30 Cdo 4420/2015

01. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OdpŠk - § 13 odst. 1
  • OSŘ - § 241a odst. 2
  • OSŘ - § 242 odst. 3

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce A. D., zastoupeného JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem, se sídlem v Dobřichovicích, Jiráskova 378, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 2 452 716,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 14 C 196/2012, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2015, č. j. 12 Co 144/2015 – 180, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2015, č. j. 12 Co 144/2015 – 180, se ve výroku I., pokud jím byl potvrzen ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně, jakož i v nákladových výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce do výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2015, č. j. 12 Co 144/2015 – 180, pokud jím byl potvrzen ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně, se odmítá.

Odůvodnění:

Předmětem řízení bylo zaplacení náhrady škody, která měla žalobci vzniknout v důsledku nedůvodných průtahů v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 53 Sm 356/2005, když neúměrná délka řízení zapříčinila, že nárok žalobce se stal nevymahatelným, neboť kdyby námitkové řízení skončilo v přiměřené době, mohl žalobce dosáhnout uspokojení svého nároku z plnění, které jeho dlužník získal od společnosti DELCIS ČR, a. s.



Napadeným rozsudkem odvolací soud k odvolání obou stran ve věci samé (výrokem I.) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který výrokem I. žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 1 868 893,62 Kč a výrokem III. zamítl žalobu co do částky 583 809,38 Kč. Současně odvolací soud (výrokem II.) změnil co do výše náhrady výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a (výrokem III.) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.



Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nedůvodným průtahům v řízení. Odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil. Stejně tak se ztotožnil se závěrem, že žalobce mohl dosáhnout uspokojení své pohledávky pouze v době, kdy jeho dlužníkovi na základě výsledku rozhodčího řízení plnila společnost DELCIS ČR, a. s., neboť tehdy pověřený soudní exekutor o tomto řízení věděl (exekuce byla nejprve vedena na základě nesprávně vyznačené doložky právní moci na směnečném platebním rozkaze) a mohl vydat exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním této pohledávky povinného vůči společnosti DELCIS ČR, a. s. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně nevyplývá, kdy byl vydán rozhodčí nález vůči společnosti DELCIS ČR, a. s. Na účet dlužníka žalobce byla platba ve výši 1 757 534,75 Kč připsána dne 24. 1. 2008, dlužník si ji v plné výši vybral v hotovosti dne 29. 1. 2008 a téhož dne účet zrušil. Na jiný účet dlužníka byla dne 26. 2. 2008 od společnosti DELCIS ČR, a. s., připsána platba v částce 75 358,87 Kč a dne 4. 3. 2008 částka 36 000,- Kč, rovněž tyto částky dlužník vybral. Na základě exekučního příkazu ze dne 21. 8. 2008 bylo ve prospěch exekuce vyplaceno 160,- Kč. Ve prospěch účtu dlužníka žalobce tak byly připsány platby v celkové částce 1 868 893,62 Kč, s nimiž dlužník fakticky volně disponoval. V důsledku objektivně zjištěných průtahů v nalézacím řízení mohla být exekuce (zákonně) nařízena až v roce 2011, kdy pověřený soudní exekutor již žádný postižitelný majetek povinného nezjistil, a exekuce byla zastavena. Podle soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud se od jeho závěrů nijak neodchýlil, „ze spisu Krajského soudu v Plzni vyplývá, že v řízení objektivně došlo k nedůvodným průtahům a délka řízení byla též výrazně poznamenána nedostatečnou přípravou, nekoncentrovaným postupem a prováděním nadbytečných úkonů a dokazování, které ve výsledku nebylo podkladem pro rozhodnutí. Z důvodu průtahů v řízení byl žalobce ostatně již odškodněn vyplacením peněžního zadostiučinění. Při zohlednění celkového průběhu, objektivní náročnosti věci, a dále rozsahu skutečností, které nakonec byly podstatné pro rozhodnutí ve věci (z pohledu konečného rozhodnutí byl důkaz výslechem svědka R. M. procesně zcela nadbytečný), lze dospět k závěru, že v námitkovém řízení mělo být rozhodnuto při jediném jednání a řízení mohlo být bez průtahů pravomocně skončeno nejpozději do konce roku 2007, a to včetně odvolacího řízení. Za tohoto předpokladu by žalobce mohl ihned dosáhnout nařízení exekuce a v rámci exekuce mohl být vydán exekuční příkaz k přikázání jiné peněžité pohledávky dlužníka. (…) Je nerozhodné, zda v té době již byl dlužník postižen jinými exekucemi, neboť dle údajů banky dlužník uvedené plnění přijal bez jakýchkoli omezení a prakticky celou částku vybral v hotovosti podstatně dříve, než byl jeden z účtů zatížen exekučním příkazem v jiné věci. Žalobce proto, díky informaci o výsledku rozhodčího sporu, disponoval znalostí o této pohledávce dlužníka a mohl tak díky tomu dosáhnout uspokojení svého nároku přikázáním uvedené pohledávky.“ Odvolací soud po doplnění dokazování lustrem exekučních věcí vedených proti dlužníkovi žalobce v této souvislosti dále zjistil, že v době od roku 2005 do roku 2010 bylo proti dlužníkovi jako povinnému vedeno sedm exekucí pro další částky 11 352,- Kč, 73 895,- Kč a 40 906,50 Kč. Podle odvolacího soudu byly splněny podmínky § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že ohledně zbývající částky již žaloba důvodná není, když podle soudu prvního stupně zde není pozitivní zjištění, že by dlužník počátkem roku 2008 disponoval dalším postižitelným majetkem. Protože nad rámec částky 1 868 893,62 Kč nelze předpokládat, že by pohledávka žalobce byla skutečně vymožena, chybí zde příčinná souvislost mezi nesprávný úředním postupem a vznikem škody.



Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, kterým brojí proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku v rozsahu zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně, když dovolání považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobce přitom nesouhlasí se závěrem, že je možno vycházet pouze z okamžité disponibilní peněžité částky na bankovních účtech povinného. Výsledek sporu v rozhodčím řízení byl hrubě zkreslen v neprospěch žalobce. Podle žalobce soudy neuvedly důvody, pro které neprovedly žalobcem navržené důkazy.



Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzení vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně napadla včasným dovoláním i žalovaná, jednající pověřeným zaměstnancem s doloženým právnickým vzděláním, která navrhla, aby v tomto rozsahu dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle žalované je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v případě svého závěru, že řízení mohlo být bez průtahů pravomocně skončeno nejpozději do konce roku 2007. Odvolací soud ohledně nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil. Odvolací soud se podle žalované dostatečně nevypořádal s námitkou žalované, že soud prvního stupně neuvádí, v jakých konkrétních obdobích shledal průtahy, jak tyto byly dlouhé, a kdy konkrétně mělo řízení skončit, když ve shrnutí posuzovaného řízení v závorkách pouze uvedl časové úseky mezi jednotlivými úkony, aniž by uvedl, která z těchto období považuje za průtahová, tedy za období nečinnosti soudu. Tím se podle žalované odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 7/2013; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz), podle níž v případě škody spočívající ve ztrátě pohledávky nespočívá nesprávný úřední postup v nepřiměřené délce řízení jako celku, nýbrž v průtazích v řízení, tj. nečinnosti na straně soudu, jakož i od judikatury (žalovaná odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013) ohledně odečítání doby průtahů. Z této judikatury podle žalované vyplývá, že v případě škody spočívající ve ztrátě pohledávky jako důsledku nepřiměřené délky řízení je třeba dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, určit. Bez tohoto určení není možné stanovit, ke kterému okamžiku má poškozený vázat svá tvrzení o tom, že měl vůči dlužníku pohledávku, jíž mohl reálně vymoci, pokud by řízení proběhlo bez průtahů. Přitom se zohledňují jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat. Nelze mechanicky odečítat jednotlivé dny, které mezi úkony soudu ve věci uběhly. Podle žalované soudy nepostupovaly v souladu s uvedenou judikaturou, když není zřejmé, jak dospěly k závěru, že bylo možno očekávat skončení řízení koncem roku 2007. Soud prvního stupně pouze v závorkách uvádí časové úseky, které uběhly mezi jednotlivými úkony, aniž by přesně uvedl, která z těchto období lze zohlednit jako období nečinnosti na straně soudu. Nadto ani mechanickým odpočtem součtu těchto období nelze dojít k závěru, že řízení mělo skončit nejpozději do konce roku 2007.



Nejvyšší soud obě dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.



Dovolání žalobce dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady odmítl.



Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.



Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).



Žalobce přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. vymezil tím, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Takové vymezení přípustnosti dovolání naznačuje nepochopení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání, neboť předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzen jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen
je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolatel žádnou takovou judikaturu Nejvyššího soudu neuvedl. Nadto ani neformuluje žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset.



Přípustnost dovolání žalobce nemohou založit ani v dovolání žalobce namítané vady řízení týkající se provádění dokazování a skutkových závěrů o výši škody, neboť podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 762/2013). Tento předpoklad v posuzované věci, v rozsahu výroku napadeného dovoláním žalobce, naplněn není.



Dovolání žalované je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť vyřešení právní otázky existence (a zejména časového rozsahu) nesprávného úředního postupu soudu (§ 13 odst. 1 OdpŠk) představovaného dílčími průtahy jako příčiny vzniku škody spočívající ve ztrátě pohledávky je v napadeném rozsudku odvolacího soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání je současně důvodné.



Předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu spočívající ve ztrátě pohledávky (v řízení uplatněná pohledávka se v průběhu řízení stala nevymahatelnou) je nutno odlišovat od předpokladů vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. V případě nemajetkové újmy představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk nepřiměřená délka řízení. Na řízení se hledí jako celek, takže celková délka řízení (§ 31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk) se posuzuje optikou kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk se závěrem o její přiměřenosti či nepřiměřenosti, aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená a od kdy již přiměřenou být přestala. Naproti tomu v případě posuzování předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu spočívající ve ztrátě pohledávky jako důsledku průtahů v řízení je třeba dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, určit, neboť bez tohoto určení není možné stanovit, ke kterému okamžiku má poškozený vázat svá tvrzení o tom, že jeho pohledávka za dlužníkem byla tehdy ještě reálně vymahatelná. Proto v případě takového nároku na náhradu škody spočívá nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta první OdpŠk nikoliv v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení, tj. v nedůvodné nečinnosti na straně soudu. Pro stanovení okamžiku, ke kterému řízení, nebýt nesprávného úředního postupu soudu, mělo skončit, je třeba odečíst relevantní období nečinnosti soudu od celkové délky řízení a takto stanovit, v jakém okamžiku mohlo reálně ke skončení řízení dojít. Přitom se zohledňují jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat. Nelze mechanicky odečítat jednotlivé dny, které mezi úkony soudu ve věci uběhly (srov. žalovanou označená rozhodnutí nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013). Jestliže odvolací soud postup soudu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk shora uvedeným způsobem neposuzoval, když ani ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně není seznatelné, na základě jakých skutečností (zjištěných dílčích průtahů) dospěl k závěru, že řízení mohlo skončit koncem roku 2007, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.



Současně Nejvyšší soud shledal, že je odvolací řízení stiženo vadou řízení, a to právě ve vztahu k odvolacím námitkám žalované (o nepřezkoumatelnosti závěru soudu prvního stupně o možném skončení řízení koncem roku 2007, neboť tento neuvádí, v jakých obdobích shledal průtahy a jak byly dlouhé). Odvolací soud totiž zcela rezignoval na vypořádání se s těmito odvolacími námitkami žalované, pročež odůvodnění jeho rozsudku nejen že neodpovídá požadavkům stanoveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., ale ve svém důsledku rovněž porušuje právo žalované na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, publikovaný pod číslem 109 ve svazku 27 na str. 213 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; rozhodnutí Ústavního soudu jsou též dostupná na nalus.usoud.cz). Tento nedostatek řádného odůvodnění napadeného rozsudku přestavuje vadu řízení mající nepochybný vliv na správnost rozhodnutí ve věci ve smyslu § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.



Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku I. včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení zrušil. Ačkoliv důvod zrušení rozhodnutí představovaný nesprávným právním posouzením věci platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud v zájmu urychlení řízení, s ohledem na dosavadní délku řízení a věk žalobce, nepostupoval podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. a nezrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně.



V dalším řízení bude na odvolacím soudu, aby znovu posoudil především časový rozsah nesprávného úředního postupu soudu podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk a na podkladě zjištěných dílčích průtahů, kdy od okamžiku pravomocného skončení řízení odečte jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat, stanoví okamžik, ke kterému mělo posuzované řízení skončit, nebýt zjištěných dílčích průtahů. K tomuto okamžiku pak bude dále hodnotit tvrzení žalobce o existenci takového majetku dlužníka (včetně pohledávek dlužníka za třetími osobami), ze kterého reálně mohla být pohledávka žalobce uspokojena.



Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.



V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud i o nákladech tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).





Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.



V Brně dne 1. 3. 2016



JUDr. František Ištvánek
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4420/2015, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4420.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies