4 Tz 2/2016

10. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 268 odst. 2
  • TrŘ - § 269 odst. 2
  • TrŘ - § 270 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 10. 3. 2016 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněných Ing. F. P. a P. P., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 8. 2014 sp. zn. 8 To 379/2014, ve věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 1 T 113/2012, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:


Pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 8. 2014 sp. zn. 8 To 379/2014 byl porušen zákon v ustanovení § 148 odst. 1 písm. b) zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v neprospěch obviněných Ing. F. P. a P. P.

Napadené usnesení se zrušuje.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Krajskému soudu v Plzni se přikazuje,aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Odůvodnění:


Ministr spravedlnosti podal k Nejvyššímu soudu podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných Ing. F. P. a P. P. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 8. 2014 č. j. 8 To 379/2014-1239, kterým byla podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítnuta jako opožděně podaná stížnost obviněných, směřující proti usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 7. 7. 2014 č. j. 1 T 113/2012-1198, jímž byl zamítnut návrh obviněných na povolení obnovy řízení.


Poukazuje, že z podané stížnosti pro porušení zákona i z předloženého spisu vyplývá, že usnesením Okresního soudu v Rokycanech ze dne 7. 7. 2014 č. j. 1 T 113/2012-1198 byl podle § 283 písm. d) tr. ř. zamítnut návrh obviněných Ing. F. P. a P. P. na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 1 T 113/2012. Citované rozhodnutí nalézacího soudu bylo vyhlášeno ve veřejném zasedání konaném dne 7. 7. 2014 za přítomnosti státního zástupce, obou obviněných i jejich společného obhájce Mgr. Františka Bureše. Po vyhlášení usnesení, jeho odůvodnění a poučení o právu o opravném prostředku státní zástupce prohlásil, že se vzdává práva stížnosti, přičemž oba obvinění do protokolu uvedli, že si ponechávají lhůtu. Písemné vyhotovení tohoto rozhodnutí bylo podle potvrzení o dodání a doručení do datové schránky obhájci obviněných doručeno dne 11. 7. 2014 (viz č. l. 1198 verte tr. spisu), obviněnému Ing. F. P. bylo doručeno podle dodejky do vlastních rukou dne 24. 7. 2014 a obviněnému P. P. rovněž do vlastních rukou podle dodejky dne 15. 7. 2014.

Proti rozhodnutí Okresního soudu v Rokycanech ze dne 7. 7. 2014 č. j. 1 T 113/2012-1198, kterým byl zamítnut návrh jmenovaných na povolení obnovy řízení, podali oba obvinění prostřednictvím svého obhájce dne 14. 7. 2014 blanketní stížnost, která byla podle otisku podacího razítka poštovního úřadu na obálce téhož dne odevzdána k přepravě a následně dne 22. 7. 2014 bylo nalézacímu soudu doručeno její odůvodnění.

Usnesením ze dne 11. 8. 2014 Krajský soud v Plzni pod č. j. 8 To 379/2014-1239 v neveřejném zasedání stížnost obviněných Ing. F. P. a P. P. podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl jako opožděně podanou. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na § 137 odst. 1 tr. ř. a § 143 odst. 1 tr. ř. uvedl, že posledním dnem třídenní lhůty k podání stížnosti obviněných měl být den 10. 7. 2014, neboť oba obvinění i jejich společný obhájce byli dne 7. 7. 2014 vyhlášení napadeného usnesení okresního soudu přítomni. Ačkoliv připustil, že předmětné usnesení okresního soudu je třeba považovat za rozhodnutí o opravném prostředku, které se musí procesním stranám podle § 137 odst. 4 tr. ř. v opisu doručit, svým výkladem tohoto ustanovení však dovodil, že s počátkem běhu stížnostní lhůty nesouvisí. Zdůraznil zejména, že stížnostní soud musí podle § 147 odst. 1 tr. ř. usnesení přezkoumat bez ohledu na to, zda stěžovatel nějaké námitky vznese či nikoliv, a to ve vztahu ke správnosti všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, včetně předcházejícího řízení. Proto by stížnostní důvody měly jeho rozhodnutí ovlivnit jen tehdy, pokud stěžovatel uplatní konkrétní argument, který zatím v řízení nezazněl. Ani za této situace by se však podle jeho názoru nemohlo jednat o námitku, která by souvisela s písemným obsahem usnesení, neboť pokud by o takové skutečnosti stěžovatel věděl dříve, šlo by o jeho procesní taktiku, a pokud až po vzniku napadeného rozhodnutí, pak by to s důvody, o něž je soud prvního stupně opřel, nemohlo souviset. Proto krajský soud i s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu, vyjádřené v jeho rozhodnutí pod sp. zn. 6 Tz 99/2012, podle něhož je obeznámenost obviněných s písemným odůvodněním usnesení nalézacího soudu zásadní pro to, aby byla stížnost podaná kvalifikovaně, na svém právním názoru setrval.

Ministr spravedlnosti dále poukázal na obsah ustanovení § 137 odst. 1, 2, 4 tr. ř.; § 143 odst. 1 tr. ř.; § 60 odst. 4 písm. a) tr. ř.; § 147 odst. 1 tr. ř. a § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. V této souvislosti zdůraznil, že otázka počátku běhu lhůty k podání stížnosti proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh na obnovu řízení, byla již opakovaně řešena nálezy Ústavního soudu (viz např. sp. zn. III. ÚS 389/09 ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 160/09 ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005) se závěrem, že rozhodné je datum doručení opisu tohoto usnesení procesním stranám, a nikoliv jeho vyhlášení v jejich přítomnosti.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že bez ohledu na skutečnost, že při vyhlášení usnesení se vedle výroku sděluje i podstatná část odůvodnění (tak, jak to ukládá § 128 odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 138 tr. ř.), je obeznámenost obviněných s písemným odůvodněním usnesení nalézacího soudu v tomto případě pro kvalifikované podání stížnosti klíčová. Není-li účelem a smyslem doručování toliko naplnění jeho informační funkce, tak povinnost doručovat podle § 137 odst. 4 tr. ř. ve spojení s § 143 odst. 1 a § 140 odst. 1 písm. b) aa) tr. ř. vylučuje právní účinky oznámení usnesení jeho vyhlášením. Současně Ústavní soud konstatoval, že pokud stížnostní soud vycházel z data vyhlášení usnesení, a v důsledku toho stížnost proti uvedenému rozhodnutí nesprávně zamítl jako opožděně podanou, nerespektoval tím stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle názoru ministra spravedlnosti by judikatura Ústavního soudu měla rozhodovací praxi obecných soudů v oblasti ústavnosti nepochybně usměrňovat, minimálně v tom směru, jakým se ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod ve společnosti ubírá.

Ministr spravedlnosti poukázal, že také Nejvyšší soud s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve svém rozsudku sp. zn. 6 Tz 99/2012 ze dne 17. 4. 2013 při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona v obdobné věci dospěl k závěru, že právní argumentace soudů nižšího stupně opírající se pouze o ustanovení § 137 odst. 1 a 2 tr. ř. je nesprávná, a konstatoval proto, že v důsledku nerespektování ustanovení § 137 odst. 4 tr. ř. došlo k chybné aplikaci § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. a tím i k porušení zákona v neprospěch obviněného.

Byť odůvodnění předmětného usnesení Krajského soudu v Plzni, ve vztahu k rozsahu obligatorního přezkumu stížností napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně bez ohledu na vznesené námitky, nelze upřít určitou logiku, v nyní posuzované trestní věci nebyly shledány žádné zvláštní okolnosti, vzhledem k nimž by bylo třeba se od ustálené soudní judikatury odchýlit. Pokud tedy obhájce obviněných obdržel opis usnesení nalézacího soudu, jímž byl zamítnut jejich návrh na povolení obnovy řízení, dne 11. 7. 2014 a oba obvinění jeho prostřednictvím stížnost podali dne 14. 7. 2014, pak měl být krajským soudem učiněn závěr, že stížnost obviněných byla podána včas, neboť usnesení, jehož opis je podle § 137 odst. 4 tr. ř. nutné doručit, nemůže být účinně oznámeno toliko jeho vyhlášením v přítomnosti obviněného.

Vzhledem k uvedené argumentaci je podle ministra spravedlnosti zřejmé, že Krajský soud v Plzni svým usnesením ze dne 11. 8. 2014 pod č. j. 8 To 379/2014-1239 porušil normy podústavního práva, čímž odňal obviněným možnost reálně a efektivně ve své věci jednat před soudem, přičemž vyloučení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces současně představuje rovněž porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. 8 To 379/2014-1239 ze dne 11. 8. 2014 byl porušen zákon v neprospěch obviněných Ing. F. P. a P. P., a to v ustanovení § 147 odst. 1 písm. a) i b), § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím také v ustanovení § 137 odst. 4 tr. ř. Dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, případně zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud s ohledem na důvod zrušení pozbyla podkladu a poté postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost usnesení, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že byla podána zcela důvodně.

Podle § 137 odst. 1 tr. ř. je třeba usnesení oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět; usnesení soudu se oznámí též státnímu zástupci. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení.

Podle § 137 odst. 2 tr. ř. má-li osoba, jíž je třeba usnesení oznámit, obhájce, stačí, že usnesení bylo vyhlášeno buď oné osobě, anebo jejímu obhájci, oznamuje-li se usnesení doručením opisu, doručí se jen obhájci.

Podle § 137 odst. 4 tr. ř. se usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku vždy v opise doručí osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět, jakož i státnímu zástupci.

Podle § 143 odst. 1 tr. ř. se stížnost podává u orgánu, proti jehož usnesení směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení (§ 137), jestliže se usnesení oznamuje jak obviněnému, tak i jeho zákonnému zástupci nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději.

Podle § 148 odst. 1 tr. ř. nadřízený orgán zamítne stížnost
a) není-li přípustná,
b) byla-li podána opožděně, osobou neoprávněnou, osobou, která se jí výslovně vzdala nebo která znovu podala stížnost, kterou již před tím výslovně vzala zpět, nebo
c) není-li důvodná.

V daném případě nelze než konstatovat, že výklad výše uvedených ustanovení trestního řádu pokud jde o otázku oznamování, doručování soudního rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení a s tím související otázku počátku běhu a tím i konce třídenní stížnostní lhůty, tedy i otázku včasnosti podání stížnosti proti takovému rozhodnutí, již v minulosti opakovaně řešil Ústavní soud (viz např. jeho sp. zn. III. ÚS 303/04, sp. zn. III. ÚS 457/05, sp. zn. IV. ÚS 2519/07, sp. zn. I. ÚS 160/09, sp. zn. III. ÚS 389/09). V těchto nálezech mj. zdůraznil, že ustanovení § 137 odst. 1 tr. ř. zakládá právní účinky oznámení usnesení kontravalentně buď vyhlášením anebo doručením. Není-li účelem a smyslem doručování toliko naplnění jeho informační funkce, povinnost doručovat podle § 137 odst. 4 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 143 odst. 1 a § 140 odst. 1 písm. b), aa) tr. ř. vylučuje právní účinky oznámení usnesení vyhlášením (argumentum reductionis ad absurdum). Ve vztahu k teleologickému výkladu Ústavní soud k myšlenkovému postupu stran aplikace rozhodných právních norem v této souvislosti připomněl, že jednotlivá ustanovení jednoduchého práva jsou orgány veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, tj. v daném případě in favorem procesně oprávněného. Tudíž i při případné, hypoteticky možné konkurenci více metodologicky racionálně obhajitelných interpretačních alternativ je nutno zvolit jako výsledek výkladu tu, která opodstatněně nabývá přednosti před ostatními, tj. upřednostnit interpretaci takovou, jež je ústavně konformnější.

Pokud je obviněnému třeba doručit ve smyslu § 137 odst. 4 tr. ř. opis usnesení soudu prvního stupně, pak jeho přítomnost při vyhlášení takového usnesení nezakládá účinky oznámení, které nastane až doručením opisu usnesení. Opačný závěr by nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohla seznámit s jeho písemným vyhotovením, a povinnost doručit opis usnesení by se pak jevila jako samoúčelná; takový závěr je proto zjevně nesprávný. Bez ohledu na skutečnost, že při vyhlášení usnesení se vedle výroku sděluje i podstatná část odůvodnění (§ 128 odst. 2 tr. ř. ve spojení § 138 tr. ř.) je obeznámenost s písemným odůvodněním usnesení pro kvalifikované podání stížnosti klíčová. Usnesení o opravném prostředku ve smyslu § 137 odst. 4 tr. ř. se přitom svým významem blíží rozsudku, a právě proto byla stanovena povinnost jeho opis oprávněným osobám písemně doručit. Pokud by se lhůta k podání stížnosti neodvíjela od doručení opisu usnesení, ztratilo by toto ustanovení svůj racionální smysl.

Exkluzivita, resp. specialita ustanovení § 137 odst. 4 tr. ř. – kogentního zákonného imperativu, když opravné prostředky nejsou v citovaném ustanovení rozlišeny na kategorii řádných a mimořádných, a to na základě jak výkladu jazykového, tak i logického a systematického, zakládá povinnost soudu usnesení, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, doručit osobám tam uvedeným, tj. v daném případě i obviněným.

K výše uvedenému výkladu Ústavního soudu je třeba zdůraznit, že podle Čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Z toho nepochybně vycházel i Nejvyšší soud, když rozhodoval o stížnosti pro porušení zákona v obdobné věci svým usnesením ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. 6 Tz 99/2012, na něž je v nynější stížnosti pro porušení zákona poukazováno, a proti němuž se napadené usnesení Krajského soudu v Plzni vymezuje.

S takovým postupem a postojem soudu nižšího stupně však souhlasit nelze, byť v minulosti bylo na projednávanou problematiku vyhlášení rozhodnutí soudu o návrhu obnovy řízení a počítání lhůty k případnému podání stížnosti nahlíženo způsobem, který je v napadeném usnesení krajského soudu interpretován. I když se soudní rozhodování v České republice neřídí tzv. precedenty, není možné, aby s jednotlivými osobami nacházejícími se ve stejném procesním postavení bylo zacházeno zcela protichůdným způsobem, tedy aby jedné osobě bylo umožněno věc projednat ve druhém stupni stížnostním soudem, naproti tomu aby u osoby jiné bylo konstatováno, že stížnost podala opožděně. V takovém případě by jistě bylo důvodné prohlásit, že zde došlo k vyloučení práva na soudní ochranu a k porušení práva na spravedlivý proces.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 1 T 113/2012 totiž vyplývají skutečnosti, které ve svém mimořádném opravném prostředku zmínil již ministr spravedlnosti. Tedy že zamítavé usnesení Okresního soudu v Rokycanech bylo vyhlášeno ve veřejném zasedání dne 7. 7. 2014 v přítomnosti obou obviněných i jejich obhájce, přičemž oba obvinění po poučení prohlásili, že si ponechávají lhůtu k případnému podání opravného prostředku. Písemné vyhotovení usnesení bylo následně doručeno obhájci obviněných dne 11. 7. 2014, obviněnému P. P. dne 15. 7. 2014 a obviněnému Ing. F. P. dne 24. 7. 2014. Blanketní stížnost proti tomuto usnesení vypracovaná obhájcem obviněných byla podána na poštu dne 14. 7. 2014 a dne 21. 7. 2014 pak bylo prostřednictvím pošty odesláno též její odůvodnění.

Nebylo proto důvodné a souladné se zákonem, aby Krajský soud v Plzni v neveřejném zasedání dne 11. 8. 2014 pod sp. zn. 8 To 379/2014 vyhlásil usnesení, kterým podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. stížnosti obviněných zamítl jako opožděně podané a tím jim tak odepřel jejich právo na věcné i procesní přezkoumání správnosti předchozího usnesení Okresního soudu v Rokycanech. Tímto rozhodnutím nesporně došlo k negaci podstaty a smyslu ústavně zaručeného základního práva svědčícího obviněným, když bylo vyloučeno právo na soudní ochranu a spravedlivý proces upravené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž garantuje každému právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

Nejvyšší soud proto musel konstatovat, že Krajský soud v Plzni, pokud učinil závěr, že obvinění podali opožděně stížnost proti usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 7. 7. 2014 č. j. 1 T 113/2012-1198, jímž zamítl jejich návrh na obnovu řízení, nerespektoval výše uvedený výklad citovaných ustanovení trestního řádu provedený Ústavním soudem a posléze i Nejvyšším soudem a z těchto podstatných důvodů pak podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 8. 2014 sp. zn. 8 To 379/2014 byl porušen zákon v neprospěch obviněných Ing. F. P. a P. P. v ustanovení § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud jde o ustanovení § 147 odst. 1 a § 137 odst. 4 tr. ř., jejichž porušení ministr spravedlnosti rovněž navrhoval vyslovit, nebylo tomuto návrhu vyhověno, jelikož v existující procesní situaci Krajský soud v Plzni s ohledem na svůj právní názor (byť nesprávný) k přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně a předchozího řízení logicky vůbec nepřistoupil, a usnesení o zamítnutí návrhu na obnovu řízení bylo soudem prvního stupně prokazatelně všem oprávněným osobám doručeno. V návaznosti na to Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a poté podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 10. 3. 2016




JUDr. František Hrabec
předseda senátu





Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 4 Tz 2/2016, ECLI:CZ:NS:2016:4.TZ.2.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies