22 Cdo 4150/2015

15. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 126 odst. 1
  • NOZ - § 1042

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně HARVARD CAPITAL and CONSULTING investiční společnost a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Ohradní 65, IČO: 00676900, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, proti žalované Harvardský průmyslový holding, a. s. – v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Ohradní 65, IČO: 44269595, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 574/7, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 639/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2015, č. j. 70 Co 99/2015-103, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Tomáše Chlosta, advokáta se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 574/7.

Odůvodnění:


Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. října 2014, č. j. 23 C 639/2013-65, ve výroku I. zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobkyně k pohledávce „za Československou obchodní bankou, a. s., ze smlouvy o účtu, termínovaný vklad s individuální úrokovou sazbou ze dne 23. 3. 2003, kterou má žalobkyně jako majitelka účtu č. 183336526/0300 ve výši 100 364 209,10 Kč, a to uplatňováním vlastnického práva na peněžní prostředky zajištěné na základě usnesení Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, ČTS: OKFK-123/8-2003-1 ze dne 28. 7. 2003 a ponechané v zajištění usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 2.2013, č. j. 46 T 17/2006“.

K odvolání žalobkyně Městský soud (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. dubna 2015, č. j. 70 Co 99/2015-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má záviset na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena.

Otázkou neřešenou má být to, zda je nezákonným zásahem do vlastnického práva jednání v rámci trestního řízení, kterým se osoba, která nemá k zajištěné věci žádné právo, domáhá jejího vydání a tím způsobí nemožnost výkonu vlastnického práva skutečného vlastníka. Dále pak má být neřešenou otázkou to, v jakém rozsahu je vlastník vázán lhůtou poskytnutou orgány činnými v trestním řízení někomu jinému k uplatnění nároků v řízení občanskoprávním tak, aby v této lhůtě nemohl žádat o právní ochranu svého vlastnického práva.

Otázku procesního práva dovolatelka formuluje tak, „zda má občanskoprávní soud pravomoc řešit právo na ochranu vlastnictví za situace, že trestní soud nerozhodl o propadnutí věci nebo zabrání věci z důvodu, že věc byla určena ke spáchání trestného činu ev. takto užita nebo je výnosem z trestné činnosti“.

Dovolatelka namítá, že soudy se nezabývaly tím, zda je žalobkyně vlastnicí pohledávky, která je předmětem zajištění ze strany orgánů činných v trestním řízení. Odvolací soud se také nezabýval „hmotněprávním podkladem jednání žalované spočívajícího v uplatňování nároku na vydání zajištěných peněžních prostředků“ a pominul skutečnost, že k vydání rozhodnutí o dalším zajištění peněžních prostředků došlo v důsledku okolnosti, že se o peněžní prostředky v rámci trestního řízení přihlásila žalovaná. Formalistický přístup soudu vede k popření zákonem stanovených práv žalobkyně. V občanskoprávním řízení je možné se zabývat důvody, které vedly k ponechání peněžních prostředků v zajištění. Orgány činné v trestním řízení přistoupily k zajištění nikoliv na základě právního posouzení věci, ale na základě skutečnosti, že se o peněžní prostředky přihlásila žalovaná. Soudy upírají žalobkyni právo domáhat se svých práv v občanskoprávním řízení, i když k tomu neexistuje žádný důvod. V daném případě nejde o to, že by snad soudy přezkoumávaly rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, nýbrž jde o řešení otázky, kterou orgány činné v trestním řízení přenechaly k rozhodnutí soudům občanskoprávním. Dovolatelka namítá, že žalované bylo přiznáno v rámci trestního řízení právo na náhradu škody, nicméně nikoliv vůči žalobkyni, nýbrž vůči jiným osobám. Prostředky na účtu nepatří těmto osobám, nebyly užity ke spáchání trestného činu, nejsou výnosem z trestné činnosti. Navíc občanskoprávním řízením vedeným žalobkyní není způsobována žádná újma žalované. Jednání žalované, kterým se chce „zmocnit“ pohledávky v exekučním řízení, je absurdní. V rozhodnutí odvolacího soudu jsou nadto logické rozpory a nesrozumitelné pasáže. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil.

Žalovaná ve vyjádření uvedla, že dovolání nesplňuje zákonem stanovené náležitosti a je jak nepřípustné, tak i nedůvodné. Soudy obou stupňů správně zjistily skutkový stav a dospěly ke správným právním závěrům. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatelka předně spatřuje přípustnost dovolání v tom, zda je nezákonným zásahem do vlastnického práva jednání v rámci trestního řízení, kterým se žalovaná, která nemá k zajištěným peněžním prostředkům na účtu žádné právo, domáhá jejich vydání, a tím působí nemožnost výkonu vlastnického práva skutečného vlastníka.

Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, protože již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.

Žalobkyně požadovala ochranu svého vlastnického práva k pohledávce, a to před zásahy žalované, které má žalovaná činit tím, že uplatňuje svůj nárok k peněžním prostředkům na účtu prostřednictvím trestního a exekučního řízení.

Vlastník se žalobou podle § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nemůže domáhat ochrany vlastnického práva proti tomu, kdo do jeho práva zasahuje na základě svého práva, které může být právem věcným (věcné břemeno, právo zástavní a zadržovací), právem obligačním (například právo nájemní) anebo může vyplývat ze zákona. Ochrana podle uvedeného ustanovení totiž vlastníku náleží jen tehdy, pokud je zásah do jeho vlastnického práva protiprávní. Tentýž závěr lze učinit i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť § 1042 tohoto zákona chrání vlastnické právo způsobem co do základu obsahově shodným jako § 126 odst. 1 obč. zák.

Z obsahu spisu se podává, že finanční prostředky na účtu žalobkyně jsou zajištěny postupem podle § 79a zákona č. 141/1961 Sb., o trestní řízení soudním (trestní řád). Podle odst. 1, 3, 4 uvedeného ustanovení nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že peněžní prostředky na účtu u banky jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění peněžních prostředků na účtu a případně též peněžních prostředků dodatečně došlých na účet, vztahuje-li se důvod zajištění i na ně, včetně jejich příslušenství. Policejní orgán k takovému rozhodnutí potřebuje předchozí souhlas státního zástupce. Předchozího souhlasu státního zástupce není třeba v naléhavých případech, které nesnesou odkladu. Policejní orgán je v takovém případě povinen do 48 hodin své rozhodnutí předložit státnímu zástupci, který s ním buď vysloví souhlas, nebo je zruší. Jestliže zajištění peněžních prostředků na účtu pro účely trestního řízení již není třeba nebo zajištění není třeba ve stanovené výši, orgán činný v trestním řízení uvedený v odstavci 1 zajištění zruší nebo je omezí. Policejní orgán k takovému rozhodnutí potřebuje předchozí souhlas státního zástupce. Rozhodnutí o zrušení nebo omezení zajištění je třeba doručit bance a majiteli účtu. Majitel účtu, jehož peněžní prostředky na účtu byly zajištěny, má právo kdykoliv žádat o zrušení nebo omezení zajištění. O takové žádosti musí státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu neodkladně rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji majitel účtu, neuvede-li v ní nové důvody, opakovat až po uplynutí třiceti dnů od právní moci rozhodnutí.

Podle zjištění soudů došlo k zajištění finančních prostředků z důvodu, že podle názoru žalované jsou na účtu žalobkyně finanční prostředky představující výnos z trestné činnosti.

Podle ustanovení § 81a trestního řádu na postup při vrácení peněžních prostředků na účtu, zaknihovaných cenných papírů, nemovitosti a jiných nehmotných věcí, které byly zajištěny podle § 79a až 79e a při dalším nakládání s nimi, jakož i na postup při vrácení náhradní hodnoty, která byla zajištěna podle § 79f, a při dalším nakládání s ní, se přiměřeně užijí § 80 a 81.

Podle § 80 odst. 1 trestního řádu není-li věci, která byla podle § 78 vydána nebo podle § 79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržená bude uložena do úschovy soudu. Na prodej se užije přiměřeně předpisu o soudním prodeji zabavených movitých věcí.

Jestliže žalovaná – jak bylo v řízení prokázáno – využila prostředků, které jí náleží jako poškozené k uplatnění nároků v rámci trestního řízení či exekučního řízení tím, že navrhla zajištění ve smyslu § 79a trestního řádu (resp. domáhala se exekučního postihu, který lze za podmínek uvedených v § 79a odst. 2 trestního řádu provést), nelze v tom spatřovat žádné protiprávní jednání ze strany žalované do „vlastnického práva žalobkyně“. To platí tím spíše, jestliže podle zjištění soudů, která není dovolací soud oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat, orgány činné v trestním řízení následně dospěly k závěru, že nejsou splněny podmínky pro zrušení zajištění.

Pokud pak orgány činné v trestním řízení vyzvaly žalovanou, aby své nároky uplatnila v určené lhůtě v občanskoprávním řízení, pak má takový postup obecně oporu v § 80 odst. 1 ve spojení s § 81a trestního řádu, přičemž je zjevné, že výsledek takového případného řízení se promítne do úvahy orgánů činných v trestním řízení, zda trvají či nikoliv důvody pro zajištění finančních prostředků na účtu u peněžního ústavu.

V této souvislosti poukazuje dovolací soud na skutečnost, že žalobkyně žádá, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobkyně k pohledávce uplatňováním vlastnického práva k předmětným finančním prostředkům. Pokud by takovému žalobnímu návrhu mělo být vyhověno, znamenalo by to mimo jiné nemožnost uplatnění nároku žalovanou k finančním prostředkům na předmětném účtu, přičemž k uplatnění tohoto nároku byla žalovaná vyzvána orgány činnými v trestním řízení. Ostatně je zjevné, že právě v tomto předpokládaném civilním řízení se mají odstranit pochybnosti ohledně práv k finančním prostředkům nacházejícím se na účtu žalobkyně.

Lze se ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že výkon práva žalované by mohl být považován za protiprávní pouze tehdy, pokud by byl zjevně zneužívající, resp. šikanózní (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2576/2000, uveřejněný na www.nsoud.cz, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“ – pod č. C 2845). Nic takového však nebylo žalobkyní tvrzeno a ani v řízení nevyšlo najevo.

Otázka, zda je vlastník vázán lhůtou poskytnutou orgány činnými v trestním řízení někomu jinému k uplatnění nároků v řízení občanskoprávním tak, aby v této lhůtě nemohl žádat o právní ochranu svého vlastnického práva, přípustnost dovolání rovněž nezakládá, neboť ostatně na řešení této otázky není ani rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud se zabýval pouze tvrzeným protiprávním jednáním žalované. Předmětem řízení nebylo řešení otázky možnosti či nemožnosti obecného požadavku na ochranu vlastnického práva žalobkyně, ale toliko posouzení, zda žalovaná do vlastnického práva žalobkyně zasahuje. Ostatně samotná okolnost, že se soudy zabývaly žalobou věcně, dokládá, že nedospěly k závěru, že by žalobkyně nemohla žádat o ochranu svého vlastnického práva, pouze dospěly k závěru, že tento požadavek není důvodný, protože ze strany žalované k žádnému protiprávnímu jednání nedošlo.

Je zjevné, že vlastník požadující ochranu podle § 126 odst. 1 obč. zák. není vázán žádnými lhůtami stanovenými orgány činnými v trestním řízení; podmínkou úspěšnosti žaloby je však protiprávnost zásahu ze strany žalované, která však v řešené věci nebyla splněna.

Pokud dovolatelka dále předestírá jako otázku neřešenou to, zda má občanskoprávní soud pravomoc řešit právo na ochranu vlastnictví za situace, že trestní soud nerozhodl o propadnutí věci nebo zabrání věci z důvodu, že věc byla určena ke spáchání trestného činu ev. takto užita nebo je výnosem z trestné činnosti, není dovolacímu soudu zřejmé, jak by se ve prospěch dovolatelky tato její námitka měla v řešené věci promítnout. Pokud by totiž měl dovolací soud dospět k názoru, že není dána pravomoc soudu v civilním řízení, tím spíše by výrok rozhodnutí soudu pro dovolatelku vyzněl neúspěšně, když soud by musel řízení zastavit a postoupit věc po právní moci usnesení příslušnému orgánu (§ 104 odst. 1 o. s. ř.).

O tom, že ochrana vlastnického práva v režimu § 126 odst. 1 obč. zák. spadala do pravomoci soudu, nepanovaly v soudní praxi žádné pochybnosti. Nejvyšší soud tento závěr výslovně formuloval např. v usnesení ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1337/2011, dostupném na www.nsoud.cz.

Pro úplnost dovolací soud dodává, že na nedostatek pravomoci soudu nelze usuzovat ani z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 4944/2007, uveřejněném v Souboru pod č. C 7155. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud formuloval závěr, podle kterého postup pro vrácení věci odňaté či vydané stanovený trestním řádem nemůže osoba, která věc vydala nebo které byla věc odňata, obcházet uplatněním nároku na vydání věci v občanském soudním řízení. Jestliže v odůvodnění tohoto rozhodnutí dovolací soud zmínil nedostatek pravomoci soudu ve směru, že „není v pravomoci soudu v občanském soudním řízení přezkoumávat správnost vlastního postupu orgánů činných v trestním řízení v mezích takového řízení, neboť se jedná o realizaci institutů trestního práva procesního (rozsudek ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, uveřejněný v Souboru pod č. C 3188, rozsudek ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 30 Cdo 57/2005, uveřejněný v Souboru pod č. C 3803)“, nelze z toho dovozovat nedostatek pravomoci soudu k projednání nároku žalobkyně. Vyjádřením absence pravomoci soudu totiž vystihl dovolací soud stav, kdy věc potřebná pro trestní řízení byla vydána či odňata a dotčená osoba se domáhá vrácení takové věci s poukazem na to, že nemělo dojít k jejímu odnětí či vydání. Jestliže přesto dotčená osoba požadavek na vydání věci uplatnila, soudy její nároky posuzovaly věcně a řízení o takové žalobě nezastavovaly pro nedostatek pravomoci, ale žaloby jako nedůvodné zamítaly (k tomu srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 2237/2013, uveřejněné v Souboru pod č. 12 868). V témže rozhodnutí pak dovolací soud vysvětlil, že pravomoc soudu k ochraně vlastnického práva podle občanského zákoníku k věci je dána i v případě věci odňaté orgány činnými v trestním řízení podle trestního řádu, o jejímž vrácení bylo rozhodnuto postupem podle § 80 trestního řádu.

Vzhledem k tomu, že úspěšnost žaloby zdržení se zásahů do vlastnického práva k pohledávce je v dané věci vyloučena již absencí protiprávního jednání ze strany žalované, dovolací soud se pro nadbytečnost nezabýval dalšími námitkami dovolatelky, přičemž podstatná část z nich obsahuje polemiku s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení, které však dovolací soud nemůže přezkoumávat.

Pokud dovolatelka namítá, že soudy k určitým skutečnostem nepřihlédly nebo je opominuly, v daném směru namítá tvrzenou vadu řízení, ke které by – v případě její důvodnosti – mohl dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání. Vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesením uložená, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 15. března 2016



Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu




Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4150/2015, ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4150.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies