4 Tdo 228/2016

10. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265k odst. 1, 2
  • TrŘ - § 265l odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 3. 2016 o dovolání obviněného Mgr. M. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. 3 To 320/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 19/2015, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. 3 To 320/2015.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:


Obviněný Mgr. M. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. 15 T 19/2015 uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 2. 6. 2012 v H. na základě písemné smlouvy o půjčce si půjčil od R. N., peníze v částce 22 000 Kč s tím, že je vrátí nejpozději do 15. 8. 2012, přičemž již od počátku jednal v úmyslu půjčenou částku nevrátit, neboť věděl, že na to nemá finanční prostředky, což při sjednávání půjčky R. N. zatajil, přes opakované telefonické, osobní či emailové výzvy k vrácení půjčené částky tuto dosud ani zčásti nevrátil, čímž R. N., způsobil škodu ve výši 22 000 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 1. 2010 sp. zn. 2 T 41/2009, byl uznán vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdejším znění, a podvodu podle § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdejším znění, za které mu byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2010 sp. zn. 8 To 171/2010 uložen trest odnětí svobody ve výměře 3 let nepodmíněně se zařazením pro výkon do věznice s dozorem, z jehož výkonu a dále z výkonu trestu odnětí svobody ve výměře 3 let a 6 měsíců nepodmíněně, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. 3 T 15/2005 pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdejším znění, byl podmíněně propuštěn usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 1 To 282/2012 a stanovena mu zkušební doba na 4 roky.

Za to a za současně se sbíhající přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 2 T 301/2013, který nabyl právní moci dne 1. 5. 2014, mu byl podle § 209 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výši 20 měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 2 T 301/2013 a současně zrušena i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněnému byla rovněž podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozenému R. N., škodu ve výši 22 000 Kč.

Proti citovanému rozsudku soudu prvého stupně podali odvolání v celém rozsahu obviněný prostřednictvím svého obhájce i rodiče obviněného B. a F. K. Tato odvolání Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. 3 To 320/2015 zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.

Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání v celém rozsahu, jež založil na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který se uplatňuje tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný svůj mimořádný opravný prostředek strukturoval do pěti základních částí. V prvé řadě namítl pochybení odvolacího soudu, který neprovedl navrhované důkazy výslechem svědků L. S., J. S., pozůstalých po F. Š., J. H., O. S. a T. A. V. Ti měli potvrdit činnost obviněného pro poškozeného směřujícího k „umazání“ dluhu, resp. skutečnost, že byl zaměstnán u společnosti ECHO STAVBY s. r. o. a očekával od ní příjem, který měl také použít k tomuto účelu, načež nikoliv vlastní vinou byl touto společností podveden a k očekávaným příjmům tak nedošlo. Odvolací soud navíc ve svém rozhodnutí zamítnutí těchto důkazů nijak neodůvodnil, což je v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 262/04, uveřejněného pod č. 208/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 1912/07, uveřejněného pod č. 85/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Takový zásah do práva na spravedlivý proces obviněného opravňuje mimořádnou intervenci Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nad rámec zákonem vymezeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Zadruhé obviněný namítl odchýlení soudů obou stupňů od konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Pochybení spatřoval v tom, že soudy obou stupňů nijak nezohlednily usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010, ze kterého stručně řečeno plyne, že se poškozený, který sám svou zjevnou neopatrností, jíž se mohl snadno vyvarovat, v rámci soukromoprávního vztahu vynaložil finanční prostředky, musí vypořádat s důsledky sám, nikoliv za pomoci prostředků trestního práva.

V této návaznosti zatřetí obviněný s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 namítl nesprávné posouzení smlouvy o půjčce mezi obviněným a poškozeným pro její lichevní charakter. Poškozený si byl totiž vědom aktuální finanční situace obviněného, neboť spolu byli ve výkonu trestu, načež zneužil jeho tísně a dal sobě slíbit plnění, jehož hodnota byla k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru (smluvní pokuta činila 300 Kč za den prodlení).

Začtvrté obviněný namítl nesprávné právní posouzení objektivní stránky trestného činu ohledně otázky uvedení poškozeného v omyl. Nebylo totiž prokázáno, že obviněný měl o rozhodných skutečnostech, které měly vyvolat omyl poškozeného, vědět již v době, kdy došlo k jeho obohacení, jak vyžaduje dikce trestního zákoníku. Obviněný před poškozeným nezamlčel žádnou podstatnou skutečnost pro rozhodnutí poškozeného o poskytnutí půjčky. Obviněný očekával v důsledku zaměstnání u společností SunnyHouse, s. r. o. a ECHO STAVBY s. r. o. příjem dostatečných prostředků k úhradě předmětné půjčky. Potvrzení o účasti obviněného na školení v roce 2012 druhé ze zmiňovaných společností dokládá jeho pracovněprávní poměr, načež o skutečnosti, že ho tato nenahlásila jako svého zaměstnance u příslušných orgánů, nevěděl. Soudy obou stupňů se rovněž nevypořádaly s faktem, že svědci F. K. a B. K. – rodiče obviněného – nabízeli poškozenému částku 5 000 Kč, a sám obviněný poté částku 1 000 Kč, což potvrzuje, že měl obviněný tendenci k nahrazení dlužné částky.

Zapáté soudy obou stupňů podle obviněného nesprávně právně posoudily i subjektivní stránku projednávaného trestného činu. Soud prvého stupně se ve výroku o vině nevyjádřil o úmyslu obviněného a neuvedl ani takové skutečnosti, které by k takovému závěru vedly. Odvolací soud shodný závěr nijak neodůvodnil. Obviněný v tomto kontextu zopakoval argument v tom směru, že překážky bránící obviněnému ve splacení závazku ze smlouvy o půjčce nemohl v době uzavření této smlouvy předvídat.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. 3 To 320/2015, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. 15T 19/2015 a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství po stručném shrnutí obsahu dovolání vyjádřil jednotlivě ke každé z námitek. Předně uvedl, že část námitek obviněného směřuje do oblasti skutkových zjištění, a proto formálně nespadají pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takovou námitkou bylo především neprovedení obviněným navrhovaných důkazů před odvolacím soudem. K tomu státní zástupce konstatoval, že podle odůvodnění odvolacího soudu ani podle obsahu samotného odvolání obviněného tento neměl další návrhy na dokazování. Polemika se skutkovými a právními zjištěními se za takový návrh považovat nemůže.

V rámci námitek ohledně absence objektivní a subjektivní stránky trestného činu se obviněný podle státního zástupce částečně uchyloval k vlastním skutkovým tvrzením a hodnocením, což je z výše uvedeného důvodu vyloučené. Státní zástupce proto námitky obviněného hodnotil toliko na základě skutkových zjištění soudů obou stupňů vymezených v soudních rozhodnutích. Z těch vyplývá, že obviněný způsobil omyl na straně poškozeného tím, že u něho vyvolal skutečnosti neodpovídající představu, že mu peníze vrátí v relativně krátké lhůtě do 15. 8. 2012, přičemž věděl, že je to s ohledem na jeho finanční situaci nereálné. Podle závěrů Nejvyššího soudu učiněných v usnesení ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. 9 Tz 93/2000 je v případě, kdy pachatel vyvolal u poškozených přesvědčení, že mu ve sjednané lhůtě vrátí půjčené finanční prostředky, a poškozený mu svěřil své peníze z přesvědčení, že obviněný bude schopen své závazky splnit, z hlediska trestní odpovědnosti pachatele trestného činu podvodu podle § 250 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (v tehdejším znění – pozn. Nejvyššího soudu), irelevantní, že poškozený věděl o špatné finanční situaci pachatele. Skutečnost, že poškozený obviněného dobře znal a věděl, že jde o osobu navrátivší se z výkonu trestu, čímž mohl být negativně ovlivněna jeho finanční situace, proto nevylučuje trestní odpovědnost obviněného za trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku.

Soudy učiněný závěr o naplnění přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je podložen tím, že obviněný již od počátku jednal v úmyslu získané peníze nevrátit, neboť věděl, že na to nemá finanční prostředky. V době sjednání půjčky neměl stabilní zaměstnání a zdroje na to, aby mohl částku ve sjednané době vrátit. Po lhůtě splatnosti poškozenému z půjčené částky nevrátil „ani korunu“. Nadto státní zástupce podotkl, že obviněný v době sjednávání půjčky zjevně nepravdivě informoval o svém „výborně rozjetém byznysu“ při prodeji olejů.

Na základě výše uvedeného považoval státní zástupce námitky obviněného stran nenaplnění subjektivních a objektivních znaků trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku za nedůvodné. Stejně vyhodnotil i námitky týkající se spoluzavinění, resp. nedostatečné opatrnosti poškozeného. V tomto směru opět odkázal na citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. 9 Tz 93/2000 a dodal, že na fyzickou osobu při poskytování půjčky nelze klást nepřiměřené požadavky, protože má na rozdíl od peněžního ústavu zpravidla omezené možnosti k prověření solidnosti a solventnosti dlužníka. Namítané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010 je podle státního zástupce skutkově nepřiléhavé. Nejvyšší soud v něm totiž učinil závěr o nedostatečné opatrnosti poškozených, kteří při koupi nemovitosti nezjistili zatížení nemovitosti zástavními právy z lehce obstaratelného výpisu z katastru nemovitostí. Takovou veřejně přístupnou databázi o solventnosti obviněného nemohl poškozený použít.

Konečně státní zástupce zhodnotil jako nedůvodné i námitky týkající se lichevního charakteru předmětné smlouvy o půjčce. Majetkový trestný čin může být spáchán i v rámci občanskoprávního vztahu, přičemž trestní odpovědnost pachatele není závislá na potenciální platnosti, či neplatnosti soukromoprávního úkonu. Záleží pouze na naplnění zákonných znaků trestného činu, na kterém nic nemění ani možný lichvářský charakter ujednání o smluvní pokutě. Z hlediska náhrady škody je tato skutečnost v projednávaném případě rovněž bez významu, neboť obviněný byl podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázán k náhradě škody ve výši 22 000 Kč, nikoliv smluvní pokuty. Významná je podle státního zástupce naopak skutečnost, že právě obviněný byl iniciátorem ujednání o smluvní pokutě (str. 4 usnesení o odvolání).

Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Mgr. M. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je uveden v písm. a) a b) daného ustanovení.

Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 13. 2. 2016). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. 3 To 320/2015 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě.Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řáduč. 265/2001 Sb.ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci“.

Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů. Jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další.

Vědom si této skutečnosti (mj. ve světle citovaných nálezů Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 262/04, uveřejněného pod č. 208/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 1912/07, uveřejněného pod č. 85/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) se obviněný domáhá takového přezkumu v rámci své první námitky. Obviněný uvádí celou řadu svědků, jejichž výslech v řízení o odvolání navrhl, ale odvolací soud se s tím nijak nevypořádal. Tito svědci podle dovolatele mohli osvědčit skutečnost, že obviněný vykonával pro poškozeného činnost za účelem „umazání“ svého dluhu vůči poškozenému. Jiní svědci zase měli osvědčit skutečnost, že obviněný byl řádně zaměstnán a očekával příjem, který měl směrovat na úhradu předmětného dluhu.

Nejvyšší soud z přiloženého spisu zjistil, že odvolací soud v odůvodnění svého usnesení na straně 3 uvádí, že „Soud I. stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu tak, aby mohl rozhodnout o vině obžalovaného a ani odvolací soud nepovažoval za potřebné dále dokazování doplňovat. Ostatně obžalovaný ani nemá další návrh na doplnění dokazování“.

Z protokolu o veřejném zasedání o odvolání ze dne 23. 9. 2015 (č. l. 160-161) není zcela zřejmé, zda v tomto řízení bylo navrženo provedení důkazů ze strany obhajoby nebo státního zastupitelství. V protokolu je toliko informace, že obhajoba přednesla odvolání v intencích písemného vyhotovení. Konstatování typu „Žádná z procesních stran neměla návrhy na doplnění dokazování“, které se v protokolu o veřejném zasedání běžně před závěrečnou poradou senátu a vyhlášením rozhodnutí vyskytuje, zcela absentuje.

Ze zvukového záznamu o veřejném zasedání přiloženém ve spisovém materiálu na CD ve spojení s písemným vyhotovením podaného odvolání obviněného je ovšem zřejmé, že obhajoba provedení důkazů navrhla, ale v důsledku procesního pochybení odvolacího soudu tyto nebyly vůbec vzaty v úvahu.

Předně z obsahu podaného odvolání (č. l. 137 verte – 138) a jeho reprodukce obhájcem v samotném veřejném zasedání je zřejmé, že obhajoba navrhla důkaz výslechem svědků J. H., O. S. a T. A. V., jakož i důkaz kopií malého technického průkazu osobního vozidla společnosti ECHO STAVBY s. r. o., a to za účelem prokázání skutečnosti, že obviněný byl u této společnosti zaměstnán. Rovněž navrhla důkaz výslechem svědků J. S., L. S. a pozůstalých po F. Š., tentokrát za účelem prokázání skutečnosti, že obviněný vyvíjel pro poškozeného činnost za účelem „umazání“ dluhu.

Konkrétně je v písemné formě odvolání mimo jiné uvedeno slovní spojení „Obžalovaný může důkazně osvědčit skutečnost (…) svědeckými výpověďmi pana J. H., O. S., a T. A. V., p. p. akciové společnosti Rezidence T. a. s. Obžalovaný taktéž může osvědčit, že u společnosti pracoval a to kopií malého technického průkazu osobního vozidla společnosti ECHO STAVBY s. r. o., který obžalovaný užíval u společnosti, kdy ten je doložen ve spise u Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 2 T 301/2013.“. Dále je zde uvedeno „(…) Na prokázání těchto skutečností navrhuje obžalovaný předvolat svědky majitele nemovitých věcí“, načež obviněný jmenuje L. S., pozůstalé po F. Š. (s kontaktními údaji – pozn. Nejvyššího soudu) a J. S., na kterého mínil doložit kontaktní údaje u soudu. K tomu je třeba dodat, že obviněný nejen že navrhl provedení konkrétních důkazů, ale také v této návaznosti konkrétně specifikoval, jaký vliv jejich provedení může mít na skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně.

Už jen z písemné formy odvolání je proto zjevné, že obviněný měl úmysl využít svého základního práva a jako procesní strana navrhnout důkazy výpověďmi svědků, resp. listinným důkazem – kopií malého technického průkazu. Ze zvukového záznamu přiloženého ve spisovém materiálu na CD dokonce obhájce při reprodukci odvolání doslova uvedl, že navrhuje provedení shora uvedených důkazů (14. a 16. minuta záznamu). Tyto skutečnosti odvolací soud ale nevzal do úvahy a nesprávně konstatoval, že žádné důkazní návrhy v odvolacím řízení nebyly uvedeny.

Dalším pochybením, které mělo stejný důsledek co do vady průběhu veřejného zasedání o odvolání obviněného, byla skutečnost, že předseda senátu odvolacího soudu nevyzval procesní strany k závěrečným důkazním návrhům ve smyslu § 263 odst. 6 tr. ř. ve spojení s § 215 odst. 2 věta prvá tr. ř., kdy se po stručném předestření projednávané věci spokojil toliko s výzvou k souhrnnému závěrečnému návrhu obhájce, dále otce obviněného, samotného obviněného a konečně i státní zástupkyně, který měl spočívat jak v reprodukci podaného návrhu (odvolání), resp. k vyjádření k němu, tak i patrně k závěrečným důkazním návrhům a závěrečnému návrhu na rozhodnutí odvolacího soudu. Tyto fáze veřejného zasedání by však měly probíhat dostatečně odděleně, a to i s přihlédnutím k méně formálnímu průběhu veřejného zasedání oproti hlavnímu líčení, už jen kvůli tomu, že nesplnění takového postupu dává průchod právě takovým vadám, jako v projednávaném případě. Důkazem budiž ustanovení trestního řádu o průběhu veřejného zasedání, resp. řízení o odvolání, ve kterých v některých případech zákonodárce odkazuje na přiměřené použití ustanovení o hlavním líčení – srov. § 238 tr. ř.; § 263 odst. 6 věta druhá tr. ř. Samotná skutečnost, že předseda senátu odvolacího soudu vede řízení o odvolání „méně formálně“ sice ještě nemusí sama o sobě založit zásadní vadu trestního řízení, v projednávaném případě tomu však ve spojení s opomenutím důkazního návrhu obhajoby dozajista bylo.

V řízení o odvolání tedy došlo k porušení práva na spravedlivý proces obviněného důsledkem tzv. opomenutých důkazů, které spočívaly v tom, že odvolací soud vůbec nebral v potaz procesně správně navržené důkazy obhajoby. Odvolací soud pak v rozporu se skutečností konstatoval, že žádné důkazy nebyly stranami trestního řízení navrženy. Taková vada spočívá v porušení obecných procesních předpisů (§ 125 odst. 1 tr. ř.; § 138 tr. ř.; přiměřeně § 215 odst. 2 věta prvá) a je rovněž v rozporu s postuláty spravedlivého procesu, jimiž jsou obecně chápány zásady vyjádřené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (v projednávané trestní věci zejména čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2) a v důsledku toho i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy (přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2003 sp. zn. I. ÚS 413/02). V souladu s výše zmíněnou judikaturou Ústavního soudu taková situace zakládá mimořádnou přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nelze opominout ani regionální a mezinárodní ochranu základních práv a svobod jednotlivců. Daný postup je totiž v rozporu i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, podle které soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena (rozsudek ESLP ze dne 21. 1. 1999 ve věci G. R. proti Š., stížnost č. 30544/96). Takový závazek podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy sice nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, přičemž rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (rozsudek ESLP ze dne 9. 12. 1994 ve věci H. B. proti Š., stížnost č. 18064/91), nicméně navržený důkaz obhajobou v trestním řízení musí být soudem vždy a bez dalšího vzat v úvahu, proveden a učiněn předmětem úvah a hodnocení při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zamítnut s adekvátním věcným odůvodněním. Tyto skutečnosti musí být obsaženy v písemném vyhotovení soudního rozhodnutí. Konečně je daný postup v rozporu s čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Není výslovnou úlohou Nejvyššího soudu hodnotit potenciální důvodnost, či nedůvodnost předmětných opomenutých důkazů. Nejvyšší soud však opětovně zdůrazňuje, že v řízení před soudem musí být straně trestního řízení dána nejen možnost vyjádřit se k provedeným důkazům a k věci samé, ale také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné pro prokázání svých tvrzení, přičemž tomuto procesnímu právu strany odpovídá povinnost soudu o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, povinnost v ústním řízení před soudem a zejména v odůvodnění rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů tak učinil, zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl (přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94).

Vzhledem k výše konstatované podstatné vadě řízení před odvolacím soudem, v jejímž důsledku došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, nepřezkoumatelnosti a protiústavnosti napadeného usnesení, Nejvyšší soud důvodnost ostatních námitek obsažených v podaném dovolání nepřezkoumával a z podnětu dovolání obviněného Mgr. M. K. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. 3 To 320/2015 v celém rozsahu. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazují a jež jejich zrušením pozbyla podkladu.

Nejvyšší soud poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. To znamená, že v novém veřejném zasedání o odvolání obviněného Mgr. M. K. a jeho rodičů B. a F. K. tento soud rozhodne o provedení či neprovedení obhajobou navržených důkazů a podle svého výsledného rozhodnutí pak buď takové důkazy (nebo jejich část) provede a zahrne je do konečného hodnocení důkazů a věcného rozhodnutí ve smyslu § 263 odst. 6, 7 tr. ř., což musí promítnout i do odůvodnění rozhodnutí. To však pouze tehdy, pokud by se nejednalo o rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování, které by znamenalo nahrazování činnosti soudu prvého stupně. V opačném případě může rozhodnout o zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvého stupně k doplnění dokazování a novému rozhodnutí ve věci. Pokud naopak odvolací soud rozhodne o neprovedení těchto důkazů, tak i v takovém případě musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem důvody, na základě nichž bylo takto soudem rozhodnuto.

Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je krajský soud vázán právním názorem, vysloveným Nejvyšším soudem a je povinen provést jím nařízené úkony a doplnění. Podle § 265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud ve smyslu § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).






V Brně dne 10. 3. 2016





JUDr. František Hrabec
předseda senátu








Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 4 Tdo 228/2016, ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.228.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies