30 Cdo 717/2016

16. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci žalobce M. N., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Kovářem, advokátem se sídlem v Trutnově, Havlíčkova 110, proti žalovaným 1. UNISTAV, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Dlouhá 730/35, identifikační číslo osoby 275 50 010, a 2) J. B., zastoupenému Mgr. Ing. Jindřichem Hrochem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bohuslava ze Švamberka 1284/12, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 154/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2015, č. j. 25 Co 231/2015-69, takto:





I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá žádných z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Jindřicha Hrocha, advokáta se sídlem v Praze 4, Bohuslava ze Švamberka 1284/12.




S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 13. února 2015, č. j. 7 C 154/2014-45, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 30. března 2015, č. j. 7 C 154/2014-54, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce a žalovaného 2) Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. září 2015, č. j. 25 Co 231/2015-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. V něm uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., avšak nevymezuje žádný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolatel v dovolání pouze namítá, že se podle jeho názoru odvolací soud „dostatečně nevypořádal s námitkami odvolatele, spočívajícími v tom, že soud prvého stupně rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, bez posouzení všech souvislostí této věci. Odvolatel rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, který považuje jeho námitky za nesprávné a souhlasí s názorem soudu prvého stupně, přičemž trvá na všech svých dosavadních argumentech, které nechť jsou považovány za součást tohoto dovolání.“

Na základě výzvy soudu prvního stupně k odstranění vad dovolání reagoval dovolatel podáním, doručeným soudu prvního stupně dne 8. prosince 2015, tak, že ke své dovolací argumentaci doplnil, že: „soud odvolací se nesprávně vypořádal s posouzením otázky dobrých mravů, kterou považuje za stěžejní při posuzování jádra věci – neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi oběma žalovanými. Toto považuje za důvod dovolání, spočívající v nesprávném právním posouzení věci, stejně jako skutečnost, že soud I. stupně tak soud odvolací rozhodl na podkladě neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci.“ Na podkladě této dovolací argumentace pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný 2) ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, neboť v něm absentuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a není v něm ani dostatečně vymezen důvod dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce není ve smyslu § 237 o. s. ř. – jak bude rozvedeno níže – přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatel v něm nevymezil žádná z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. neuvedl v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak). Přitom pouhá právní polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Rovněž nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

Dovolatel rovněž (v přímém rozporu s § 241a odst. 4 o. s. ř.) odkazuje na svá předchozí podání učiněná v řízení před soudem prvního stupně či odvolacím soudem, k nimž ovšem dovolací soud – v souvislosti s posuzováním otázky, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti – přihlížet nemůže.

Jelikož dovolání postrádá obligatorní náležitost a uvedený nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud v tomto směru pouze ve stručnosti poznamenává, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) bylo rozhodnuto tak, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalované 1) v tomto dovolacím řízení žádné účelně vynaložené výdaje nevznikly.

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) (který se k podanému dovolání písemně vyjádřil prostřednictvím svého advokáta) dovolací soud nemohl vycházet z ověřitelného údaje o ceně nemovitého majetku, a proto o těchto nákladech řízení rozhodl podle § 9 odst. 4 písm. b), § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011) a § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a podle § 146 odst. 3 o. s. ř. je přiznal žalovanému 2) ve výši 4.114,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).




V Brně dne 16. března 2016
















JUDr. Pavel V r c h a













předseda senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 717/2016, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.717.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies