8 Tdo 319/2016

23. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 205 odst. 1 písm. b)
  • TrŘ - § 2 odst. 5

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2016 o dovolání obviněného M. P. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 10 To 153/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 2 T 44/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá.

Odůvodnění:

I.


Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 2 T 44/2013, byl obviněný M. P. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil činem popsaným tak, že v době od 3:30 hodin do 3:50 hodin dne 11. 5. 2012 nezjištěným předmětem přestřihl drátěné oplocení objektu Autobazaru D. P., v ulici M. K. v J., vytrhl kovovou zábranu mezi dvěma sloupky pletiva v tomto místě, pletivo následně odehnul a vytvořil si tak volný prostor mezi sloupky oplocení, čímž způsobil na poškození oplocení škodu ve výši cca 2.000 Kč, následně tímto otvorem vnikl do prodejních prostor autobazaru, zde otočil sloupkem s kamerou záznamového zařízení, která tak směřovala mimo prostory bazaru, přestřihl nezjištěným předmětem přívodní kabel napájení osvětlení autobazaru, a za použití shodného klíče vnikl do zde prodávaného uzamčeného vozidla tov. zn. BMW, šedé metal. barvy, v hodnotě nejméně 250.000 Kč, které za užití tohoto klíče nastartoval a z místa odjel, čímž způsobil firmě L., s. r. o, celkovou škodu 252.000 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl za takový čin v posledních třech letech potrestán rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 11. 2011, pod sp. zn. 1T 93/2011, pravomocným dne 21. 11. 2011, kterým byl mimo jiné uznán vinným ze zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody s dohledem v trvání třiceti šesti měsíců, se zkušební dobou do 21. 11. 2016.

Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 10 To 153/2015, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II.


Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. dovolání proti rozhodnutí o vině a trestu proto, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako trestný čin, přestože jej měly obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostit, protože nebylo prokázáno, že skutek spáchal, neboť se v době trestného jednání pravděpodobně zdržoval u svých známých. Za důkaz, který vyvrací, že byl pachatelem činu, označil výpověď svědka M. B., který doložil písemné potvrzení o tom, že obviněnému v inkriminovaný den půjčil peníze, a dokonce uvedl, že v den, kdy došlo ke krádeži vozidla, u něj obviněný přespal. Soudům však obviněný vytkl, že tuto výpověď nepovažovaly za věrohodnou a své rozhodnutí o ni neopřely, čímž se zpronevěřily zásadám uvedeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, a to i přesto, že se o daném svědkovi zmínil až při hlavním líčení, neboť tato okolnost nic nevypovídá o nevěrohodnosti svědka. Za vadné obviněný považoval i hodnocení výpovědi svědka D. K., coby jediného usvědčujícího důkazu (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11). Zdůraznil, že ani trasologické a mechanoskopické stopy jej neusvědčují, protože bylo odbornými vyjádřeními vyloučeno, že by obuví, která byla předložena, byly způsobeny stopy zajištěné v průběhu trestního řízení, a že by kleštěmi, které byly předloženy, byl přestřihnut plot nebo přívod osvětlení do autobazaru. Poukázal i na to, že z trasologického zkoumání vyplynulo, že se nepodařilo objasnit, jakou obuví byly vytvořeny zajištěné stopy, nicméně bylo konstatováno, že stopa na místě činu byla způsobena obuví velikosti č. 9, ačkoli obviněný má velikost č. 13.

Obviněný dále setrval na své obhajobě, že poté, co předmětný automobil již jednou odcizil, zůstal mu jeden z klíčů, jenž si ponechal D. K., což považoval za významné pro posouzení věrohodnosti uvedeného svědka, která mohla být ovlivněna hrozbou jeho vlastního trestního stíhání pro spáchání tohoto přečinu, tím spíše, že již dříve uvedl, že dané vozidlo odcizil (č. l. 199 – 200 spisu). Obviněný soudům vytkl, že jeho věrohodnost neposuzovaly řádně k celému vývoji trestního řízení, zejména k jeho roli, jak byla shledána v původním zprošťujícím rozsudku, povolené obnově řízení a konečného odsouzení v přezkoumávané věci. Obviněný v dovolání rovněž vyjádřil pochybnosti, zda ze strany policistů vyslýchajících D. K. nedošlo k jeho ovlivnění, když tento svědek nejprve podal dne 8. 10. 2014 vysvětlení, o kterém byl sepsán podrobný úřední záznam, při dalším výslechu dne 3. 11. 2014, již v pozici svědka, si na celou záležitost nevzpomněl, a při hlavním líčení dne 4. 5. 2015 již nebyl schopen popsat téměř nic. Postup soudů obviněný označil za nesouladný se zásadou uvedenou v § 2 odst. 5 tr. ř., protože rozpory mezi provedenými důkazy náležitě nevyhodnotily a přiklonily se k verzi o jeho vině, aniž by toto rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnily, což jsou nedostatky, které nebyly odstraněny ani v řízení před odvolacím soudem.

Za vadu řízení obviněný považoval i to, že soudy k jeho požadavku nevyslechly jako svědka jeho dřívějšího obhájce Mgr. Jiřího Šlence a svědka P., čímž požadoval znevěrohodnění výpovědi D. K., a považovaly tyto svědecké výpovědi za nadbytečné, aniž by vyložily důvody, proč takto navržené důkazy odmítly provést. Obviněný se neztotožnil se závěrem o nadbytečnosti těchto důkazů. Ostatní ve věci provedené důkazy se vztahovaly k jeho přítomnosti na místě dopravní nehody odcizeného automobilu v S., což však neprokazuje, že by tento automobil i odcizil. Vzhledem k tomu, že se jedná o řízení již obnovené, a tedy i značně zdlouhavé, je zřejmé, že soud rezignoval na další dokazování, nezjistil skutkový stav bez důvodných pochybností a spokojil se pouze se stavem, který nastal poté, co z výpovědi svědka D. K. vyšly najevo „nové skutečnosti“, což mělo za následek, že se rozhodnutí obou soudů vymykají pravidlům § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a jsou v rozporu se zásadou in dubio pro reo.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 10 To 153/2015, i rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 24. 4. 2014, (správně mělo být uvedeno ze dne 4. 5. 2015), sp. zn. 2 T 44/2013, ve výrocích o vině i trestu, a aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal Okresnímu soudu v Jičíně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného podle § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno k vyjádření, Nejvyššímu soudu sdělila, že po seznámení se s jeho obsahem se k němu nebude písemně vyjadřovat.

III.


Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), dále zkoumal, zda dovolání bylo uplatněno v souladu se zvolenými dovolacími důvody, neboť napadená rozhodnutí lze podrobit věcnému přezkoumání jen z důvodů vymezených v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze napadená rozhodnutí přezkoumat tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S ohledem na obsah podaného dovolání a vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Tento dovolací důvod se týká nesprávné aplikace zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu na zjištěný skutkový stav, jímž je dovolací soud vázán, popřípadě nesprávné aplikace jiných norem hmotného práva (např. předpisů občanského práva, obchodního práva) [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu zásadně nestačí pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

Správnost právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu Nejvyšší soud posuzuje na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž jimi učiněná skutková zjištění zásadně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].

Výjimkou z tohoto pravidla je pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, pokud jej obviněný vytkne. Jednalo by se o něj, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407), a usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04], což však může nastat pouze tehdy, když je takový extrémní nesoulad v dovolání namítnut, a objektivně Nejvyšším soudem zjištěn.

IV.


Nejvyšší soud z hlediska těchto zásad posuzoval i obsah obviněným podaného dovolání a shledal, že v něm nejsou uvedeny výhrady, které by se vztahovaly k právnímu posouzení skutku nebo na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jak důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví, neboť obviněný dovolání soustředil výhradně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů, a dále proti tomu, že ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. nebyla jeho vina v daném řízení prokázána, když tvrdil, že čin vůbec nespáchal. V této souvislosti brojil především proti hodnocení výpovědi svědka D. K., jakožto jediného usvědčujícího důkazu, a výpovědi M. B., ke které soud údajně nepřihlédl, a že soud nevyhověl jeho důkazním návrhům na výslech svědka Mgr. J. Š. a dalšího svědka, čímž měl být založen stav důkazní nejistoty vedoucí k porušení zásady in dubio pro reo. Při respektu ke všem těmto zásadám měl být obviněný obžaloby zproštěn.

Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný primárně usiloval o změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch tím, že zpochybňoval správnost skutkových zjištění, což je argumentace vyplývající z postupů upravených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tím je dovolání založeno výhradně na procesních námitkách, které na žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) a l) tr. ř. nedopadají. Nejvyšší soud proto neměl zákonnou povinnost takto uplatněné námitky meritorně přezkoumávat.

I přes tento závěr Nejvyšší soud, především pro vyloučení existence obviněným tvrzeného extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením dané věci, dodává, že závěr o viněn obviněného je výsledkem řízení, v jehož průběhu byl původní rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným, zrušen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 10 To 171/2014 (č. l. 479 – 484 spisu), a obviněný byl zproštěn obžaloby, a poté byla z podnětu státního zástupce usnesením Okresního soud v Jičíně ze dne 3. 11. 2014, sp. zn. 2 T 44/2013 (č. l. 509 − 511 spisu), povolena obnovu.

Nyní přezkoumávaná rozhodnutí, na jejichž základě byl obviněný uznán vinným, jsou vydána na podkladě obnoveného procesu, a výhrady obviněného nyní v dovolání uplatněné k vyvrácení toho, že se skutku nedopustil, nejsou ničím jiným než pokračující polemikou, s níž se soudy v přezkoumávaných rozhodnutích vypořádaly, a jde o výsledek celého probíhajícího soudního řízení. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

K tomu je třeba zdůraznit, že soudy v současném stadiu trestního řízení vedly dokazování, v němž provedly všechny ve věci se nabízející důkazy, zejména se soustředily na protichůdná svědectví podávaná svědkem D. K., a koncentrovaly se především na všechny rozhodné okolnosti zaznamenané v jeho postupně měněných výpovědích. Nejvyšší soud dodává, že ani v hodnocení těchto svědectví neshledal obviněným tvrzené nedostatky, neboť soud prvního stupně to, proč dané svědky a jejich výpovědi považoval za věrohodné či nikoli, náležitým způsobem odůvodnil, přičemž v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. dostatečně rozvedl, jaké důvody jej k tomu vedly. Jeho hodnocení tak nelze považovat za selektivní či pouze formální, jak se toho dovolává obviněný, protože v odůvodnění svého rozhodnutí především nalézací soud objasnil a zdůvodnil, proč svědka D. K. považuje za věrohodného i přesto, že své výpovědi podstatně měnil [srov. v té souvislosti přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1970, sp. zn. 7 Tz 84/69 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a senosek pod číslem 38/1970)]. Soudy se neopomněly vypořádat v souladu se zákonnými podmínkami ani s výpovědí svědka M. B., jíž logicky posoudily s ohledem na další provedené důkazy jako nevěrohodnou (strana 6 rozsudku soudu prvního stupně).

Soudy právě za tím účelem, aby objasnily odlišná stanoviska klíčového svědka D. K., který však nebyl jediným usvědčujícím důkazem, jeho věrohodnost posuzovaly v kontextu dalších ve věci provedených důkazů, a tato výpověď tak byla pouze jedním článkem, v řetězci v předchozím řízení provedených důkazů, se kterými byla tato výpověď zcela v souladu, posuzovaly všechny rozhodné skutečnosti a vytvořily logický, nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů. Rovněž je možné poukázat na dostatečné zváženou a posouzenou okolnost dopravní nehody ze dne 2. 11. 2012, k níž došlo uvedeným odcizeným vozidlem, a přehlédnout není možné ani další důkazy např. biologické a trasologické stopy, které byly zajištěny na místě, kde bylo toto vozidlo odcizeno (srov. č. l. 51 − 59). Nevyhovění návrhu na výslech svědků Mgr. J. Š. a P. s odůvodněním o jejich nadbytečnosti, je logickým důsledkem dostačujících výsledků řádně provedeného dokazování (strany 6 až 7 rozsudku soudu prvního stupně, strana 4 usnesení odvolacího soudu). Odůvodnění rozhodnutí je ze všech uvedených důvodů opřené o skutkový stav založený na řetězci navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, jež nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o nepřímé důkazy další; i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích § 2 odst. 5 tr. ř. postačující (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2898/2014).

V takovém postupu soudu prvního stupně nelze spatřovat porušení zásady uvedené v § 2 odst. 5 tr. ř., potažmo ani principu in dubio pro reo, když tento řetězec důkazů soudu umožnil bez důvodných pochybností rozhodnout o vině obviněného [srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 564/08 (N 110/65 SbNU 491)], a napadená rozhodnutí nesvědčí o tom, že by soudy zanedbaly své základní povinnosti objektivně zjistit všechny podstatné skutečnosti rozhodné pro závěr, že pachatelem trestného činu v této věci je právě obviněný, přičemž je třeba dodat, že soudy se zabývaly také obhajobou obviněného, kterou rovněž pečlivě zkoumaly při respektování všech zásad trestního řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/1994 (N 34/3 SbNU 257)]. Odůvodnění rozsudku je transparentní a přesvědčivé, soudy obou stupňů při posuzování předmětné věci respektovaly pravidla a kritéria stanovená v § 2 odst. 5, 6 a § 125 tr. ř.

Extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, případně též mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, nebyl Nejvyšším soudem shledán, neboť v rozhodnutích soudů a jim předcházejících procesních postupech nebyly zjištěny žádné projevy libovůle. Proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 351/04, ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 2453/11, ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05, a ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10).

S ohledem na tyto závěry, z nichž plyne, že výhrady obviněného byly v dovolání uplatněné v rozporu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného M. P. odmítl.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 23. 3. 2016


JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu






Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 319/2016, ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.319.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies