23 Cdo 4949/2015

03. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • OSŘ - § 135 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně AHOLD Czech Republic, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 520/117, Jinonice, PSČ 158 00, IČO 44012373, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalované GULF 1971 a. s., se sídlem v Brně, Malíkova 1674/40, Řečkovice, PSČ 621 00, IČO 26975351, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 46/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. července 2015, č. j. 8 Cmo 1/2015-475, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka Vojáčka, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00.

O d ů v o d n ě n í :




Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. září 2014, č. j. 19 Cm 46/2006-434, zrušil rozhodčí nález č. j. RozŘ 2/2006 rozhodce JUDr. Renaty Veselé, Ph.D., ze dne 15. 3. 2006, vydaný v právní věci žalobce GARPTIMEX a. s., se sídlem v Brně, Mečířova 2242/40, PSČ 610 00, IČO 269 75 351, proti žalované SPAR Česká obchodní společnost s. r. o., se sídlem v Praze 10, Nákupní 389/1, PSČ 102 00, IČO 272 07 048 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že se dne 11. října 2005 v sídle žalobkyně konala obchodní schůzka, jíž se účastnili statutární zástupci firmy Swissport s. r. o. a statutární zástupce společnosti GARPTIPEX a. s., pan V. V. Ten podepsal se žalobkyní jednající paní M. K. obdobnou kupní smlouvu jako statutární zástupce firmy Swissport s. r. o., pan J. V. Podle této kupní smlouvy se žalovaná jako prodávající zavázala, že dodá kupujícímu zboží specifikované v závazné garantované objednávce, která tvoří přílohu č. 1 této smlouvy. Žalobkyně se zavázala k odběru tohoto zboží specifikovaným způsobem za sjednanou cenu 30 882 572,50 Kč. V čl. 6 smlouvy byla pro případ prodlení sjednána smluvní pokuta z dlužné částky ve výši 0,5 % za každý den prodlení a v článku 7 byla výslovně dohodnuta rozhodčí doložka, podle níž byl spory oprávněn rozhodnout rozhodce JUDr. Renata Veselá, Ph.D.

V řízení bylo prokázáno, že smlouvu za žalovanou podepsal pan V. V. Znaleckým posudkem bylo rovněž prokázáno, že smlouvu za společnost Spar Beteiligungsgesellschaft s. r. o. (právní předchůdce žalobkyně) podepsala paní M. K.

Ze skutkové věty výroku o vině a trestu z trestního rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2012, sp. zn. 46 T 7/2009, soud prvního stupně zjistil, že J. V., Mgr. A. V. a V. V. vedeni společným záměrem vylákat od společnosti SPAR Česká obchodní společnost s. r. o. plnění ve formě náhrady škody získaného formou žaloby k rozhodčímu soudu, obžalovaný V. V. nechal vyhotovit kupní smlouvu s datem 12. října 2005, kterou jako statutární zástupce společnosti GARPTIMEX a. s. uzavřel se společností Spar Beteiligungsgesellschaft s. r. o. Spolu s obžalovaným J. V. zajistili její podepsání a opatření razítkem za společnost SPAR Česká obchodní společnost s. r. o. M. K., přičemž však od počátku věděli, že tato jako nákupčí společnosti SPAR Česká obchodní společnost s. r. o. nemá oprávnění zavazovat tuto společnost kupními smlouvami uzavíraným s dodavateli, neboť k tomuto jsou oprávněni pouze statutární zástupci společnosti SPAR Česká obchodní společnost s. r. o.

Ze zavazujícího výroku uvedeného rozsudku vzal soud za prokázané, že jednatel žalované věděl, že v době, kdy byla uzavřena kupní smlouva mezi žalobkyní a žalovanou obsahující rozhodčí doložku, není paní M. K. oprávněna uzavírat kupní smlouvy jménem žalobkyně, přesto nechal smlouvu touto osobu podepsat.

Soud prvního stupně rozhodčí nález zrušil, neboť dospěl k závěru, že kupní smlouva obsahující rozhodčí doložku je od počátku neplatná, neboť ji uzavřela jménem žalobkyně osoba, která ji nebyla oprávněna uzavřít.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. července 2015, č. j. 8 Cmo 1/2015-475, zamítl návrh žalované na přerušení odvolacího řízení (výrok pod bodem I), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).

S odkazem na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 35/78, publikovaný pod označením R 22/1979, odvolací soud dovodil, že soud je vázán pouze výrokem a nikoli odůvodněním trestního rozsudku. Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část, která řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody.

Právě okolnost, že V. V. se pokusil uvést předchůdce žalobkyně v omyl tím, že předstíral, že nevěděl o tom, že M. K. nebyla oprávněna smlouvu sjednat za předchůdce žalobkyně, a že se tedy snažil dosáhnout tímto způsobem situace, kdy předchůdce žalobkyně bude touto smlouvou vázána, představuje základní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu a zároveň nejvýznamnější okolnost pro rozhodnutí v této věci. Nadto odvolací soud z odůvodnění trestního rozsudku zjistil, že obviněný V. V. věděl o používání rámcových obchodních podmínek. Z nich jednoznačně vyplývá, že za předchůdce žalobkyně jednají pouze konkrétní jednatelé.

Námitka žalované spočívající v tom, že civilní soud není vázán ve smyslu ustanovení § 135 o. s. ř. pravomocným trestním odsuzujícím rozsudkem, je-li tento rozsudek nesprávný, postrádá elementární logiku. Je-li civilní soud vázán trestním rozsudkem, jakýkoli jeho přezkum civilním soudem nepřichází v úvahu.

Dle názoru odvolacího soudu je proto předmětná smlouva včetně rozhodčí doložku absolutně neplatná také dle ustavení § 39 občanského zákoníku, jelikož podpis smlouvy žalobkyní je v rozporu s dobrými mravy.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá dovolatelka na tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu stran aplikace ustanovení § 132 a 135 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1264/2013). Dovolatelka dále namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, stran aplikace ustanovení § 135 o. s. ř., a to konkrétně, zda je civilní soud vázán výrokem rozsudku trestního soudu, který je v rozporu se zákonem.

Dovolatelka je toho názoru, že civilní soud není oprávněn přezkoumávat otázku viny a trestu, avšak při excesu trestního rozsudku stran výkladu civilního práva, není civilní soud tímto excesem vázán. Ve výroku trestního rozsudku pod bodem 3 se uvádí, že pan V. V. měl od počátku vědět, že M. K. není oprávněna uzavírat smlouvy za žalobkyni, „neboť k tomu jsou oprávněni pouze statutární zástupci společnosti SPAR Česká obchodní společnost s. r. o.“. Civilní soudy byly povinny důsledně aplikovat ustanovení § 132 o. s. ř. a zohlednit výslovnou kogentní úpravu tzv. zákonného zmocnění obsaženou v ustanovení § 15 a § 16 obch. zák.

Dovolatelka má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu stran aplikace § 132 o. s. ř. a § 135 o. s. ř., případně nesprávně vyřešil právní otázku, která dosud nebyla odvolacím soudu řešena, neboť soud prvého stupně i odvolací soud při svém rozhodnutí vyšly ze samotného důkazního prostředku, a to výroku rozhodnutí trestního soudu, který je zcela v rozporu se zákonem a konstantní judikaturou stran zákonného zmocnění vedoucích zaměstnanců. Bylo povinností obecných soudů kriticky vyhodnotit vypovídající schopnost výrokové části trestního rozsudku při zohlednění kogentní úpravy zákonného zmocnění a při své rozhodovací činnosti zohlednit ostatní provedené důkazy způsobem, který by reflektoval, že konkrétní výrok trestního rozsudku nemá vyšší důkazní sílu než ostatní provedené dokazování.

Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, a to s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1264/2013, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013.

Závěrem dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvádí, že dovolání dle jejího názoru není přípustné, jelikož odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Žalobkyně namítá, že trestní rozsudek 46 T 7/2009 byl opakovaně potvrzen jako správný, a to na úrovni Vrchního soudu, Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a civilní soudy jsou jeho výrokem vázány. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněným subjektem (účastnicí řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Dovolatelka předně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1264/2013, vydaným ve skutkově obdobné věci. V tomto usnesení dospěl Nejvyšší soud k následujícímu závěru: „Soud prvního stupně k prokázání rozhodných skutečností, které jsou mezi účastníky řízení sporné, pro posouzení otázky, zda účastníci platně uzavřeli kupní smlouvu ze dne 11. 10. 2005 a zda v ní platně sjednali rozhodčí doložku, neprovedl prakticky žádné dokazování. Kromě důkazu rozhodčím spisem obsahujícím napadený rozhodčí nález provedl toliko důkaz rámcovými obchodními podmínkami podepsanými zástupci žalobkyně a úpadce dne 25. 5. 2001, tedy téměř čtyři roky před podpisem sporné kupní smlouvy (důkaz protokolem o výslechu svědkyně M. K. provedeným dožádaným soudem podle obsahu spisu soud prvního stupně neprovedl). Ostatní skutková zjištění převzal soud prvního stupně z jiných řízení, a to z řízení trestního vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 7/2009 a z řízení v obchodní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 19 Cm 46/2006. Takový postup není přípustný, neboť civilní soud je povinen v rámci zjišťování skutkového stavu věci zjistit a posoudit celý skutkový základ uplatňovaného nároku vlastním dokazováním.“

Soud prvního stupně v projednávané věci provedl poměrně rozsáhlé vlastní dokazování, co se týče žalobkyní a žalovanou předkládaných tvrzení. Současně vyšel z výroku pravomocného trestního rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2012, sp. zn. 46 T 7/2009-191, kterým byl vázán. Soud prvního stupně v této věci tedy nepřevzal skutková zjištění z odůvodnění či jiné části zmíněného trestního rozsudku, ale byl vázán výrokem, resp. skutkovou větou v daném rozsudku. (Není bez důležitosti, že odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2012, sp. zn. 46 T 7/2009, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2013 a ze dne 6. 12. 2013, sp. zn. 46 T 7/2009, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 2 To 38/2013, zamítl. Dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 239/2014.)

Dovolatelka přitom přehlíží, že podle § 135 odst. 1 o. s. ř. platí, že pokud jde o rozhodnutí jiných soudů (či týchž soudů v jiných věcech), případně jiných orgánů, je soud vázán pouze výrokem o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt (s výjimkou rozhodnutí v blokovém řízení), a o tom, kdo jej spáchal, a rozhodnutím o osobním stavu. Žádné jiné výroky a závěry jiných soudů či jiných orgánů civilní soud nezavazují a ten je povinen si učinit závěry o rozhodných skutečnostech, jakož i o jejich právním hodnocení, samostatně (srov. již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1264/2013). Soudy nejsou vázány odůvodněním trestního rozsudku, ale jsou vázány jeho výrokem. Součástí výroku trestního rozsudku je skutková a právní věta. Skutková věta musí obsahovat úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění skutkové podstaty trestného činu ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. Závěry, které jsou shrnuty ve skutkové větě trestního rozsudku, jsou založeny na provedeném dokazování v řízení. Průběh dokazování je obsahem odůvodnění trestního rozsudku. Pro to, aby mohl soud učinit závěr o spáchání trestného činu, je nezbytné popsání konkrétního jednání, které je pro naplnění skutkové podstaty trestného činu nezbytné. V daném případě (pro naplnění podmínky úmyslu jednajících) je to mimo jiné skutkový závěr o tom, že J. V., A. V. a V. V. od počátku věděli, že M. K. jako nákupčí společnosti SPAR Česká obchodní společnost s. r. o. nemá oprávnění zavazovat tuto společnost kupními smlouvami uzavíranými s dodavateli.

Vázanost rozhodnutím v trestní věci neznamená pouze to, že se jedná o jeden z důkazních prostředků, které má civilní soud brát v potaz, ale má ji posuzovat současně s ostatními v řízení provedenými důkazy a vyhodnocovat relevanci pro řešení civilního sporu. Výše uvedeným skutkovým závěrem trestního soudu byly civilní soudy vázány, tj. musely se jím řídit.

Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s obchodním zákoníkem a pravidly pro jednání podnikatele. Tuto námitku Nejvyšší soud zcela odmítá. Podle § 15 odst. 1 obch. zák. ve znění rozhodném platí, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Dle odst. 2 platí, že překročí-li zástupce podnikatele zmocnění podle odstavce 1, je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla. Jelikož výrokem trestního rozsudku bylo prokázáno, že V. V. věděl, že M. K. nemá právo za žalobkyni smlouvu uzavírat, nemohlo dojít k platnému uzavření kupní smlouvy.

Námitka dovolatelky, že není možné vycházet z rozhodnutí trestního soudu, které je v rozporu se zákonem, je zcela nepřípadná. Je-li soud vázán výrokem rozhodnutí jiného orgánu, je jím vázán bez ohledu na to, jaký názor má na řešení tam vedeného sporu soud či strany sporu.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované jako celek dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť není přípustné.

Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 3. března 2016


JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4949/2015, ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4949.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies