu). Obhajoby obviněných pak ve světle provedeného dokazování vyhodnotil jako „nevěrohodné a účelové, ve snaze vlastního vyvinění“ (str. 90 rozsudku nalézacího soudu), kdy naopak „výpověď žádného z poškozených neshledal v kontextu s dalšími provedenými důkazy jako nevěrohodnou či důkazně problematickou“ (str. 89 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se s předmětnými závěry soudu nalézacího ztotožnil.

Obviněný J. K. v rámci podaného dovolání uplatnil i námitku chybějícího výroku, tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (nesprávně uvedeno písm. h/).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze uplatnit, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách, buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou; nebo určitý výrok sice byl učiněn v napadeném rozhodnutí, ale není úplný.

Obviněný má za to, že měl být zproštěn obžaloby pro skutek popsaný v bodě 1a) výroku o vině, ač byl tento skutek zahrnut v bodě II. obžaloby, resp. že pokud nalézací soud rozdělil původní skutek na dvě části a shledal jej vinným pouze ve druhé části, měl být zproštěn obžaloby pro skutek uvedený v prvé části.

Takováto námitka postrádá jakékoli opodstatnění, neboť u obviněného se nejednalo o závěr, že by se předmětného jednání, obsaženém v popisu skutku v původní obžalobě, nedopustil, ale skutek, který byl obsažen v původní obžalobě, byl s ohledem na uskutečněné dokazování konkretizován, a to i stran participace jednotlivých obviněných. Nalézací soud se k předmětné námitce vyjádřil na str. 92, kdy uvedl, že „ve vztahu k bodu 1a) pak soud při novém hodnocení důkazů dovodil, že nejsou jednoznačně prokázány aktivity obžalovaného J. K. ve vztahu k prodeji chatu či obsahu zprostředkovatelské smlouvy k jejímu prodeji. Nebylo tedy prokázáno, že by obžalovaný J. K. na této fázi jednání vůči manželům Z. participoval způsobem, který by zakládal trestní odpovědnost rovněž ve vztahu k jeho osobě. Proto soud provedl rozdělení původně uceleného jednání ve vztahu k manželům Z. na dvě samostatné části (1a, 1b), přičemž vina ve vztahu k bodu 1a) byla dovozena pouze u obžalovaného L. K.“. I uvedená námitka byla vznesena opakovaně a i k této zaujal odvolací soud jasné stanovisko (str. 41-42 napadeného rozsudku). Je evidentní, že některé skutečnosti vyjdou najevo až v rámci řízení před soudem, k čemuž také slouží celá fáze dokazování před soudem, a následně je při současném zachování totožnosti skutku upraveno znění skutkové věty tak, aby odpovídalo učiněným skutkovým zjištěním. Předmětnému postupu nalézacího soudu nelze ničeho vytknout.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán, neboť není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.), a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovoláním obviněných nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.

IV.


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl dovolání obviněného L. K. Ze stejných důvodů pak odmítl i dovolání obviněného J. K.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. 3. 2016


JUDr. Petr Šabata
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 316/2016, ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.316.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies