21 Cdo 1858/2015

11. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 194a
  • OSŘ - § 135
  • ObčZ 1964 - § 460
  • OSŘ - § 159a
  • 301/2000 Sb. - § 24
  • OSŘ - § 134
  • OSŘ - § 94

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Ing. S. B., zastoupeného JUDr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky č. 833/5, proti žalovaným 1) Z. P. a 2) Z. J., oběma zastoupeným JUDr. Evou Rutovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Sudoměřská č. 1293/32, o ochranu oprávněného dědice, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 105/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2013 č.j. 30 Co 338/2013-299, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. dubna 2013 č.j. 20 C 105/2011-244 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 10.3.2011 (a změněnou podáními ze dne 9.2.2012 a 19.7.2012) domáhal, aby bylo určeno, že žalobce "je (namísto žalovaných) 3/4 spoluvlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. 110 v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště Svitavy pro obec a katastrální území B., a to chatě č.e. 86 stojící na pozemku parc. č. st. pl. 415 a pozemku parc. č. st. p. 415, zastavěná plocha a nádvoří a pozemku p..č. 2448/11, zahrada, včetně příslušenství (venkovní úpravy, oplocení, přípojky, suchý WC)", že žalobce je "3/4 spoluvlastníkem obchodního podílu na společnosti DUHA, s.r.o. se sídlem Praha 4, Antala Staška č.p. 1030/73, IČ: 49620240 o velikosti 3,95% odpovídající vkladu do základního kapitálu společnosti ve výši 87.000,- Kč", že žalované (každá z nich) jsou povinny "vydat" žalobci částky 51.998,38 Kč (celkem 103.996,76 Kč), 40.688,96 Kč (celkem 81.377,92 Kč), 65.636,95 Kč (celkem 131.273,90 Kč) a 1.245,50 Kč (celkem 2.490,50 Kč), že žalované (každá z nich) jsou povinny vydat žalobci "1/2 souboru movitých věcí - nářadí v dílně, které se ke dni 29.6.2010 nacházelo na adrese P. nebo částku 1.250,- Kč, tj. celkem 2.500,- Kč", že žalované (každá z nich) jsou povinny vydat žalobci "3/8 bytového zařízení nacházejícího se ke dni 29.6.2010 uvnitř stavby - chaty č.e. 86 stojící na parc. č. st. 415, zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 110 v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště Svitavy pro obec a katastrální území B., in eventum" že žalobce je "vlastníkem spoluvlastnického podílu k bytovému zařízení o velikosti spoluvlastnického podílu v rozsahu 3/4 celku nacházejícího se ke dni 29.6.2010 uvnitř stavby - chaty č.e. 86 stojící na parc. č. st. 415, zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 110 v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště S. pro obec a katastrální území B.", že žalobce je "vlastníkem 8 ks cenných papírů č. 100131102768 zapsaných u Centrálního depozitáře cenných papírů, a.s., a to cenných papírů emitenta Pražské služby, a.s.", že žalované jsou povinny "společně a nerozdílně vydat žalobci částku ve výši 96.450,- Kč", že žalované jsou povinny "společně a nerozdílně vydat žalobci částku ve výši 39.475,25 Kč, in eventum" že se určuje, že žalobce je "vlastníkem 21.725 ks podílových listů Investiční společnosti České spořitelny, a.s. / Sporinvest, ISIN CZ0008472271, vedených u České spořitelny, a.s. - centrála, 8430 - Podpora distribuce produktů, Praha 6, Evropská 2690/17, PSČ: 160 00", a že žalované jsou povinny "společně a nerozdílně vydat žalobci částku ve výši 6.424,- Kč". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl bratrem zůstavitelky S. J., u níž bylo soudním rozhodnutím určeno datum smrti na den 5.12.2009 ve 12:00 hod, a že S. J. zemřela stejně jako její manžel E. J., u něhož bylo soudním rozhodnutím určeno datum smrti na den 5.12.2009 ve 13:00 hod, "násilnou smrtí", z níž byl "v odloženém trestním stíhání" označen jako "hlavní podezřelý" jejich syn R. J., u něhož bylo soudním rozhodnutím určeno datum smrti na den 2.12.2009. V řízení o dědictví po R. J. soudní komisař vycházel z "nesprávného závěru, že rodiče zemřelého R. J. jej předemřeli", ačkoliv R. J. "prokazatelně zemřel dříve než rodiče"; v důsledku toho byly za dědičky R. J. považovány žalované (jeho "polorodé sestry"), přestože správně byli jeho dědici "právní nástupci jeho rodičů", a tedy i žalobce. V řízení o dědictví po S. J. pak mělo být správně jednáno pouze se žalobcem jako jejím jediným dědicem; i když bylo soudním rozhodnutím stanoveno datum úmrtí jejího manžela E. J. později, je třeba podle názoru žalobce vycházet - s přihlédnutím k okolnostem jejich smrti - z toho, že "zemřeli ve stejný okamžik", a že proto po sobě nedědí. Protože dědické právo žalobce bylo v řízeních o dědictví po R. J. a S. J. pominuto, domáhá se jeho ochrany žalobou podanou podle ustanovení § 485 odst.1 občanského zákoníku.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 12.4.2013 č.j. 20 C 105/2011-244 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 14.200,- Kč k rukám advokátky JUDr. Evy Rutové. Poté, co dovodil, že u žaloby oprávněného dědice se nejedná o určovací žalobu, a není proto třeba prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném rozhodnutí, a že žaloba není "předčasná", neboť v době rozhodování soudu byla dědická řízení po S. J. a R. J. již skončena, soud prvního stupně dovodil, že o určení dat úmrtí S. J. a E. J. bylo pravomocně rozhodnuto usneseními Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8.7.2010 č.j. 14 Nc 2652/2010-21 a ze dne 8.7.2010 č.j. 14 Nc 2653/2010-21 a že k těmto rozhodnutím je třeba "přistupovat" podle ustanovení § 134 občanského soudního řádu. Žalobce byl proto povinen "prokázat opak toho, co je v uvedených rozhodnutích uvedeno", tedy že datum úmrtí S. J. a E. J. "je jiné, než soudem určené"; žalobce však nenavrhl žádné důkazy prokazující "jinou hodinu úmrtí S. J." a "nevyvrátil tak domněnku o pravdivosti soudního rozhodnutí dle ustanovení § 134 občanského soudního řádu". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce není oprávněným dědicem po S. J. a R. J. a že na tom nic nemění ani "pochybení notáře JUDr. Peterky", který nesprávně uvedl, že "S. a E. J. R. J. nepředemřeli". Soud prvního stupně navíc poukázal na to, že si žalobce "nepohlídal" řízení o určení dat úmrtí E. a S. J., ačkoliv o nich musel vědět, a že tak "nevyužil možnosti zabránit v těchto řízeních rozdílnému určení hodin úmrti".

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.10.2013 č.j. 30 Co 338/2013-299 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stanovil výši náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně na 10.800,- Kč; jinak jej potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.400,- Kč k rukám advokátky JUDr. Evy Rutové. Odvolací soud nejprve dovodil, že není důvodem pro přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) nebo podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu skutečnost, že žalobce podal ve věcech vedených u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 14 Nc 2652/2010 a 14 Nc 2653/2010 návrh na opravu určených dat smrti S. a E. J. podle ustanovení § 194a odst.5 občanského soudního řádu. Návrhy jsou totiž zjevně bezdůvodné, neboť žalobce v nich neuvádí žádné nové skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že manželé J. zemřeli "v jiný čas", než jaký byl soudem určen, navíc podání vykazují nikoli znaky návrhu podle ustanovení § 194a odst. 5 občanského soudního řádu, ale opravného prostředku, kterým měl žalobce brojit v původních řízeních o určení data úmrtí, a, neučinil-li tak, když mohl v řízeních o určení dat úmrtí tvrdit a doložit své účastenství podle ustanovení § 94 občanského soudního řádu, nemůže tak již činit "vyvoláním řízení o opravu dat úmrtí". Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně v tom, že žalobce "neprokázal, že by byl oprávněným dědicem". Zdůraznil, že rozhodnutí soudu o určení data smrti vydané v řízení podle ustanovení § 194a občanského soudního řádu je rozhodnutím o osobním stavu, kterým je soud ve smyslu ustanovení § 135 odst.1 občanského soudního řádu "v každém soudním řízení vázán", aniž by je mohl "jakkoliv přezkoumávat"; i kdyby tomu tak nebylo, žalobce v řízení "nevyvrátil obsah rozhodnutí, jimiž bylo určeno, že S. J. zemřela dne 5.12.2009 ve 12:00 hod a E. J. zemřel dne 5.12.2009 ve 13:00 hod.".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že soudy nezohlednily "zvláštní charakter" žaloby podané podle ustanovení § 485 občanského zákoníku, která vždy předpokládá zásah do právních poměrů stanovených veřejnou listinou nebo rozhodnutím, jímž je soud vázán ve smyslu § 135 občanského soudního řádu. Žalobce navíc nepovažuje rozhodnutí o určení data úmrtí za rozhodnutí o osobním stavu, která by byla závazná ve smyslu ustanovení § 135 odst.1 občanského soudního řádu, a má za to, že soud měl postupovat podle ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu a měl ze soudních rozhodnutí o určení dat úmrtí jen vycházet. Soudy měly v projednávané věci vycházet ze zásady, že v případě úmrtí více osob, kdy nelze stanovit pořadí jejich smrti, vychází se z domněnky, že tyto osoby zemřely současně, když soud vycházel u obou osob z totožných závěrů při určování data úmrtí. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalované navrhly, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Ztotožnily se s názorem odvolacího soudu v tom, že žalobce neprokázal, že by vskutku byl oprávněným dědicem. Rozhodnutí o určení data úmrtí je rozhodnutím o osobním stavu, jímž jsou soudy v každém soudním řízení vázány podle ustanovení § 135 odst.1 občanského soudního řádu, a, i kdyby snad "takovým rozhodnutím snad nebylo, byl by na místě postup podle ustanovení § 134 občanského soudního řádu". Žalované mají za to, že žalobce "opětovně zaměnil své dovolání s řádným opravným prostředkem proti rozhodnutím o určení dat úmrtí manželů J.".

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že v řízení o dědictví po S. J., vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 3175/2009, soud (soudní komisař) vycházel ze závěru, že zůstavitelka zemřela dne 5.12.2009 ve 12:00 hod, že její syn R. J. "předemřel jako bezdětný" a že jejím dědicem ze zákona ve II. dědické skupině je manžel E. J., který dne 5.12.2009 ve 13:00 hod zemřel a jehož "právními nástupkyněmi" jsou žalované, a že v řízení o dědictví po R. J., vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 73/2010, soud (soudní komisař) vycházel ze závěru, že zůstavitel zemřel dne 2.12.2009 "svobodný, bezdětný, rodiče předemřeli a spolužijící osoby ve smyslu zákona nebyly" a že jeho dědičkami jsou ze zákona (jako jeho sestry) žalované. O určení data úmrtí S. J. a E. J. rozhodoval soud v řízení vedeném podle ustanovení § 194a občanského soudního řádu; usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8.7.2010 č.j. 14 Nc 2652/2010-21 bylo určeno datum úmrtí S. J. na den 5.12.2009 ve 12:00 hod, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8.7.2010 č.j. 14 Nc 2653/2010-21 bylo určeno datum úmrtí E. J. na den 5.12.2009 ve 13:00 hod. a žalobce, který byl bratrem S. J. a strýcem R. J., podal u soudu návrh, kterým se ve smyslu ustanovení § 194a odst.5 občanského soudního řádu domáhal provedení opravy data (hodiny) úmrtí obou zamřelých. Věc vraždy S. J. a E. J. byla usnesením Krajského ředitelství policie hl. města Prahy ze dne 30.6.2010 č.j. KRPA-2235/TČ-2009-000071-213 odložena, neboť "se nepodařilo zjistit skutečnosti, opravňující zahájit trestní stíhání podle ustanovení § 160 trestního řádu"; v odůvodnění usnesení je (mimo jiné) vyjádřen názor, že pachatelem obou vražd mohl být R. J., který po činu spáchal sebevraždu, že však pro tuto verzi "neexistuje jakýkoliv přímý důkaz". Žalobce nyní tvrdí, že je oprávněným dědicem po S. J. a R. J., a domáhá se vydání dědictví žalobou podanou podle ustanovení § 485 občanského zákoníku. Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právních otázek, zda usnesení soudu o určení data úmrtí fyzické osoby vydané v řízení vedeném podle ustanovení § 194a občanského soudního řádu představuje rozhodnutí o osobním stavu, kterým by byl soud ve smyslu ustanovení § 135 odst.1 občanského soudního řádu vázán, a kdo je účastníkem řízení o určení data úmrtí fyzické osoby vedeného podle ustanovení § 194a občanského soudního řádu, kterému musí být usnesení soudu - má-li nabýt právní moci - doručeno. Vzhledem k tomu, že tyto právní otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, je dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Zůstavitelé S. J., E. J. a R. J. zemřeli - i když jsou pochybnosti o přesné době jejich smrti - v prosinci 2009; při zjišťování dědického práva po nich je proto třeba i v současné době postupovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2009 (dále jen "obč. zák."). Řízení o určení data úmrtí E. J. bylo zahájeno usnesením ze dne 10.3.2010 č.j. 14 Nc 2653/2010-6 na základě oznámení matričního úřadu podaného u soudu dne 5.2.2010 a řízení o určení data úmrtí S. J. bylo zahájeno usnesením ze dne 10.3.2010 č.j. 14 Nc 2652/2010-6 na základě oznámení matričního úřadu podaného u soudu dne 5.2.2010; v těchto řízeních je třeba i v současné době postupovat podle zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30.6.2010 (dále jen "zákona o matrikách") a podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30.6.2010 (dále jen "OSŘ").

Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. § 460 obč. zák.). K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být projednáno a rozhodnuto soudem. Nebylo-li řízení o dědictví zastaveno, nedošlo-li k přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům nebo nebyla-li nařízena likvidace dědictví, soud v usnesení o dědictví potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici nebo schválí dohodu dědiců o vypořádání dědictví anebo potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů, nedošlo-li mezi dědici k dohodě, popřípadě potvrdí připadnutí dědictví, které nenabyl žádný dědic, státu jako tzv. odúmrti (srov. § 481 až 484 a § 462 obč. zák.). Zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví podle usnesení o dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice (srov. § 485 odst.1 obč. zák.); uvedené platí také tehdy, jestliže dědictví připadlo státu (srov. § 487 obč. zák.).

V projednávané věci je zřejmé, že k dědění po S. J. a po R. J. dochází ze zákona a že pro zjištění dědického práva je významné (mimo jiné) to, kdy (ve které době) zemřela S. J. a její manžel E. J., popřípadě alespoň závěr o tom, který z nich přežil druhého. Za řízení před soudy vyšlo najevo, že při zápisu do knihy úmrtí se datum úmrtí S. J. a E. J. nepodařilo zjistit, a že proto příslušný matriční úřad o tom učinil oznámení soudu, na jehož základě soud ve smyslu ustanovení § 194a odst.1 OSŘ zahájil bez návrhu řízení o určení data úmrtí těchto fyzických osob.

Smyslem (účelem) řízení o určení data úmrtí fyzické osoby je stanovit datum, které platí za datum úmrtí fyzické osoby, je-li jisté, že fyzická osoba zemřela, avšak ani po "následném dalším šetření" tu není matriční listina, na základě které by matriční úřad mohl do knihy úmrtí zapsat den, měsíc a rok jejího úmrtí, a že proto matriční úřad o tom učinil oznámení soudu (a dal tímto způsobem "podnět" k zahájení řízení o určení data úmrtí podle ustanovení § 194a OSŘ). Po splnění uvedených předpokladů soud na základě výsledků dokazování usnesením rozhodne o určení data úmrtí (dne, měsíce a roku), které platí za den úmrtí; vzhledem k tomu, že do knihy úmrtí se nezapisuje také "hodina úmrtí", nemůže být tato skutečnost ani předmětem rozhodování soudu podle ustanovení § 194a odst. 4 OSŘ.

Výrokem usnesení soudu o tom, které "datum" platí za den, měsíc a rok úmrtí fyzické osoby (§ 194a odst.4 OSŘ), se nerozhoduje o osobním stavu. U této fyzické osoby je totiž jisté, že zemřela, a její smrt byla prokázána předepsaným způsobem (lékařskou prohlídkou mrtvého), a není proto zapotřebí prohlašovat ji za mrtvou z důvodu nezvěstnosti (§ 198 OSŘ) nebo postupem podle ustanovení § 200 OSŘ. Rozhodnutím o určení data úmrtí fyzické osoby se tedy neřeší osobní stav fyzické osoby, ale zjišťuje jen určitá právní skutečnost, a to "datum", které platí za den, měsíc a rok jejího úmrtí; nejde proto o rozhodnutí, které by bylo podle ustanovení § 159a odst.3 OSŘ závazné pro každého a z něhož by soud byl povinen ve smyslu ustanovení § 135 odst.1 OSŘ vycházet.

Kniha úmrtí, sbírka listin, které slouží jako podklad pro matriční zápis, jeho změnu či opravu, úmrtní list, potvrzení o údajích zapsaných v úmrtních (a jiných matričních) knihách, doslovné výpisy z nich a potvrzení vydaná matričním úřadem jsou veřejnými listinami (srov. § 24 odst.4 zákona o matrikách); potvrzují tedy i pravdivost toho, co je v nich uvedeno (osvědčeno nebo potvrzeno) o datu úmrtí fyzické osoby, není-li dokázán opak (srov. § 134 OSŘ). Vzhledem k tomu, že výrok usnesení soudu vydaného podle ustanovení § 194a odst.4 OSŘ doplňuje (nahrazuje) v knize úmrtí (dosud) scházející údaj o datu úmrtí fyzické osoby, nemůže mít rozhodnutí soudu v tomto případě jinou povahu, než jakou mají (jiné) příslušné listiny, které slouží jako podklad pro matriční zápis. Ostatně, s možností, že bude dodatečně zjištěno, že skutečné datum úmrtí je odlišné od data určeného ve výroku usnesení vydaného podle ustanovení § 194a odst.4 OSŘ, uvažuje rovněž ustanovení § 194a odst.5 OSŘ, když soudu ukládá, aby v takovém případě - bez zřetele na právní moc usnesení vydaného podle ustanovení § 194a odst.4 OSŘ - vždy opravil údaj o datu úmrtí, a to buď na návrh osoby, která na takové změně prokáže právní zájem, nebo i bez návrhu, a aby tímto způsobem uvedl do souladu stav skutečný se stavem zápisu v knize úmrtí; to však samozřejmě neznamená, že by skutečné datum úmrtí fyzické osoby nemohlo být prokázáno odlišně v jiném řízení, v němž má právní význam (tedy stejně jako u každé veřejné listiny, jak to předpokládá ustanovení § 134 OSŘ).

Odvolací soud tedy dospěl k nesprávnému závěru o tom, že rozhodnutí soudu o určení data smrti vydané v řízení podle ustanovení § 194a OSŘ je rozhodnutím o osobním stavu, kterým je soud ve smyslu ustanovení § 135 odst.1 OSŘ "v každém soudním řízení vázán", aniž by je mohl "jakkoliv přezkoumávat".

Řízení o určení data úmrtí fyzické osoby - i když se zahajuje jen na základě oznámení matričního úřadu - je (ve smyslu ustanovení § 80 až § 82 OSŘ) řízením zahajovaným "bez návrhu". Vzhledem k tomu, že v ustanovení § 194a OSŘ a ani v jiném zákonném ustanovení není vymezen (z pohledu ustanovení § 94 odst.2 OSŘ) okruh jeho účastníků, jsou podle ustanovení § 94 odst.1 OSŘ účastníky řízení o určení data úmrtí fyzické osoby navrhovatel a ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno; účast navrhovatele je ovšem možná jen v řízení o opravě určeného data úmrtí podle ustanovení § 194a odst.5 OSŘ, při samotném určení data úmrtí je z povahy věci vyloučena.

Ačkoliv usnesení o určení data úmrtí fyzické osoby není rozhodnutí o osobním stavu a ačkoliv může být datum úmrtí fyzické osoby v jiném řízení stanoveno odlišně, má být v řízení jednáno o právech a povinnostech všech osob, jejichž právní postavení bude určením data úmrtí alespoň dotčeno, například z pohledu dědického práva, vyživovací povinnosti, účasti ve společnosti nebo družstvu, nejde-li o pouhý vliv ekonomický nebo morální. Za účastníka řízení o určení data úmrtí fyzické osoby je proto třeba považovat každého, kdo má na určení data úmrtí konkrétní fyzické osoby právní zájem. Soud je povinen kdykoliv za řízení "z úřední povinnosti" zkoumat, zda se řízení opravdu účastní ti, o jejichž právech a povinnostech má být jednáno, popřípadě zda se řízení neúčastní osoby, o jejichž právech a povinnostech se v řízení nejedná. Po účastnících samozřejmě smí v tomto směru požadovat součinnost, jejich návrhy a názory však není vázán a musí provést všechny úkony, které jsou potřebné k tomu, aby okruh účastníků byl správně vymezen.

V právní moci je jen takové usnesení, které bylo doručeno a které již nelze napadnout odvoláním jakožto řádným opravným prostředkem (srov. § 167 odst. 2 a § 159 OSŘ). Jde o tzv. formální právní moc, která se nevztahuje k nároku, ale k samotnému řízení, a která vyjadřuje, že řízení bylo definitivně ukončeno, neboť rozhodnutí soudu již nelze napadnout řádným opravným prostředkem (odvoláním). Dalším předpokladem tzv. formální právní moci je řádné doručení rozhodnutí; rozhodnutí proto nenabude právní moci tehdy, jestliže nebylo doručeno tomu, kdo byl účastníkem řízení (podle ustanovení § 94 odst.1 OSŘ), protože se v něm jednalo o jeho právech nebo povinnostech, aniž by tu bylo významné, že mu soud rozhodnutí nedoručil z důvodu, že ho (chybně) nepokládal za účastníka řízení.

V projednávané věci vyšlo najevo, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8.7.2010 č.j. 14 Nc 2653/2010-21 o určení data úmrtí E. J. a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8.7.2010 č.j. 14 Nc 2652/2010-21 o určení data úmrtí S. J. byla (dosud) doručena jen advokátu JUDr. Karlu Šindelářovi (jako "opatrovníku" zemřelých), ačkoliv je nepochybné, že v těchto řízeních se jednalo o právech a povinnostech těch, kteří měli na určení data úmrtí S. J. a E. J. právní zájem, mimo jiné také žalobce.

Žalobci nelze důvodně vytýkat, že si "nepohlídal" řízení o určení dat úmrtí E. a S. J., ačkoliv o nich musel vědět. Protože soud je povinen kdykoliv za řízení "z úřední povinnosti" zkoumat, zda se řízení opravdu účastní ti, o jejichž právech a povinnostech má být jednáno, postupovaly soudy v řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 14 Nc 2652/2010 a 14 Nc 2653/2010 v rozporu se zákonem, jestliže se nezabývaly otázkou, kdo je účastníkem těchto řízení, a jestliže usnesením takové osoby do řízení nepřibraly. Odvolací soud v projednávané věci měl k uvedeným okolnostem přihlédnout, neboť je nepochybné, že v důsledku takového opomenutí dosud nemohla usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8.7.2010 č.j. 14 Nc 2653/2010-21 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8.7.2010 č.j. 14 Nc 2652/2010-21 nabýt právní moci.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 5) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. března 2016



JUDr. Ljubomír Drápal

předseda senátu




Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1858/2015, ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1858.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies