28 Cdo 5450/2015

30. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 138 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Dr. et Mgr. M. A., P., zastoupené JUDr. Janem Arnoštem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1071/17, proti žalované MUDr. M. Š., U. H., o zaplacení 8.600.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 9 C 21/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 18. září 2015, č. j. 59 Co 324/2015-58, takto:


Dovolání se odmítá.









O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením ze dne 9. července 2015, č. j. 9 C 21/2015-51, nevyhověl návrhu na přerušení řízení do skončení řízení vedeného před Nejvyšším soudem ČR o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2014, č. j. 60 Co 429/2014-114 (výrok I.), a nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků (výrok II.).

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 18. září 2015, č. j. 59 Co 324/2015-58, odmítl odvolání žalobkyně proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a ve výroku II. toto usnesení potvrdil (výrok II.). Ztotožnil se se závěrem, že v dané věci nejsou dány podmínky, byť pro částečné, osvobození od soudních poplatků s tím, že soud prvního stupně řádně vyhodnotil majetkové poměry žalobkyně. Vyšel ze zjištění, že za rok 2014 žalobkyně vykázala příjmy ve výši 206.612,- Kč a 1.616.550,- Kč, i když základ daně činil 309.751,- Kč a samotná daň 46.455,- Kč. Podle odvolacího soudu tyto majetkové poměry neumožňují přiznat osvobození od soudních poplatků. Žalobkyně navíc pobírá starobní důchod ve výši 13.564,- Kč, výše jejího příjmu za rok 2014 byla 37.228,30 Kč a příjmy z nájmu činily částku 226.060,- Kč. Zjistil, že žalobkyně vlastní budovu v k. ú. U. H., podíl ½ na pozemku pod budovou v k. ú. U. H., pozemky v k. ú. K. u U. H. a pozemky v k. ú. M. Žalobkyně je dále podílovou spoluvlastnicí nemovitostí v k. ú. J. u U. H. v rozsahu 1/112, spoluvlastnicí nemovitostí v B. u U. H., K. u U. H. a v D. N. Uzavřel, že žalobkyně vlastní rozsáhlý majetek, v minulém období disponovala značnými příjmy a jí uplatňovaná pohledávka v části vyplývá z převzetí závazku od třetích osob.

Proti usnesení odvolacího soudu (výroku II.) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 o. s. ř. a tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesprávně posoudil otázku splnění podmínek pro její osvobození od soudních poplatků. Odkazovala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, a na nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 121/11, s tím, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily veškeré okolnosti, které jsou pro rozhodnutí podstatné. Ačkoli uvedla hodnotu majetku cca 20.000.000,- Kč, převážnou část jejího majetku představuje budova v obci U. H. a nelze po ní požadovat prodej tohoto domu, neboť zde má provozovnu společnost Ernest Apotheke, s. r. o., a sídlí zde pobočky advokátních kanceláří manžela žalobkyně a jejího zetě. Vytýkala odvolacímu soudu, že se omezil pouze na konstatování jejího majetku, aniž se zabýval tím, zda je v jejích možnostech získat jeho prodejem požadovanou částku ve lhůtě tří dnů a nijak nehodnotil zdravotní stav žalobkyně a jejího manžela. Uváděla též, že není vlastnicí nemovitostí v k. ú. B. u U. H., K. u U. H. a v D. N.

Dále vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil i skutečnost, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručena pouze jejímu zástupci, takže nebyla řádně vyzvána. Ačkoli je rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena v tom, že usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek z odvolání se doručuje pouze zástupci účastníka s plnou mocí pro celé řízení s tím, že nejde o povinnost účastníka osobně v řízení něco vykonat (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99), je tento závěr v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 238/99, z něhož by se mělo v dané věci vycházet. Navrhla zrušení usnesení odvolacího soudu ve výroku II. a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení) a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V daném případě nelze mít ve vztahu k otázce týkající se splnění podmínek pro osvobození žalobkyně od soudních poplatků, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolání za přípustné.

Předně je třeba uvést, že polemika dovolatelky s rozhodnutím odvolacího soudu se zakládá především na tvrzeních nastiňujících odlišné pojetí skutkového stavu oproti zjištěním odvolacího soudu, kterými je však dovolací soud vázán, neboť jako pouze přezkumná instance není zákonem (srov. zejména § 241a a § 242 o. s. ř.) nadán k tomu, aby korigoval skutkové závěry soudů nalézacích. Ve zbylém textu pak dovolatelka sice neformuluje konkrétní právní otázku, jejímž zodpovězením by se měl Nejvyšší soud zabývat, (zásadně musí jít o řešení právní otázky, na které soud vystavěl své rozhodnutí), ovšem z celého kontextu dovolání je seznatelné, že nesouhlasí s právním posouzením absence podmínek pro její osvobození od soudních poplatků, ve kterém se měl odvolací soud (s ohledem na zjištěné majetkové poměry) odchýlit od judikatury soudu dovolacího.

Odvolací soud v daném případě při hodnocení širších majetkových poměrů shledal, že žalobkyně má dostatečné prostředky, a to i v podobě nemovitostí (pozemků a domu, který pronajímá), příjmů z podnikání a ze starobního důchodu, jež postačují k zaplacení soudního poplatku, aniž by jí hrozil úpadek, a po pečlivém zvážení všech okolností (počítaje v to i sociální a rodinné poměry) dovodil, že její majetkové poměry přiznání osvobození od soudních poplatků (byť i jen částečné) vylučují. Nepřípadný je v uvedených souvislostech odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od kterého se odvolací soud nikterak neodchýlil.

Okruh otázek, které se jeví podstatnými pro nyní posuzovanou věc, řešil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1939/2014, v němž vyslovil, že účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Objektivní nedostatek finančních prostředků (fyzické či právnické osoby) se nesmí pro účastníka řízení stát překážkou přístupu k soudu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Od tohoto rozhodnutí se odvolací soud nemohl odchýlit již proto, že tíživá majetková situace na straně žalobkyně nebyla zjištěna (ani přesvědčivě tvrzena). Dále v usnesení ze dne 19. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 603/2014, pak Nejvyšší soud také odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 23/2009-103 (uveřejněný na internetových stránkách tohoto soudu www.nssoud.cz.), kde se uvádí, že nemá-li účastník řízení dostatečné prostředky k úhradě poplatku, lze přihlížet i k jeho ostatnímu majetku včetně vlastnictví nemovitostí. Prohlášení žadatele o vlastnictví nemovitosti však není samo osobě ještě dostatečným podkladem pro závěr o schopnosti uhradit soudní poplatek. Znamenalo by to totiž, že prostředky k úhradě poplatku mohou být „prostřednictvím“ těchto nemovitostí získány. Tak tomu může být jen u osob, které nemovitosti vlastní za účelem obchodování s nimi či za účelem pronájmu. Plní-li však nemovitost roli nezbytného rodinného bydlení či rekreace, nelze po účastníku spravedlivě žádat, aby ji zpeněžil či zastavil kvůli zaplacení poplatku. V tomto případě popisovaná situace nenastala, neboť je nepochybné, že budova v U. H. neslouží k uspokojení potřeby bydlení žalobkyně, nýbrž je pronajímána, a proto k ní jako k majetku, z něhož může žadatelka získat potřebné finanční prostředky, lze přihlížet. Ani zde se tedy odvolací soud ustáleným judikaturním závěrům nezpronevěřil.

Posouzením další otázky nastolené v dovolání týkající se doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku se Nejvyšší soud zabýval již ve svém usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2015, v němž zaujal názor, že dovolání není přípustné pro řešení otázky, zda usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek z odvolání se doručuje pouze zástupci účastníka s plnou mocí pro celé řízení nebo musí být doručeno účastníkovi. Ve shora uvedeném rozhodnutí dovodil, že totožná otázka byla Nejvyšším soudem vyřešena již v rozsudku ze dne 8. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2001, v němž dovolací soud dovodil, že takové usnesení se doručuje pouze zástupci účastníka s plnou mocí pro celé řízení, neboť nejde o povinnost účastníka osobně v řízení něco vykonat (§ 50b odst. 4 písm. a) o. s. ř.). Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud z poslední doby též v usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1939/2014, a Ústavní soud v usnesení ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02, a rovněž v usnesení ze dne 6. června 2012, sp. zn. III. ÚS 1597/12. Těmto závěrům se napadené usnesení nikterak neprotiví. Dovolatelkou zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 238/99, pak na projednávanou věc vůbec nedopadá, neboť řeší nastolenou otázku v kontextu někdejší úpravy správního soudnictví, kde se uplatňovala odlišná pravidla (což Ústavní soud výslovně zdůraznil).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka svou argumentací nepoukázala na právní otázky, pro něž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 30. března 2016










JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.








předseda senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5450/2015, ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.5450.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies