8 Tdo 214/2016

23. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 187 odst. 1
  • TrŘ - § 2 odst. 5
  • TrZ - § 15 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2016 o dovolání obviněného mladistvého „TULIPÁNA“ *) proti usnesení Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 67 Tmo 35/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9, soudu pro mládež, pod sp. zn. 70 Tm 7/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „TULIPÁNA“ odmítá.

Odůvodnění:

I.


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, soudu pro mládež (dále „soud prvního stupně“) ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 70 Tm 7/2015, byl obviněný mladistvý „TULIPÁN“ (dále „mladistvý“) uznán vinným proviněním pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku a § 6 odst. 1 z. s. m. spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době, přibližně od 17:00 hod. do 19:00 hod. dne 24. 10. 2014 v P. – Č. M., ulici G. J., u knihovny poblíže sloupu veřejného osvětlení, společně s nezletilými „PETRKLÍČEM“ *) a „SMRKEM“ *), a mladistvým „DUBEM“ *) nejprve konzumovali společně s poškozenou nezletilou „FIALKOU“ *), jejíž věk jim byl znám, alkohol, a to 2 láhve vodky Amundsen, kdy první láhev vodky zakoupil mladistvý „TULIPÁN“ a druhou láhev vodky zakoupil z peněz mladistvého „TULIPÁNA“ na základě jeho pokynu „SMRK“, přičemž v průběhu pití alkoholu se mladistvý „TULIPÁN“ a „PETRKLÍČ“ s nezletilou „FIALKOU“ líbali a vzájemně osahávali, a následně odešli do přilehlého křoví, kde „PETRKLÍČ“ stáhl poškozené „FIALCE“ kalhoty i spodní kalhotky, postavil se za ni, a poté, co poškozenou předklonil, zasunul poškozené penis do pochvy a počal s ní souložit, zatímco mladistvý „TULIPÁN“ zasunul svůj penis poškozené do jejich úst s tím, aby jej orálně uspokojila, což poškozená učinila, následně k nim přistoupili „DUB“ a „SMRK“, který poté, co s poškozenou přestal souložit „PETRKLÍČ“, zasunul svůj penis do pochvy poškozené a souložil s ní zezadu, zatímco „PETRKLÍČ“ zasunul svůj penis poškozené do jejích úst, a tato jej orálně uspokojovala, kdy současně masturbovala rukou mladistvého „TULIPÁNA“, tímto způsobem se mladistvý „TULIPÁN“ a „PETRKLÍČ“ a „SMRK“ na poškozené opakovaně střídali, zatímco „DUB“ tomuto jednání přihlížel a nejméně v jednom případě, kdy poškozená ztratila rovnováhu, ji přidržoval, aby neupadla, tohoto jednání se mladistvý „TULIPÁN“ dopustil, ačkoliv věděl, že poškozené „FIALCE“ je pouze dvanáct let, tedy že dosud nedovršila věku patnácti let.

Za toto provinění byl mladistvý „TULIPÁN“ odsouzen podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku a § 31 odst. 1 a § 24 odst. 1 písm. j) z. s. m. a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Podle § 33 odst. 1 z. s. m. soud stanovil zkušební lhůtu v trvání tří roků s dohledem. Současně soud zrušil výrok o trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 70 Tm 2/2015, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 67 Tmo 19/2015, v části týkající se mladistvého „TULIPÁNA“, jakož i veškerá další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 33 odst. 1 z. s. m. za použití § 15 odst. 2 z. s. m. soud mladistvému uložil výchovná opatření, a to aby se podrobil probačnímu programu Proxima Sociale a omezení, aby se ve zkušební době zdržel požívání alkoholu a psychotropních látek.

Městský soud v Praze, soud pro mládež, (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 67 Tmo 35/2015, odvolání mladistvého podané proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II.


Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal mladistvý prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. dovolání, neboť skutek, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně, nevykazuje veškeré zákonné znaky skutkové podstaty provinění pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedenou nesprávnost právního posouzení shledal v tom, že neznal věk poškozené, když pro závěr o naplnění uvedeného provinění, by musel vědět, že poškozené „FIALCE“ ještě nebylo patnáct let, soud prvního stupně však jeho zavinění k této okolnosti řádně neobjasnil, protože ve vztahu k subjektivní stránce ohledně tohoto znaku neprovedl potřebné dokazování a pouze ji presumoval bez toho, aby ji řádně prokázal, jak byl povinen podle podle § 2 odst. 5 tr. ř. Mladistvý soudům vytkl, že v odůvodnění rozhodnutí neuvedly dostatečné skutečnosti o tom, že jednal zaviněně k tomu, že poškozené „FIALCE“ není ještě patnáct let, a dále také o tom, jakým způsobem se měl dozvědět věk poškozené, dokonce ani to, v kterých částech se výpovědi této poškozené a svědka „DUBA“ shodují. Nebylo tudíž vyjasněno, kteří konkrétní chlapci měli říkat, že poškozené mělo být údajně čtrnáct let, a zda o této skutečnosti dovolatel věděl, případně mohl vědět.

Mladistvý v této souvislosti poukázal na svou obhajobu, v níž setrvával na tom, že neznal skutečný věk poškozené „FIALKY“, když se žádným způsobem tuto jeho obhajobu nepodařilo vyvrátit. Namítal rovněž, že závěr o jeho znalosti skutečného věku poškozené neplyne ani z výpovědí svědkyň G. Č. a E. S., protože se jednalo o matky svědků, z nichž soud prvního stupně nemohl činit žádné skutkové závěry ve vztahu k dovolateli, protože obě ženy sdělily pouze to, že jejich synové mohli o skutečném věku poškozené vědět. Ani tyto svědkyně tedy nepotvrdily, že by o této okolnosti mohl vědět i mladistvý „TULIPÁN“. Soud prvního stupně tak v podstatě deformoval hodnocení těchto výpovědí, což se projevilo i v chybném právním posouzení skutku.

Soudy obou stupňů tak podle mladistvého z takto neúplně provedeného dokazování nemohly učinit právní závěr o naplnění subjektivní stránky provinění, jímž byl uznán vinným, neboť základní zásada ovládající trestní zákoník je, že odpovědnost podle trestního zákoníku, resp. zákona o soudnictví ve věcech mládeže, předpokládá zavinění mladistvého pachatele, když tato zásada platí bez výjimky pro celý soubor trestního práva.

S ohledem na výše uvedené námitky mladistvý v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud uvedené rozhodnutí zrušil. Současně učinil podnět, aby předseda senátu rozhodující ve věci sp. zn. 70 Tm 7/2015, Obvodního soudu pro Prahu 9, podle § 265h odst. 3 tr. ř. zpracoval návrh na odložení výkonu rozhodnutí.

Nejvyšší státní zastupitelství, kterému Nejvyšší soud, soud pro mládež, v souladu § 265h odst. 2 tr. ř. dovolání mladistvého obviněného doručil dne 27. 11. 2015, sdělilo, že k němu věcné písemné vyjádření neučiní.

III.


Nejvyšší soud jako dovolací soud pro mládež nejprve shledal, že dovolání mladistvého je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal, zda dovolání bylo uplatněno v souladu se zvolenými dovolacími důvody, neboť napadená rozhodnutí lze podrobit věcnému přezkoumání jen z důvodů vymezených v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též i vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že mladistvý použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).

Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu zásadně nestačí pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Takové vady, které nemají právní povahu, ale spočívají v nedostatcích skutkových zjištění, nelze zásadně v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

Tyto zásady lze prolomit jen zcela výjimečně v případě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Proto Nejvyšší soud může sám přezkoumávat skutkový stav věci pouze při zjištění takového extrémního nesouladu, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005 (N 167/42 SbNU 407)]. Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení.



IV.


Na základě těchto principů Nejvyšší soud, soud pro mládež, zkoumal i dovolání mladistvého, jenž sice v jeho úvodu zmínil, že skutek, kterým byl uznán vinným, nevykazuje veškeré zákonné znaky skutkové podstaty provinění pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku proto, že nebyla objasněna subjektivní stránka tohoto jeho jednání, avšak své výhrady k této skutečnosti nevystavěl na nedostatcích spočívajících v právní povaze tohoto znaku, jak je stanoven v § 15 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zákoníku, ale výhradně na tom, zda bylo či nebylo ve věci provedenými důkazy prokázáno, že znal skutečný věk poškozené „FIALKY“, a tedy že soudy řádně neobjasnily, resp. nepřisvědčily jeho obhajobě, že byl poškozenou informován o tom, že jí je patnáct let. Na tomto svém tvrzení, které je zcela v rozporu s tím, co soudy na podkladě provedeného dokazování zjistily, a ve skutkové větě výrokové části odsuzujícího rozsudku také zcela výslovně uvedly, tedy na základě zcela odlišného skutkového závěru, vystavěl svůj právní závěr, že nebylo prokázáno z hlediska jeho zavinění, že věděl o tom, že poškozená byla mladší patnácti let.

Mladistvý své výhrady založil na vlastní verzi skutkového stavu věci, která je v rozporu s tím, že soudy vzaly za prokázané výsledky provedeného dokazování, jak soud prvního stupně v popisu skutkového děje výroku o vině uvedl, že mladistvý „…společně s nezletilými „PETRKLÍČEM“ a „SMRKEM“ a mladistvým „DUBEM“ nejprve konzumovali společně s poškozenou nezletilou „FIALKOU“, jejíž věk jim byl znám, alkohol…“ a „…ačkoliv věděl, že poškozené „FIALCE“ je pouze dvanáct let, tedy že dosud nedovršila věku patnácti let“. Obhajoba mladistvého odporuje těmto skutkovým zjištěním, a svým dovoláním opřeným o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odvolatel v rozporu s ním požaduje, aby byla změněna takto soudy učiněná skutková zjištění, jež považuje za nesprávná.

Nejvyšší soud, soud pro mládež, z těchto důvodů v námitkách, které mladistvý uvedeným způsobem v dovolání uplatnil, neshledal žádnou takovou výhradu, která by se přímo dotýkala právní problematiky, neboť dovolání soustředil proti procesnímu postupu vycházejícímu z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve spojení i s § 125 tr. ř., pokud brojil proti vadnému odůvodnění. Uvedené argumenty se neslučují s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale stojí zcela mimo rámec nejen tohoto, avšak i jakéhokoliv jiného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

I přes tento závěr Nejvyšší soud, soud pro mládež, považuje za nutné jen pro úplnost připomenout, že mladistvý obdobné námitky uplatňoval po dobu celého trestního řízení a soustředil na ně i své odvolání, s nímž se odvolací soud zabýval, a lze jen z hledisek vyloučení možnosti extrémního nesouladu (jenž ve věci nebyl zjištěn), zdůraznit, že soudy obou stupňů na zavinění mladistvého, které vyjadřuje vnitřní psychický vztah pachatele k následku, jenž způsobil, a které nelze přímo pozorovat, usuzovaly ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Závěr o zavinění podložily výsledky provedeného dokazování, z něhož logicky vyplynul. Dovozovaly tento závěr zpravidla toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž podle zásad logického myšlení usuzovaly na to, že mladistvý znal skutečný věk poškozené [srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 (uveřejněné pod číslem 62/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod číslem 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

Nejvyšší soud, soud pro mládež, navíc podotýká, že nedošlo k vadnému provádění dokazování ani tím, že soud u nezletilých osob postupoval podle § 102 odst. 1, 2 tr. ř., neboť poškozená a další nezletilé osoby byly v průběhu trestního řízení vyslechnuty v přípravném řízení za účasti OSPOD i obhájce mladistvého. Jak soud prvního stupně vysvětlil, další oživování událostí spojených se sexuálně motivovanou událostí nepovažoval s ohledem na ve věci provedené důkazy za vhodné, což také ve svých rozhodnutích v souladu s § 125 a § 134 tr. ř. vysvětlil (srov. stranu 4 a 5 napadeného usnesení). Pokud soudy v posuzované věci upřednostnily šetření práv nezletilých při zachování a respektování práva mladistvého na obhajobu, nelze v tomto jejich postupu spatřovat žádné pochybení [srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 1090/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 1736/13, nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 29/06 (N 11/44 SbNU 155), či přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1241/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1537/2011].

Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že mladistvý „TULIPÁN“ věděl, že poškozené v době činu nebylo patnáct let, a to na podkladě výsledků provedeného dokazování, které v tomto směru vedl v dostatečném rozsahu, a rovněž i v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl. Vycházel přitom nejenom z výpovědí poškozené, která všem pachatelům, když do jejich skupiny přišla, sdělila, že jí není patnáct let, a tedy toto sdělení vyjádřila i před mladistvým ještě v době, než došlo k činu, kdy na lavičce popíjeli vodku (č. l. 296 spisu). Soud tomuto jejímu prohlášení uvěřil, což v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil tím, že tato výpověď poškozené je v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy (strana 10 napadeného rozsudku), a současně koresponduje i se závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a z oboru zdravotnictví, klinická psychologie znalců MUDr. RNDr. Jana Sikory, CSc. a PhDr. Idy Sikorové. Soud tyto skutečnosti porovnával i s tím, jak byl vzhled poškozené a její navenek se projevující vyspělost pozorována a popisována různými osobami ve věci vystupujícími, a informaci o tom, že je vzhledem i projevy na úrovní dívky 12 až 13 leté, rovněž posuzoval se všemi dalšími ve věci zjištěnými skutečnostmi. Soud prvního stupně tyto okolnosti zvažoval i při hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené (strana 11 rozsudku), k níž poukázal i na to, že její výpověď nebyla ohledně jejího věku osamocena, ale naopak byla podporována výpovědí „DUBA“, jenž ve shodě s ní uvedl, že svůj věk při svém příchodu poškozená sdělila. Soud přitom ve vzájemných souvislostech reagoval i na zjištění vyplývající jak ze znaleckých posudků, tak i ze zprávy školy, z nichž vyplynulo, že mladistvý je znám tím, že „lže i v naprosto banálních situacích. Vše chce řídit podle sebe a snaží se všechny ovládat a se všemi manipulovat…“ (viz strana 497 spisu).

Z obsahu spisu a protokolů o hlavním líčení, ale i z obsahu napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že tento soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, přičemž takto provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou vymezenou v § 2 odst. 6 tr. ř., když je posuzoval nejen samostatně, ale rovněž ve svém souhrnu, a na základě takto provedeného hodnocení dospěl k závěru o vině mladistvého, když tento svůj závěr ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnil.

Jen pro dokreslení úplnosti provedeného dokazování, je možné z výpovědi „DUBA“ (č. l. 342 – 348 spisu) připomenout tu její část, ve které uvedl, že „“FIALCE“ bylo 14 let, myslím, nevím to přesně. „FIALKA“ to asi před tím říkala, říkali to i kluci“…. „FIALCE“ bylo 14, tak jsem věděl, že to dělat nesmím“ (č. l. 345 a 346 spisu). Lze též poukázat na výpověď „PETRKLÍČE“, jenž si vedl poškozenou „v přátelích“ na sociální síti Facebook minimálně od 17. 10. 2014 (č. l. 479 spisu), a s touto poškozenou přes tuto sít v rámci konverzace komunikoval ještě předtím, než došlo k danému činu. „PETRKLÍČ“ byl ostatně také bývalým přítelem E. Č., která navštěvovala stejnou základní školu jako poškozená (Základní škola P., Š.), a současně sama uvedla, že poškozenou vnímá jako „dobrou kamarádku“ (č. l. 403 spisu), což bylo také důvodem, proč poškozená nejprve o dané události před E. Č. nechtěla mluvit. Pokud soud prvního stupně na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že „PETRKLÍČ“ poškozenou znal a věděl tak i to, kterou školu, případně třídu, navštěvuje, není pochyb o tom, že znal její věk, a to odvozeně od toho, že navštěvovala 7. třídu Základní školy. Významné je i to, že „PETRKLÍČ“ navštěvoval stejnou základní školu jako mladistvý „TULIPÁN“, tj. základní školu T. (č. l. 257, č. l. 206 spisu), oba byli kamarádi (č. l. 31 spisu).

Kromě soudu prvního stupně se tím, jak dalece byla znalost mladistvého o věku poškozené objasněna, zabýval k odvolání mladistvého odvolací soud, který na obdobnou námitku reagoval podrobným posouzením všech zásad a postupů soudu prvního stupně, a jenž pochybení v tomto směru neshledal. Nepřisvědčil odvolání mladistvého o desinterpretaci provedených důkazů soudem prvního stupně s poukazem na to, že provedené důkazy obhajoba podávala nepřesně a že vytrhávala věty z kontextu, jak byly jednotlivými svědky podány. Naopak to byl soud, jenž důsledně zvažoval všechny ve věci zjištěné okolnosti (viz strana 5 usnesení odvolacího soudu).

Nejvyšší soud, soud pro mládež, po tomto shrnutí konstatuje, že v provedeném dokazování neshledal vady, jež by mohly svědčit o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2120/10, ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10, či ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2083/13).

Za situace, když v přezkoumávaném dovolání nejsou ve skutečnosti namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek, jak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví, a v řízení nebyly shledány skutečnosti, které by svědčily o existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzení věci, Nejvyšší soud, soud pro mládež, uzavřel, že dovolání bylo podáno mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

S ohledem na tento výsledek dovolacího řízení neměl opodstatnění požadavek mladistvého, aby předseda senátu soudu prvního stupně podával návrh na odklad výkonu trestu ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř., když takový návrh ani učiněn nebyl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. 3. 2016

JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu





*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 214/2016, ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.214.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies