32 Cdo 4520/2015

08. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně MARQVEL, s.r.o., se sídlem v Českém Dubu, Husova 22/IV, PSČ 463 43, identifikační číslo osoby 27323552, zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská 637/6, proti žalované UNISOF ES, spol. s r.o., se sídlem v Pěnčíně, Alšovice 1, PSČ 468 21, identifikační číslo osoby 62742531, zastoupené JUDr. Vojtěchem Krupkou, advokátem, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Horská 3851/31, o zaplacení 1 633 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 54/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2015, č. j. 8 Cmo 318/2014-292, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18 344 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Lukáše Votruby.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím, představující kupní cenu automobilu dohodnutou v kupní smlouvě uzavřené dne 12. února 2007 mezi společností PALAS GRAND, s.r.o (dále jen „PALAS“) jako prodávající a žalovanou jako kupující. Žalovaná kupní cenu PALAS nezaplatila. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4. srpna 2009, uzavřenou mezi žalobkyní jako postupníkem a PALAS jako postupitelem byl nárok na zaplacení kupní ceny postoupen žalobkyni.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. června 2014, č. j. 38 Cm 54/2011-241, ve znění opravného usnesení ze dne 12. června 2014, č. j. 38 Cm 54/201-238, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že PALAS nemohla žalobkyni platně postoupit svou pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. srpna 2009, neboť tato pohledávka zanikla tím, že žalovaná na základě dohody mezi PALAS a společností CAC LEASIGN, a.s. (dále jen „CAC“), která pro PALAS zajišťovala provozní financování, zaplatila kupní cenu vozidla přímo CAC.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání.

Vrchní soud v Praze výrokem I. a) v záhlaví uvedeného rozsudku změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, výrokem I. b) změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně vzniklých České republice, rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně mezi účastníky (výrok II.) a nákladech odvolacího řízení (výrok III.)

Odvolací soud uvedl, že součástí kupní smlouvy ze dne 12. února 2007, v níž se PALAS a žalovaná dohodly na prodeji a koupi individuálně specifikovaného automobilu a na jeho ceně, je rovněž ujednání, podle něhož veškeré změny smlouvy, případná vedlejší ujednání či přísliby je nutné uzavřít písemně formou dodatku ke smlouvě pod sankcí neplatnosti. Z bodu 3 písm. h) a i) všeobecných obchodních podmínek PALAS, jež jsou součástí kupní smlouvy ze dne 12. února 2007, se pak podává, že, není-li sjednáno jinak, v den podpisu objednávky je zaplacena kauce na kupní cenu, ve výši nejméně 10 % z ceny vozu, a zbývající část kupní ceny uhradí kupující prodávajícímu v den předání vozidla při podpisu předávacího protokolu nebo kupující prokáže, že zbývající část kupní ceny prodávajícímu zaplatil bezhotovostně.

Odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by stranami kupní smlouvy bylo písemně změněno ujednání o splatnosti kupní ceny a způsobu jejího placení, ani to, že by příslušná ustanovení kupní smlouvy či všeobecných obchodních podmínek PALAS byla změněna ústní dohodou stran kupní smlouvy. Na povinnost zaplatit kupní cenu způsobem uvedeným v kupní smlouvě nemohly mít podle odvolacího soudu vliv ani případná ujednání mezi PALAS a třetími osobami – CAC, importérem automobilů, výrobcem či jinými osobami, neboť tyto dohody se nepromítly do vztahu žalované a PALAS. Žalovaná se proto nezprostila své povinnosti zaplatit PALAS kupní cenu automobilu tím, že ji zaplatila CAC.

Žalovaná napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce, zda právo žalobkyně na zaplacení kupní ceny je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009, ze dne 13. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 2885/2010, ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 23 Cdo 864/2011, a ze dne 31. července 2013, sp. zn. 32 Cdo 2944/2011. Odvolací soud měl výkonu práva žalobkyně odepřít právní ochranu, neboť PALAS nevznikla z údajného porušení smluvní povinnosti dovolatelkou žádná újma (PALAS nemusela importérovi uhradit kupní cenu vozidla, protože dovolatelka ji zaplatila přímo CAC).

Dovolatelka se domnívá, že existence dohody, dle níž žalovaná zaplatila kupní cenu CAC a nikoli žalobkyni, byla v řízení spolehlivě prokázána. V řízení bylo rovněž prokázáno, že dovolatelka splnila svou povinnost zaplatit kupní cenu dne 17. května 2007, neboť ji zaplatila CAC, a to na pokyn prodávající a CAC. Odvolacímu soudu dovolatelka vytkla přílišný formalismus, neboť se nezabýval tím, zda PALAS musela po předání vozidla uhradit cenu vozidla výrobci, resp. zda po ní byla tato cena požadována, ani tím, že v případě neuhrazení kupní ceny vozidla importérovi by vozidlo nebylo PALAS vůbec dodáno. V doplnění dovolání dovolatelka zopakovala argumenty, jež uvedla v dovolání, a odkázala na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2015, č. j. 1 Cmo 312/2014-145, jímž Vrchní soud v Praze rozhodl ve skutkově obdobné věci odlišně.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání a k jeho doplnění ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. je tak i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je – stejně jako další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách).

V nyní souzené věci však tento předpoklad přípustnosti nebyl naplněn, neboť otázku vymezenou dovolatelkou, zda právo žalobkyně na zaplacení kupní ceny vozidla je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, odvolací soud neřešil a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Rovněž ani skutková zjištění odvolacího soudu neodůvodňují závěr o odepření právní ochrany výkonu práva žalobkyně dle ustanovení § 265 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť předpokladem pro aplikaci ustanovení § 265 obch. zák., podle něhož výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany, nemůže být sama o sobě skutečnost, že dovolatelka zaplatila kupní cenu třetí osobě, aniž pro takový postup podle zjištění odvolacího soudu měla právní důvod.

Námitky dovolatelky týkající se existence dohody o změně způsobu placení kupní ceny a dalších skutkových zjištění odvolacího soudu jsou námitkami, jež nemohou založit přípustnost dovolání, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 nelze v žádném ohledu zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit ani skutečnost, že odvolací soud v jiné, byť skutkově obdobné věci, rozhodl rozdílně, neboť takový předpoklad přípustnosti ustanovení § 237 o. s. ř. nezná.

Jiné právní otázky způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. dovolatelka nevymezila.

Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení § 238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.

Dovolání směřovalo rovněž proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. V této části však dovolání trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce již uplynula (srov. ustanovení § 57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.



V Brně dne 8. 3. 2016


JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4520/2015, ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.4520.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies