5 Tdo 242/2016

23. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 222 odst. 1 písm. a)
  • TrZ - § 222 odst. 4 písm. a)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2016 o dovolání, které podal obviněný Ing. R. Č. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 61 To 285/2015, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 127/2014, takto:



Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného Ing. R. Č. odmítá.




O d ů v o d n ě n í

I.
Dosavadní průběh řízení


1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 4 T 127/2014, byl obviněný Ing. R. Č. uznán vinným zločinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za nějž byl odsouzen podle § 222 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků s podmíněným odkladem podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 4 roků. Obviněnému byla podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti STAPECOM, s. r. o., náhradu škody ve výši 10 000 000 Kč, se zbytkem svého nároku byla tato obchodní společnost podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Uvedeného trestného činu se obviněný Ing. R. Č. (zjednodušeně uvedeno) dopustil tím, že v období od 16. 5. 2008 do 25. 5. 2012 v Praze 10 jako dlužník obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s., IČ: 452 44 782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4 (dále jen „ČS“), resp. po postoupení pohledávky dne 8. 7. 2008 jako dlužník obchodní společnosti STAPECOM, s. r. o., IČ: 271 92 156, se sídlem Revoluční 1712/20, Bruntál (dnes STAPECOM, s. r. o. „v likvidaci“, dále jen „STAPECOM“), v úmyslu vyhnout se splnění svého závazku v celkové výši 10 000 000 Kč z důvodu ručení uvedeným věřitelům za dluh obchodní společnosti Moravia Foundry a. s., IČ: 254 59 201, se sídlem Olomouc, Řepčínská 35/86 (dále jen „MF“), se záměrně zbavil svého veškerého majetku, a to především darováním nemovitostí v celkové hodnotě 3 555 000 Kč, převedením akcií v hodnotě 21 705 830 Kč a výběrem či převodem finančních prostředků ze svých bankovních účtů v celkovém objemu 28 231 100,64 Kč, přičemž i po splatnosti vlastních pohledávek ke dni 16. 5. 2008 disponoval částkou nejméně 6 800 000 Kč. Jednotlivé kroky při vyvádění vlastního majetku jsou popsány v bodech 1) až 10) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný svým ručením přitom zajišťoval závazek obchodní společnosti MF původně vůči ČS, později vůči STAPECOM, v celkové výši 35 000 000 Kč na základě smluv o úvěru č. ... (na částku 15 mil. Kč), č. ... (6 mil. Kč) a č. ... (14 mil. Kč), a to jako avalista tří blankosměnek na řad ČS s doložkou bez protestu, na základě nichž se zavázal za dlužníka MF zaplatit celkem 10 000 000 Kč (smlouvy o vyplňovacím právu směnečném č. S/1031/05/LCD a S/1033/05/LCD po 4 mil. Kč a S/1032/05/LCD na 2 mil. Kč).

3. Proti shora uvedenému odsuzujícímu rozsudku podal obviněný Ing. R. Č. odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 22. 9. 2015 usnesením pod sp. zn. 61 To 285/2015 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek pouze ve výroku o náhradě škody.

II.
Dovolání a vyjádření k němu


4. Proti usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný Ing. R. Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.

5. V úvodu svého dovolání obviněný tvrdil, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávných skutkových zjištění ve vztahu k jeho osobě, přičemž odkázal na svou obhajobu v předešlém průběhu řízení a na odůvodnění jím podaného odvolání. Byl si vědom, že Nejvyšší soud není povolán k úplnému přezkumu napadeného rozhodnutí jako soud třetího stupně, že skutkové výhrady nejsou dovolacím důvodem, nicméně v daném případě byla podle jeho názoru dána výjimka, kdy bylo možno pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit i výhrady ke skutkovým zjištěním, neboť skutkové závěry soudů prvního a druhého stupně jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a odporují zásadám formální logiky. Obviněný zopakoval svou dosavadní obhajobu týkající se subjektivní stránky zločinu kladeného mu za vinu, protože on byl v dobré víře, že jeho závazky vůči věřiteli jsou splněny. Dále namítal, že nebyla jednoznačně prokázána výše škody, kterou měl svým jednáním způsobit, jasno v tom neměla ani poškozená obchodní společnost STAPECOM, navíc zajišťované závazky zanikly, jak podle obviněného plyne ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. EXE 1635/2010. Obviněný rovněž zpochybnil zjištění hodnoty převáděných akcií a obratů na bankovních účtech, neboť šlo o tytéž částky, byly mu tudíž vytýkány dvakrát. Znovu pak zdůraznil, že se nemohl dopustit protiprávního jednání, neboť dlužná pohledávka byla věřiteli uhrazena ve výši přesahující jeho ručení. Jeho právní úkony tak byly v souladu s právním řádem a nesměřovaly ke zmaření možnosti věřitele domoci se svého právního nároku na zaplacení pohledávky. Podle názoru obviněného soudy nesprávně interpretovaly ustanovení § 307 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), především opomenuly skutečnost, že šlo o tři různé smlouvy o úvěru, které byly zajištěny třemi různými směnkami, navíc podepisoval směnky na nižší částky, než na které byl sjednán úvěr, proto jakékoliv plnění na příslušný dluh „pokrývalo“ podle obviněného též jeho ručitelský závazek, což muselo být zřejmé i bance v době podpisu smluv. Vyřešení otázky, zda existoval tvrzený dluh či nikoli, je podle obviněného rozhodující pro závěr o naplnění znaků trestného činu kladeného mu za vinu včetně jeho subjektivní stránky. Obviněný považoval za nepřesný popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, neboť pomíjí skutečnost, že část jednání spočívající v převodu vlastního majetku obviněný provedl ještě před splatností pohledávek. Protože odvolací soud tvrzená pochybení soudu prvního stupně nenapravil, je dán podle obviněného i dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 61 To 285/2015, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 4 T 127/2014 a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, popř. aby sám Nejvyšší soud rozhodl tak, že se obviněný podle § 226 písm. b) tr. řádu zprošťuje obžaloby.

6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení. K důvodům, jež obviněný uplatnil ve svém dovolání, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství připomněl, že dovoláním zásadně nelze brojit proti vadám skutkových zjištění, ledaže by šlo o výjimečná pochybení v důkazním řízení, jež by byla v rozporu s principy spravedlivého procesu a pod něž by bylo možné podřadit tzv. opomenuté důkazy, užití důkazů nezákonných či učiněná zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Podle státního zástupce nejsou takové námitky obviněného důvodné, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů tvrzenými nedostatky netrpí, soud prvního stupně provedl všechny relevantní důkazy zákonným způsobem, řádně a logicky je vyhodnotil, proces dokazování nebyl svévolný. Státní zástupce nepřisvědčil ani zpochybnění naplnění subjektivní stránky, byť takový případný nedostatek jinak lze podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ze strany obviněného se jedná o opakování obhajoby, s níž se soudy obou stupňů náležitě vypořádaly. Dále státní zástupce vyložil zákonné znaky trestného činu poškození věřitele, které aplikoval na daný případ s tím, že obviněný po splatnosti směnek dne 16. 5. 2008 zcizil svůj dosavadní majetek, čímž „dosáhl“ toho, že žádný majetek nemá. Státní zástupce nesouhlasil s tvrzením obviněného, že z důvodu částečné úhrady dluhu ve výši cca 11 000 000 Kč věřiteli STAPECOM obchodní společností MF zanikl závazek obviněného z titulu ručení ve výši 10 000 000 Kč, neboť takový závazek zanikne až splněním celého dluhu. Stejně tak státní zástupce odmítl, že by dovolatel mohl nabýt přesvědčení o zániku jeho závazku, neboť byl jediným akcionářem obchodní společnosti MF, proti níž bylo zahájeno insolvenční řízení. Byl mu tudíž znám stav této obchodní společnosti, dále bylo proti němu rozhodnuto směnečným platebním rozkazem o povinnosti zaplatit obchodní společnosti STAPECOM částku ve výši 10 000 000 Kč. Státní zástupce také odkázal na výstižné závěry soudu prvního stupně k této problematice. Odmítl rovněž výhrady proti popisu skutku, který je podle přesvědčení státního zástupce přesný a výstižný. Proto navrhl dovolacímu soudu, aby dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

7. K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v rámci repliky obviněný Ing. R. Č. doplnil své dovolání v tom směru, že obchodní společnosti ČS nemohla být způsobena škoda v tvrzené výši, pokud tato obchodní společnost obdržela úplatu od obchodní společnosti STAPECOM, na niž své pohledávky za MF, resp. obviněným, postoupila.

III.
Přípustnost a důvody dovolání


8. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

9. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.

10. Důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je možné uplatnit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu. V daném případě obviněný uplatnil druhou z uvedených alternativ s tím, že v řízení před rozhodnutí odvolacího soudu došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr řádu.

11. Důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze úspěšně uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Jeho podstatou je tedy použití hmotněprávních ustanovení na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení jejich aplikace na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Jak podotkl sám dovolatel, Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

IV.
Důvodnost dovolání


12. Dovolací soud považuje námitky uplatněné obviněným zčásti za nedůvodné, zčásti se míjejí s dovolacími důvody, na něž obviněný odkázal.

13. Obviněný se v daném případě předně domáhal aplikace norem hmotného práva na jiný než soudy prvního a druhého stupně zjištěný skutek, přičemž poukázal na svou obhajobu uplatněnou v průběhu celého dosavadního řízení, zejména pak na obsah odvolání. Takový odkaz dovolatele na argumentaci použitou v předchozím průběhu trestního řízení a v řádném opravném prostředku (či v jiných podáních) je nepřípustný, neboť Nejvyšší soud jako soud dovolací se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou konkrétně přímo v textu dovolání tvrzeny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. řádu a dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.).

14. Kromě toho pak dovolatel učinil podrobnější výhradu ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu, namítal tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy zjištěným skutkovým stavem, a to jednak při řešení otázky naplnění znaku zavinění jako součásti subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele, jednak při řešení otázky způsobeného následku v podobě škody jako součásti objektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu. Tak je tomu podle obviněného proto, že jednak sama poškozená obchodní společnost STAPECOM měla uplatňovat v jednom z podání nižší nárok na náhradu škody ve výši 8 713 707,69 Kč, jednak závazky obviněného měly zaniknout, jak údajně plyne ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. EXE 1635/2010, jednak nakládání s týmž majetkem obviněného mělo být započítáváno vícekrát. Obviněný se tak domáhal v tomto směru jiných skutkových závěrů na základě odlišného hodnocení důkazů (byť je přímo neoznačil a odkaz na obsah jiných podání nelze užít, jak bylo uvedeno shora) oproti hodnocení učiněnému soudy obou stupňů. Obviněný se tak dovolával aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového stavu, ač se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily, což samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).

15. Z celého podání je patrné, že obviněný právně relevantně ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu především namítá, že ve skutečnosti v době nakládání s vlastním majetkem, které obžaloba i odsuzující rozhodnutí označily za zcizování majetku vedené úmyslem zmařit uspokojení věřitele obviněného, nebyl již ručitelem, neboť závazek MF vůči ČS, resp. STAPECOM, byl v části, v níž ručil, uhrazen, tedy zanikl, čímž došlo k zániku závazku obviněného. I kdyby pak v této otázce neměl pravdu, dovolával se názoru osob práva znalých, které mu předtím k těmto skutečnostem poskytly výkladové stanovisko, pro něž by jednal v omylu (v dovolání blíže neoznačeném) a nenaplnil by tak znak zavinění.

16. Dovolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudů prvního i druhého stupně, která sám považuje za správná, zjištěný skutek byl také správně právně kvalifikován. Argumentace obviněného Ing. R. Č. je v převážné části pouhým opakováním jeho obhajoby z dřívějších stadií trestního řízení, s níž se náležitě vypořádaly soudy prvního i druhého stupně. Předně je třeba poukázat na osobní vztah obviněného Ing. R. Č. k obchodní společnosti MF, jejíž byl v době uzavření shora označených úvěrových smluv mezi MF a ČS (smluv o úvěru č. ..., č. ... a č. ...) jediným akcionářem, dále na skutečnost, že úvěr byl skutečně čerpán, že obviněný Ing. R. Č. za celkový dluh ve výši 35 000 000 Kč ručil až do výše 10 000 000 Kč (dvakrát 4 mil. Kč, jednou 2 mil. Kč), neboť dluh plynoucí z poskytnutého úvěru byl zajištěn třemi blankosměnkami vlastními vystavenými obchodní společností MF na řad ČS s doložkou bez protestu, avalovanými obviněným Ing. R. Č. do 2 mil. Kč, resp. dvakrát do výše 4 mil. Kč. Uvedené směnky byly splatné ke dni 16. 5. 2008. O tom, že právě obviněný Ing. R. Č. je povinen zaplatit z důvodu svého ručení částku v celkové výši 10 000 000 Kč spolu s úrokem 6 % ročně od 16. 5. 2008 do zaplacení, a to spolu s odměnou ve výši 33 332 Kč a náhradou nákladů řízení ve výši 401 340 Kč, rozhodl Městský soud v Praze nejprve směnečným platebním rozkazem ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 47 Sm 223/2008, který byl obviněnému doručen dne 9. 10. 2008 (o němž ale podle zjištění soudu prvního stupně věděl obviněný již dříve). O podaných námitkách pak Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 50 Cm 37/2008, který nabyl právní moci dne 26. 6. 2010, tak, že vydaný směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti v celém rozsahu a obviněnému jako žalovanému uložil nahradit žalobci STAPECOM náklady námitkového řízení ve výši 283 160,50 Kč (č. l. 120-124 trestního spisu a str. 7 rozsudku soudu prvního stupně). K uspokojení této pohledávky věřitel STAPECOM podal exekuční návrh, na jehož základě byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 49 EXE 3176/2010, které nabylo právní moci dne 23. 5. 2011, nařízena exekuce, jejímž provedením byl pověřen Exekutorský úřad Vyškov, ten ale nenalezl žádný zpeněžitelný majetek. O odvolání obviněného jako povinného proti uvedenému usnesení rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 3. 2011 pod sp. zn. 14 Co 116/2011, tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

17. Pohledávka věřitele ČS, resp. jeho nástupce STAPECOM, nebyla uspokojena v plném rozsahu ani dlužníkem MF, jehož dluh obviněný Ing. R. Č. zajišťoval, v rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 13 INS 93/2008. Obchodní společnost STAPECOM jako nový věřitel (postoupením pohledávky obchodní společností ČS) byl uspokojen jen částkou 2 385 126,28 Kč (více str. 7, 8 rozsudku soudu prvního stupně). Z důvodu plnění z bankovních záruk byl tento věřitel uspokojen dále Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou a. s., a to v celkové výši 8 634 600 Kč. Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. KSOS 13 INS 93/2008 – P 83 – 3, vyplývá, že po ukončení účasti věřitele STAPECOM v insolvenčním řízení zůstala jeho pohledávka neuspokojena v částce 20 885 583,86 Kč (str. 8 rozsudku soudu prvního stupně).

18. Z uvedeného je tak zřejmé, že není pravdivá verze obviněného Ing. R. Č. uplatněná v rámci dovolání, že v rozhodné době, kdy se zbavoval svého zpeněžitelného majetku, již nebyl dlužníkem obchodní společnosti ČS, resp. STAPECOM. Naopak obviněný z důvodu svého směnečného rukojemství neuhradil ničeho a ani dlužník MF neuhradil svůj dluh věřiteli ve výši, za niž obviněný ručil, tedy 10 000 000 Kč.

19. Zcela nesprávné je pak tvrzení obviněného, že jeho závazek z důvodu ručení zanikl, protože část dluhu odpovídající ručitelskému závazku uhradil sám dlužník, lhostejno, nebyl-li věřitel uspokojen zcela. Pro posouzení otázky, kdy zaniká závazek ručitele v případě ručení za závazek dlužníka vůči věřiteli z obchodního závazkového vztahu, pokud neručí za celý závazek dlužníka, ale jen za jeho část, je skutečně určující ustanovení § 307 odst. 2 obch. zák., na které obviněný poukazuje ve svém dovolání. Nicméně jednak jej zcela nesprávně vykládá, jednak se dovolává aplikace normy, kterou na daný případ nelze použít. Toto ustanovení zní přitom zcela jednoznačně a nepřipouští jiný výklad, než je zcela opačný výkladu obviněného. Předně je třeba uvést, že smlouva o úvěru byla podle tehdejší právní úpravy tzv. absolutním obchodem ve smyslu § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák., závazkové vztahy účastníků této smlouvy bez ohledu na povahu těchto účastníků se proto řídily částí třetí obchodního zákoníku. Podle § 261 odst. 4 obch. zák. povaha absolutního obchodu platila i pro vztahy vzniklé při zajištění závazků v takových závazkových vztazích, tedy i pro případ ručení. Ustanovení § 307 odst. 2 obch. zák. znělo takto: „Je-li ručením zajištěna pouze část závazku, nesnižuje se rozsah ručení částečným plněním závazku, zůstává-li závazek nesplněn ve výši, v jaké je zajištěn ručením.“ Uvedená formulace je naprosto jednoznačná a tvrzení obviněného je pravým opakem této normy, tudíž je nesmyslné. Odchýlit se od této jasné právní úpravy bylo možné jen v případech, kdy se strany dohodly jinak (jde totiž o dispozitivní ustanovení, od něhož se strany mohly odchýlit – srov. § 263 odst. 1 obch. zák.), což ani obviněný netvrdil. Dlužil-li MF věřiteli ČS, resp. později STAPECOM, původně částku v celkové výši 35 000 000 Kč, příp. i mírně nižší v závislosti na čerpání úvěru, a uhradil (různým způsobem, jak bylo uvedeno shora) částku převyšující 10 000 000 Kč, do jejíž výše by ručil obviněný, nezměnilo by to na výši dluhu obviněného z titulu ručení vůči věřiteli ničeho, neboť závazek dlužníka MF vůči věřiteli by stále (a to výrazně) převyšoval výši závazku obviněného z titulu ručení. Uvedený výklad není ani v teorii nijak sporný a lze odkázat na uznávanou literaturu (např. Hušek, J. K § 307 obch. zák. v aplikaci ASPI; Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 973; Faldyna, F. Zajištění závazku, in: Kolektiv autorů. Obchodní právo. Meritum – výkladová řada. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 728).

20. Na existenci dluhu ručitele vůči věřiteli přitom ani případné postoupení pohledávky původním věřitelem (tzv. postupitelem) na nového věřitele (tzv. postupníka) rozhodně nemůže mít takový vliv, jaký uváděl obviněný v dovolání, resp. v jeho doplnění. Postupitel může svou i zajištěnou pohledávku kdykoliv i bez souhlasu dlužníka postoupit postupníkovi písemnou smlouvou – v rozhodné době podle § 524 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). S postoupenou pohledávkou přecházejí na postupníka (zde STAPECOM) všechna práva s ní spojená a její příslušenství (§ 524 odst. 2 a § 121 obč. zák.), to znamená i práva spojená s ručením za splnění postoupené pohledávky. Postoupením pohledávky dochází ke změně pouze v osobě věřitele a nový věřitel (postupník) se může domáhat splnění závazku (pohledávky) za splnění stanovených podmínek i na ručiteli. Ustanovení § 307 odst. 3 obch. zák., které má dispozitivní povahu a je tak možno se od něj výslovnou úpravou odchýlit, přímo řeší práva z ručení ve vztahu k postupníkovi tak, že při postoupení zajištěné pohledávky přecházejí práva z ručení na postupníka v době, kdy je postoupení oznámeno ručiteli postupitelem nebo prokázáno postupníkem.

21. V daném případě je ale významné to, že ručení obviněného mělo povahu směnečného rukojemství ve smyslu čl. 1 § 30-32 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“). Na vztah obviněného jako směnečného rukojmího (aval, avalista) k směnečnému věřiteli tak shora uvedená ustanovení obchodního zákoníku, na která sám dovolatel upozorňoval a nesprávně je vykládal, vůbec nebude možno užít, neboť tento vztah je zvláštním případem ručení, který je samostatně upraven v zákoně směnečném a šekovém a odlišuje se od ručení podle jiných právních předpisů, ať již jde o ručení smluvní (jako např. tehdy podle § 303 obch. zák. a násl. pro obchodní závazkové vztahy, nebo podle § 546 a násl. obč. zák. v tehdy účinném znění, pro občanskoprávní vztahy, a to v obou případech na základě písemného prohlášení ručitele) nebo zákonné (např. společníka veřejné obchodní společnosti – tehdy podle § 76 odst. 1 obch. zák.).

22. Jakkoliv je směnečné rukojemství zvláštním případem ručení a v mnohém ohledu se od obecné úpravy ručení v civilním právu odlišuje (zejména v principech charakterizujících ručení v podobě subsidiarity a akcesority ve vztahu k hlavnímu závazku), tyto odchylky směnečného rukojemství v daném případě nehrály zásadní roli. Směnečné rukojemství bylo totiž v mnoha ohledech vůči avalistovi přísnější než vůči ručiteli podle občanského či obchodního zákoníku. Aval nezajišťuje pouze závazek osoby, za kterou se rukojemství přebírá (za tzv. avaláta), jde totiž o závazek hradit ze směnky jako takové, ovšem aval je zavázán jako ten, za koho se zaručil ve smyslu čl. 1 § 32 odst. 1 ZSŠ. V souladu s čl. 1 § 30 odst. 1 ZSŠ bylo mezi stranami sjednáno, že zaplacení směnky bylo zaručeno směnečným rukojemstvím. Podle uvedeného ustanovení je možné sjednat směnečné rukojemství jak na celý směnečný peníz, tak i na jeho část.

23. V daném případě byly zajištěny tzv. blankosměnky (též bianco směnky), přičemž obviněný jako směnečný rukojmí se zaručil zaplatit nejvýše určitou částku (jednou 2 mil. Kč, dvakrát 4 mil. Kč), ač blankosměnky mohly být podle smluv o vyplňovacím právu směnečném (č. ..., ... a ...) za smlouvami předvídaných okolností vyplněny na částky vyšší podle výše zajištěné pohledávky plynoucí ze smluv o úvěru (smlouva č. ... na úvěr ve výši 15 mil. Kč, smlouva č. ... na úvěr ve výši 6 mil. Kč a smlouva č. ... na úvěr ve výši 14 mil. Kč). V závislosti na výši dluhu a následném vyplnění údaje o směnečném penízu na zajišťovací blankosměnce mohlo jít v případě obviněného o zajištění pro celý směnečný peníz (byla-li by vyplněna částka maximálně do výše, do níž se zaručil plnit obviněný jako avalista) nebo pro jeho část (byla-li by vyplněna jako směnečný peníz hodnota vyšší, než do jaké se zaručil obviněný). V daném případě byla nakonec vyplněna přesně ta částka, jejíž výše zcela odpovídala tomu, co se obviněný jako avalista zaručil zaplatit (neboli obviněný nakonec po vyplnění blankosměnek ručil pro celý směnečný peníz). Důvodem evidentně bylo, že věřitel (původně ČS, jehož singulárním sukcesorem pak byl STAPECOM) uplatňoval směnky nikoli vůči směnečnému dlužníkovi, ale přímo proti avalistovi – obviněnému, proto vyplnil směnečný peníz ve výši závazku avalisty, byť směnkou zajištěný dluh byl výrazně vyšší.

24. Je možné zdůraznit, že i pokud by se obviněný jako avalista zavázal plnit jen část směnečné sumy (což ve skutečnosti neučinil) a směnečný dlužník následně částečně zaplatil směnečnou sumu, nijak by se to nedotklo výše závazku avalisty ze směnečného rukojemství, pokud by nesplacená část směnečné sumy převyšovala výši částky, kterou se zaručil plnit směnečný rukojmí (pokud by nesplacená částka byla rovna závazku avalisty, příp. byla nižší, ručí avalista jen do výše dosud nesplacené směnečné sumy). Jinými slovy i v případě tzv. částečného rukojemství (zajištění jen části směnečného penízu) platí prakticky stejné pravidlo, jež je upraveno v § 307 odst. 2 obch. zák. pro ručení v obchodněprávních vztazích. Shodně např. Kovařík, Z. Zákon směnečný a šekový. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 142.

25. Navíc směnečný rukojmí nemá stejný vztah k dlužníku jako obecný ručitel podle jiných předpisů (shora zmíněného občanského nebo obchodního zákoníku), odlišnosti jdou k tíži směnečného rukojmího. Zejména směnečný rukojmí není oproti obecnému ručiteli zavázán za určitého dlužníka, ale zajišťuje zaplacení směnky jako takové, neboli vůči věřiteli se zavazuje pro případ, že směnka nebude proplacena kterýmkoliv dlužníkem (a to i případně dlužníky budoucími, kteří dosud podepsáni na směnce nejsou). Dále má směnečný rukojmí ztíženou obranu proti směnečnému věřiteli, avalista není bez dalšího oprávněn odvozovat a účinně vznášet námitky, jež jsou spojeny s osobou směnečného dlužníka (avaláta), resp. svědčí ve prospěch avaláta k remitentovi (majiteli) směnky, a to proti povinnosti plnit na směnku. Možnost vznášet námitky jen mezi konkrétními směnečnými účastníky, a promítat tak obsah vlastních (mimosměnečných) vztahů majících i případně vazbu na důvod (kauzální souvislosti) směnky je přitom dovozována z čl. 1 § 17 ZSŠ – srov. k tomu Sadecký, L. Směnečné rukojemství pohledem avala (avalisty), in: Právní rozhledy, 2010, č. 12, s. 424, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 810/2003.

26. Na postavení avala je vždy nutné nahlížet čistě v rovině směnečněprávní (jak vyplývá z čl. 1 § 30 odst. 1 a § 32 odst. 1 ZSŠ), čímž se směnečný rukojmí z titulu své pozice rozhodně nestává účastníkem obecných (mimosměnečných) závazkových vztahů, které se směnkou případně jakýmkoliv způsobem souvisejí, resp. které jsou jakýmkoliv způsobem vázány především na osobu avaláta. Směnečný rukojmí je samostatným dlužníkem a osoba avaláta jen určuje, jaká je směnečná kvalita jeho závazku, jaká je jeho výše a jaké je jeho postavení na směnce. Směnečný rukojmí není dlužníkem akcesorickým k závazku určitého směnečného dlužníka, a to ani toho, za něhož se podepsal jako běžný ručitel, ale je dlužníkem samostatným, při postihu solidárním se všemi ostatními dlužníky. Závazek avalisty je nezávislý na závazku dlužníka materiálně; je-li formálně možný postih proti dlužníkovi, je možný i proti rukojmímu. Více srov. Sadecký, L. Směnečné rukojemství pohledem avala (avalisty), in: Právní rozhledy, 2010, č. 12, s. 424; Kovařík, Z. Zákon směnečný a šekový. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 149 a násl.

27. V tomto směru lze odkázat též na rozhodování soudní praxe ve skutkově srovnatelných věcech, zejména pak na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 889/2013, v němž Nejvyšší soud vyslovil názor, že směnečný rukojmí přijímá podpisem na neúplné směnce závazek zaplatit dluh směnečnému věřiteli, uvedeným právním jednáním se ocitá v postavení přímého dlužníka a nikoli jen ručitele, a proto v případě, že se za tohoto stavu zbaví svého majetku, naplní za splnění dalších zákonných podmínek znaky trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Totéž Nejvyšší soud v uvedené věci dříve konstatoval dokonce ve vztahu k případu, v němž obviněná zcizovala svůj majetek dříve, než byla blankosměnka vyplněna a vůči ní jako směnečné rukojmí uplatněna, neboť blankosměnka se sice stává směnkou až po doplnění chybějících náležitostí, avšak s účinky ex tunc, tyto účinky se pak vztahují i na směnečnou rukojmí (tak i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2011, sp. zn. 5 Cmo 556/2000).

28. Ke stejnému názoru dospěl ještě dříve Nejvyšší soud i v usnesení uveřejněném pod č. 17/2004 Sb. rozh. tr., podle nějž zajištěním zaplacení směnek institutem směnečného rukojemství (čl. 1 § 32 odst. 1 ZSŠ) za úvěrové smlouvy poskytnuté jiné osobě se směnečný rukojmí stává samostatným dlužníkem věřitele. Pokud směnečný rukojmí následně darováním části svého majetku zmaří uspokojení tohoto věřitele, pak za splnění dalších zákonných podmínek naplní znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), neboť zmaří uspokojení svého věřitele, a nikoliv věřitele jiné osoby ve smyslu ustanovení § 256 odst. 2 písm. a) tr. zák. (dnes jde o ustanovení § 222 odst. 1, resp. 2 tr. zákoníku).

29. Nejvyšší soud jako soud dovolací nemá důvod se v tomto případě jakkoliv odchylovat od své ustálené rozhodovací praxe, jak byla citována shora.

30. K tomu lze doplnit, že již v občanském soudním řízení (ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 37/2008) při uplatnění směnky proti obviněnému Ing. R. Č. jako žalovanému řešil Městský soud v Praze námitky obviněného proti směnečnému platebnímu rozkazu vydanému tímto soudem dne 24. 6. 2008 pod sp. zn. 47 Sm 223/2008, avšak nepřiznal jim relevanci. Jiné námitky obviněným tvrzené obviněný neprokázal. Soud se již tehdy podrobně zabýval existencí práva věřitele STAPECOM vůči obviněnému jako směnečnému ručiteli, dospěl k závěru, že jeho závazek nezanikl, ale trval i v době tohoto řízení před Městským soudem v Praze. To se plně projevilo vynesením shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 37/2008, kterým byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti. Přestože již tento civilní soud uznal existenci dluhu obviněného Ing. R. Č. vůči věřiteli STAPECOM, setrval i nadále na stejných námitkách, aniž by se jakkoli vypořádal s argumenty, které ještě před rozhodováním v trestní věci předložil Městský soud v Praze a které zcela vyvracejí jeho představu o neexistenci jeho ručitelského závazku.

31. Pro případ, že by dovolací soud neuznal jeho tvrzení o zániku závazku vůči věřiteli ČS, resp. STAPECOM, obviněný namítal, že vycházel z chybného výkladu ustanovení § 307 odst. 2 obch. zák., tedy jednal v právním omylu. Ani tomuto argumentu však dovolací soud nemohl přisvědčit. Obviněný, jak ze shora uvedeného vyplývá a jak je podrobněji rozvedeno zejména v rozsudku soudu prvního stupně, si byl velmi dobře vědom své povinnosti z titulu směnečného rukojemství uhradit dluh věřiteli ČS, resp. po postoupení pohledávky jeho nástupci STAPECOM. Obviněný zcela cíleně zcizoval (často bez obdržení protihodnoty) v rozhodném období svůj majetek, což by jistě bez vážného důvodu nečinil, jak na to poukázal soud prvního stupně. Lze také souhlasit s argumentací soudu prvního stupně, že obviněný, který je zkušeným obchodníkem s vysokoškolským vzděláním, manažerem, jenž fakticky ovládal řadu obchodních společností, si byl velmi dobře vědom svého směnečného rukojemství (a nikoli obecného ručení ve smyslu obchodního zákoníku, jak bylo rozvedeno shora), byl si též vědom toho, že jeho povinnost nezanikla, a to ani částečným splněním dluhu samotným dlužníkem MF (k němuž ostatně došlo alespoň zčásti až po jednání obviněného, které je mu v tomto řízení kladeno za vinu). Rozhodně se nemůže zbavit své odpovědnosti obecným a nekonkrétním poukazem na chybné rady svých právníků, naopak by bylo možno uvažovat o trestní odpovědnosti takového rádce, bylo-li by to prokázáno, neboť rádce by se zřejmě dopouštěl návodu, pokud by v obviněném vzbuzoval rozhodnutí k činu, popřípadě tzv. psychické pomoci k trestnému činu poškození věřitele, pokud by obviněného utvrzoval v rozhodnutí zbavovat se majetku, aby tento majetek nemohl být postižen výkonem rozhodnutí.

32. Vždyť obviněný Ing. R. Č. všechny kroky, kterými se postupně zbavil svého veškerého majetku, jenž následně nemohl být postižen v rámci exekuce, učinil v době, kdy věděl, že směnky se staly splatnými (ke dni 16. 5. 2008), řadu právních úkonů učinil v době, kdy věděl, že je proti němu vedeno civilní sporné řízení, neboť směnečný platební rozkaz byl vydán dne 24. 6. 2008 a synovi obviněného (z důvodu chyby při doručování) byl doručen dne 29. 8. 2008, samotnému obviněnému pak dne 9. 10. 2008. Přitom obviněný, jak je popsáno v bodě 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, návrh na vklad do katastru nemovitostí vlastnického práva svého syna k tam uvedené nemovitosti podal dne 16. 9. 2008, darovací smlouvu údajně uzavřel již dne 3. 10. 2007 (tedy téměř jeden rok předtím, což ale mnohem spíše svědčí o antedataci smlouvy), v bodě 2) a 3) téhož výroku pak darovací smlouvu uzavřel dne 21. 10. 2008, návrh na vklad podal dne 23. 10. 2008, a v bodě 4) darovací smlouvu uzavřel dne 3. 11. 2008, kdy též podal návrh na vklad do katastru nemovitostí. Tyto majetkové dispozice realizované v uvedených datech jasně svědčí o tom, že si obviněný Ing. R. Č. byl vědom závazku ze směnečného rukojemství, a odstraněním svého majetku se snažil vyhnout jeho splnění.

33. Obviněným činěné kroky zcela jednoznačně byly vedeny úmyslem zmařit uspokojení věřitele ČS, resp. STAPECOM, tím, že zcizí veškerý vlastní postižitelný majetek dříve, než proti němu bude mít věřitel exekuční titul, na jehož základě by podal exekuční návrh, neboť pak by se po doručení usnesení o nařízení exekuce provinil při případných převodech proti tzv. generálnímu inhibitoriu. Takové úkony v rozporu s generálním inhibitoriem v té době (až do 31. 10. 2009) byly absolutně neplatné, jak plynulo z § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v tehdy účinném znění do 31. 10. 2009 (posléze pak od 1. 11. 2009 šlo o úkony relativně neúčinné vůči exekutorovi, oprávněnému nebo přihlášenému věřiteli podle § 44a odst. 1 exekučního řádu).

34. I z tohoto pohledu je zcela zřejmý záměr a cíl veškerého konání obviněného v rozhodné době uvedené ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný se zcela cíleně zbavoval svého majetku způsobilého k uspokojení pohledávky věřitele tak, aby v rámci exekučního řízení žádný jeho majetek zpeněžen být nemohl, jak se později také stalo, a to ke škodě směnečného věřitele.

35. To vše dokládá vědomost obviněného o tom, že bude povinen hradit závazek věřiteli ČS, resp. STAPECOM, plynoucí z jeho směnečného rukojemství, nadto při současné znalosti neuhrazení dluhu směnečným dlužníkem obchodní společností MF, která se nacházela ve stavu úpadku (což ale s ohledem na shora učiněné závěry solidárního dluhu směnečného rukojmího a směnečného dlužníka nebylo pro posouzení trestnosti obviněného podstatné). Jeho námitky o nedostatku zavinění ve vztahu ke znakům skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tak nemohou ze shora uvedených důvodů obstát, zcela správná v tomto směru jsou rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, které se též subjektivní stránkou dostatečně zabývaly a na odůvodnění jejich rozhodnutí lze odkázat.

36. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak byl v části dovolání použit jen formálně, ve skutečnosti nebylo možno obsahově uplatněné dovolací námitky podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť směřovaly výlučně proti skutkovým zjištěním a nikoli proti právnímu posouzení činu.

37. Pokud obviněný část svých dovolacích námitek uplatnil v souladu s dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, posoudil je Nejvyšší soud jako nedůvodné s tím, že napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, které by vyžadovaly vydání kasačního rozhodnutí. Za této situace nemohla být úspěšně uplatněna ani druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

38. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.








V Brně dne 23. 3. 2016


JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu

Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 5 Tdo 242/2016, ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.242.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies