21 Cdo 1901/2015

10. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 151a odst. 1
  • ObčZ 1964 - § 151b odst. 4
  • ObčZ 1964 - § 151g
  • ObčZ 1964 - § 35 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyň a) S. K. a b) P. S., obou zastoupených JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz č. 82/39, proti žalované České spořitelně, a. s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, IČO 45244782, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4 - Podolí, Bohuslava Martinů č. 1051/2, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 25 C 440/2009, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2014 č. j. 13 Co 319/2011-153, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. ledna 2011 č. j. 25 C 440/2009-111 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Blansku dne 1. 7. 2008 domáhaly, aby bylo určeno, že „zástavní právo ve prospěch České spořitelny a. s. Blansko pro částku 700.000,- Kč váznoucí na nemovitostech p. č. 4268/5 a dům na p. č. 4268/5 a zapsané na LV č. 1285 pro obec a k. ú. B. neexistuje“. Žalobu zdůvodnily zejména tím, že smlouva o zřízení zástavního práva k uvedeným nemovitostem, která byla uzavřena dne 3. 6. 1993 mezi „Českou spořitelnou a. s. v Blansku“ a R. N., ve prospěch „České spořitelny a. s. v Blansku“ pro pohledávku z úvěru poskytnutého R. N., je „od samého počátku neplatná“, protože ji uzavřela právnická osoba, která v roce 1993 „neexistovala“, neboť „jedinou právnickou osobou, která byla v té době vedena v obchodním rejstříku, byla Česká spořitelna a. s., zapsaná v obchodním rejstříku vedeném MS v Praze dne 30. 12. 1991 se sídlem v Praze, Václavské nám. 42, IČ 45244782“. Žalobkyním je navíc známo, že „žalovaná již má uhrazenu od dlužníků ze smlouvy o úvěru, pro který došlo k uzavření zástavní smlouvy, podstatně větší částku než 700.000,- Kč“.

Okresní soud Brno-venkov - poté, co Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 7. 2009 č. j. 37 Nc 406/2009-42 rozhodl, že soudci Okresního soudu v Blansku jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí této věci a že se věc přikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu Brno-venkov - rozsudkem ze dne 25. 1. 2011 č. j. 25 C 440/2009-111 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit „žalobci“ na náhradě nákladů řízení 26.520,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Nováka. Poté, co zjistil, že smlouvou o zřízení zástavního práva uzavřenou dne 3. 6. 1993 mezi „Českou spořitelnou a. s. v Blansku“ a R. N. bylo zřízeno zástavní právo k rodinnému domu se stavební plochou p. č. 4268/5 v k. ú. B. ve prospěch žalované „do celkové výše 700.000,- Kč včetně příslušenství“ pro pohledávku z úvěru poskytnutého R. N. podle úvěrové smlouvy č. 51-83930-7 ze dne 3. 6. 1993, soud prvního stupně dovodil, že zajišťovaná pohledávka je „zcela jednoznačně specifikována“ označením čísla úvěrové smlouvy a že „jazykovým výkladem“ uvedené smlouvy „je nepochybné“, že zástavní právo zajišťuje pohledávku z úvěru „do výše 700.000,- Kč jistiny plus příslušenství poskytnutého z úvěrové smlouvy č. 51-83930-7 ze dne 3. 6. 1993“. Dospěl k závěru, že k zániku zástavního práva zánikem zajištěné pohledávky jejím splněním nedošlo, neboť žalované se dostalo plnění pouze ve výši 775.565,61 Kč a nebyly uhrazeny úroky z prodlení ve výši 1.156.373,- Kč, a že jiný právní důvod zániku zástavního práva podle § 151j občanského zákoníku žalobkyně „netvrdily ani neprokázaly“. Shledal, že žalovaná je ve smlouvě o zřízení zástavního práva označena svým obchodním jménem tak, jak je uvedeno v obchodním rejstříku, že nemůže dojít k „záměně s jiným subjektem“, že údaj „v Blansku“ uvedený u obchodního jména žalované označuje její okresní pobočku a nikoli uvedení sídla a že zástavní smlouva byla za žalovanou podepsána osobami, které za ni byly oprávněny jednat.

K odvolání žalobkyň Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 11. 2014 č. j. 13 Co 319/2011-153 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobkyně jsou povinny „nahradit“ žalované společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 26.281,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Nováka, a uložil žalobkyním povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.617,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Nováka. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná byla v zástavní smlouvě ze dne 3. 6. 1993 označena stejným názvem, s jakým byla v době uzavření smlouvy zapsána v obchodním rejstříku, a že nemohlo dojít k její záměně s jiným subjektem, a dodal, že „dlužníkovi ze smlouvy o úvěru (vlastníkovi zastavených nemovitostí) bylo zcela nepochybně jasné, s kým smlouvu uzavírá“. Uvedl, že pro posouzení určitosti zástavní smlouvy je rozhodující úmysl stran, kterým bylo „zcela nepochybně“ zajistit zřízením zástavního práva nejen jistinu, ale také její příslušenství. Výklad, že úhradou částky 700.000,- Kč zástavní právo zaniklo, nemůže podle názoru odvolacího soudu obstát již z toho důvodu, že „dlužník si byl zcela nepochybně vědom svého závazku“ splatit žalované kromě jistiny také úrok ve sjednané výši a zaplatit jí „náhradu za úkony související s poskytnutím a správou úvěru“, „sankční poplatek“ v případě nedodržení sjednaných splátek apod. Odvolací soud dovodil, že vůle stran byla při uzavírání smlouvy o zřízení zástavního práva v tomto směru „nepochybně shodná“ a že z obsahu smlouvy je tak „zcela zřejmé, k jaké pohledávce se zástava váže“. Uzavřel, že ani vymezení předmětu zástavy nevzbuzuje žádnou pochybnost o tom, „čím byla pohledávka z úvěru poskytnutého dlužníku zajištěna“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. Namítají, že zástavní právo zřízené k předmětným nemovitostem bylo omezeno na částku 700.000,- Kč, a to včetně příslušenství, že „nad rámec ručení nemovitostmi“ se žalovaná „jistila“ proti případnému nesplácení poskytnutého úvěru ručením účastníků úvěrové smlouvy a že princip smluvní volnosti stran umožňuje, aby byla pohledávka zajištěna zástavní smlouvou jen do takové výše, na které se smluvní strany dohodnou. Dovolatelky vytýkají odvolacímu soudu nesprávný výklad zástavní smlouvy a zdůrazňují, že při výkladu právních úkonů učiněných slovy lze přihlédnout k vůli účastníků, jestliže není v rozporu s tím, co plyne z „jazykového vyjádření úkonu“, a že interpretace obsahu právního úkonu „nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle“. Uvádějí, že v zástavní smlouvě ze dne 3. 6. 1993 je zajištěna pohledávka z úvěru poskytnutého dlužníkovi do celkové výše 700.000,- Kč včetně příslušenství, tedy „veškerého příslušenství“ k poskytnutému úvěru, že zástavní právo vzniklo „jen k zajištění takové pohledávky, v jaké výši byly prostředky poskytnuty, tedy v max. 700.000,- Kč“, a že tato celková částka včetně příslušenství již byla žalované v plné výši zaplacena. Dovolatelky namítají, že „ručení nemovitostmi“ je ve vztahu k nim promlčeno, neboť žalovaná „neiniciovala“ v době nesplácení úvěru dlužníkem zpeněžení nemovitostí, ale požadovala „úhradu z titulu ručení“ po ručitelích podle smlouvy o úvěru, a to až v roce 1999. Žalobkyně navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě aby rozsudek změnil a žalobě „v plném rozsahu vyhověl“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že dne 3. 6. 1993 uzavřela „Česká spořitelna a. s. v Blansku“ s R. N., smlouvu o zřízení zástavního práva k „rodinnému domu k. ú. B. se stavební plochou p. č. 4268/5 zapsané na LV 1285 pro k. ú. B.“ k zajištění pohledávky z úvěru včetně příslušenství poskytnutého R. N. na základě úvěrové smlouvy č. 51-83930-7 s tím, že zástavní právo se zřizuje pro pohledávku z úvěru do celkové výše 700.000,- Kč včetně příslušenství, s právními účinky vkladu práva ke dni 3. 6. 1993. Žalované bylo na úhradu pohledávky z úvěrové smlouvy zaplaceno celkem 775.565,61 Kč.

Za tohoto skutkového stavu byl pro posouzení věci významný především výklad právního úkonu obsaženého ve smlouvě o zřízení zástavního práva uzavřené dne 3. 6. 1993 mezi žalovanou a Rostislavem Němcem a v souvislosti s tím vyřešení otázky hmotného práva, jak je třeba vykládat právní úkony vyjádřené slovy. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a při němž nepřihlížel k novým skutečnostem uplatněným žalobkyněmi (v souvislosti s námitkou promlčení zástavního práva) v dovolání v rozporu ustanovením § 241a odst. 6 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyň je opodstatněné.

Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že smlouva o zřízení zástavního práva byla uzavřena dne 3. 6. 1993 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1994 (dále jen „obč. zák.“).

Podle ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.

Podle ustanovení § 151b odst. 4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.

Podle ustanovení § 151g obč. zák. zástavní právo zanikne, zanikne-li zajištěná pohledávka nebo zástava, anebo složí-li zástavce zástavnímu věřiteli cenu zastavené věci; zástavní právo též zanikne, vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva, nebo uplynutím času, na který bylo zástavní právo ve smlouvě o jeho zřízení omezeno; vzdání se zástavního práva věřitelem se musí stát formou notářského zápisu.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) je – jak vyplývá z ustanovení § 151b odst. 4 věty první obč. zák. – kromě určení předmětu zástavního práva (zástavy) též označení zajišťované pohledávky. Princip autonomie vůle smluvních stran přitom umožňuje, aby byla zástavní smlouvou zajištěna nejen celá pohledávka, ale i jen její část, na které se smluvní strany dohodnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2939/2004, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006). Zánikem této části pohledávky zástavní právo zanikne (§ 151g část věty před středníkem obč. zák.).

Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (a takovým úkonem je i smlouva o zřízení zástavního práva) z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti (§ 35 odst. 2 obč. zák.). Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu. Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněného pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. 21 Cdo 736/2006, uveřejněného pod č. 81 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014 sp. zn. 21 Cdo 828/2014, které bylo uveřejněno pod č. 97 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014).

Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., které ukládá soudu, aby za použití zákonných výkladových pravidel interpretoval právní úkon, dopadá i na situaci, kdy výklad tohoto právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu); kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998 sp. zn. 25 Cdo 1650/98, který byl uveřejněn v časopisu Právní rozhledy, č. 7, roč. 1999, s. 386).

V projednávané věci bylo písemnou zástavní smlouvou uzavřenou dne 3. 6. 1993 mezi žalovanou jako zástavní věřitelkou a R. N. jako zástavním dlužníkem zřízeno zástavní právo k předmětným nemovitostem k zajištění pohledávky z úvěru poskytnutého R. N. žalovanou podle úvěrové smlouvy č. 51-83930-7. V zástavní smlouvě, která obsahuje určení předmětu zástavního práva (zástavy) i zajišťované pohledávky, bylo zároveň mezi jejími účastníky dohodnuto, že zástavní právo se zřizuje pro pohledávku z úvěru „do celkové výše 700.000,- Kč včetně příslušenství“. Protože z tohoto ujednání bez jakýchkoliv pochybností nevyplývá, zda účastníci zástavní smlouvy jím projevili vůli zajistit pohledávku z úvěru ve výši 700.000,- Kč a kromě ní i její příslušenství, nebo zda tímto ujednáním byla projevena jejich vůle zajistit úvěrovou pohledávku jen do celkové částky 700.000,- Kč (tedy tak, že se zástavní právo nemá vztahovat na část pohledávky a jejího příslušenství, která tuto celkovou částku přesahuje), odvolací soud správně přistoupil k jeho výkladu.

S názorem, který odvolací soud zaujal při výkladu uvedeného ujednání v zástavní smlouvě a podle něhož úmyslem smluvních stran bylo zajistit zřízením zástavního práva nejen jistinu pohledávky, ale také její příslušenství, neboť „dlužník si byl zcela nepochybně vědom svého závazku“ splatit žalované kromě jistiny také úrok ve sjednané výši a zaplatit jí „náhradu za úkony související s poskytnutím a správou úvěru“, „sankční poplatek“ v případě nedodržení sjednaných splátek apod., však dovolací soud nesouhlasí.

I když je třeba připustit, že z pohledu žalované jako zástavní věřitelky nedává dobrý smysl výklad, podle něhož by její vůle projevená v zástavní smlouvě směřovala k zajištění pouze jistiny pohledávky z úvěru a nikoli též jejího příslušenství (přestože zástavní právo slouží nejen k zajištění pohledávky, ale – jak vyplývá z ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. - i jejího příslušenství), nelze na druhé straně přehlížet, že zástavní dlužník a zástavní věřitel se mohou v zástavní smlouvě dohodnout - jak vyplývá z výše uvedeného - na tom, že zástavní právo bude zajišťovat jen část pohledávky zástavního věřitele, popřípadě jen její jistinu bez příslušenství, aniž by taková dohoda měla vliv na povinnost zástavního dlužníka, který je zároveň obligačním dlužníkem, splnit vůči zástavnímu věřiteli celý jeho dluh a příslušenství jemu odpovídající pohledávky, včetně její nezajištěné části. Okolnost, že dlužník R. N. si musel být při uzavírání předmětné zástavní smlouvy vědom rozsahu svého závazku a příslušenství jemu odpovídající pohledávky, proto sama o sobě nemůže vyloučit výklad uvedeného ujednání v zástavní smlouvě, podle něhož tímto ujednáním byla projevena vůle R. N. jako zástavního dlužníka a žalované jako zástavní věřitelky omezit zajištění úvěrové pohledávky na celkovou částku 700.000,- Kč (tedy tak, že se zástavní právo nemá vztahovat na část pohledávky a jejího příslušenství, která tuto celkovou částku přesahuje).

Protože odvolací soud se – veden nesprávným právním názorem, že úmysl stran zástavní smlouvy uzavřené dne 3. 6. 1993 mezi žalovanou a R. N. zajistit zřízením zástavního práva nejen jistinu pohledávky, ale také její příslušenství, je třeba bez dalšího dovozovat z vědomosti R. N. o celkovém rozsahu jeho závazku vůči žalované, zahrnujícím též příslušenství pohledávky – při výkladu ujednání o zajišťované pohledávce v zástavní smlouvě nezabýval žádnými dalšími okolnostmi, z nichž by bylo možné usuzovat na skutečnou vůli smluvních stran ohledně rozsahu zajištění pohledávky v okamžiku uzavírání zástavní smlouvy, je jeho závěr, že zástavní smlouvou byla zajištěna nejen jistina pohledávky z úvěru ve výši 700.000,- Kč, nýbrž i její příslušenství, a že proto zástavní právo k předmětným nemovitostem zřízené touto smlouvou zaplacením uvedené částky žalované (zánikem této části pohledávky splněním jí odpovídající části dluhu) nezaniklo, předčasný, a tedy nesprávný.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Brno-venkov) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. března 2016



JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1901/2015, ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1901.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies