3 Tdo 165/2016

02. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 209 odst. 1
  • TrZ - § 209 odst. 4 písm. d)
  • TrZ - § 12 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 3. 2016 o dovolání, které podali obvinění D. T., a F. T., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 8 To 249/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 52/2014, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných D. T. a F. T. odmítá.


Odůvodnění:
I.


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 7 T 52/2014, byli obvinění D. T., F. T. a právnická osoba D., s. r. o., formálně sídlem P. uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustili jednáním spočívajícím v tom, že „dne 11. 5. 2013 v P., J. na poště České pošty, s.p. obž. D. T. po předchozí vzájemné dohodě se svým otcem obž. F. T. jménem spol. D., s.r. o., v zištném úmyslu se neoprávněně obohatit a získat finanční částku za prodej členských práv k družstevnímu bytu, pod záminkou refinancování a konsolidace dluhu za různými finančními institucemi v celkové výši 806.195,- Kč, obž. D. T. jako jednatel spol. D., s. r. o., v přítomnosti obž. F. T. uzavřel s poškozenou D. F. H. Dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím ve správním bytovém družstvu B., jejíž součástí bylo právo nájmu k družstevnímu bytu v P., N. a Dohodu o ceně za převod členských práv a povinností v bytovém družstvu za částku 2.500.000,- Kč, kterou poškozené H. nikdy nepředali, obdržela jen 40.000,- Kč, a to s nepravdivým příslibem od obviněných, že tato smlouva bude plnit pouze funkci smlouvy zástavní, kdy po splacení dluhů poškozené budou předmětná členská práva a povinnosti ve správním bytovém družstvu B. převedeny zpět na pošk. H., ačkoli věděli, že svým slibům nedostojí, neboť spol. D., s. r. o., žádnou podnikatelskou činnost nevyvíjela a neměla k činnosti nabízené pošk. H. ani potřebné finanční prostředky, proto obž. D. T. na pokyn obž. F. T. dne 19. 7. 2013 převedl spol. D., s.r. o., na nastrčenou osobu, tzv. bílého koně M. I., přičemž si od něho nechal podepsat plnou moc k převodu členských práv a povinností spojených s členstvím ve správním bytovém družstvu B. a téhož dne, tedy 19. 7. 2013 obž. D. T. na pokyn obž. F. T. uzavřel Smlouvu o převodu práv a povinností spojených s členstvím ve správním bytovém družstvu B., včetně převodu nájmu družstevního bytu s J. T., za úplatu ve výši 1.500.000,- Kč, které si obž. D. T. a obž. F. T. ponechali pro svou osobní potřebu, čímž poškozené D. F. H., způsobili škodu ve výši 2.450.000,- Kč.

Za to byli obvinění D. T. a F. T. odsouzeni každý podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 (dva a půl) roku. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uložených trestů podmíněně odložen na stanovenou zkušební dobu v délce 4 (čtyř) roků.

Podle § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, byla právnická osoba společnost D., s. r. o., formálně se sídlem P., zrušena.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená D. F. H., bytem P., N., odkázána se svým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 7 T 52/2014, podali obvinění D. T. a F. T. odvolání směřující do výroků o vině a trestu. Odvolání podala i spol. D., s. r. o., a to do výroků o vině a trestu.

O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 8 To 249/2015, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu obviněných D. T. a F. T., a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. při nezměněném výroku o vině nově rozhodl tak, že obviněného D. T. odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 (dva a půl) roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na stanovenou zkušební dobu v délce 3 (tří) roků, a obviněného F. T. odsoudil za předmětný zločin a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 12. 2014, sp. zn. 14 T 195/2014, podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 (dva a půl) roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na stanovenou zkušební dobu v délce 4 (čtyř) roků. Současně podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému F. T. uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil dlužné výživné. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 12. 2014, sp. zn. 14 T 195/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 256 tr. ř. odvolání právnické osoby společnosti D., s. r. o., zamítl.

V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II.


Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 8 To 249/2015, podali obvinění D. T. a F. T. prostřednictvím společného advokáta dovolání (č. l. 587-588), v rámci něhož uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obvinění v rámci svého dovolání vznesli námitku stran nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio podle ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť použili trestního práva a trestní represe k ochraně a uspokojení subjektivních soukromých práv, tam kde k ochraně těchto práv slouží prostředky práva občanského a předpoklady pro užití trestní represe v projednávané věci nebyly náležitě zjištěny. V této souvislosti uvedli, že soudy posuzovaly čistě soukromoprávní vztah a měly trvat na tom, aby na ochranu majetkových zájmů dbali primárně samotní účastníci těchto vztahů. Odvolací soud zcela pominul fakt, že probíhá civilní řízení o zrušení smlouvy o převodu členských práv k předmětnému bytu na společnost D., s. r. o., a tedy poškozená má další možnost ochrany svých práv v civilním řízení.

Dále namítli, že soudy nesprávně právně posoudili jejich jednání jako podvodné s úmyslem od samého počátku. Poškozená smlouvu uzavřela bez nátlaku, ze své vlastní iniciativy a po předchozí poradě se svým přítelem. K nenaplnění smlouvy z jejich strany došlo až poté, co sama poškozená předmětnou smlouvu porušila, čímž pro společnost ztratila důvěru jako smluvní partner. Musela si být vědoma, že bez převodu členských práv v družstvu nebude transakce možná. O tom byla před uzavřením smlouvy informována a vzhledem ke skutečnosti, že poškozená nejprve řešila své dluhy u bank, musela taktéž vědět, že do 1. 1. 2014 nebylo možno zřídit zástavní právo k členským právům v družstvu. Přesto byl poškozené po určitou dobu nabízen zpětný převod členských práv, a to za zcela přijatelnou částku ve výši 100.000,- Kč. Závěrem obvinění brojí proti závěru, že měli jednat v zištném úmyslu se obohatit. Smlouva byla uzavíraná za společnost D., s. r. o., jejím jménem, na její účet a nemohlo tedy dojít k jejich obohacení, přičemž nikdy neobdrželi částku 1.500.000,- Kč.

S ohledem na výše uvedené obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 8 To 249/2015, a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručenému Nejvyššímu soudu dne 19. 1. 2016, sp. zn. 1 NZO 1339/2015.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedl, že totožné námitky obvinění uplatnili již v rámci odvolání. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje pouze v námitce stran nesprávného užití, resp. neužití ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, což je ustanovení trestního práva hmotného přímo se vztahující k právnímu posouzení skutku jakožto skutku soudně trestného. Ostatními námitkami obviněných se v rámci svého vyjádření nezabýval, neboť se dle něj jedná o námitky proti skutkovým zjištěním neopřené o konkrétnější argumentaci.

Státní zástupce s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu uvedl, že závěr o nedostatečné společenské škodlivosti činu, tedy neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů nebylo vhodné uplatňovat trestní represi a že v takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace. V projednávané věci však čin obviněných, jak je popsán v rozsudku nalézacího soudu, žádné takové výjimečné okolnosti nevykazuje. Jedná se o podvod zvláštní jen vysokou škodou na straně poškozené a ohrožením jejích bytových potřeb, jakožto základních potřeb každého člověka. Tyto okolnosti však škodlivost předmětného skutku zjevně zvyšují a nikoliv snižují. V případě podvodu je subsidiarita trestní represe vyloučena, má-li pachatel podvodný úmysl od samého počátku. V této souvislosti uvedl, že společenskou škodlivostí jednání obviněných se soudy dostatečně zabývali v rámci odůvodnění rozhodnutí, přičemž se s argumentací soudů obou stupňů plně ztotožňuje.

Na podkladě výše uvedeného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

III.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 8 To 249/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněných zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výrocích o trestu a jeho výkonu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osoby oprávněné k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými D. T. a F. T. vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obvinění namítli nesprávné hodnocení důkazů (zejména stran smlouvy o převodu členských práv k předmětnému bytu, která byla uzavíraná za společnost D., s. r. o., jejím jménem a na její účet) a vadná skutková zjištění (zejména stran jednání ze strany poškozené) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedli, že poškozená uzavřela předmětnou smlouvu bez nátlaku a z vlastní iniciativy, vědoma si všech důsledků z ní plynoucích, a dále, že přestože došlo k porušení smlouvy z její strany a byl vyvíjen nátlak na obviněného F. T. ze strany přítele poškozené, byl jí po určitou dobu nabízen zpětný převod členských práv k předmětnému bytu za částku ve výši 100.000,- Kč s tím, že nikdy částku 1.500.000,- Kč neobdrželi pro svou potřebu).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obvinění sami hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložili na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Obvinění sice vznesli námitku, že jejich jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako podvodné s úmyslem od samého počátku, tedy že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kteroužto by s velkou dávkou benevolence bylo možno ve formální rovině podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněnými vznesená byla uplatněna neregulérním způsobem, neboť byla uplatněna pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, vadných skutkových zjištěních a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněnými uplatněným dovolacím důvodem.

Nad rámec uvedeného je možné uvést, že dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, jak je uvedeno výše, obvinění pod příslibem, že za poškozenou zaplatí její dluhy převyšující částku 800.000,- Kč s ní podepsali smlouvu o převodu členských práv a povinností k bytu za částku 2.500.000,- Kč v bytovém družstvu B. na jimi založenou společnost D., s. r. o. Na základě podpisu této smlouvy jí vyplatili ve dvou splátkách částku 40.000,- Kč, a to s nepravdivým příslibem, že tato smlouva bude plnit pouze funkci smlouvy zástavní a po splacení dluhů poškozené budou členská práva převedena zpět na poškozenou. Obvinění věděli, že svým slibům nedostojí, jelikož společnost D., s. r. o., žádnou podnikatelskou činnost nevyvíjela a ani nedisponovala potřebnými finančními prostředky. Obvinění následně společnost převedli na fiktivní osobu a na základě plné moci uzavřeli Smlouvu o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, a to včetně převodu nájmu družstevního bytu za úplatu ve výši 1.500.000,- Kč, které si ponechali pro svoji osobní potřebu. Poškozené D. F. H. tak způsobili škodu ve výši 2.450.000,- Kč. Právnímu posouzení uvedeného jednání jako zločinu podvodu § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchané ve spolupachatelství obou obviněných podle § 23 tr. zákoníku nelze ničeho vytknout.

Pod uplatněný dovolací důvod však lze podřadit námitku obviněných, že soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio.

Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.

Pojem společenské škodlivosti, který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio. V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109-118).

Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů.

S ohledem na učiněná skutková zjištění je zřejmé, že skutek, který obvinění spáchali, má zcela jistě trestněprávní charakter. Otázkou společenské škodlivosti jednání obviněných se zabýval již nalézací soud, který uvedl, že „společenskou škodlivost a jednání obžalovaných soud hodnotí jako značnou. Ta pramení jednak ze samotné skutkové podstaty žalovaného zločinu, dále z toho, že obžalovaní se uvedeného jednání dopustili využitím finanční tísně poškozené a výši způsobené škody jakož i dalšími kroky, kterými ji připravili o právo k předmětnému bytu“(str. 7 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se taktéž v rámci svého rozhodnutí zabýval námitkou obviněných stran nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, jež uplatnili v rámci odvolání, kdy uvedl, že „za situace, kdy obžalovaní podvodným jednáním získali členská práva a povinnosti v SBD B. pro společnost D. s.r.o. k předmětnému bytu v hodnotě 2 500 000 Kč na úkor poškozené H., nelze se ztotožnit s námitkou obžalovaných, že celá věc měla být řešena pouze cestou občanskoprávní, nikoliv trestní. Vzhledem k výši škody nepřichází v úvahu použití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jak se obžalovaní v odvoláních domáhají“(str. 8 rozhodnutí odvolacího soudu).

Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu. Nejvyšší soud se se závěry soudů stran společenské škodlivosti jednání obviněných zcela ztotožňuje.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněných nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.

IV.


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných D. T. a F. T. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 2. 3. 2016



JUDr. Petr Šabata
předseda senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 165/2016, ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.165.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies