6 Tdo 292/2016

29. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 358 odst. 1
  • TrZ - § 146 odst. 1, 3

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. března 2016 o dovolání, které podal obviněný F. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 50 To 275/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 81/2014, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :



1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 6 T 81/2014, byl obviněný F. S. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měl dopustit způsobem popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Obviněný F. S. byl za toto jednání odsouzen podle § 146 odst. 3 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit škodu Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, zároveň byl poškozený V. D. podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Chebu podal obviněný odvolání, o kterém Krajský soud v Plzni rozhodl rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 146 odst. 3 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný F. S. podané dovolání odůvodnil tak, že nebylo prokázáno, že by se skutek, který je uveden ve výroku rozsudku Okresního soudu v Chebu stal tak, jak je ve skutkové větě uvedeno a že by skutek spáchal. Obviněný uvádí, že od počátku popírá, že by se dopustil jednání, pro které byl uznán vinným, po celou dobu jednal v rámci nutné obrany, neboť právě on byl poškozeným napaden. Jeho úmyslem bylo poškozeného zpacifikovat, zamezit dalším útokům, kterým předcházela verbální agrese poškozeného. Odvolací soud se však podle jeho mínění s námitkou nutné obrany nevypořádal. Podle jeho názoru, který opírá o závěr znalce, nebylo prokázáno, že by při útoku vůbec došlo ke kopům, především pak ke zlomenině hlezenního kloubu poškozeného v přímé souvislosti s údajnými kopy. Soudům vytýká závěr, že měl poškozenému nepřímo způsobit zlomeninu zevního kotníku, když měl tohoto tahat po zemi za bundu, přičemž se poškozený opakovaně pokusil vstát, čímž mělo ke zranění dojít. Poukazuje na to, že znalec pouze připustil, že takový mechanismus vzniku zranění je možný, nevycházel však z žádných objektivních lékařských zjištění. Tato skutečnost je podle obviněného v rozporu s výpovědí samotného poškozeného, který při své doplňující výpovědi při hlavním líčení uvedl, že neví, že by jej obviněný tahal po chodbě. Závěrem svého dovolání se obviněný domáhá, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil, též zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a o věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu.

4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a obsah dovolání obviněného. Dále konstatoval, že většinu námitek nelze pod uplatněný, ani žádný jiný dovolací důvod podřadit, neboť nesměřují vůči právnímu posouzení skutku ani jinému hmotněprávnímu posouzení, ale pouze se prostřednictvím nich obviněný pokouší dosáhnout toho, aby dovolací soud prověřil úplnost a správnost provedeného dokazování. Pokud se týče námitek typu, že obviněný jednal v nutné obraně, že skutková věta je nedostatečná či uplatňuje námitky vůči nenaplněné příčinné souvislosti, ty sice pod deklarovaný důvod podřadit lze, avšak státní zástupce je považuje za nedůvodné. Ze skutkových zjištění plyne, že poškozeného napadl právě obviněný a nemohl tedy jednat v nutné obraně. Skutková věta dle jeho názoru obsahuje všechny znaky příslušného trestného činu a je v ní rovněž pojednáno o zranění poškozeného, stejně tak i o tom, že podmínkou tohoto zranění bylo právě protiprávní jednání obviněného. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud odmítnul podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Konečně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

8. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

9. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

10. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, žeprávo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Dále lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

11. Nejvyšší soud shrnuje, že ze způsobu, jakým je skutek popsán, lze vyčíst znaky trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně § 125 tr. ř. V návaznosti na uvedené námitky Nejvyšší soud připojuje, že v předmětné trestní věci bylo prokázáno, že obviněný spáchal skutek tak, jak je popsáno v rozsudku nalézacího soudu a náležitě tam odůvodněno.

12. V případě ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku bylo prokázáno, že obviněný po předchozí slovní rozepři s poškozeným tohoto fyzicky napadl tak, že tohoto udeřil pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, kde jej obviněný kopal do blíže nezjištěných oblastí nohou, následně poškozeného táhnul za bundu, načež poškozený reagoval tak, že se opakovaně pokoušel vstát, což u něho vyvolalo prudký či nadměrný pohyb v hlezenním kloubu s nepřirozeným a vzájemným postavením kostí, které tvoří tento kloub, čímž mu nepřímo způsobil zlomeninu zevního kotníku levé nohy s dvojitou šikmou linií lomu, bez posunu úlomků a kromě toho poškozený také utrpěl tržně – zhmožděnou ránu v nosolícní rýze vlevo, korespondující s tržnou ránou tvářové sliznice dutiny ústní.

13. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný [k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222].

14. Nejvyšší soud poznamenává, že na formu zavinění pachatele, při absenci jeho doznání, je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. Z toho pohledu jsou pro náležité posouzení věci rozhodná zejména zjištění o intenzitě útoku a způsobu jeho vedení (tj. jeho směřování proti určitým částem lidského těla, jeho intenzita, opakovanost, použití nástrojů atd.), o předvídatelnosti možných následků takového jednání pro osobní zkušenosti pachatele, případně zjištění o jeho zvláštní vybavenosti v daném směru (znalosti bojových umění či obdobných aktivit), ale také vnímaní daného stavu ze strany poškozeného. Právě s přihlédnutím k těmto všem faktorům, které se při spáchání konkrétně posuzovaného útoku projevily, resp. byly způsobilé se projevit, je třeba také odvíjet úvahy významné pro právní posouzení skutku. Pro úplnost dovolací soud konstatuje, s odkazem na ustálenou judikaturu, zejména pak přiměřeně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 39/2008, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Hlavním objektem ochrany společnosti před spácháním trestného činu ublížení na zdraví je zájem na lidském zdraví, tj. na řádné funkci všech orgánů, které jsou potřebné k obvyklé činnosti člověka. Z výše uvedených skutkových okolností je zřetelné, že prokazují vědomí (úmysl) obviněného o závažnosti jeho útoku a zejména jeho srozumění s možností poškozeného způsobit újmu na zdraví. S ohledem na intenzitu útoku si obviněný musel být vědom, že poškozenému může způsobit vážná poranění, útok byl proveden jedním úderem do obličejové části a následně kopy nohou, navíc si vzhledem ke své tělesné konstrukci musel uvědomovat, že útočí na fyzicky mnohem méně disponovanou osobu, staršího muže. Útok se odehrál na půdě nemocnice, tedy na místě, kde by se obecně měly osoby cítit bezpečně, vedený nemocničním pracovníkem, osobou, která má nemocným pomáhat, ošetřovat je. O zjevné bezohlednosti a absolutní neprofesionalitě pak svědčí i fakt, že se obviněný, ale ani lékařka B., která o útoku věděla, nepostarali o ošetření poškozeného, který krvácel, přičemž nemohli vědět, jak vážná poranění poškozenému vznikla. Namísto toho měl být zraněný, krvácející poškozený vyveden z nemocničního prostoru pracovníkem ochranky. Lékařské ošetření mu bylo následně poskytnuto až poté, co si o něj musel opakovaně požádat sám poškozený.

15. Pokud obviněný tvrdí, že jednal v rámci nutné obrany, nemá toto tvrzení oporu ve skutkových zjištěních soudů obou stupňů a jedná se pouze o obhajobu obviněného se snahou vyvinit se, případně snížit trestněprávní následek svého jednání. Nalézacím soudem bylo prokázáno, že poškozený se v ordinaci MUDr. D. B. domáhal lékařského vyšetření své manželky, přičemž na tento měl odchylný názor než lékařka, kdy se důvodně domníval, že tato nepostupuje adekvátně a v důsledku obav o zdraví své ženy rozpoutal slovní incident. Nebylo však prokázáno, že by poškozený na kohokoli fyzicky zaútočil, naopak to byl právě obviněný, který do slovní rozepře vstoupil a na poškozeného zaútočil způsobem výše popsaným. Za daného skutkového stavu se tedy vůbec o nutnou obranu nejedná, když podmínkami vzniku nutné obrany jsou a) přímo hrozící či trvající útok, b) protiprávnost a reálnost útoku a c) přiměřenost obrany. Z povahy věci proto plyne, že pokud obviněný na poškozeného fyzicky zaútočil, nemohl jednat v nutné obraně. Obhajoba obviněného v této souvislosti byla proto spolehlivě vyvrácena a žádnými důkazními prostředky nebyla podporována.

16. Přisvědčit nelze rovněž námitce obviněného, že nebylo prokázáno, že by při útoku vůbec došlo ke kopům, především pak, že ke zlomenině hlezenního kloubu poškozeného nedošlo v přímé souvislosti s údajnými kopy, ačkoli toto soud převzal do výroku o vině. K výše uvedené námitce obviněného Nejvyšší soud poznamenává, že ve skutkové větě rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 6 T 81/2014 není uvedeno, že by ke zlomenině zevního kotníku poškozeného došlo v přímé souvislosti s kopy, nýbrž je v ní přesně popsáno, že ke zlomenině došlo nepřímo, a to v důsledku prudkého či nadměrného pohybu v hlezenním kloubu, když byl poškozený tahán po zemi za bundu a pokoušel se vstát. Znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, bylo prokázáno, že tržně zhmožděné rány v oblasti levé tváře odpovídají jednomu úderu ruky sevřené v pěst proti této oblasti obličeje, vedenému silou větší intenzity (str. 7 znaleckého posudku, č. l. 86). Ke zlomenině zevního kotníku došlo mechanismem nepřímým (tj. zraňující síla působící v jiném místě, než dojde ke vzniku poranění), když se nejspíše jednalo o násilí, které vyvolalo prudký či nadměrný pohyb v hlezenním kloubu s nepřirozeným vzájemným postavením kostí, tento kloub tvořící. Podle vyjádření znalce obviněný poškozeného, který po předchozím útoku ležel na zemi, tahal za bundu po chodbě, přičemž se poškozený opakovaně snažil vstát a při těchto pokusech o zvednutí k takovým nepřirozeným a nadměrným pohybům v hlezenním kloubu mohlo dojít (str. 4 doplnění znaleckého posudku, č. l. 93).

17. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V předmětné trestní věci však uvedený extrémní rozpor zjištěn nebyl.

18. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacích důvodů. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného F. S. odmítl. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. března 2016



JUDr. Jan Engelmann

















předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 6 Tdo 292/2016, ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.292.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies