7 Tdo 313/2016

30. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 148 odst. 1, písm. c)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 30. března 2016 v Brně dovolání obviněného F. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 9 To 382/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 67/2013, a rozhodl takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. V. odmítá.

Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 19 T 67/2013, uznal obviněného F. V. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným trestným činem zkrácení daně a poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen: „tr. zák.“), který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že

s úmyslem neoprávněného obohacení na úkor státu do 27. 10. 2008 jako jednatel společnosti AFP INVEST, s. r. o., IČ 27579719, se sídlem Nám. 14. října 1307/2, a následně od 27. 10. 2008 na základě plné moci ze dne 27. 10. 2008 udělené mu J. V., trvale bytem V., P., jednatelkou společnosti AFP INVEST, s. r. o., pro obchodování s vozidly za AFP INVEST, s. r. o., jako osoba po celou dobu fakticky vykonávající obchodní vedení a činnost společnosti AFP INVEST, s. r. o., nakupoval vozidla ve státech Evropské unie za ceny bez daně z přidané hodnoty, která v ČR prodal, a ač si byl vědom povinnosti odvodu daně z přidané hodnoty správci daně Finančnímu úřadu pro Prahu 5, se sídlem v Praze 5, Peroutkova 61, tomuto nepodal přiznání k dani z přidané hodnoty a daň z přidané hodnoty neodvedl, čímž nesplnil zákonnou povinnost uloženou mu zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, resp. nezajistil odvedení daně společností tím, že jako jediná osoba mající povědomí o jednotlivých obchodních případech, neinformoval podrobně o provedeném obchodě a nutnosti odvést daň z přidané hodnoty jednatele společnosti a prostředky získané prodejem vozidel před možností daň z přidané hodnoty odvést jako jediný disponent z účtu odčerpal a použil na úhradu starších závazků společnosti, a to v pěti podrobně vyjmenovaných případech, přičemž popsaným jednáním zkrátil daň z přidané hodnoty v celkové výši 1.960.695,50 Kč.

Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák., při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 49 T 17/2012, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 9 To 88/2013, a přečinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 1 T 143/2013, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 13 To 249/2014, za použití § 35 odst. 2 tr. zák., k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. soud zrušil výroky o trestu z rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 49 T 17/2012, Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 9 To 88/2013, Okresního soudu v Rakovníku ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 1 T 143/2013, a z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 13 To 249/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu. Podle § 39a odst. 3 tr. zák., byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 9 To 382/2015, podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného F. V., které podal proti výrokům o vině a trestu.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Marie Nedvědové včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl v něm, že skutková zjištění soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Označil popis skutku za neurčitý, neboť z něj není patrno, jaké trestné činnosti se dopustil a chybí úmysl. Obviněný namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným. Dále poukázal na to, že z provedených důkazů nevyplynulo, že mu vznikla povinnost podat daňové přiznání. Obviněný uvedl, že soudy nezkoumaly vyjmutí automobilů z předmětu daně a nesprávně zjistily, v jaké výši měla být daň z příjmu vyměřena. Obviněný je přesvědčen, že ke spáchání trestného činu nedošlo.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 9 To 382/2015, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce uvedl ve vyjádření k dovolání obviněného, že ze zjištěných okolností byla vina obviněného jednoznačně prokázána a že skutková zjištění odpovídají obsahu provedených důkazů. Soudy dostatečně vysvětlily, proč jednání obviněného právně kvalifikovaly podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Soud rozhodl správně podle ustanovení o časové působnosti trestněprávních předpisů tak, jak jsou vymezena v zákoně č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, i v zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Obviněný uplatnil skutkové námitky, které nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto námitky byly již uplatněny v předchozím trestním řízení a soudy obou stupňů se s nimi v odůvodněních svých rozhodnutí dostatečně vypořádaly.

Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má v podstatě obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný uplatnil dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Námitky proti skutkovým zjištěním, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Obviněný vznesl v dovolání převážně skutkové a procesní námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod a Nejvyšší soud se proto nemohl těmito námitkami zabývat.

Základní námitkou obviněného je námitka, že nespáchal trestnou činnost, příp. že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., a že chybí úmyslné zavinění.

Ustanovení § 148 tr. zák. o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby poskytuje ochranu fiskálnímu zájmu státu (nebo jiných příjemců uvedených povinných plateb), který je součástí jeho širších hospodářských zájmů. Podle § 148 odst. 1 tr. zák., kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem. Podle § 148 odst. 3 písm. c) tr. zák. odnětím svobody na jeden rok až osm let bude pachatel potrestán, způsobí-li takovým činem značnou škodu.

Toto ustanovení se vztahuje na jednání, jímž je dotčeno plnění poplatníka (plátce) vůči státu nebo jinému příjemci povinné platby a které vede k tomu, že poplatník (plátce) neodvede daň nebo jinou povinnou platbu ve výši, ke které byl povinen podle příslušného zákona. Rozsah zkrácení daně představuje rozdíl mezi daní, kterou má poplatník podle příslušného daňového zákona zaplatit, a nižší daní, která byla v důsledku zkrácení vyměřena, přičemž v případě, že v důsledku zkrácení nebyla daň vůbec vyměřena, je rozsah zkrácení dán celou výší daně podle příslušného daňového zákona. Větší rozsah krácení daně nebo podobné platby odpovídá peněžnímu vyjádření větší škody nebo většího prospěchu, přičemž jde nejméně o částku 50.000 Kč (§ 128 odst. 1 tr. zákoníku).

Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. lze ve vztahu k dani z přidané hodnoty spáchat i úmyslným nepodáním přiznání k této dani, a tím i zatajením zdanitelného plnění, účelovým snižováním základu daně, neoprávněným uplatněním odpočtu daně apod., přestože pachatel nebo osoba, za niž jedná, je plátcem daně z přidané hodnoty registrovaným u správce daně. V takovém případě totiž správce daně není povinen stanovit výši nepřiznané daně podle pomůcek, ale je oprávněn předpokládat u daňového subjektu nulovou výši daně. Ke zkrácení daně pak dojde v důsledku nepodání daňového přiznání a zatajení zdanitelného plnění, nikoliv v příčinné souvislosti s případnou nečinností správce daně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1671/2011, publikované pod č. 55/2012 Sb. rozh. tr.).

Pachatelem trestného činu krácení daně, poplatku nebo jiné podobné povinné platby totiž může být kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že daň nebyla jemu nebo i jinému subjektu takové povinné platby vyměřena buď vůbec anebo nikoliv v zákonné výši. Subjekt daně a subjekt trestného činu podle § 148 tr. zák. (nyní § 240 trestního zákoníku) nemusí být totožný, a proto nelze zaměňovat daňovou odpovědnost, tedy povinnost přiznat a zaplatit na straně jedné a trestní odpovědnost za zkrácení daně na straně druhé. Uvedený závěr se uplatní typicky tam, kde plátcem nebo poplatníkem daně je právnická osoba, za niž je v daňovém řízení oprávněna a povinna jednat, zejména podat daňové přiznání příslušná fyzická osoba, která by pak nesla trestní odpovědnost za zkrácení daně, jestliže úmyslně zatajila anebo zkreslila daňovou povinnost takové právnické osoby.

Předmětem daně z přidané hodnoty podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, je pořízení zboží z jiného členského státu Evropské unie za úplatu uskutečněné v tuzemsku osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti nebo právnickou osobou nepovinnou k dani a pořízení nového dopravního prostředku z jiného členského státu za úplatu osobou nepovinnou k dani. Úmyslné jednání pachatele, jímž docílí, že mu daň nebo jiná povinná platba nebyla vůbec vyměřena nebo mu byla vyměřena v nižší částce, je dokonaným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže byla daň či jiná povinná platba zkrácena ve větším rozsahu.

Soudy obou stupňů posoudily zcela správně, že obviněný naplnil znaky skutkové podstaty přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný v období od 27. 10. 2008 na základě plné moci udělené jednatelkou J. V. fakticky vykonával vedení společnosti AFP INVEST, s. r. o., přičemž tato společnost byla registrována jako plátce daně z přidané hodnoty a byla povinna v příslušném zdaňovacím období přiznat daň z přidané hodnoty. Obviněný vědomě zatajil správci daně vznik daňové povinnosti s úmyslem použít finanční prostředky určené k úhradě daně jiným způsobem, převážně na úhradu starších závazků společnosti, přičemž tímto jednáním zkrátil daň z přidané hodnoty v celkové výši 1.960.695,50 Kč. Pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., může být kdokoliv, a proto neobstojí námitka obviněného, že neměl povinnost vyplývající ze zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, ale že tuto povinnost měla jednatelka společnosti J. V. (srov. č. 55/2012 Sb. rozh. tr.). O tom, že o daňové povinnosti věděl, není pochyb, neboť v předchozím období, tj. od 6. 9. 2006 do 27. 10. 2008, kdy vykonával funkci jednatele této obchodní společnosti, se zabýval obdobnou činností, tedy dovozy automobilů z jiných států Evropské unie a tehdy společnost řádně plnila své daňové povinnosti a odváděla daň příslušnému daňovému úřadu. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že jednatelka J. V. vstoupila do společnosti jen fiktivně a plnila úlohu tzv. „bílého koně“. Obviněný jednal v přímém úmyslu zatajit správci daně zdanitelná plnění a daň neuhradit. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace trestného skutku je správná a námitka obviněného je zcela neopodstatněná.
Obviněný v dovolání opakuje v podstatě všechny námitky, které uplatnil již v odvolání. Ze spisu je zřejmé, že s těmito námitkami se dostatečně a v souladu se zákonem vypořádaly soudy obou stupňů. Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází z právního názoru, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Závěr soudu o vině obviněného spočívá na správných skutkových zjištěních, které vyplývají z řádně provedených důkazů a jejich hodnocení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Skutková zjištění soudů mají obsahovou spojitost s provedenými důkazy a napadené rozhodnutí splňuje požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí z hlediska práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1258/08). Právní kvalifikace skutku je proto zcela správná.

Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a že dovolání obviněného F. V. je zjevně neopodstatněné. Proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. března 2016



JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 313/2016, ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.313.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies