30 Cdo 5322/2015 - K posuzování subjektivního znaku lichevní smlouvy

16. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 39

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Matějem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, proti žalovanému M. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Rubkem, advokátem se sídlem v Říčanech, Sukova 1307, o neplatnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 74/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2014, č. j. 21 Co 119/2014-192, takto:



Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2014, č. j. 21 Co 119/2014-192, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. března 2014, č. j. 4 C 74/2013-162, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.




O d ů v o d n ě n í :


Dne 6. února 2013 podal žalobce u Okresního soudu Praha východ žalobu, jíž se domáhal jednak určení, že je vlastníkem pozemků p. č. 381 a p. č. 382 v katastrálním území T. u Ř. (dále též „předmětné pozemky“), a dále určení, že kupní smlouva ze dne 4. ledna 2013, uzavřená mezi účastníky řízení, jejímž předmětem byly uvedené pozemky, je neplatná.

Žalobce v podané žalobě vylíčil, že předmětné pozemky prodal žalovanému za kupní cenu 1.035.000,- Kč, přičemž „neuváženě spěchal při prodeji s ohledem na současné ekonomické problémy, které se nejvíce projevují při prodeji nemovitostí, a neuváženě souhlasil s obsahem smlouvy s tím, že kupující tvrdil, že na pozemcích se (mají) urychleně stavět rodinné domy a potřebuje získat úvěr od peněžního ústavu. Předpoklad(em) úvěru byla koupě pozemků a potvrzení o tom, že celá kupní cena byla uhrazena do dne podpisu kupní smlouvy. Proto kupující nabídl namísto skutečného zaplacení kupní ceny vystavení směnky na svého spolupracovníka pana R. B. ve výši 965.000,- Kč, což spolu s částkou ve výši 50.000,- Kč, kterou kupující skutečně obdržel v hotovosti při podpisu kupní smlouvy a dále si kupující neoprávněně navíc započítal částku ve výši 20.000,- Kč za údajné zprostředkování obchodu, činí celkem 1.035.000,- Kč, jak zněla původní dohoda. Směnka měla být proplacena do 30. 4. 2013. Prodávající si krátce po uzavření kupní smlouvy, která fakticky obcházela zákon, ověřil údaje zástavce směnky a zjistil, že směnka je záměrně chybně sepsána, kdy je chyba ve jménu (R. B. se jmenuje ve skutečnosti R. B.) a zároveň je chybně uvedena jeho adresa. Jedná se o neplatnou směnku. Jejím záměrně chybným vystavením byl dokonán podvod na žalobci. Žalobce proto podal trestní oznámení na Policii ČR, kde popsal podvodné jednání jak pana R. B., tak i pana M. B., který je faktickým kupujícím předmětných pozemků.“

Při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 14. listopadu 2013 soud žalobce poučil „o tom, že nezaplacení kupní ceny nezpůsobuje samo o sobě neplatnost smlouvy, a pokud tedy tuto neplatnost tvrdí, je třeba, aby doplnil příslušná skutková tvrzení a k těmto skutkovým tvrzením navrhnout (navrhl) důkazy.“

Při dalším jednání před soudem prvního stupně konaném dne 16. prosince 2013 advokát žalobce k žalobě uvedl, že „žalobce byl při uzavírání kupní smlouvy uveden v omyl, a to jak panem B., tak panem Š., kteří se dozvěděli o tom, že chce pozemky prodat a jednali s ním ve spěchu, využili jeho fin. tísně, neposkytli mu prostor, aby se mohl s obsahem smlouvy seznámit, aby jí mohl prostudovat. V kupní smlouvě pak byly vyměněny listy, a to poté, co ji žalobce podepsal.“ Dále žalobce, respektive jeho advokát popsal, za jakých okolností žalobce nabyl předmětné pozemky do svého vlastnictví. K tomu advokát žalobce uvedl: „Žalobci dlužil pan M. Š., ten mu na umoření části dluhu prodal pozemek, a to vlastně daroval, na umoření části dluhu, resp. dva pozemky a zůstal mu ještě část dluhu dlužit. Tento pan M. Š. poslal na žalobce pana B....“ Žalobce pak podrobně popsal okolnosti, které podle jeho verze předcházely uzavření kupní smlouvy, jakož i okolnosti, jež se měly stát při a po uzavření této převodní smlouvy.

Dne 23. ledna 2014 se konalo další jednání u soudu prvního stupně, při kterém advokát žalobce opět podrobně popisoval okolnosti vztahující se k předmětnému převodu pozemků, a v zastoupení žalobce mimo jiné vzal žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků zpět, v důsledku čehož soud prvního stupně řízení v tomto rozsahu vydaným usnesením zastavil.

Poté soud prvního stupně po provedeném řízení rozsudkem ze dne 30. března 2014, č. j. 4 C 74/2013-162, určil, že kupní smlouva, uzavřená mezi účastníky tohoto řízení, jejímž předmětem byl prodej předmětných pozemků (převod pozemků z vlastnicí žalobce do vlastnictví žalovaného), je neplatná, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Po skutkové stránce soud prvního stupně uzavřel, že „žalobce byl ve finanční tísni, proto se rozhodl prodat své pozemky...Potřeboval rychle peníze, proto oslovil svého známého B., zda by mu nesehnal kupce. B. o této nabídce řekl Š., a ten ji přednesl žalovanému. Všichni tři B., Š. i B. věděli, že kupní cena je ‚výborná‘...Kupní cena ujednaná se žalobcem činila necelých 542,- Kč za m2. Za předpokladu ceny 1.500,- Kč za m2 by kupní cena činila 2.868.000,- Kč a při ceně 1.750,- Kč za m2 dokonce 3.346.000,- Kč. Tuto cenu přitom lze uvažovat jako cenu průměrnou, uprostřed rozmezí 1.500,- Kč a 1.900,- Kč za m2. Je tedy zřejmé, že ujednaná kupní cena byla na úrovni 1/3 ceny, kterou by bylo nepochybně možno na trhu nemovitostí získat. Žalovaný jakožto kupující si pak byl vědom, že jde o velmi dobrou investici, a to i tedy, pokud by ihned pozemky nechtěl dále převádět nebo jinak využívat. Soudu je z jeho činnosti známo, že cena pozemků v okolí T., zejména vhodných ke stavbě rodinných domů, je v rozpětí 1.500,- - 1.900,,- Kč m2 (§ 121 o. s. ř.).“

Po právní stránce soud prvního stupně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009 (v nichž byla řešena problematika tzv. lichevních smluv) uzavřel, že: „předmětná kupní smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy...V dané věci soud vzal za prokázaný objektivní znak lichevní smlouvy, tedy hrubý nepoměr ceny za převáděné pozemky oproti jejich faktické hodnotě. Je třeba v dané věci přihlédnout i k další okolnosti, když nabyvatel – žalovaný se řídil ekonomickou rozvahou v tom smyslu, že pozemky kupoval jako dobrou investici. U žalobce soud vzal za prokázaný subjektivní znak lichevní smlouvy, spočívající v jeho finanční a tedy i časové tísni, kdy lehkomyslně a s nepodloženou důvěřivostí jednal s cílem uzavřít kupní smlouvu, souhlasil se splátkami kupní ceny i (s) jejich výší, dal přednost osobnímu jednání se známými, když potřeboval rychle dostat zaplacenou kupní cenu. Lehkomyslnost žalobce spočívá i v tom, že se nezajímal o to, kdo od něho vlastně pozemky kupuje, kdo za tohoto kupce jedná, domníval se, že B., nevyžadoval však žádný doklad o jeho zmocnění. Žalovaný sám vypověděl, že věděl o finanční tísni prodávajícího, věděl o skutečné hodnotě pozemků, a tyto okolnosti mu v uzavření kupní smlouvy...nezabránily. Je tedy zřejmé, že z lichvy profitoval úmyslně. S přihlédnutím k dalším okolnostem jednání a přípravy kupní smlouvy, když se tento proces vymykal standardnímu ujednávání smlouvy o převodu nemovitostí, je zřejmé, že v dané věci kupní smlouva byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy...“

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Předmětná kupní smlouva je ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná. V odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku dále uvedl, že: „Námitka žalovaného o získání majetkového prospěchu žalobce v porovnání ceny, za kterou pozemky nabyl, a ceny dle kupní smlouvy, je v posuzovaném případě naprosto bezpředmětná. Podstatné je, že kupní cena ve smlouvě mezi účastníky je cenou výrazně podhodnocenou, oproti ceně, za níž se srovnatelné pozemky v místě a čase prodávají. Rozdíl cen cca v rozsahu 2/3 je pak tak výrazný, že lze dohodnutou kupní cenu označit jako naprosto podhodnocenou. Vědomí žalovaného o výhodnosti takové koupě, spolu s jeho znalostí finanční tísně žalobce a potřeby získat co nejrychleji finanční prostředky, sama o sobě postačuje k naplnění podmínek pro hodnocení kupní smlouvy jako rozporné s dobrými mravy, tj. lichevní, a tedy absolutně neplatné ve smyslu § 39 OZ. Srovnání posuzované situace a jejího hodnocení s rozhodnutími Nejvyššího soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 a sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, je pak zcela případné. Ve smyslu ustanovení § 121 o. s. ř. není třeba dokazovat (skutečnosti) mimo jiné známé soudu z jeho činnosti, a pokud soud I. stupně popsal, v jakém rozmezí se pohybuje cena pozemků v dané lokalitě a uvedl, že jsou mu tyto údaje známy z jeho činnosti, postupoval zcela v souladu s občanským soudním řádem a ve věci nebylo na místě doplňovat dokazování znaleckým posudkem, naopak by takový postup znamenal neefektivní prodloužení doby soudního řízení a zvýšení jeho finanční náročnosti.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících otázek procesního i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z obsahu dovolání lze pak dovolatelem namítané právní otázky specifikovat následovně:

1. K absolutní neplatnosti kupní smlouvy z důvodu jejího lichevního charakteru

Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že pochybil při aplikaci § 39 obč. zák., kdy při rozhodování nevzal v úvahu, že žalobce je podnikatel a že předmětné pozemky získal do svého vlastnictví kupní smlouvou ze dne 29. srpna 2012 od M. Š. „v rámci narovnání dluhu z jejich předchozího podnikání ve výši 500.000,- Kč.“ Podle dovolatele okolnost, že žalobce jednal při uzavírání smlouvy jako podnikatel, je důležitá z hlediska případného hodnocení smlouvy jako lichevní, které se vůči podnikateli neuplatňuje.

2. K otázce hodnoty převáděných pozemků, které soud prvního stupně znal ze své úřední činnosti

Soud prvního stupně na základě poznatků z vlastní rozhodovací činnosti stanovil hodnotu prodávaných nemovitostí na částku až 3.346.000,- Kč, a z toho dovodil, že se účastníci dohodli na ceně v jedné třetině ceny, za kterou bylo možno pozemky prodat. Odvolací soud při rozhodování nepovažoval námitku dovolatele, že pozemky žalobce „získal jako narovnání za dluh ve výši kolem 500.000,- Kč“, za důvodnou, a to ni poté, co žalobce upřesnil, že hodnota nabytých nemovitostí byla oceněné částkou 1.500.000,- Kč. Soud prvního stupně měl pro případ, že hodlá aplikovat § 38 obč. zák. z důvodu lichevní smlouvy, zdůvodnit, na základě jakých konkrétních poznatků dospěl k závěru o hodnotě převáděných pozemků a umožnit účastníkům, aby se k této skutečnosti vyjádřili (dovolatel v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011). Oba soudy pak pochybily, neboť v daném případě nebylo možné aplikovat § 39 obč. zák., jestliže skutečná hodnota převáděných pozemků nebyla náležitě doložena a nelze tedy ani dovodit, by šlo o hrubý nepoměr vzájemného plnění.

3. Subjektivní znaky lichevní smlouvy na straně žalobce

Dovolatel poukazuje na skutečnost, že žalobce jako podnikatel s nemovitostmi obchodoval, předmětné pozemky získal za zřejmě výhodných podmínek od pana Š., takže o žalobci nelze tvrdit, že jde o osobu nezkušenou a naivní; od roku 1998 podniká jako živnostník v řadě oborů (např. provoz zastavárny, zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb, hostinská činnost), takže za uvedené období nepochybně získal mnoho zkušeností. S ohledem na skutečnost, že soud prvního stupně vyhodnotil situaci žalobce jako stav tísně až v rozsudku, nemohl dovolatel na uvedené účinně procesně reagovat.

4. Porušení ustanovení § 118a a § 119a o. s. ř.

Dovolatel spatřuje procesní pochybení odvolacího soudu (obou soudů), že vůči němu nerealizovaly svou zákonnou poučovací povinnost ve smyslu § 118a a § 119a o. s. ř. v souvislosti s jejich závěrem o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy.



5. Porušení principu volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř.

Dovolatel namítá, že odvolací soud pochybil, pokud nereagoval na jeho odvolací námitku, že soud prvního stupně z provedených důkazů v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vybral jen taková tvrzení či části důkazů, která nasvědčují jeho právnímu názoru, přičemž ostatní provedené důkazy nehodnotil, neboť je neshledal významným pro právní posouzení věci. Tím soud porušil povinnost uloženou mu § 132 o. s. ř. Jde zejména o nedostatek hodnocení důkazů, které prokazují, že žalobce byl podnikatelem, který obchodoval s pozemky, a za jakých okolností s nimi obchodoval. Hodnotil-li by soud prvního stupně tuto skutečnost, nemohl by dospět k závěru o tom, že žalobce a dovolatel uzavřeli lichevní smlouvu ke škodě žalobce. K tomu dovolatel dodal, že i když nelze přímo použít nového občanského zákoníku o lichevní smlouvě na daný případ, je třeba vycházet z toho, že § 1797 o. z. o tom, že se neplatnost smlouvy pro lichvu nemůže dovolávat podnikatel, který takovou smlouvu uzavřel při svém podnikání, přebírá do textu zákona předchozí ustálenou rozhodovací praxi soudu i smysl obdobného ustanovení obsaženého v § 267 odst. 2 obč. zák.

6. Porušení § 212 o. s. ř.

Konečně dovolatel namítá, že se odvolací soud vůbec nezabýval námitkami dovolatele o tom, že žalobce ze své podnikatelské činnosti věděl, jak obchody (s nemovitostmi) probíhají a s pozemky již dříve obchodoval, ani námitkami, že hodnota pozemků není taková, jak ji vyčíslil soud prvního stupně.

7. Náklady řízení

Dále dovolatel brojí i do nákladového výroku rozsudku odvolacího soudu s tím, že se odvolací soud vůbec nezabýval námitkami dovolatele směřujícímu do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy zamítá, a že žalovaný je povinen nahradit dovolateli náklady řízení před soudy všech stupňů. Pro případ, že by dovolací soud neshledal podmínky pro postup podle § 243d písm. b) o. s. ř., dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání odmítl uplatněnou dovolací argumentaci. Podle jeho názoru nejsou na straně dovolatele splněny předpoklady přípustnosti dovolání. Ve smyslu přípustnosti dovolání dovolatel ničeho netvrdí ani neuvádí, co by mělo nebo mohlo být důvodem dovolání. Dovolatel pouze v obecné rovině konstatuje nesprávné právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu, což je důvodem odvolání, nikoliv dovolání. Je pravdou, že žalobce je osobou samostatně výdělečně činnou, ale ve zcela jiném odvětví než nákup nemovitých věcí. Pouhé tvrzení dovolatele o podnikatelské činnosti žalobce je zcela nedostatečné a účelové, vytržené z kontextu událostí. Z napadené smlouvy a i z předcházející smlouvy, kterou dovolatel v dovolání uvádí a jež se vztahují k předmětným pozemkům, je zcela zřejmé, že v těchto věcech jednal žalobce jako fyzická osoba, tedy nikoliv jako podnikatel; předmětný nákup není v žádném kontextu s podnikatelskou činností žalobce podle jeho živnostenského oprávnění. Ani další dovolací námitky týkající aplikace § 118, § 119a a § 131 o. s. ř. nepovažuje žalobce za důvodné.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaného – jak bude uvedeno níže – je přípustné i důvodné.

V bodech 1), 3) až 7) dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. právně relevantním způsobem nevymezil a v tomto směru dovolací argumentace je pouhou skutkovou a právní polemikou s rozhodnutím odvolacího soudu. V řešení předmětných právních otázek odvolacím soudem dovolatel nevymezil, v jakém směru a konkrétně s jakou ustálenou rozhodovací praxí je napadený rozsudek odvolacího soudu v kolizi. Za této procesní situace tedy nebylo možné na podkladě takto dovolatelem tvrzené dovolací argumentace (neobsahující právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti jeho dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.) dovodit přípustnost dovolání, v důsledku čehož se v tomto rozsahu nemohl dovolací soud zabývat věcnou správností rozsudku.

Naopak dovolatelem uvedená právní otázka ad 2) splňuje řádně uplatněný předpoklad přípustnosti dovolání, neboť v popsaných poměrech dané věci dovolatel tvrdí, že se odvolací soud při aplikaci § 121 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (dovolatel odkazuje na shora již zmíněné rozhodnutí dovolacího soudu).

Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 1. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 748/2010 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách http://nsoud.cz) vyložil, že námitka nesprávné aplikace § 121 o. s. ř. (jež stanoví, že není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky) představuje námitku nesprávného právního posouzení věci.

Jak k notorietám v užším slova smyslu, tak i ke skutečnostem soudu známým z jeho úřední činnosti je soud povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly účastníky tvrzeny (předneseny). Tento postup ovšem nesmí být účastníkům na újmu; nelze jim proto odepřít možnost vyjádřit své stanovisko (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. I., § 1 až § 200zda. Komentář, 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 875, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 748/2010).

Lze se ztotožnit i s právním názorem, že neseznámí-li soud účastníka (při aplikaci § 121 o. s. ř.) s touto skutečností, upře tím právo účastníka vyjádřit se k takové skutečnosti, uplatnit odlišná tvrzení a navrhnout provedení důkazů k prokázání odlišných tvrzení. Takový postup je proto v rozporu s ústavním zákazem překvapivých rozhodnutí, respektive ústavním požadavkem, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné. Soud musí v odůvodnění rozhodnutí uvést, ze které jeho konkrétní činnosti či postupu jsou mu skutečnosti podle § 121 o. s. ř. známé a jak se o nich dozvěděl. Jinak by nebylo možné přezkoumat, zda se vskutku jedná o skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti ve smyslu § 121 o. s. ř., a tedy zda soud postupoval v souladu se zákonem, když z nich vycházel, ačkoliv o nich nevedl dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, in http://nalus.usoud.cz, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. února 2010, sp. zn. 1 As 100/2009, in http://nssoud.cz).

Jestliže v daném případě soud prvního stupně nepostupoval shora popsaným způsobem a nápravu v daném směru nezjednal v odvolacím řízení ani odvolací soud, pak je třeba uzavřít, že napadené rozhodnutí pro popsané deficity není věcně správné.



Dovolateli se tedy na podkladě takto shora vymezeného předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. podařilo osvědčit přípustnost dovolání, jež v tomto směru Nejvyšší soud shledal důvodným.

Podle § 242 odst. 3 rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolací soud si předně nemohl nepovšimnout, že soud prvního stupně zčásti svůj závěr o skutkovém stavu čerpal ze souhrnného (zákonem nepřípustného) dokazování. Jde zejména o z důkazních prostředků nalézacím soudem učiněný souhrnný skutkový závěr obsažený v posledním odstavci na str. 2 odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozsudku. Soud prvního stupně očividně nevěnoval patřičnou pozornost při zjišťování právně významných skutečností z hlediska právního posouzení věci v tom (soudem uvažovaném) směru, zda předmětná kupní smlouva je či není lichevního charakteru, a je či není ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná.

Oba soudy sice správně zaregistrovaly relevantní judikaturu dovolacího soudu vztahující se k problematice tzv. lichevních smluv, leč dostatečně důsledně nezohlednily, že k tomu, aby se mohly zabývat otázkou absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, bylo nezbytné verifikovat všechny právně relevantní okolnosti, které tvrdil nejen žalobce, nýbrž i žalovaný.

Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, vyložil rozsah právně významných okolností, které by soudy při posuzování, zda předmětná smlouva je či není lichevního charakteru, měly posuzovat. Je třeba si také uvědomit, že uvedené rozhodnutí, respektive v něm obsažené právní názory nelze čistě mechanicky aplikovat na každý skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí dovolacího soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem posuzovaného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již dovolacím soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci.

Jestliže se v rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, také uvádí, že mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce, je nasnadě, že pokud v posuzovaném případě „poškozenou“ stranou smlouvy má být podnikatelem, je zapotřebí pečlivě zjišťovat všechny právně významné okolnosti, jež se vztahují k této otázce, a to ve vazbě na stimul či důvody, proč takto jednající podnikatel právně jednal a proč by se měl ocitnout v postavení „slabší“ strany vůči tvrzenému lichváři. Obecně totiž je ustálen právní názor, že u podnikatelů lze presumovat vyšší míru právního vědomí a flexibilitu při řešení různých situací souvisejících (povětšinou nejen spojených) s jejich podnikatelkou činností. Lze uzavřít, že v převážně většině případů nebude možné dovozovat, že by podnikatel v popsaných okolnostech mohl být poměřován jako „slabší“ smluvní strana při jím realizovaném majetkoprávním jednání, neboť vlastní převod nemovitého majetku zpravidla (nejde-li o nějaké rozsáhlé majetkové transfery provázené dalšími smluvními ujednání atd.) nebude (nemůže být) o nic složitější, než situace, v nichž tentýž podnikatel přistupuje k celé materii různých právních jednání, též při esenciálním vědomí, že v těch právních jednáních, která vyžadují součinnost s osobou znalou práva, podnikatelé pochopitelně využívají předmětných právních služeb.



Soud prvního stupně, stejně jako odvolací soud okolnost, že žalobce přistupoval k uzavření předmětné kupní smlouvy v době, kdy podnikal v dosud nezjištěném předmětu činnosti, ponechaly zcela stranou, a z hlediska posuzování subjektivních znaků lichevní smlouvy tuto okolnost nehodnotily s přihlédnutím k dalším okolnostem, které žalobce zmiňoval v souvislosti s nabytím předmětných pozemků do vlastnictví, a jež mohly do jisté míry osvětlit realitní chování žalobce v předchozí době a takto získané informace pak s dalšími dosadit do hodnocení, zda vskutku mezi účastníky uzavřená smlouva je lichevního charakteru či nikoliv.

Z vyloženého vyplývá, že popsaný deficit skutečností nevytvářel dostatečný skutkový základ pro finální posouzení daného případu ve světle shora vyložené judikatury Nejvyššího soudu k problematice lichevních smluv a jejich absolutní neplatnosti ve smyslu § 39 obč. zák.; pokud přesto soud prvního stupně za takto subtilně zjištěného skutkového základu přistoupil k právnímu posouzení věci, pochybil, stejně jako odvolací soud, který nedůsledně reagoval na odvolací námitky, v nichž dovolatel poukazoval na zmíněné souvislosti při jeho skutkovém tvrzení, že žalobce je podnikatelem, krátce před uzavřením kupní smlouvy předmětné pozemky nabyl do vlastnictví v souvislosti s řešením své pohledávky vůči původnímu nabyvateli těchto pozemků, takže o naplnění (mimo jiné) subjektivního znaku lichevní smlouvy jsou zde vážné pochybnosti.

Protože dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly změnit rozsudek odvolacího soudu (§ 243d písm. b/ o. s. ř.), nezbylo, než ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. zrušit dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.




V Brně dne 16. března 2016






JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu





Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5322.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies