32 Cdo 4295/2015

08. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • 92/1991 Sb. - § 15 odst. 3

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně GLORY DAZE ASSOCIATED S. A., se sídlem 33 Porter Road, PMB 103, Road Town, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 584444, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení částky 8 276 142,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 221/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2015, č. j. 29 Co 13/2015-232, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



/>O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 9. 2014, č. j. 22 C 221/2007-198, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 8 276 142,56 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a na náhradu nákladů řízení částku 1 217 392 Kč (výrok II.).

K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a změnil jej ve výroku II. tak, že výše nákladů řízení činí 1 546 065,50 Kč (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která dosud nebyla v rozhodování odvolacího soudu spolehlivě vyřešena a vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Dovolatelka označila jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. skutečnost, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která dosud nebyla v rozhodování odvolacího soudu spolehlivě vyřešena a vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“. Podle obsahu dovolací argumentace, v níž brojí toliko proti právním závěrům odvolacího soudu, aniž zmiňuje judikaturu Nejvyššího soudu, má tím zjevně na mysli, že by měl dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud. Takový předpoklad přípustnosti dovolání však ustanovení § 237 o. s. ř. nezná. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se zřejmě domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení § 237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Takový údaj se v dovolání nenachází.

Ustanovení § 237 o. s. ř. neobsahuje ani předpoklad přípustnosti dovolání, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení „otázky hmotného a procesního práva, která dosud nebyla v rozhodování odvolacího soudu vyřešena“. Dovolatelka patrně zamýšlela uplatnit předpoklad přípustnosti dovolání, podle něhož napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky, která dosud nebyla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Má za to, že „je nezbytné, aby dovolací soud vyřešil právní otázku, zda text zákonného ustanovení ‚vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku včetně výkonu rozhodnutí a konkurzu‘ lze vykládat výlučně jen tak, že věřitel je povinen využít vždy všechny zákonné prostředky a pokud všechny vždy nevyužije, předpoklady ust. § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. splněny nejsou“. Předpoklad přípustnosti však není dán, neboť nejde o otázku, která by v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 75/2008, uzavřel, že ručení podle ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 224/1994 Sb., je vázáno na splnění hmotněprávní podmínky, kterou zákon vyjadřuje slovy „po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku, včetně výkonu rozhodnutí a konkursu“. Jinak řečeno, Fond národního majetku (nyní žalovaná) není pasivně věcně legitimován z ručitelského závazku založeného ustanovením § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., není-li výše uvedený předpoklad naplněn. Typickými právními prostředky, jež má na mysli uvedené ustanovení, jsou žaloba proti nabyvateli privatizovaného majetku, návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) k vymožení judikátních pohledávek, případně i přihláška pohledávky do konkursu. Z toho, že zákon zdůrazňuje nezbytnost vyčerpat „všechny“ právní prostředky, jež by mohly vést k uspokojení věřitele z majetku nabyvatele, vyplývá, že využije-li věřitel jen některé z nich (např. přihlášení se do konkursního řízení), ačkoliv mu nic nebránilo domáhat se splnění pohledávky i jiným způsobem (např. žalobou nebo jiným návrhem na zahájení řízení), předpoklady ustanovení § 15 odst. 3 věty druhé zákona č. 92/1991 Sb. splněny nejsou.

Tento závěr obstojí i poté, kdy Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2459/2012, dospěl k právnímu názoru odlišnému od toho, jenž byl vyjádřen ve výše zmíněném rozsudku sp. zn. 33 Cdo 75/2008 co do závěru o ručení Fondu národního majetku České republiky podle ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., za závazky, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace po rozhodném datu 13. 8. 1993.

Rozhodnutí odvolacího soudu je s judikaturou dovolacího soudu v souladu.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.




V Brně dne 8. 3. 2016

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4295/2015, ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.4295.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies