32 Cdo 4543/2015

22. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně MINING SERVICE LLC., se sídlem 3411 Silverside Road, Wilmington, County of New Castle, Delaware, USA, DE 19810, registrační číslo 4734220, zastoupené Mgr. Janem Lehovcem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1586/4, PSČ 110 00, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze – Malé Straně, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 182/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2015, č. j. 15 Co 97/2015-137, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.











Odůvodnění:


Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda ustanovení § 15 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném ke dni 1. 9. 1994, (tj. ve znění zákona č. 210/1993 Sb., dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“) vylučovalo aplikaci ustanovení § 477 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), která dle mínění dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není dán, neboť Nejvyšší soud tuto otázku již v mezidobí vyřešil, a to v rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 22/2013, (veřejnosti dostupném na http://www.nsoud.cz), jenž ovšem dovolatelce v době podání dovolání znám být nemohl. V něm zformuloval a odůvodnil závěr, že důsledkem vypuštění ustanovení o ručení Fondu národního majetku České republiky (dále též jen „Fond“) ze zákona č. 92/1991 Sb. s účinností ke dni 13. 8. 1993 byl právní režim, v němž za ty závazky, které přešly v rámci privatizace na nabyvatele privatizovaného majetku později než dne 12. 8. 1993, Fond neručí, a to nikoliv pouze na základě zákona č. 92/1991 Sb., nýbrž neručí za tyto závazky vůbec; vypuštění ustanovení o ručení Fondu ze zákona č. 92/1991 Sb. je třeba chápat jako speciální úpravu, jíž bylo ručení Fondu zrušeno a která vylučuje aplikaci § 477 odst. 3 obch. zák. na ty závazky, k jejichž přechodu na nabyvatele podniku (jeho části) došlo v rámci privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb.

Odvolací soud řešil vymezenou otázku hmotného práva shodně, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se tedy - ve smyslu § 237 o. s. ř. - neodchýlil. K tomu pak, aby takto vyřešenou právní otázku posoudil jinak (aby se od přijatého řešení odklonil), Nejvyšší soud neshledává důvod.

Důvod pak Nejvyšší soud neshledává ani k dovolatelkou navrženému postupu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, tj. k předložení věci Ústavnímu soudu pro rozpor ustanovení § 15 zákona č. 92/1991 Sb. s ústavním zákonem. Kdyby měl za to, že uvedené ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem, přistoupil by k takovému kroku již ve věci vedené pod sp. zn. 32 Cdo 22/2013. Ústavní soud se vývojem právní úpravy ručení Fondu za závazky přešlé v rámci privatizace na nabyvatele privatizovaného majetku, zakotvené v § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve své rozhodovací praxi již zabýval, přičemž např. v nálezu ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 401/97, uveřejněném pod číslem 124/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, vyhodnotil postupné novelizace tohoto ustanovení tak, že zákonodárce postupně snižoval rozsah ručení Fondu za závazky nabyvatelů privatizovaného majetku, až je s účinností od 6. 12. 1994 zrušil zcela. K závěru o rozporu této právní úpravy s ústavním zákonem Ústavní soud nedospěl.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.




V Brně 22. března 2016



JUDr. Pavel Příhoda


předseda senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4543/2015, ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.4543.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies