20 Cdo 5759/2015

01. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ZDPH - § 2 odst. 1 písm. a)
  • ZDPH - § 2 odst. 2 písm. b)
  • ZDPH - § 56 odst. 3

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného R. S., zastoupeného Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem v Plzni, Guldenerova č. 547/4, proti povinné DOGROSE a. s., se sídlem v Praze 3, nám. Jiřího z Lobkovic č. 2406, identifikační číslo osoby 27184056, pro 25 074 317 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Igora Ivanka, Exekutorský úřad Praha 10, pod sp. zn. 167 Ex 12170/12, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2015, sp. zn. 14 Co 384/2015, takto:


Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2015, sp. zn. 14 Co 384/2015, a usnesení soudního exekutora JUDr. Igora Ivanka, Exekutorský úřad Praha 10, ze dne 1. září 2015, č. j. 167 Ex 12170/12-210, se zrušují a věc se vrací soudnímu exekutorovi JUDr. Igoru Ivankovi, Exekutorský úřad Praha 10, k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Soudní exekutor JUDr. Igor Ivanko, Exekutorský úřad Praha 10 (dále jen „soudní exekutor“), nařídil usnesením ze dne 1. září 2015, č. j. 167 Ex 12170/12-210 (dále jen „dražební vyhláška“), dražební jednání, jehož předmětem byly nemovité věci povinné, a sice pozemky parcelní číslo 703, jehož součástí je stavba, a parcelní číslo 704, oba zapsané na listu vlastnictví 1015, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, okres hlavní město Praha, obec P., katastrální území P. Výsledná cena dražených nemovitých věcí byla ve výroku III. stanovena na 21 780 000 Kč, která se skládala z výsledné ceny 18 000 000 Kč, jež byla určena v usnesení soudního exekutora ze dne 4. května 2015, č. j. 167 Ex 12170/12-125 (dále jen „usnesení o ceně“), k níž byla připočtena daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) v sazbě 21 %, tedy ve výši 3 780 000 Kč. Nejnižší podání bylo ve výroku IV. stanoveno na 14 520 000 Kč, což odpovídá dvěma třetinám z výsledné ceny včetně DPH. V odvolání proti dražební vyhlášce povinná mimo jiné rozporovala postup soudního exekutora, který k výsledné ceně připočítal DPH. Namítala, že ačkoliv je povinná plátcem DPH, podle ustanovení § 56 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), je dodání nemovité věci od DPH osvobozeno po uplynutí pěti let od vydání prvního kolaudačního souhlasu nebo ode dne, kdy bylo započato první užívání stavby, a to k tomu dni, který nastane dříve. K odvolání povinná přiložila rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy o povolení užívání rodinného domu ze dne 15. prosince 1930, č. j. III-43.113/30.

Městský soud v Praze k odvolání povinné usnesením ze dne 16. října 2015, sp. zn. 14 Co 384/2015, usnesení soudního exekutora potvrdil. K námitce povinné týkající se připočtení DPH k výsledné ceně předmětu dražby odkázal na stanovisko občanskoprávního a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2008 k zajišťování a odvádění daně z přidané hodnoty soudem při prodeji obchodního majetku povinného v dražbě, prováděné v rámci výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí, sp. zn. Cpjn 6/2007, uveřejněné pod číslem 69/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a uvedl, že soudní exekutor postupoval v souladu se zákonem a judikaturou Nejvyššího soudu, když výsledné ceně připočetl částku odpovídající DPH.

Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, ve kterém namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku výsledné ceny nemovitých věcí, ke které byla připočtena DPH, když uvedl, že je-li povinná plátcem DPH, „podléhá prodej movitých a nemovitých věcí ve výkonu rozhodnutí DPH“. Povinná však zastává názor, že plnění je od DPH osvobozeno podle ustanovení § 56 zákona o dani z přidané hodnoty, k čemuž dokládá rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy o povolení užívání rodinného domu ze dne 15. prosince 1930, č. j. III-43.113/30, a dodává, že osvobození plnění od DPH vyplývá i z článku 135 odst. 1 písm. j) směrnice Rady Evropské unie 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006, o společném systému daně z přidané hodnoty.

Dovolatelka dále uvádí, že odvolacím soudem citované stanovisko Cpjn 6/2007 obsahuje tvrzení: „plnění, která jsou předmětem daně z přidané hodnoty, jsou zdanitelnými plněními, pokud nejsou od daně osvobozena“ a „byl-li nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí nebo nemovitostí, je soud povinen, nejde-li o plnění, které je od daně bez nároku na odpočet osvobozeno (§ 51 až § 62 zákona o dani z přidané hodnoty), se vždy zabývat tím, zda povinný je plátcem daně z přidané hodnoty a zda movité věci nebo nemovitosti, které mají být prodány v dražbě nepatří do obchodního majetku…“, z čehož povinná dovozuje, že odvolací soud pochybil a věc nesprávně právně posoudil.

Podle názoru dovolatelky se soudní exekutor dopustil i procesního pochybení, když v usnesení o ceně určil výslednou cenu dražených nemovitých věcí na 18 000 000 Kč, a v dražební vyhlášce stanovil výslednou cenu na 21 780 000 Kč, přičemž podle komentářové literatury musí již usnesení o ceně obsahovat částku včetně případné DPH.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“) spatřuje dovolatelka v tom, že jde o otázku, kterou dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil.

Oprávněný se k dovolání povinné nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a zjistil, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení, za níž jedná osoba s právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť při posouzení otázky, jestli je prodej nemovitých věcí povinné zdanitelným plněním podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2008, sp. zn. Cpjn 6/2007), a též i opodstatněné.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty je předmětem daně (DPH) dodání zboží za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku.

Podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty je zdanitelným plněním plnění, které není osvobozené od daně.

Podle ustanovení § 4 odst. 4 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty se obchodním majetkem rozumí souhrn majetkových hodnot, který slouží nebo je určen osobě povinné k dani k uskutečňování ekonomických činností.

Podle ustanovení § 56 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty je dodání vybrané nemovité věci osvobozeno od daně po uplynutí 5 let od vydání prvního kolaudačního souhlasu nebo kolaudačního souhlasu po podstatné změně dokončené stavby, jednotky nebo inženýrské sítě, nebo ode dne, kdy mohlo být započato užívání stavby.

Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 11. června 2008, sp. zn. Cpjn 6/2007 uvedl: „Prodej movitých věcí a nemovitostí, které tvoří součást obchodního majetku povinného [§ 4 odst. 3 písm. c) zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů], v dražbě provedené v rámci soudem nařízeného výkonu rozhodnutí je předmětem daně z přidané hodnoty ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů, je-li povinný plátcem daně z přidané hodnoty.“ Dále v tomtéž stanovisku ale Nejvyšší soud dospěl k závěrům, že: „Plnění, která jsou předmětem daně z přidané hodnoty, jsou zdanitelnými plněními, pokud nejsou od daně osvobozena (§ 2 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty)“ a „Byl-li nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí nebo nemovitostí, je soud povinen, nejde-li o plnění, které je od daně bez nároku na odpočet daně osvobozeno (§ 51 až § 62 zákona o dani z přidané hodnoty), se vždy zabývat tím, zda povinný je plátcem daně z přidané hodnoty a zda movité věci nebo nemovitosti, které mají být prodány v dražbě, nepatří do ‚obchodního majetku‘ [ve smyslu § 4 odst. 3 písm. c) zákon o dani z přidané hodnoty]“.

Přestože povinný v odvolání proti dražební vyhlášce namítal, že plnění je od DPH osvobozeno podle ustanovení § 56 zákona o dani z přidané hodnoty, odvolací soud se s jeho námitkou vypořádal pouze citací výše uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu a sdělením, že soudní exekutor postupoval v souladu se zákonem a judikaturou Nejvyššího soudu, když k výsledné ceně připočetl částku ve výši DPH, aniž se zabýval otázkou, zda není plnění v tomto konkrétním případě od DPH osvobozeno.

Nelze proto bez dalšího souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že jde o zdanitelné plnění, protože když povinný prokáže, že plnění je od DPH osvobozeno (§ 56 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty), je třeba dojít k závěru, že prodej nemovitých věcí v dražbě zdanitelným plněním není (§ 2 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty), a proto nemůže být výsledná cena nemovitých věcí ani nejnižší dražební podání navýšeno o částku odpovídající DPH.

Usnesení odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudního exekutora, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudnímu exekutorovi, aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatelky.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 1. března 2016



JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5759/2015, ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.5759.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies