22 Cdo 4551/2015

23. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 142 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. O. B., zastoupené JUDr. Ivem Kuběnou, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 183/50, proti žalovanému R. B., zastoupenému Mgr. Tomášem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 166/14, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 222/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2015, č. j. 8 Co 253/2015-590, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2015, č. j. 8 Co 253/2015-590, se ruší avěc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 22. dubna 2015, č. j. 8 Co 33/2015-562, o odvolání žalovaného tak, že potvrdil výroky I. až III. rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7. října 2014, č. j. 13 C 222/2011-524, kterým soud prvního stupně vypořádal zaniklé společné jmění manželů (dále „SJM“) účastníků. Soud prvního stupně přikázal část společného jmění manželů žalobkyni (výrok I.) a část žalovanému (výrok II.). Výrokem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 5 177 179, 70 Kč. Výroky IV. a V., kterými soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení, odvolací soud zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí o nákladech řízení soud prvního stupně usnesením ze dne 18. května 2015, č. j. 13 C 222/2011-578, ve znění opravného usnesení ze dne 2. června 2015, č. j. 13 C 222/2011-584, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 281 589, 90 Kč a České republice zaplatit na nákladech řízení 43 898 Kč.

K odvolání žalobkyně i žalovaného proti usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení, změnil Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. června 2015, č. j. 8 Co 253/2015-590, napadené usnesení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 542 817 Kč a České republice je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení 47 898 Kč. Dále žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 23 946 Kč.

Odvolací soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, ve kterém Ústavní soud dovodil, že základem pro rozhodování o nákladech řízení ve věcech vypořádání společného jmění manželů je zásada úspěchu ve věci, stejně jako v jiných typech sporných řízení. Odvolací soud považoval za podstatné, že se žalovaná snažila o mimosoudní vyřízení věci, že žalovaný trval na tom, aby byl do SJM zařazen majetek značné hodnoty, který soud prvního stupně po provedeném dokazování do SJM nezařadil – např. dům v hodnotě 2 000 000 Kč či půjčka v hodnotě 1 175 400 Kč – a významná byla rovněž skutečnost, že se žalovaný domáhal disparity podílů v poměru 60% pro žalovaného a 40% pro žalobkyni. Odvolací soud proto neshledal důvod pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žalobkyni.

Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a spočívá také na řešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu z části vyřešena.

Důvodem podání dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a o. s. ř.). Dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 3331/2014, protože nesprávně posoudil úspěch žalobkyně ve věci, a v návaznosti na toto posouzení uložil žalovanému nahradit jí náklady řízení. Odvolací soud nezohlednil všechna kritéria, která rozhodovací praxe požaduje, nýbrž přihlédl jen k procesním neúspěchům žalovaného a zcela opomněl zvážit také procesní neúspěchy žalobkyně. Zejména opomněl posoudit úspěch ve věci z hlediska toho, jakou částku strany v řízení požadovaly a jaká jim byla následně skutečně přiznána. Žalobu na vypořádání SJM nelze posuzovat podle formálního úspěchu ve věci, neboť žalobě na vypořádání SJM bude zpravidla vyhověno; takový postup by vedl k nezohledňování skutečného úspěchu či neúspěchu ve věci.

Za doposud neřešenou považuje dovolatel otázku, zda lze předprocesní stádium sporu zohlednit při rozhodnutí o nákladech řízení. Poukazuje na to, že při vypořádání SJM je předsoudní fáze právem předpokládaným stádiem, neboť soud vypořádá SJM pouze tehdy, nedohodnou-li se strany samy. Dovolatel uvádí, že k dohodě mezi účastníky nedošlo právě z důvodu zásadního rozdílu ve výši nároku uplatňovaného žalobkyní v předprocesní části sporu a v soudním řízení. Nepřijetí žalobkyní navrhovaného mimosoudního vypořádání tak nelze klást žalovanému k tíži; soudní řízení vyvolaly postoje obou stran. V souvislosti s uvedenými námitkami dovolatel vznáší otázku zakládající podle jeho názoru přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.) - co je v řízení o vypořádání SJM měřítkem úspěchu účastníka ve věci, rozhoduje-li soud na základě § 142 o. s. ř.

Dovolatel je přesvědčen, že obě strany sporu byly víceméně stejně úspěšné a měly by nést své náklady každá samostatně. Z uvedených důvodů požaduje zrušení rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že příčinu soudního sporu zavdal dovolatel, neboť nejenže se nebyl ochoten s ní domluvit na vypořádání SJM, ale snažil se provést kroky, které by ji při vypořádání SJM poškodily (dovolatel se pokusil prodat nemovitost náležející do SJM). Dále poukazuje na to, že dovolatel si nárokoval věci do SJM nepatřící a naopak se snažil vyloučit ze SJM některé věci, u nichž bylo soudem zjištěno, že jsou součástí SJM. Žalobkyně proto navrhuje odmítnutí nebo zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud, po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal, vázán přitom obsahem dovolání, a zjistil, že dovolání je důvodné.

Odvolací soud správně vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, ve kterém se Ústavní soud jasně vyslovil pro závěr, že i ve specifických případech vypořádání SJM je nutné vycházet ze základního ustanovení o nákladech řízení, tedy z úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.). Závěr upřednostňující procesní úspěch ve věci ovšem není v soudní praxi nikterak nový a sdílela jej v poměrech řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví již dřívější soudní praxe (k tomu srovnej např.: Z rozboru a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v České socialistické republice ve věcech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví, ze dne 3. února 1972, Cpj 86/71, uveřejněného pod č. 42/1972 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném směru byla soudní praxe zcela ve shodě i se závěry vyslovenými v odborné literatuře (k tomu srovnej např.: Soukup, J. in: Handl, V., Rubeš, J.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Panorama, 1985, str. 644).

Otázku, co vše je třeba zohlednit při rozhodování o nákladech řízení ve sporech o vypořádání SJM, již Nejvyšší soud řešil v usnesení ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 3331/2014, ve kterém dospěl k závěru, že: „při rozhodování o nákladech řízení o vypořádání SJM by měla být jedním z hledisek při posuzování úspěchu účastníka rovnost podílů, a to zejména za situace, kdy mezi účastníky je spor o uplatnění tzv. disparity podílů. Dále je třeba přihlížet i k požadované a skutečně přiznané výši vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky) náležejí do SJM, a které nikoliv. Takto však nelze přihlížet ke každé položce navržené k vypořádání; nelze připustit, aby rozhodování o náhradě nákladů řízení se svou náročností blížilo sporu ve věci samé. Je-li však mezi účastníky spor o větší hodnoty, případně spor o konkrétní položku vyžadující složité dokazování, je třeba tuto skutečnost vzít při rozhodování o nákladech řízení v úvahu“.

V usnesení ze dne 27. října 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015, Nejvyšší soud uvedl, že „žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení (§ 143 o. s. ř.). Z uvedeného se podává, že úspěšný žalobce má v zásadě právo na náhradu nákladů řízení proti tomu žalovanému, který svým chováním zavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení (argumentum a contrario).“ K obsahu pojmu „zavdání příčiny k zahájení řízení“ vychází odborná literatura z toho, že „žalovaný svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby zpravidla tehdy, jestliže řízení bylo žalobcem zahájeno, aniž by žalovaný porušil své povinnosti, anebo jestliže je sice porušil, avšak byl ochoten závadný stav mimosoudně plně odčinit, nedošlo k tomu jen pro nedostatek potřebné součinnosti ze strany žalobce, a žalobce se tím neocitl v prodlení“ (Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, svazek I., s. 983) Tento závěr přejímá i soudní praxe (srovnej např. výše uvedené usnesení dovolacího soudu ze dne 27. října 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015).

Dovolatelem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11 shrnuje, že základní pravidlo rozhodování o nákladech řízení (§ 142 o. s. ř.) lze v konkrétním případě korigovat buď nepřiznáním náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, jsou-li pro takový závěr dány důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.), nebo přiznání náhrady nákladů řízení neúspěšnému žalovanému, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby o vypořádání společného jmění manželů (§ 143 o. s. ř.).

V usnesení ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 1895/2014, pak Nejvyšší soud uvedl, že posouzení, nakolik vzhledem k jednotlivým návrhům na vypořádání konkrétních položek měl účastník úspěch ve sporu o vypořádání SJM, záleží na úvaze soudu a nelze postupovat s „matematickou přesností“.

V otázkách závisejících do značné míry na úvaze soudu připouští zpravidla dovolací soud změnu či zrušení napadeného rozhodnutí jen tehdy, je-li úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená nebo nevzal-li odvolací soud v úvahu všechna zákonná kritéria (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 2211/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 1549/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007).

K samotnému posouzení přiměřenosti úvahy odvolacího soudu o úspěchu ve věci považuje dovolací soud za podstatné následující okolnosti: V neprospěch žalovaného bylo v řízení zjištěno, že do SJM patří pozemek p. č. 15/1 v katastrálním území P. u S. J. v hodnotě 1 250 000 Kč a pozemek p. č. 509/45 v katastrálním území N. J. – H. p. v hodnotě 1 440 000 Kč, ačkoli se žalovaný v řízení snažil prokázat opak. Stejně tak soud prvního stupně zjistil, že do SJM nepatří jak dluh v hodnotě 1 175 400 Kč, tak ani soubor nemovitostí v katastrálním území L. v hodnotě 2 000 000 Kč, u kterých se žalovaný snažil prokázat, že do SJM patří. Žalovaný se dále snažil dosáhnout určení disparity podílů v poměru 60% pro žalovaného a 40% pro žalobkyni, avšak ani v této části nebyl úspěšný.

V neprospěch žalobkyně pak svědčí to, že nebyla úspěšná, pokud uplatnila nárok na náhradu za užívání věcí náležejících do SJM ve výši ke dni podání žaloby 30 000 Kč. Co se týká domu ve S. V. n O. v hodnotě 3 600 000 Kč (nesporné tvrzení účastníků), byla žalobkyně úspěšná jen z menší části, neboť její tvrzení, že nemovitost patří do SJM, nebylo prokázáno; zjištěno bylo pouze to, že na rekonstrukci nemovitosti byla ze SJM vynaložena částka ve výši 340 298 Kč. Dále žalobkyně v řízení tvrdila, že do SJM nepatří 50 000 Kč na jejím účtu číslo 195173197/0600, avšak ani v tomto ohledu nebyla úspěšná.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se dále podává, že odvolací soud spatřoval příčinu vzniku sporu na straně žalovaného (viz část odůvodnění shrnující skutečnosti v neprospěch dovolatele: „Nelze pak přehlédnout tu skutečnost, že žalobkyně se snažila o mimosoudní vyřízení věci…“).

Není nicméně možné dovozovat příčiny vzniku sporu na straně dovolatele jen ze samotné skutečnosti, že nedošlo k dohodě navržené žalobkyní. Představy účastníků řízení o hodnotě a rozsahu SJM se výrazně lišily jak mezi sebou navzájem, tak i vzhledem ke zjištěnému rozsahu SJM a způsobu vypořádání zvolenému soudem. V rámci mimosoudního jednání si např. žalobkyně nárokovala věci v hodnotě cca 10 000 000 Kč (z předpokládané hodnoty SJM ve výši 20 000 000 Kč); v soudním řízení pak bylo zjištěno, že hodnota SJM činí cca 13 850 000 Kč. Tím, že odvolací soud tuto skutečnost pominul a nezvažoval, nakolik byly nároky žalobkyně v předprocesním stadiu sporu opodstatněné, a tudíž nakolik byl postoj žalovaného v tomto stadiu opodstatněný, je jeho závěr o tom, který z účastníků zavdal příčinu vzniku sporu, předčasný, a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Odvolací soud v napadeném rozhodnutí přihlédl k neúspěšně uplatněným tvrzením a nárokům žalovaného, avšak nezabýval se neúspěšně uplatněnými nároky a tvrzeními žalobkyně. Nezohlednil tak výsledek sporu účastníků o jednotlivé položky vyšší hodnoty navržené k vypořádání, respektive nevzal v úvahu všechna podstatná kritéria pro rozhodnutí. Tím se odchýlil od závěrů již zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 3331/2014. Právní posouzení věci je tak neúplné, a tudíž i nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2). Kromě výroku I. zrušil dovolací soud i výroky II. a III. napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o výroky závislé.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. března 2016



JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu




Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4551/2015, ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4551.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies