21 Cdo 4022/2014

08. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • Zpr - § 52 písm. f)
  • 277/2009 Sb. - § 8
  • ObchZ - § 381 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. M. T., zastoupeného JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady č. 433/10, proti žalované MAXIMA pojišťovna, a. s. se sídlem v Praze 2, Italská č. 1583/24, IČO 61328464, zastoupené JUDr. Erikou Mačákovou, LL.M., Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 6, U Hadovky č. 564/3, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 172/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2014, č. j. 23 Co 170/2014-54, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Michala Pacovského, advokáta se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady č. 433/10.

Odůvodnění:


Dopisem ze dne 30. 8. 2012 žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce, „protože nesplňuje předpoklady stanovené pro výkon práce generálního ředitele. Podle § 15 odst. 1, písm. c) a odst. 2, písm. d) ve spojení s § 8 odst. 1 a 3 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů, je generální ředitel jako osoba s účastí na řízení pojišťovny povinna splňovat podmínku důvěryhodnosti“. Tuto podmínku žalobce nesplňuje, jelikož:
1) „jako člen představenstva společnosti OLEOFIN, a.s., IČ: 27167658, na kterou byl prohlášen konkurz dne 24. 9. 2010 a předseda dozorčí rady STZ a.s., IČ: 27294099, na kterou byl prohlášen konkurz dne 17. 12. 2010, nesplňuje podmínku důvěryhodnosti podle ust. § 8 odst. 1, písm. b) zákona o pojišťovnictví pro rozpor s § 38l obchodního zákoníku;
2) jako předseda představenstva a generální ředitel UNIVERSAL pojišťovny, a.s., byl odpovědný za skutkový stav, který vedl k vydání rozhodnutí ČNB ze dne 12. 4. 2001, kterým byla v pojišťovně zavedená nucená správa;
3) jako člen investiční komise pojišťovny a jako ředitel pro strategický rozvoj se podílel na rozhodnutí o nabytí akcií KOVOPROJEKTA Brno, a.s., které jsou veřejně neobchodovatelné a podílových listů podílového fondu Allegro, přičemž obě transakce lze hodnotit jako neobezřetné“.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „překážku volitelnosti podle § 38l obchodního zákoníku zhojila valná hromada na svém zasedání dne 6. ledna 2012, která souhlasila s jeho volbou za generálního ředitele s postupem, který předvídá § 38l odst. 3 obchodního zákoníku“. K bodu 2) výpovědi namítal, že o skutečnosti, že „v době uvalení nucené správy rozhodnutím ČNB ze dne 12. 4. 2001 působil u UNIVERSAL pojišťovny, a.s. jako předseda představenstva žalovaná věděla již k datu 6. 1. 2012, kdy byl žalobce valnou hromadou zvolen do funkce generálního ředitele“. K bodu 3) výpovědi připomněl, že „dle platného organizačního řádu pojišťovny činí rozhodnutí o investicích pojišťovny představenstvo společnosti po doporučení Investiční komise“. Žalobce byl členem Investiční komise, která má několik členů a rozhoduje většinou hlasů. Byl tedy členem orgánu, který má pouze doporučující hlas, a proto nemůže být odpovědný za rozhodnutí, které učiní statutární orgán.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 19 C 172/2012-31, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 18.940,- Kč k rukám advokáta JUDr. Michala Pacovského. Vyšel z toho, že pro výkon funkce generálního ředitele pojišťovny („osoby s účastí na řízení pojišťovny“) je podle zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů, zapotřebí, aby fyzická osoba podílející se na řízení pojišťovny splňovala podmínku důvěryhodnosti a s ohledem na kvalifikaci a dosavadní praxi musí poskytovat jistotu obezřetného řízení pojišťovny a z toho, že pojem důvěryhodnosti je vymezen v ustanovení § 8 zákona o pojišťovnictví, podle kterého je podmínkou důvěryhodnosti jednak trestněprávní bezúhonnost a jednak splnění podmínek stanovených pro výkon funkce člena představenstva akciové společnosti podle obchodního zákoníku. V projednávané věci byl žalobce zvolen do funkce generálního ředitele dne 6. 1. 2012 valnou hromadou žalované, která 100 % přítomných akcionářů souhlasila se zhojením překážky členství žalobce v orgánu společnosti jakožto generálního ředitele pojišťovny poté, co výslovně vzala na vědomí, že v případě žalobce je dána překážka volitelnosti ve smyslu ustanovení § 38l obchodního zákoníku z důvodu členství v orgánech třetích osob, na jejichž majetek byl prohlášen konkurs. Jestliže tedy žalovaná, resp. její valná hromada, žalobci výslovně „prominula“ nesplnění předpokladů pro výkon funkce, nemohou být pozdější překážky ve výkonu funkce, které žalovaná vzala na vědomí a výslovně souhlasila s jejich zhojením, po hmotněprávní stránce důvodem pro výpověď z pracovního poměru pro nesplňování předpokladů pro výkon práce, byť tyto skutečnosti nesporně trvaly v době, kdy byla žalobci výpověď dána. Ve vztahu k poslednímu žalobci vytýkanému jednání (podíl na rozhodnutí o nabytí akcií Kovoprojekta Brno, a. s., a podílových listů Allegro v době, kdy žalobce působil jako ředitel pro strategický rozvoj a člen investiční komise žalované), dospěl k závěru, že působení žalobce jako jednoho z členů investiční komise v době před zvolením do funkce generálního ředitele nemůže zpochybnit jeho důvěryhodnost v této funkci ani nemůže být důvodem pro výpověď z pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce. Odpovědnost za obchodní vedení žalované neslo představenstvo pojišťovny a stanoviska Investiční komise (jejímž byl žalobce členem) měla pouze doporučující charakter.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 6. 2014, č. j. 23 Co 170/2014-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.776,- Kč k rukám advokáta JUDr. Michala Pacovského. Dovodil, že skutkové vymezení výpovědního důvodu nelze pokládat za nesplnění předpokladů žalobce pro výkon funkce generálního ředitele pojišťovny. Valná hromada žalované byla informována o předchozí pracovní činnosti žalobce, včetně jeho členství v orgánech jiných společností, které se ocitly v konkursu. Splnění informační povinnosti žalobce ve vztahu k jeho předchozím pracovním aktivitám v jiných společnostech a jejich statutárních orgánech a výslovné „prominutí“ překážek pro výkon funkce generálního ředitele podle ustanovení § 38l odst. 5 obchodního zákoníku (tedy zvolení do funkce se souhlasem dvou třetin hlasů společníků přítomných na valné hromadě), tak nemůže být důvodem pro výpověď z pracovního poměru pro nesplňování předpokladů pro výkon funkce generálního ředitele. Souhlasil i s tím, jak soud prvního stupně vyhodnotil odpovědnost představenstva žalované za nákup rizikových investic.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že naplnění jedné z podmínek důvěryhodnosti kandidáta na osobu s účastí na řízení pojišťovny nemá odviset od vůle pojišťovny, resp. její valné hromady. „Institut odpadnutí překážky výkonu funkce (jakožto soukromoprávní kategorie) a institut důvěryhodnosti osoby s účastí na řízení pojišťovny a jejího posuzování (jakožto veřejnoprávní kategorie) stojí vedle sebe a jsou na sobě nezávislé. Je nezbytné odlišovat subjektivní náhled volícího či jmenujícího orgánu na věc a objektivní kritéria.“ Dovolatelka má za to, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s bodem 2) výpovědi, jelikož z obsahu textu napadeného rozhodnutí ani rozhodnutí soudu prvního stupně nelze zjistit, jakou právní úvahou se soud při posuzování řídil. Co se týče ztráty důvěryhodnosti žalobce pro doporučení pořídit nevýhodné investice, dovolatelka se domnívá, že i s tímto výpovědním důvodem se soud v napadeném rozhodnutí vypořádal pouze „povrchně“, jelikož ze záznamů jednání příslušných investičních komisí a zasedání představenstva vyplynulo, že žalobce proti transakcím nic nenamítal, ani nepoukazoval na jejich možné problematické aspekty. Za otázku zásadního právního významu považovala, zda:
1) „Je možno ust. § 38l odst. 5 obchodního zákoníku (ve znění platném do 31. 12. 2013), tedy institut soukromé povahy, aplikovat i ve vztahu k osobám s účastí na řízení pojišťovny pro potřeby splnění důvěryhodnosti jakožto objektivního veřejnoprávního institutu upraveného v zákoně o pojišťovnictví?“ a
2) „V jakém časovém období zpětně je třeba zkoumat podmínky důvěryhodnosti osoby s účastí na řízení pojišťovny? Pokud zákon časovou hranici nemá, je osoba s účastí na řízení pojišťovny pro překážku, která se stala v minulosti, diskvalifikována pro tuto pozici jednou provždy?“

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím správným.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek [do jaké míry je soud vázán právním vymezením důvodu výpovědi a jak lze vykládat pojem „důvěryhodnost“ v ustanovení § 8 zákona č. 277/2009 Sb., zákona o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k ustanovení § 38l zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 2013], které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 8. 2012, která mu byla doručena téhož dne - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zák. práce“), podle zákona č. 277/2009 Sb., zákona o pojišťovnictví, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o pojišťovnictví“), a podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 8. 2012 (dále jen „obchodní zákoník“).

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 6. 2005 jako systémový specialista. Dne 6. 1. 2012 se účastníci dohodli na změně pracovní smlouvy tak, že s účinností od 6. 1. 2012 se mění druh práce žalobce, který od uvedeného data působí u žalované jako generální ředitel. Dopisem ze dne 30. 8. 2012, který žalobce převzal téhož dne, mu byla dána výpověď z pracovního poměru „podle ust. § 52 písm. f) zákoníku práce, protože nesplňuje předpoklady stanovené pro výkon práce generálního ředitele“, jelikož jako „osoba s účastí na řízení pojišťovny je povinna splňovat podmínku důvěryhodnosti podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. b) zákona o pojišťovnictví a § 38l obchodního zákoníku“.

Podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce; spočívá-li nesplňování těchto požadavků v neuspokojivých pracovních výsledcích, je možné zaměstnanci z tohoto důvodu dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil.

Ustanovení § 52 písm. f) zák. práce umožňuje zaměstnavateli dát zaměstnanci výpověď ze dvou důvodů - jednak proto, že zaměstnanec nesplňuje bez zavinění zaměstnavatele požadavky, které jsou nezbytnou podmínkou pro řádný výkon jeho práce, včetně nesplnění požadavků spočívajících v neuspokojivých pracovních výsledcích, a dále z toho důvodu, že zaměstnanec nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce. V tomto případě není rozhodné, zda ke stanovení předpokladů došlo právním předpisem již před vznikem pracovního poměru nebo teprve v době jeho trvání. Lze tedy dát úspěšně výpověď zaměstnanci z toho důvodu, že nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce i za té situace, že tyto předpoklady byly právním předpisem stanoveny teprve v době trvání pracovního poměru zaměstnance, a při vzniku tohoto pracovního poměru nebyly ještě právním předpisem vyžadovány. Zákon nebo jiné obecně závazné právní předpisy stanoví předpoklady pro výkon určitého druhu práce v zájmu zajištění odpovídající kvality práce, zabezpečení ochrany života a zdraví zaměstnanců a dalších fyzických osob a dodržení dalších pravidel, jejichž zachování nemusí odpovídat jen zájmům zaměstnavatele, ale také širším (obecným) zájmům společnosti. Předpoklady pro výkon sjednané práce spočívají zejména v dosažení určitého vzdělání, stupně kvalifikace nebo určitých dovedností, v osvědčení znalostí zaměstnance složením stanovené zkoušky nebo jiným povinným přezkoušením, anebo se týkají osoby zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2012, sp. zn. 21 Cdo 2558/2011, uveřejněný pod č. 45/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2015, sp. zn. 21 Cdo 3307/2013).

Jsou-li předpoklady pro výkon sjednané práce stanoveny právním předpisem, který umožňuje, aby zaměstnavatel jejich nedostatek zaměstnanci prominul, není výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce naplněn, jestliže se zaměstnavatel rozhodl, že splnění takového předpokladu nebude po zaměstnanci požadovat (srov. rovněž závěry býv. Nejvyššího soudu ze dne 19. června 1975, sp. zn. Cpjf 104/74, uveřejněné pod č. 51/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2012, sp. zn. 21 Cdo 2558/2011, uveřejněný pod č. 45/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o pojišťovnictví pro účely tohoto zákona se za důvěryhodnou fyzickou osobu považuje fyzická osoba, která splňuje a) podmínky trestněprávní bezúhonnosti uvedené v odstavci 2 a b) další podmínky stanovené pro výkon funkce člena představenstva akciové společnosti podle obchodního zákoníku.

Podle ustanovení § 38l odst. 1 obchodního zákoníku statutárním orgánem, členem statutárního nebo jiného orgánu právnické osoby, která je podnikatelem, nemůže být ten, kdo vykonával kteroukoli ze srovnatelných funkcí v právnické osobě, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs. Totéž platí, byl-li insolvenční návrh podaný proti takové právnické osobě zamítnut pro nedostatek majetku.

Překážka podle odstavce 1 působí vůči tomu, kdo vykonával funkci statutárního orgánu, člena statutárního nebo jiného orgánu v právnické osobě alespoň jeden rok před podáním insolvenčního návrhu na její majetek, případně před vznikem povinnosti této právnické osoby podat insolvenční návrh na její majetek (§ 38l odst. 2 obchodního zákoníku).

Obchodní zákoník definuje v ustanovení § 194 základní podmínky pro výkon funkce člena představenstva, kterým může být pouze fyzická osoba, která dosáhla věku 18 let, je plně způsobilá k právním úkonům, bezúhonná ve smyslu zákona o živnostenském podnikání a u níž nenastala skutečnost, jež je překážkou provozování živnosti podle zákona o živnostenském podnikání. Osoba, která uvedené podmínky nesplňuje nebo na jejíž straně je dána překážka výkonu funkce, se členem představenstva nestane, i když o tom rozhodl příslušný orgán.

Ustanovení § 38l obchodního zákoníku hovoří o překážce členství v orgánech společnosti. Toto sankční ustanovení zakazující výkon funkce člena statutárního či obdobného orgánu po dobu tří let ode dne právní moci usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení nebo proto, že majetek dlužníka je zcela nepostačující, nebo usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku, se vztahuje na fyzické osoby, které byly alespoň po dobu jednoho roku před vznikem povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu či před podáním takového návrhu, ve funkci člena statutárního či obdobného orgánu. Zákaz výkonu funkce člena statutárního orgánu trvá nejen po dobu tří let od data uvedeného v ustanovení § 38l odst. 3 obchodního zákoníku, ale též – jak z logiky tohoto ustanovení vyplývá - po celé konkursní či insolvenční řízení, které uvedenému datu předchází. Zákaz může být odstraněn jednak objektivně jiným rozhodnutím v konkursním řízení, než zrušením konkursu po splnění rozvrhového usnesení, nebo zamítnutím návrhu na jeho prohlášení z důvodu nedostatku majetku (zastavením řízení, zrušením konkursu pro nenaplnění zákonných podmínek pro jeho prohlášení atd.), jednak subjektivně, postupem podle odstavce 5 ustanovení § 38l obchodního zákoníku. To znamená, že akcionáři svým hlasováním mohou rozhodnout (vyžaduje se dvoutřetinová většina), že i v takovém případě může určitá osoba, kterou by jinak zákaz stíhal, funkci vykonávat. Záleží na akcionářích, zda chtějí, aby funkci vykonával někdo, kdo přispěl k úpadku právnické osoby, anebo chtějí někoho jiného. Před rozhodnutím musí být na tuto skutečnost upozorněni.

Ustanovení § 8 zákona o pojišťovnictví pak blíže specifikuje důvěryhodnost fyzických osob pro účely provozování pojišťovací činnosti, a to tak, že se za důvěryhodnou považuje fyzická osoba, která splňuje podmínky trestněprávní bezúhonnosti. Za trestněprávně bezúhonnou se pro účely tohoto zákona nepovažuje fyzická osoba, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin spáchaný úmyslně, nebo trestný čin proti majetku nebo hospodářský trestný čin spáchaný z nedbalosti, pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena. Za důvěryhodnou se považuje fyzická osoba, jejíž dosavadní zkušenosti, výkon podnikatelské činnosti, činnosti v profesním či obdobném sdružení nebo výkon funkce dávají předpoklad řádného řízení pojišťovny. Současně musí splňovat další podmínky stanovené pro výkon funkce člena představenstva akciové společnosti podle obchodního zákoníku.

Pojišťovna, jakožto právní subjekt, je akciovou společností, jejíž postavení určuje obchodní zákoník. Z tohoto důvodu není pochyb o možnosti aplikace také ustanovení § 38l obchodního zákoníku ve vztahu k osobám s účastí na řízení pojišťovny pro potřeby splnění podmínek důvěryhodnosti. Ustanovení § 38l obchodního zákoníku je subsidiárním k ustanovení § 8 zákona o pojišťovnictví [srov. § 8 odst. 1 písm. b) zákona o pojišťovnictví]. Tvrzení, že tato dvě zákonná ustanovení jsou na sobě zcela nezávislá a že pouze stojí vedle sebe tak nemůže obstát.

Dne 6. 1. 2012 se konala mimořádná valná hromada žalované, která volila nové členy jejích orgánů. Kandidátem na generálního ředitele byl žalobce. Ze zápisu z jednání mimořádné valné hromady je zřejmé, že přítomným akcionářům byla u tohoto kandidáta známa překážka pro členství v orgánu společnosti podle ustanovení § 38l obchodního zákoníku z důvodu členství v orgánech třetích osob, které se dostaly do konkursu, taktéž jim bylo známo, že tato překážka může být zhojena tím, že valná hromada bude s jeho volbou souhlasit. Překážka volitelnosti žalobce se týkala členství ve společnosti STZ, a. s., a Oleofin, a. s. Ze zápisu z jednání mimořádné valné hromady vyplývá, že předseda valné hromady podal akcionářům informaci o podmínkách vyhlášení konkursu v těchto společnostech i o působení kandidáta u těchto právnických osob. K souhlasu s volbou žalobce proběhla diskuse a hlasování. Výsledkem bylo, že „valná hromada hlasy 100% přítomných akcionářů souhlasila se zhojením překážky volitelnosti Ing. M. T. za generálního ředitele pojišťovny“.

Z uvedeného je nepochybné, že u žalobce, na jehož straně se vyskytovala překážka pro činnost statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo jiného orgánu společnosti podle ustanovení § 38l obchodního zákoníku došlo k odpadnutí této překážky v souladu s odstavcem 5 téhož zákonného ustanovení. Žalobce byl do funkce generálního ředitele zvolen se souhlasem 100 % všech přítomných akcionářů (byl tedy dodržen zákonem stanovený požadavek na schválení dvěma třetinami hlasů společníků přítomných na valné hromadě) a valná hromada byla při volbě žalobce do funkce generálního ředitele na existenci této překážky (účast žalobce v orgánech společnosti STZ a. s. a Oleofin, a. s., na jejichž majetek byl prohlášen konkurs) upozorněna předsedkyní valné hromady JUDr. E. M.

Nelze tedy souhlasit s názorem žalované, že „účast žalobce v orgánech společností, které skončily v insolvenci, je vážným selháním této osoby, které nelze akceptovat ani v případě zahlazení překážky pro výkon funkce dle obchodního zákoníku“. Takový názor totiž popírá svobodně projevenou vůli žalované, resp. členů valné hromady, jakožto nejvyššího orgánu žalované sledující její zájmy. Žalovaná nijak nevysvětlila, proč tvrzené překážky u žalobce, jež mohou bránit výkonu funkce generálního ředitele, nezohlednila již předtím, než byl žalobce do této funkce zvolen, přestože jí tyto překážky byly známy.

Zákon považuje za nutné zkoumat podmínky existence překážky členství v jednotlivých orgánech společnosti (a přihlížet k nim) jen po vymezené časové období, které trvá po dobu tří let ode dne nabytí právní moci usnesení o zrušení konkursu pro splnění rozvrhového usnesení nebo proto, že majetek dlužníka je zcela nepostačující, nebo ode dne usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku (srov. § 38l odst. 3 obchodního zákoníku). Dovolatelem kladená otázka týkající se trvání překážky, která předcházela rozhodnutí o členství osoby v orgánu společnosti, tak nalézá svoji odpověď přímo v textu zákona a navíc nemá v projednávané věci význam, neboť pro posouzení odpadnutí překážky podle ustanovení § 38l odst. 5 obchodního zákoníku je nepodstatné, zda období vymezené v ustanovení § 38l odst. 3 obchodního zákoníku již uplynulo či nikoli. Překážka, která nastala v minulosti, není pro členství v orgánu společnosti „diskvalifikací“ jednou pro vždy (do uplynutí doby uvedené v ustanovení § 38l odst. 3 obchodního zákoníku), ale také pouze do doby jejího zhojení (odpadnutí, prominutí) podle ustanovení § 38l odst. 5 obchodního zákoníku. Podmínku důvěryhodnosti fyzické osoby podle ustanovení § 8 zákona o pojišťovnictví z hlediska požadavku vyplývajícího z ustanovení § 38l obchodního zákoníku žalobce splnil, a proto zde nemohla vzniknout a ani nevznikla překážka, která by měla za následek nesplnění předpokladů pro výkon sjednané práce (generálního ředitele žalované) a dala tak vzniknout výpovědnímu důvodu podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce.

Investiční komise žalované, jejímž členem byl žalobce, plnila u žalované funkci poradního orgánu, jehož stanoviska musela být následně schválena představenstvem žalované. Proto lze souhlasit se soudy i v tom, že rozhodovací oprávnění mělo představenstvo žalované a nikoliv Investiční komise, jejímž byl žalobce členem. Nelze tak klást uskutečnění investice podle doporučení Investiční komise za vinu žalobci a ani takovou investici nelze považovat za záminku pro ztrátu jeho důvěryhodnosti.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalobci nahradila náklady potřebné k uplatňování práva. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Michal Pacovský neosvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náhrada této daně z odměny a náhrady k nákladům řízení nepatří.

Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 5.300,- Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.) do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. března 2016



JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu




Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4022/2014, ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.4022.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies