11 Tcu 112/2015

10. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 393
  • TrŘ - § 397 odst. 3

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal dne 10. 3. 2016 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle § 397 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, v trestní věci vydání do ciziny obviněného S. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 5. 2015, sp. zn. 1 Nt 4/2012, a rozhodl takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 5. 2015, sp. zn. 1 Nt 4/2012 se zrušuje.

Krajskému soudu v Českých Budějovicích se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:


Ministerstvo spravedlnosti Ukrajiny požádalo dopisem ze dne 19. 4. 2012, č. 4846-0-26-12-12.2/3, o vydání obviněného jménem S. Ch., k trestnímu stíhání pro zločin podle čl. 286 odst. 3 ukrajinského trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 23. 12. 2007 asi ve 12.20 hod. na úseku cesty M. S. –T. –K. –Z., poblíž zatáčky do K. V. okresu, nedbajíc pravidel silničního provozu Ukrajiny, při jízdě autem Hyundayi, směrem do města Ch. rychlostí 100km/h, překračujíc rychlost dovolenou pro dané cestovní podmínky, nepřesvědčil se o bezpečnosti manévru při předjíždění auta, které se pohybovalo stejným směrem, přejel jednoduchou nepřerušovanou čáru vodorovného značení, vyjel do protisměru, kde způsobil srážku s automobilem GAZ-24, řízeném M. M. K. jedoucím v protisměru; v důsledku dopravní nehody cestující z vozidla GAZ-24 G. M. K. utrpěla těžká zranění, na která zemřela, další cestující z vozidla GAZ-24 J. P. S. utrpěl středně těžká zranění spočívající v poranění hrudníku, zlomenině druhého žebra na pravé straně, poranění hlavy a otřes mozku lehkého stupně a řidič GAZ-24, M. M. K. utrpěl lehká zranění s krátkodobými zdravotními obtížemi spočívající v oděrkách pravého loketního kloubu, poranění s krevním výronem levé části hrudníku, poranění pravého ramenního kloubu, pravého loketního kloubu, poranění vrchní části holeně, a cestující z vozidla Hyundai D. V. Š. utrpěla těžká zranění, která vedla k její smrti, další cestující vozidla Hyundai V. I. B. utrpěl středně těžká zranění spočívající v poranění mozku lehkého stupně, zlomeninu laterální stěny pravé očnice, úraz měkkých tkání hlavy a pravého loketního kloubu, které mělo za následek dlouhodobé zdravotní obtíže, a další cestující z vozidla Hyundai A. A. Š. utrpěl středně těžká zranění s dlouhodobými zdravotními obtížemi spočívající v mnohočetné úlomkové zlomenině ve střední části pravého stehna, oděrkách čela, úrazu hrudníku a otřesu mozku.

Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích po provedení předběžného šetření podalo dne 4. 5. 2012 u Krajského soudu v Českých Budějovicích návrh na vyslovení přípustnosti vydání obviněného k trestnímu stíhání na Ukrajinu. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 1 Nt 4/2012, podle § 397 odst. 1 tr. ř. tak, že vydání obviněného pro uvedený skutek je přípustné. Vrchní soud v Praze pak usnesením ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 14 To 104/2012, zamítl podle § 148 odst. 1 tr. ř. stížnost obviněného proti tomuto rozhodnutí.

Na základě opravného prostředku ministra spravedlnosti České republiky podle § 397 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 10. 2012, sp. zn. 11 Tcu 138/2012, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 5. 2012 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2012 zrušil a Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením ze dne 29. 5. 2015, sp. zn. 1 Nt 4/2012, podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, tak, že vydání obviněného pro uvedený skutek je z důvodu uvedeného v § 91 odst. 1 písm. o) zákona č. 104/2013 Sb. nepřípustné. Proti tomuto usnesení nebyla podána stížnost a rozhodnutí tak nabylo právní moci dne 11. 7. 2015.

Ministr spravedlnosti České republiky s odkazem na ustanovení § 397 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a § 340 odst. 8 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se řízení o vydání do cizího státu zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona dokončí podle zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, předložil dne 10. 11. 2015 tuto věc Nejvyššímu soudu k přezkoumání správnosti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 5. 2015.

V tomto opravném prostředku ministr uvedl, že Krajský soud v Českých Budějovicích si na základě pokynu Nejvyššího soudu vyžádal zprávy o stavu lidských práv na Ukrajině (s důrazem zejména na trestní řízení a výkon trestu) od Amnesty International, Ministerstva zahraničních věcí České republiky a Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky. Na základě těchto zpráv dospěl k závěru, že existuje důvodná obava, že by řízení vedené proti jmenovanému na Ukrajině neodpovídalo zásadám článku 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Krajský soud v Českých Budějovicích však podle ministra spravedlnosti posuzoval stav dodržování lidských práv na Ukrajině pouze v obecné rovině. Nedostatečně se zabýval skutečností, zda konkrétně v případě jmenovaného hrozí reálné riziko mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání, a také zda konkrétně v případě jmenovaného hrozí porušení práva na spravedlivý proces.

K tomu ministr odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království z 28. 6. 2011, č. 8319/07 a 11449/07, v němž bylo konstatováno, že obecně špatná situace v dožadujícím státu zpravidla nepostačuje k porušení článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „EÚLP“). Každý případ tak musí být posuzován individuálně s ohledem na veškerá specifika. Vydávaná osoba rovněž musí v naprosté většině případů doložit zvláštní rizikové faktory, které by odůvodňovaly skutečnou hrozbu porušení článku 3 EÚLP. Mezi takové například patří příslušnost k opozici (Hilal proti Spojenému království z 6. 3. 2001, č. 45276/99), příslušnost k minulému režimu (N. proti Finsku, 26. 7. 2005, č. 38885/02), příslušnost k pronásledované menšině (Salah Sheekh proti Nizozemsku, 11. 1. 2007, č. 1948/04) nebo předchozí jednání dané osoby (Jabari proti Turecku, 11. 7. 2000, č. 40035/98).

Z vyhodnocení osobních poměrů S. Ch. však podle ministra žádná důvodná obava z porušení základních práv a svobod v případě jeho vydání nevyplývá. Jmenovaný sám nenamítá, že by jakkoliv vystupoval v ukrajinském veřejném životě, a ani žádná skutečnost nenaznačuje, že by jeho trestní stíhání na Ukrajině mohlo mít politický charakter. Krajský soud v Českých Budějovicích nicméně obecně konstatoval, že existuje důvodná obava, že by řízení vedené proti jmenovanému na Ukrajině neodpovídalo článku 6 EÚLP.

Krajský soud v Českých Budějovicích si prostřednictvím dodatkových informací dále vyžádal od ukrajinské strany informace k prošetření tvrzení jmenovaného, že na něj měl být činěn nátlak v rámci vyšetřování jednání, pro které je žádáno jeho vydání. Ministerstvo spravedlnosti Ukrajiny v této souvislosti uvedlo, že jmenovaný byl v trestní věci, pro kterou je žádáno jeho vydání, vyslechnut nejprve jako svědek bez přítomnosti obhájce (27. 12. 2007) a poté opakovaně jako obžalovaný za přítomnosti obhájce (26. 2. 2008 a 15. 4. 2008), přičemž jmenovaný nepředložil soudu žádost o odvolání svých výpovědí ani nenamítal způsob, jakým byly získány důkazy v dané trestní věci. Dle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v usnesení ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 243/01, nepřísluší soudu hodnotit oprávněnost trestního stíhání vyžádané osoby, příp. správnost postupu orgánů činných v trestním řízení z hlediska procesně či hmotněprávních předpisů státu, kam má být osoba vydávána. Soud tedy podle ministra nepochybil, když se tvrzením jmenovaného o nátlaku v průběhu vyšetřování ve svém rozhodnutí v dalších podrobnostech nezabýval. Nicméně, Ústavní soud se v této souvislosti vyjádřil, že soud pouze zjišťuje, zda neexistuje překážka vylučující vydání, a pokud nikoli, je povinen rozhodnout, že vydání je přípustné (usnesení ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 243/01, a usnesení ze dne 15. 6. 1998, sp. zn. I. ÚS 507/98). Krajský soud v Českých Budějovicích však rozhodl, že vydání je nepřípustné.

Dále pak ministr spravedlnosti Krajskému soudu v Českých Budějovicích vytýká, že tento neuvedl, zda se důvodná obava, že by řízení vedené proti jmenovanému na Ukrajině neodpovídalo článku 6 EÚLP, zakládá právě na jeho tvrzení, že na něj měl být během vyšetřování činěn nátlak či na nějaké jiné skutečnosti týkající se přímo jeho osoby.

Výše zmiňované zprávy o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině podle ministra uvádějí, že stav dodržování lidských práv na Ukrajině je převážně neuspokojivý, přičemž mezi nejvíce kritizované oblasti patří nedostatečná nezávislost a nestrannost soudnictví, politizace soudních procesů a výběrová spravedlnost, špatné podmínky ve věznicích a vazebních zařízeních, mučení a jiné nelidské nebo ponižující zacházení či trestání, beztrestnost příslušníků policie a dalších orgánů. Pokud by ale stav dodržování lidských práv na Ukrajině byl skutečně tak špatný, pak by tomu měl odpovídat i postoj ostatních států, zejména států Evropské unie při posuzování žádostí o vydání na Ukrajinu. Z rozhodovací praxe jak českých, tak evropských soudů však podle ministra vyplývá, že se nestaví k vydávání na Ukrajinu a priori negativně. Ukrajina je smluvní stranou mezinárodních úmluv zaměřených na ochranu lidských práv a základních svobod, které nejen předpokládají určitý standard ochrany, ale obsahují i funkční mechanismy kontroly jejich dodržování.

Trestní řízení proti jmenovanému je vedeno soudem v Chmelnycké oblasti, tedy v oblasti efektivně ovládané ukrajinskou vládou, která je dostatečně vzdálena od východní části země zmítané ozbrojenými útoky. Proto aktuální politická situace na Ukrajině, na kterou rovněž upozorňuje soud, nemůže být podle ministra dostatečným důvodem pro vyslovení nepřípustnosti vydání jmenovaného.

Má-li podle ministra soud na základě zpráv o stavu dodržování lidských práv ve státu žádajícím o vydání osoby, i poté co situaci posoudí ve vztahu ke konkrétní osobě, nadále pochybnosti o tom, zda by řízení v takovém státě odpovídalo zásadám Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, pak je namístě vyžádání záruk ze strany dotčeného státu, které pochybnosti rozptýlí, a to zejména jedná-li se o stát, který zjevně určité standardy respektování lidských práv naplňuje. Dle pokynů Nejvyššího soudu si Krajský soud v Českých Budějovicích vyžádal od Ministerstva spravedlnosti Ukrajiny dodatečné záruky, kde podrobně specifikoval, že žádá o záruku, že vydávaná osoba nebude trestně stíhána či odsouzena pro jiné skutky, spáchané před jejím vydáním, než pro které byla vydána a nebude ani vydána do třetího státu, aniž s tím Česká republika vysloví souhlas. Dále si vyžádal záruky, že vydávaná osoba nebude podrobena mučení a nelidskému zacházení, že zločin, který měla vydávaná osoba spáchat, a pro který je žádáno o její vydání k trestnímu stíhání, není a nebude posuzován jako politický či vojenský zločin a jeho trestní stíhání není motivováno politickým přesvědčením, národností, rasou nebo náboženstvím. Dále že v průběhu trestního stíhání a v případě odsouzení i v průběhu výkonu trestu bude vyžádané osobě umožněno písemně kontaktovat Zastupitelský úřad České republiky na Ukrajině a zástupci tohoto zastupitelského úřadu bude umožněn osobní kontakt s vyžadovanou osobou. Zastupitelský úřad České republiky na Ukrajině bude v průběhu trestního stíhání i případného výkonu trestu informován o stížnostech vyžádané osoby. V neposlední řadě, vydávaná osoba nebude umístěna v zařízení provozovaném Ministerstvem vnitra Ukrajiny a v případě odsouzení k trestu odnětí svobody bude umístěna v cele s prostorem a vybavením za podmínek, které budou odpovídat platným právním předpisům Ukrajiny upravujícím výkon tohoto trestu. V případě, že po provedeném šetření by se tvrzení vyžádané osoby o tom, že byla vyslechnuta jako utajený svědek v závažném kriminálním případu, ukázalo jako pravdivé a hrozila by jí tak újma od osob, vůči kterým vypovídala, bude jí zajištěna a poskytnuta potřebná ochrana.

V reakci na žádost Krajského soudu v Českých Budějovicích o poskytnutí výše specifikovaných záruk byl soud Ministerstvem spravedlnosti Ukrajiny odkázán na záruky poskytnuté Voličským okresním soudem a dále byla Ministerstvem spravedlnosti Ukrajiny zaslána zpráva Státní penitenciární služby Ukrajiny ze dne 8. 5. 2014. Soud, zcela v souladu s judikaturou, vyhodnotil tuto zprávu jako dokument, který nelze považovat za konkrétní záruku ve vztahu k vyžádané osobě a shledal, že poskytnutí záruk nebylo dostatečné. Zároveň vyhodnotil i záruky poskytnuté dříve soudcem Voločisského okresního soudu Chmelické oblasti, které neshledal jako postačující. Pochybení v postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích nicméně spatřuje ministr v tom, že si soud nevyžádal žádné další záruky, což není v souladu s pokynem Nejvyššího soudu obsaženým v usnesení ze dne 19. 10. 2012, č. j. 11 Tcu 138/2012-8, kterým Nejvyšší soud zrušil původní rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích o přípustnosti vydání shora jmenovaného.

Krajský soud v Českých Budějovicích také podle ministra spravedlnosti nerozhodoval v souladu s platnou právní úpravou, resp. v souladu se zákonem o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen „ZMJS“), pokud postupoval výlučně podle ZMJS, přestože § 340 odst. 8 ZMJS stanoví, že řízení o vydání do cizího státu zahájená před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti ZMJS. Řízení ve věci jmenovaného bylo zahájeno podle § 397 odst. 1 tr. ř. dne 4. 5. 2012, tedy ještě před účinností ZMJS (tj. dne 1. 1. 2014). Z uvedeného důvodu musí být celé řízení až do svého skončení vedeno podle příslušných ustanovení trestního řádu. Krajský soud však rozhodnul usnesením ze dne 29. 5. 2015, sp. zn. 1 Nt 4/2012, o nepřípustnosti vydání podle § 91 odst. 1 písm. o) ZMJS.

Krajský soud v Českých Budějovicích dle pokynu Nejvyššího soudu rovněž prověřoval tvrzení vyžádané osoby, že měla vystupovat v jiném trestním řízení jako utajený svědek. Zaslal proto přípisem ze dne 6. 5. 2015 jmenovanému seznam otázek za účelem prověření jeho působení jako utajeného svědka. Jmenovaný v odpovědi uvedl pouze, že není oprávněn uvádět údaje týkající se trestního stíhání jiných osob v cizím státě a odkázal na příslušné orgány Ukrajiny. Dále uvedl, že nebude-1i Ukrajina reagovat, má soud posuzovat jeho tvrzení jako neopodstatněné. Jmenovaný byl soudem předvolán k upřesnění své odpovědi a z protokolu o jeho výslechu vyplývá, že před soudem uvedl, že se mělo jednat o bankovní podvody (PrivatBank) a ve věci se sám přihlásil jako svědek, označil jménem policejního příslušníka, který jej vyslýchal jako svědka. Jmenovaný neuvedl jména ani jiné údaje o obžalovaných ani jakékoli podrobnější údaje o trestním řízení, ve kterém měl figurovat jako utajený svědek. Na dotaz soudu, zda vystupoval pod vlastním jménem nebo smyšleným uvedl, že oznámení uvedl pod vlastním jménem, dále uvedl, že „nebyl účastníkem trestního stíhání“ a že nemůže prokázat, že by byl nějak ohrožen, neboť žádné výhrůžky ani nic podobného nikdy neobdržel.

Ukrajinská strana byla Krajským soudem v Českých Budějovicích požádána o poskytnutí informace, zda vystupoval jmenovaný jako utajený svědek. Ministerstvo spravedlnosti Ukrajiny uvedlo, že v materiálech případu není informace o tom, že jmenovaný byl vyslechnut jako utajený svědek, který by byl pod ochranou Služby státní bezpečnosti Ukrajiny, ohledně „žaloby“ podané proti skupině osob, které se měly dopustit podvodu v bankovnictví. K tomu ministr spravedlnosti opět poukazuje na názor Ústavního soudu prezentovaný v usnesení ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 243/01, a usnesení ze dne 15. 6. 1998, sp. zn. I. ÚS 507/98, že obecný soud pouze zjišťuje, zda neexistuje překážka vylučující vydání, a pokud nikoli, je povinen rozhodnout, že vydání je přípustné. Považoval-li obecný soud informace poskytnuté Ministerstvem spravedlnosti Ukrajiny za nedostatečně konkrétní, mohl si vyžádat jejich doplnění a případně opakovaně požádat ukrajinské orgány o poskytnutí záruk. Zhodnocení, že informace nejsou dostatečné, by tedy nemělo automaticky vést k vyslovení nepřípustnosti vydání.

Zjištěné nedostatky v postupu a rozhodování Krajského soudu v Českých Budějovicích lze podle ministra spravedlnosti zhojit jedině zrušením napadeného usnesení a vrácením věci tomuto soudu k doplnění dokazování, včetně důkladného posouzení přípustnosti vydání z hlediska možného rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a svobodách, a novému rozhodnutí. Závěrem proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 5. 2015, sp. zn. 1 Nt 4/2012, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k doplnění dokazování a následnému opětovnému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud nejprve zjistil, že byla dodržena lhůta k podání opravného prostředku podle § 397 odst. 3 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013. Poté přezkoumal shora uvedené námitky ministra spravedlnosti a dospěl k závěru, že jsou v dále naznačeném směru opodstatněné.

Jak již bylo uvedeno v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci ze dne 19. 10. 2012, v rámci rozhodování o přípustnosti vydání podle § 397 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 soud posuzuje splnění všech právních podmínek pro vydání konkrétní osoby do ciziny, a to nejen právních podmínek vyplývajících z trestního řádu (§ 393 tr. ř.) nebo z příslušné mezinárodní smlouvy, podle které je extradiční řízení vedeno (např. podle Evropské úmluvy o vydávání), ale zabývat se musí rovněž splněním dalších právních podmínek vyplývajících z jiných v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, pokud jsou tyto mezinárodní smlouvy svojí povahou přímo aplikovatelné, a to i nad rámec § 393 písm. k) a l) tr. ř. Jedná se zejména o závazky z Úmluvy o právním postavení uprchlíků (sdělení č. 208/1993 Sb.) nebo Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhláška č. 143/1988 Sb.).

Předně je nutno říci, že po předchozím zrušovacím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2012 se Krajský soud v Českých Budějovicích snažil splnit v něm uvedené pokyny. To se mu však zcela nepodařilo. V zásadě lze souhlasit se závěry ministra spravedlnosti České republiky, které velmi podrobně rozvedl ve svém opravném prostředku. Podstata pochybení krajského soudu spočívá zejména v nedostatečné individualizaci případu. Důsledně opatřené zprávy o situaci na Ukrajině hodnotil pouze z obecného hlediska a z něho dovodil svůj závěr o tom, že existuje důvodná obava, že by řízení vedené proti jmenovanému na Ukrajině neodpovídalo zásadám článku 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Nejvyšší soud ve svém původním rozhodnutí však zdůraznil, že „rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny je z hlediska splnění všech právních podmínek vyplývajících jak z vnitrostátní úpravy, tak z mezinárodních smluv nutno vždy posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu jednání vydávané osoby a ve vztahu ke konkrétnímu vydávanému. Nejde tedy o rozhodování abstraktní v tom smyslu, že vydání do některého státu je obecně přípustné, či obecně nepřípustné (např. z toho důvodu, že úroveň v ukrajinských věznicích může být obecně nižší než úroveň srovnatelných zařízení v zemích západní Evropy). Rozhodnutí soudu o vydání nemá a s ohledem na mezinárodní závazky v této oblasti ani nemůže představovat nějaké paušální stanovisko ohledně vydávání osob k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do určitého státu.

V této souvislosti není bez významu ani skutečnost, že státy, které jsou smluvními stranami mezinárodních úmluv o vydávání, jsou zpravidla i členskými státy Rady Evropy, a jako k takovým je k nim také třeba přistupovat. Členské státy Rady Evropy uznávají zásadu právního státu a na svém území garantují dodržování lidských práv a základních svobod, a jsou i smluvními státy mezinárodních úmluv o ochraně lidských práv a svobod (srov. čl. 3 a 4 sdělení č. 123/1995 Sb., o přístupu České republiky ke Statutu Rady Evropy), které vznikly a vznikají na půdě Rady Evropy. K těm patří i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění pozdějších protokolů (sdělení č. 209/1992 Sb.) nebo již zmiňovaná Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhláška č. 143/1988 Sb.), které jsou vybaveny funkčními mechanismy (Evropský soud pro lidská práva, Výbor CPT), jež také umožňují kontrolu dodržování deklarovaných práv a svobod, a takový neustálý tlak mezinárodního společenství je nepochybně i jedním z faktorů ovlivňující zvyšování nastaveného standardu jejich ochrany. V těchto státech, k nimž patří i Ukrajina, jež je v posuzovaném případě dožadujícím státem, lze tedy do jisté míry určitý minimální standard ochrany lidských práv očekávat.

Důvodně také ministr spravedlnosti poukázal na postoj ostatních států, zejména států Evropské unie při posuzování žádostí o vydání na Ukrajinu. Z rozhodovací praxe jak českých, tak evropských soudů vyplývá, že se nestaví k vydávání na Ukrajinu a priori negativně. Ukrajina je smluvní stranou mezinárodních úmluv zaměřených na ochranu lidských práv a základních svobod, které nejen předpokládají určitý standard ochrany, ale obsahují i funkční mechanismy kontroly jejich dodržování.

Obviněný je stíhán pro obecný trestný čin spáchaný v dopravě, přitom krajský soud neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, z níž by právě v jeho případě hrozila důvodná obava z porušení základních práv a svobod. Jak na to poukazuje ministr spravedlnosti, obviněný sám uvádí, že se aktivně neúčastní veřejného života, není nikde politicky činný.

V takových případech je nutno postupovat citlivě. Zjednodušeně řečeno soud měl dříve, než vyslovil, že vydání S. Ch. na Ukrajinu je nepřípustné, důsledně zvážit, zda nedostatky v nabídnutých zárukách jsou v této konkrétní věci natolik závažné, aby vylučovaly možnost vydání, popř. zda by se nedaly vhodným způsobem odstranit. Je si třeba uvědomit že v zásadě platí smluvní povinnost vyžádaného vydat. Mohl požádat ministerstvo spravedlnosti České republiky o součinnost v tom smyslu, že by oslovilo ministerstvo spravedlnosti Ukrajiny s vysvětlením, jakou důležitost pro rozhodnutí o vydání mají vyžadované záruky a že jejich neposkytnutí ohrožuje vydání vyžádané osoby.

V neposlední řadě je nutno upozornit na vývoj, který v politických poměrech na Ukrajině nastal v době mezi rozhodnutími soudu o přípustnosti vydání. V současné politické situaci a podpoře zájmů Ukrajiny ze strany všech států Evropy by nebylo vhodné, aby pro nedůsledný postup ukrajinských orgánů bylo odmítnuto vydání jejího občana k trestnímu stíhání pro obecně kriminální trestný čin.

Ministr spravedlnosti také důvodně poukazuje na to, že krajský soud z popsaných důvodů postupoval podle právní úpravy, která se na případ nevztahuje. To však byla vada, která neovlivnila nesprávnost rozhodnutí.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.

Krajský soud v Českých Budějovicích věc znovu projedná, vyžádá si za součinnosti ministerstva spravedlnosti České republiky další záruky z ukrajinské strany, které by mu umožnily rozhodnout o přípustnosti vydání. Poté rozhodne, zda je vydání obviněného přípustné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 3. 2016



JUDr. Karel Hasch
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 11 Tcu 112/2015, ECLI:CZ:NS:2016:11.TCU.112.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies