6 Tdo 195/2016

09. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. e)
  • TrŘ - § 9 odst. 1
  • TrZ - § 337 odst. 1 písm. a)
  • SpŘ - § 16 odst. 1
  • SpŘ - § 19 odst. 3
  • SpŘ - § 23 odst. 1, 3
  • SpŘ - § 24

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 3. 2016 o dovolání, které podal obviněný A. A. A. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 To 371/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 238/2014, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


I.


1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 89 T 238/2015, byl obviněný A. A. A A. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 30. září 2014 kolem 13:20 hodin, v B. na H. řídil modro-zelené osobní motorové vozidlo zn. Škoda Rapid, r. z. ..., přestože mu byla rozhodnutím odboru dopravně-správních činností, oddělením správního řízení, Magistrátu hlavního města Prahy, č. j. MHMP 1010733/2013/Zel, ze dne 4. 9. 2013, které nabylo právní moci dne 6. 11. 2013, vyslovena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců, do dne 6. 11. 2014.“

2. Za tento přečin byl obviněný podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti pěti měsíců.

3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 To 371/2015, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.


4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že oznámením o zahájení řízení ze dne 4. 6. 2013 proti němu bylo zahájeno správní řízení o přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb. zákona o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „ zákon o silničním provozu“) Citované oznámení mu bylo doručeno v překladu do jazyka arabského, neboť při silniční kontrole dne 22. 5. 2013 výslovně prohlásil, že českému jazyku nerozumí a z toho důvodu následně odmítl podepsat oznámení o přestupku. Dne 4. 9. 2013 bylo v daném řízení vydáno rozhodnutí, kterým byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 235c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu, za který mu byla uložena pokuta ve výši 30 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Stejnopis rozhodnutí mu byl doručován pouze v českém jazyce, bez překladu do jazyka arabského, a to prostřednictvím České pošty s.p. nejprve na adresu J. O., P., kdy zásilka byla vrácena s poznámkou, že se adresát odstěhoval, a poté na adresu H., P. s poznámkou, že je adresát bytem u M. P. Předmětné rozhodnutí mu však nebylo do dnešního dne řádně doručeno, a tedy nenabylo právní moci, a to jednak pro pochybení v jeho nedoručování v jazyce, o kterém prohlásil, že mu rozumí, dále pak pro pochybení při samotném doručování prostřednictvím České pošty, s. p. Těmito jeho námitkami se však soud prvního stupně prakticky nezabýval.

6. Obviněný shrnul, že v průběhu trestního řízení opakovaně namítal nenaplnění subjektivní stránky přečinu kladeného mu za vinu, tedy absenci zavinění, když v době jednání, kterým se měl přečinu dopustit, objektivně nebyl plně seznámen s rozhodnutím ukládajícím mu zákaz činnosti (nebylo mu jako cizímu státnímu příslušníkovi řádně a srozumitelně vysvětleno). K argumentu soudu prvního stupně ohledně naplnění subjektivní stránky oponoval tvrzením, že ze spisového materiálu vedeného Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie Jihomoravského kraje, Dálničním oddělením Mikulov sp. zn. KRPB-203760/TČ-2014-060045-PLV je patrné pouze to, že dne 18. 8. 2014 z důvodu neporozumění tomu, co je mu kladeno za vinu, odmítl podepsat záznam o sdělení podezření a následně odmítl vypovídat. Z obsahu předmětného spisového materiálu podle obviněného nebylo možné prokázat, že by byl skutečně řádně seznámen s rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, aby mu dostatečně porozuměl.

7. Podle názoru obviněného se soud prvního stupně dostatečně nevypořádal ani s právní mocí rozhodnutí, jehož maření se měl předmětným jednáním dopustit. Vycházel-li soud prvního stupně při svém rozhodování pouze z vyznačené doložky právní moci citovaného rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, nevzal v úvahu, že měl povinnost při rozhodování o jeho vině posoudit v rámci předběžné otázky spornou právní moc rozhodnutí, jehož výkon měl mařit, zvláště když tuto právní moc rozporoval. Zdůraznil, že uvedenou námitku vznášel již v řízení před soudem prvního stupně, kdy samosoudce pouze konstatoval, že pro soud je rozhodný formální stav v době jeho jednání. S argumentací samosoudce soudu prvního stupně se ovšem obviněný neztotožňuje. Dále podotkl, že ačkoli vznášel výše uvedené námitky i v rámci odvolacího řízení, dospěl odvolací soud k závěru, že napadený rozsudek nevykazuje podstatné vady a skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. S tímto závěrem však nemůže nesouhlasit, neboť podle jeho přesvědčení nebyl v jeho trestním řízení skutkový stav věci dostatečně zjištěn a došlo tím i k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci.

8. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 89 T 238/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 To 371/2015, a věc vrátil Městskému soudu v Brně k novému projednání.

9. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně shrnul dosavadní průběh řízení a obsah podaného dovolání, uvedl, že námitky vyjádřené v dovolání nepovažuje za důvodné. Podle jeho názoru Městský soud v Brně správně vyhodnotil dostupné důkazy a dospěl na jejich podkladě ke správným skutkovým zjištěním, která plně odůvodňují užitou právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Vyplývá z nich totiž nepochybně, že obviněný mařil výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonával činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána, a je nepochybné, že obviněný tak jednal úmyslně, neboť si byl existence zákazu řízení plně vědom, a to nejpozději od data 18. 8. 2014. Podle státního zástupce Městský soud v Brně správně posoudil i právní moc příslušného správního rozhodnutí, přičemž nebylo chybou, že v rámci posouzení této otázky jako otázky předběžné zohlednil i doložku právní moci vyznačenou na příslušném rozhodnutí. Z rozsudku Městského soudu v Brně totiž vyplývá, že měl k dispozici nejen příslušné rozhodnutí opatřené doložkou právní moci, nýbrž i související spisový materiál, a že vycházel nikoliv pouze z této doložky právní moci, nýbrž otázku právní moci řádně posoudil sám na podkladě spisového materiálu.

10. Vzhledem k tomu, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nebylo možné dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná, navrhl dovolání v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.

III.


11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

12. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 To 371/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

IV.


14. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

15. V posuzované věci se nemůže jednat o první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. Lze se tedy domnívat, byť to obviněný výslovně neuvádí, že je v předmětné věci existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněným dovozována se skutečnosti, že v řízení, které předcházelo vydání zamítavého rozhodnutí, byl dán jim dále uplatněný důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. g) tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

18. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

19. Pro úplnost je třeba uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může naplňovat i případ, kdy právní závěry soudu jsou v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, když jsou učiněná skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. ÚS 34/1995-n., ÚS 79/1995-n., ÚS 91/2004-n., ÚS 22/2005-n.). V podaném dovolání ovšem extrémní nesoulad není namítán a není ani dán.

20. V posuzované věci obviněný naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že soudy řádně nevyřešily otázku, zda rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy č. j. MHMP 1010733/2013/Zel. ze dne 4. 9. 2013 nabylo právní moci, neboť citované rozhodnutí nebylo jednak přeloženo do jazyka arabského, jednak mu nebylo řádně doručeno. Dále naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje i v tom, že u něho není dána subjektivní stránka předmětného trestného činu z důvodu absence zavinění, neboť v době spáchání uvedeného přečinu nebyl objektivně seznámen s rozhodnutím, kterým mu byl uložen předmětný zákaz činnosti. Soudy podle obviněného vycházely pouze z vyznačené doložky právní moci rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 4. 9. 2013, aniž by si jako předběžnou otázku posoudily, zda předmětné rozhodnutí je skutečně pravomocné, když si podal proti němu odvolání.

21. Lze konstatovat, že těmito námitkami deklarovaný dovolací důvod obviněný formálně naplnil, neboť otázka zda rozhodnutí správního orgánu nabylo právní moci a je vykonatelné aposouzenísubjektivní stránky se týká naplnění skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný v podstatě namítá, že neporušil pravomocně uložený zákaz řízení motorových vozidel (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 798/2015) a že u něho není dána subjektivní stránka, tedy úmysl porušit uložený zákaz činnosti.

22. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl. Objektem ochrany u tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci.

23. Rozhodnutím ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku se rozumí nejen rozhodnutí ve formálním smyslu, např. rozsudek v trestním řízení nebo v občanském soudním řízení, ale i rozhodnutí v materiálním smyslu, např. některá rozhodnutí ve správním řízení nazvaná jako výzva, oznámení, příkaz, opatření apod. Formální pojetí chápe jako rozhodnutí pouze právní akt, který je takto přímo označen. Materiální pojetí chápe rozhodnutí jako individuální právní akt, který zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá (viz znění § 9 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu ve znění pozdějších předpisů).

24. Orgánem veřejné moci se rozumí především správní úřady, kterými jsou jak orgány státní správy, tak i orgány územní samosprávy při výkonu veřejné správy v přenesené působnosti. Správním orgánem je i Magistrát hlavního města Prahy, který jako dopravní úřad vykonává veřejnou správu v oblasti dopravy v přenesené působnosti např. při projednávání přestupků. Správním orgánem je v tomto případě jeho odbor dopravně-správních činnosti, oddělení správního řízení.

25. Mařeníznamená, že rozhodnutí, které má být v době činu vykonáno, fakticky v důsledku jednání pachatele vykonáno není. Zakázat výkon určité činnostilze buď rozhodnutím soudu uložením trestu zákazu činnosti podle § 73 tr. zákoníku nebo rozhodnutím správního orgánuve správním řízení uložením sankce zákazu činnosti v přestupkovém řízení (§ 11 a 14 zákona č. 200/1990 Sb, zákona o přestupcích ve znění pozdějších předpisů).

26. Z právní věty rozsudku soudu stupně, který byl potvrzen usnesením soudu druhého stupně, vyplývá, že naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je spatřováno v tom, že obviněný mařil výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonával činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána.

27. Rozhodnutím jiného orgánu veřejné moci se v předmětné věci rozumí rozhodnutí odboru dopravně-správních činností, oddělení správního řízení, Magistrátu hlavního města Prahy, který rozhodoval jako správní orgán ve věci přestupku v dopravě, z jehož spáchání byl obviněný podezřelý. Maření spočívá v porušování zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel, který byl obviněnému uložen shora citovaným rozhodnutím. V dané souvislosti je třeba ještě zdůraznit, že se jedná o řízení vedené z úřední povinnosti. Pro řízení vedené z moci úřední je charakteristické, že je zcela nezávislé na vůli účastníků řízení, tedy zpravidla účastníci řízení nežádají správní orgán o zahájení řízení, přičemž někdy dochází k zahájení řízení i proti vůli takových účastníků. O takový případ se jednalo v dané věci, kdy podnět k zahájení řízení podala Policie ČR, která oznámila správnímu orgánu podezření se spáchání přestupku v dopravě.

28. Ohledně námitky obviněnéhospočívající v tom, že rozhodnutí odboru dopravně-správních činností, oddělení správního řízení, Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen správního orgánu) nenabylo právní moci, lze uvést následující. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že u přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který pachatel spáchal výkonem činnosti, která mu byla zakázána rozhodnutím správního orgánu, se soud rozhodující v trestním řízení nezabývá zákonností nebo správností příslušného správního rozhodnutí, ale musí zkoumat otázku nabytí právní moci a vykonatelnosti takového rozhodnutí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 8 Tdo 951/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1530/2014). Otázka právní moci rozhodnutí o přestupku, které vydal správní orgán a kterým byla ve správním řízení uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů, je z hlediska naplnění skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku podstatná. Mařit nebo podstatně ztěžovat výkon rozhodnutí orgánu veřejné moci tím, že je vykonávána činnost, která byla takovým rozhodnutím zakázána, lze jen v případě, že tato sankce byla uložena rozhodnutím, jež nabylo právní moci a je vykonatelné. Výjimku z tohoto závěru představuje jen taková situace, že rozhodnutí je předběžně vykonatelné bez ohledu na právní moc, o takový případ se však v dané věci nejedná.

29. Otázku právní moci správního rozhodnutí, kterým byla uložena obviněnému sankce spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, je nutno v trestním řízení posuzovat samostatně jako tzv. předběžnou otázku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 7 Tdo 202/2006). Podle § 9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně. Existuje-li však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Podle § 9 odst. 2 tr. ř. nejsou orgány činné v trestním řízení oprávněny řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních, kdy ovšem toto ustanovení na daný případ zjevně nedopadá. Obecně je pro možnost posouzení určité skutečnosti jako předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr. ř. rozhodné, zda jde v tom kterém případě o otázku týkající se posouzení viny. Jestliže jde o posouzení otázky viny, pak orgány činné v trestním řízení posuzují předběžnou otázku (s výjimkou otázek osobního stavu) vždy samostatně, bez ohledu na to, zda o takové předběžné otázce existuje pravomocné rozhodnutí příslušného státního orgánu. Platí, že předběžnými otázkami mohou být otázky z oblasti práva civilního, ale i práva správního, jak je tomu v tomto případě. Vzhledem k uplatněným námitkám lze mít za to, že v předmětné věci představuje otázka právní moci rozhodnutí správního orgánu posouzení otázky viny, a proto se jedná o otázku, kterou si orgány činné v trestním řízení musí posoudit jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř.

30. Obviněný konkrétně v rámci podaného dovolání namítá, že rozhodnutí, kterým mu byla uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 12 měsíců, nemohlo nabýt právní moci, neboť jednak nebylo přeloženo do jazyka, o kterém prohlásil, že mu rozumí, jednak mu nebylo řádně doručeno. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že se jedná o argumentaci, kterou obviněný uplatnil již v řízení před soudem prvního a druhého stupně. Lze kostatovat, že soud prvního stupně se otázkou právní moci předmětného rozhodnutí správního orgánu zabýval na č. l. 3 a 4 svého rozhodnutí. Soud druhého stupně pak na toto rozhodnutí stručně odkázal, přičemž výslovně uvedl, že se s rozhodnutím soudu prvního stupně zcela ztotožnil.

31. Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu ze dne 4. 9. 2013, č. j. MHMP 1010733/2013/Zel, nabylo právní moci a je vykonatelné. Nad rámec úvah soudu prvního stupně považuje Nejvyšší soud za nutné uvést a doplnit následující.

32. Ohledně námitky, že rozhodnutí správního orgánu ze dne 4. 9. 2013 mělo být přeloženo do jazyka, kterému obviněný rozumí, tedy do arabštiny, je třeba uvést, že tato není důvodná. V tomto směru je třeba poukázat na zákon č. 500/2004 Sb., správní řád ve znění pozdějších předpisů (dále SpŘ), konkrétně na ustanovení § 16, které stanoví jednací jazyk, ve kterém se správní řízení vede. Podle ustanovení § 16 odst. 1 SpŘ se v řízení jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Účastníci řízení mohou jednat a písemnosti mohou být předkládány i v jazyce slovenském. Podle § 16 odst. 3 SpŘ každý, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků, kterého si obstará na své náklady. V řízení o žádosti si žadatel, který není občanem České republiky, obstará tlumočníka na své náklady sám, nestanoví-li zákon jinak.

33. Z dikce ustanovení § 16 odst. 1 SpŘ tedy vyplývá, že jednacím jazykem ve správním řízení (výjimku představuje řízení o azylu podle zákona č. 325/1999 Sb., zákona o azylu) je český jazyk, ve kterém se vyhotovují i rozhodnutí správního orgánu. Platí, že osoba, která prohlásí, že neovládá jazyk, ve kterém se řízení vede, má právo na tlumočníka. Z ustanovení § 16 odst. 3 SpŘ ovšem vyplývá, že tato osoba musí výslovně v průběhu řízení prohlásit, že neovládá jazyk, ve kterém se řízení vede, a tím dát najevo, že žádá v řízení tlumočníka, kterého si ovšem taková osoba musí obstarat na své náklady. Nejdříve tak může taková osoba učinit až po zahájení řízení, neboť až tímto úkonem správní orgán dává najevo, že shledal existenci zákonných důvodů pro vedení určitého správního řízení. V případě řízení vedeného z úřední povinnosti je řízení zahájeno dnem, kdy správní orgán oznámil zahájení řízení účastníkovi doručením oznámení nebo ústním prohlášením (§ 46 odst. 1 SpŘ). Jinak řečeno, správní orgán osobě, která neovládá český jazyk, nezajišťuje v řízení vedeném z úřední povinnosti tlumočníka automaticky, jakmile zjistí, že osoba neovládá český jazyk, taková osoba musí vůči správnímu orgánu učinit nějaký úkon, ze kterého lze dovodit, že požaduje v řízení tlumočníka. Rozhodnutí správního orgánu se vždy vyhotovují v českém jazyce, neboť české právní předpisy neukládají správním orgánům povinnost překládat svá rozhodnutí do jiného jazyka (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2013 6 As 6/2013). Proto v tomto směru uplatněné námitce nelze přisvědčit.

34. Nad rámec shora uvedených úvah považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že z úředního záznamu pořízeného dne 22. 5. 2013, jenž se nachází na č. l. 76 spisu vyplývá, že hlídka Policie ČR zastavila vozidlo, které řídil obviněný, přičemž bylo zjištěno, že tento nevlastní český řidičský průkaz ani mezinárodní řidičský průkaz. Následně byl obviněný poučen z jakého přestupku je podezřelý, komunikace mezi hlídkou Policie ČR a obviněným probíhala v anglickém jazyce, obviněný se odmítl k přestupku vyjádřit a podepsat oznámení o přestupku. Z předmětného úředního záznamu je tedy nepochybné, že obviněný byl seznámen v anglickém jazyce se skutečností, že je podezřelý ze spáchání přestupku, byla provedena i kontrola jeho totožnosti včetně adresy bydliště na území ČR. Ze spisového materiálu správního orgánu, jehož obsah byl soudům znám, vyplývá, že dne 23. 5. 2013 bylo Policií ČR správnímu orgánu postoupeno podle § 58 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb., zákon o přestupcích ve znění pozdějších předpisů, oznámení o podezření ze spáchání přestupku obviněným. Následně správní orgán podle § 46 odst. 1 SpŘ zahájil dne 4. 6. 2013 správní řízení, kdy oznámení o zahájení řízení spojil s předvoláním obviněného k ústnímu jednání, což § 46 odst. 3 SpŘ umožňuje.

35. V dané souvislosti je třeba uvést, že správní orgán při zahájení řízení učinil jisté kroky nad rámec § 16 odst. 1 SpŘ, neboť oznámení o zahájení řízení o přestupku včetně předvolání k ústnímu jednání bylo obviněnému přeloženo do jazyka arabského, čímž byla obviněnému nepochybně dána možnost na situaci adekvátně reagovat např. i tím, že požádá o tlumočníka. Oznámení o zahájení řízení o přestupku obsahovalo poučení podle ustanovení podle § 16 odst. 3 SpŘ. V oznámení byl uveden i popis skutku, ve kterém bylo spatřováno spáchání přestupku, včetně uvedení zákonných ustanovení, které měl obviněný porušit, a zákonných ustanovení, podle kterých bude přestupkové řízení vedeno.

36. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem lze konstatovat, že správní orgán svým přístupem dal nepochybně obviněnému možnost se v řízení řádně hájit, kdy, jak již bylo naznačeno, nad rámec § 16 odst. 1 Spř. ř. zajistil překlad oznámení o zahájení řízení o přestupku a předvolání k ústnímu jednání do jazyka arabského. Protože obviněný nijak na oznámení o zahájení řízení o přestupku a předvolání k ústnímu jednání nereagoval, nebyl ze strany správního orgánu dán důvod pro řešení otázky zajištění tlumočníka v dalším řízení. V dané souvislosti je třeba poznamenat, že oznámení o zahájení řízení o přestupku a předvolání k ústnímu jednání bylo doručeno obviněnému tzv. uložením, kdy tento postup shledal Nejvyšší soud odpovídající příslušným ustanovením SpŘ.

37. Pokud se týká skutečnosti, zda rozhodnutí správního orgánu ze dne 4. 9. 2013 bylo doručeno zákonným způsobem a tudíž nabylo právní moci, je nutno uvést, že ze spisového materiálu je zřejmé, že v předmětné věci bylo rozhodnutí doručeno tzv. uložením, tedy fikcí doručení. Pro posouzení otázky, zda u obviněného mohlo dojít k doručení tzv. uložením předmětného rozhodnutí je nutno vycházet zejména z § 19 odst. 3 SpŘ, § 20 odst. 1 SpŘ, § 23 SpŘ a § 24 odst. 1 SpŘ.


38. Podle § 19 odst. 3 SpŘ nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, na požádání účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník řízení sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení řízení; taková adresa může být sdělena i pro řízení, která mohou být u téhož správního orgánu zahájena v budoucnu. Podle § 20 odst. 1 SpŘ, které upravuje doručování písemnosti ve správním řízení fyzickým osobám, fyzické osobě se písemnost doručuje na adresu pro doručování (§ 19 odst. 3 SpŘ), na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti, na adresu jejího trvalého pobytu, ve věcech podnikání do místa podnikání, nebo při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě na její elektronickou adresu; fyzické osobě lze však doručit, kdekoli bude zastižena. Provádí-li doručení sám správní orgán, mohou osoby doručení provádějící doručit i mimo územní obvod tohoto správního orgánu.

39. Ze spisového materiálu je nepochybné, že v dané věci nepřicházelo v úvahu doručování předmětného rozhodnutí postupem podle § 19 odst. 3 SpŘ., neboť obviněný správnímu orgánu nesdělil po celou dobu probíhajícího řízení adresu pro účely doručování a ani neuvedl elektronickou adresu, na kterou by měl být obesílán. Proto správní orgán postupoval při doručování předmětného rozhodnutí podle § 20 odst. 1 SpŘ a obviněnému doručoval na adresu, která byla uvedena v evidenci Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie jako adresa jeho pobytu v evidenci trvale a dlouhodobě usídlených cizinců na území České republiky, když se jednalo o cizince, který měl na našem území povolen pobyt za účelem studia. Jako taková osoba byl obviněný povinen každou změnu místa pobytu na našem území oznámit cizinecké policii. Adresu aktuálního pobytu obviněného na našem území si správní orgán zjistil při doručování předmětného rozhodnutí, stejně postupoval při doručování oznámení o zahájení řízení o přestupku a nařízení ústního jednání. Protože obviněný poté, co proběhlo ústní jednání dne 27. 8. 2013, změnil adresu pobytu na území České republiky, kdy ke změně došlo dne 1. 9. 2013 (viz č. l. 85 spisu), postupoval správní orgán v souladu se zákonem, jestliže obviněnému předmětné rozhodnutí, které je třeba doručovat do vlastních rukou (§ 19 odst. 4 SpŘ), doručoval na tuto novou adresu pobytu. V souvislosti s argumentací uplatněnou v rámci podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že rozhodnutí nebylo doručováno na původní adresu pobytu obviněného, na které se obviněný zdržoval v době zahájení řízení. Rozhodnutí bylo doručováno na adresu trvalého pobytu obviněného, na které se podle zprávy Policie ČR v době doručování zdržoval. I pokud by ovšem prvotně bylo rozhodnutí doručováno na původní adresu trvalého pobytu obviněného, bylo by to pro posouzení otázky zákonnosti doručení rozhodnutí správního orgánu tzv. doručením nerozhodné, neboť jak již bylo naznačeno, rozhodnutí bylo doručeno tzv. uložením na aktuální adresu pobytu obviněného.

40. Jelikož se jednalo o doručování rozhodnutí (§ 67 odst. 1 SpŘ), které se podle § 72 odst. 1 SpŘ oznamuje doručením stejnopisu účastníkům řízení (v dané věci byl obviněný účastníkem řízení) do vlastních rukou, nepřicházelo v úvahu náhradní doručení podle § 20 odst. 3, odst. 4 SpŘ (vhození do schránky, předaní jiné osobě). Proto bylo nutno postupovat podle § 23 SpŘ, které upravuje postup při doručování rozhodnutí, které je třeba doručovat do vlastních rukou a možnost doručení takového rozhodnutí tzv. uložením.

41. Podle § 23 odst. 1 SpŘ nebyl-li v případě doručování podle § 20 SpŘ adresát zastižen a písemnost nebylo možno doručit ani jiným způsobem přípustným podle § 20, písemnost se uloží, kdy písemnost se podle § 23 odst. 3 písm. b) SpŘ uloží u obecního úřadu nebo v provozovně provozovatele poštovních služeb, pokud se doručuje jejich prostřednictvím. Podle § 23 odst. 4 SpŘ se adresát vyzve vložením oznámení o neúspěšném doručení písemnosti do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo, aby si uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů vyzvedl; současně se mu sdělí, kde, odkdy a v kterou denní dobu si lze písemnost vyzvednout. Je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán, písemnost se po uplynutí 10 dnů vloží do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil. Zároveň s oznámením podle odstavce 4 se adresát písemně poučí o právních důsledcích, které by jeho případné jednání podle § 24 odst. 1, 3 a 4 SpŘ vyvolalo nebo o možnosti postupu podle § 24 odst. 2 SpŘ. Toto poučení musí obsahovat i označení správního orgánu, který písemnost odesílá, a jeho adresu.

42. Ze spisového materiálu správního orgánu je zřejmé, že rozhodnutí ze dne 4. 9. 2013 bylo doručováno obviněného na adresu jeho trvalého pobytu na území České republiky. Protože obviněný nebyl v době doručování rozhodnutí ze dne 4. 9. 2013 na adrese trvalého pobytu poštovním doručovatelem zastižen, a písemnost nebylo možno doručit náhradním doručením, bylo postupováno podle § 23 odst. 3 písm. b) SpŘ. Poštovní doručovatel předmětnou písemnost uložil na poště, kdy současně byla zanechána obviněnému podle § 23 odst. 4 SpŘ výzva s oznámením, aby si písemnost ve lhůtě 10 dnů vyzvedl včetně poučení, že pokud si písemnost do 10 ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, bude se písemnost považovat za doručení posledním dnem této lhůty. Po uplynutí 10 dnů ode dne, kdy byla písemnost připravena k doručení, byla písemnost obsahující rozhodnutí ze dne 4. 9. 2013 vhozena do schránky, což se stalo následující den po uplynutí 10 denní lhůty, tj. dne 22. 10. 2013, neboť obviněný si písemnost v uvedené lhůtě nevyzvedl. Takový postup při doručování odpovídá zákonu. Doložka právní moci byla vyznačena v souladu se zákonem, neboť 10 denní lhůta k vyzvednutí rozhodnutí obviněnému uplynula dne 21. 10. 2013. Od 22. 10. 2013 začala běžet 15 denní lhůta k podání odvolání, přičemž poslední den k podání odvolání připadl na 5. 11. 2013. Obviněný si v této lhůtě nepodal proti uvedenému rozhodnutí opravný prostředek, rozhodnutí tedy nabylo právní moci dne 6. 11. 2013. Proto lze mít za to, že rozhodnutí bylo doručeno obviněnému řádně tzv. uložením a je pravomocné a vykonatelné.

43. V souvislosti s námitkami obviněného týkajícími se toho, že předmětné rozhodnutí správního orgánu ze dne 4. 9. 2013 není pravomocné, považuje Nejvyšší soud ještě za nutné zdůraznit, že v případě doručování tohoto rozhodnutí na adresu P., H., bytem u M. P., při doručování prostřednictvím České pošty nebyla zásilka vrácena poštou správnímu orgánu s poznámkou, že se obviněný odstěhoval. Z uvedeného je tedy nepochybné, že obviněný se v dané době na uvedené adrese zdržoval, kdy si toliko nepřebíral poštu. Byť to obviněný přímo v podaném dovolání nenamítá, je třeba uvést, že za takové situace nepřicházel ze strany správního orgánu v úvahu postup podle § 32 odst. 2 písm. d) SpŘ spočívající v ustanovení obviněnému pro dané řízení opatrovníka. Obviněný totiž nebyl neznámého pobytu, a pokud se týká výkladu pojmu, „osobě se prokazatelně nedaří doručovat“ nejedná se o situaci, kdy osoba si písemnost opakovaně nepřebírá a písemnosti jsou ji doručovány cestou náhradního doručení tzv. fikcí (viz např. rozsudek NSS ze dne 29. 11. 2012 č. j. 7 As 130/2012, rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2011 č. j. 2 As 23/2011-118, rozsudek NSS ze dne 4. 6. 2009 č. j. 3 Asd 121/2008-45).

44. Vzhledem ke shora uvedenému má Nejvyšší soud stejně jako soud prvního a druhého stupně za to, že rozhodnutí správního orgánu ze dne 4. 9. 2013, č. j. MHMP 1010733/2013/Zel, je pravomocné, neboť bylo obviněnému řádně doručeno tzv. uložením a nastala fikce doručení. Právní moc byla vyznačena v souladu se zákonem. Předmětné rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. 11. 2013 a od tohoto data je i vykonatelné, takže tohoto dne je platný zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhů na dobu 12 měsíců, přičemž konec zákazu připadl na 6. 11. 2014.

45. Ohledně skutečnosti, že obviněný prostřednictvím svého právního zástupce následně podal odvolání proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 4. 9. 2013, tedy poté, co byla vyznačena doložka právní moci, považuje Nejvyšší soud zdůraznit, že tato skutečnost je pro posouzení celé věci nerozhodná. V dané věci je třeba uvést, že obviněný odvolání proti tomuto rozhodnutí podal až dne 26. 1. 2015, tedy za situace, kdy byl seznámen se skutečností, že správní orgán rozhodnutí vydal, že toto je podle správního orgánu pravomocné, byla vyznačena doložka právní moci, kdy obviněnému bylo i opakovaně před podáním tohoto odvolání sděleno podezření se spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podstatou skutků, pro které bylo sděleno obviněnému podezření podle § 179b odst. 3 tr.ř., byla skutečnost, že obviněný měl řídit motorové vozidlo přes uloženou sankci zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, která mu byla uložena právě rozhodnutím ze dne 4. 9. 2013, kdy ve sdělení podezření bylo uvedeno i od kdy do kdy uložená sankce platí. Obviněný tedy podával odvolání proti rozhodnutí ze dne 4. 9. 2013 za situace, kdy si byl vědom toho, že rozhodnutí je podle správního orgánu pravomocné a vykonatelné.

46. Rovněž další námitku obviněného spočívající v absenci zavinění neshledal Nejvyšší soud důvodnou. I v případě této námitky se jedná o argument, který uplatnil obviněný již v rámci řízení před soudem prvního a druhého stupně. Lze uvést, že s touto námitkou se soud prvního stupně vypořádal na č. l. 4 svého rozhodnutí, kdy, jak již bylo konstatováno, soud druhého stupně se s úvahami soudu druhého stupně plně ztotožnil. Nejvyšší soud rovněž závěry soudu prvního stupně považuje za správné, neboť lze skutečně mít za to, že přinejmenším ode dne 18. 8. 2014 muselo být obviněnému známo, že mu byla rozhodnutím správního orgánu ze dne 4. 9. 2013 uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců. Uvedeného dne totiž byl obviněný kontrolován hlídkou Policii ČR na silnici v prostoru 16 km směru na B., kdy bylo zjištěno, že má uloženou uvedenou sankci, a proto mu bylo sděleno podezření ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy v popisu skutku jsou uvedeny všechny rozhodné skutečnosti vztahující se k uložené sankci. Tímto dnem se tedy obviněný prokazatelně dověděl o existenci rozhodnutí správního orgánu ze dne 4. 9. 2013 a o tom, že toto rozhodnutí je pravomocné.

47. Argumentaci obviněného, že neporozuměl obsahu sdělení podezření ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ze dne 18. 8. 2014, nelze přisvědčit. Ze spisu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Dálničního oddělení Mikulov sp. zn. KRPB-203760/TČ-2014-060045-PLV vyplývá, že ve věci byla přibrána tlumočnice z jazyka anglického, kdy obviněný výslovně uvedl, že tomuto jazyku rozumí a volí si ho pro komunikaci. Tlumočnice byla přítomná při sdělování podezření obviněnému a toto přetlumočila. Je skutečností, že obviněný odmítl záznam o sdělení podezření za přítomnosti tlumočnice podepsat, což je ovšem jeho právo, kdy následně bylo za přítomnosti tlumočnice přistoupeno k výslechu obviněného, tento využil svého práva a odmítl vypovídat. V dané souvislosti je třeba uvést, že pokud by obviněný skutečně nerozuměl, co je mu kladeno za vinu, nic mu za přítomnosti tlumočnice nebránilo toto dát najevo a Policii ČR toto sdělit. Nelze také pominout skutečnost, že tohoto dne byl Policií ČR zadržen obviněnému řidičský průkaz, takže obviněný si musel byl vědom toho, že od tohoto dne nedisponuje řidičským oprávněním, přičemž obviněný doklad o zadržení řidičského průkazu podepsal. Celou situaci lze proto uzavřít tak, že obviněný skutečně od 18. 8. 2014 věděl, že má pravomocně rozhodnutím ze dne 4. 9. 2013 uloženou sankci zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců a že řízením motorového vozidla tuto sankci porušuje a že takové jednání je postižitelné podle trestního zákona. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že i pokud by obviněný skutečně neporozuměl všemu, co mu bylo kladeno za vinu v rámci sdělení podezření, musel si být vědom, že bylo vydáno nějaké rozhodnutí, na základě, kterého nemůže na území České republiky řídit motorové vozidlo a že řízení má následky podle trestního zákona. Pokud obviněný přesto řídil motorové vozidlo, musel být srozuměn s tím, že takovým jednáním může způsobit porušení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že to způsobí, byl s tím srozuměn. Obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímem ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

48. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům má Nejvyšší soud za to, že podaným námitkám obviněného nelze přisvědčit a tyto jsou nedůvodné. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn, když uplatněné námitky neshledal opodstatněnými. Protože nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohlo dojít k naplnění dovolacího důvod podle § 265b odst. 1 písm. l), když důvodnost tohoto dovolacího důvodu je vázána na naplnění některého z dovolacích důvodu uvedeného v § 265b odst. 1) až k) tr. ř.

49. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 3. 2016




JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu



Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová









Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 6 Tdo 195/2016, ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.195.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies