29 Cdo 4814/2015

30. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObchZ - § 131 odst. 1
  • ObchZ - § 131 odst. 3 písm. a)
  • ObchZ - § 183 odst. 1
  • ObchZ - § 184a odst. 2
  • ObchZ - § 184a odst. 3 písm. d)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci navrhovatelky DC MEDIA s. r. o., se sídlem v Praze 4, Branická 1931/177, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 49621998, zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, PSČ 110 00, za účasti ERFLEX, a. s., se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25675826, zastoupené Mgr. Vladimírem Řezníčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Žatecká 41/4, PSČ 110 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 221/2012, o dovolání ERFLEX, a. s., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2015, č. j. 7 Cmo 357/2013-75, takto:


Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2015, č. j. 7 Cmo 357/2013-75 se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:




Usnesením ze dne 30. května 2013, č. j. 74 Cm 221/2012-41, Městský soud v Praze zamítl návrh na vyslovení neplatnosti (všech) usnesení přijatých na mimořádné valné hromadě společnosti ERFLEX, a. s. (dále jen „společnost“), konané dne 1. října 2012 (dále jen „valná hromada“) [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1) Navrhovatelka vlastní 12 kusů listinných akcií na majitele č. 1 až 12, o jmenovité hodnotě 80.000 Kč, představujících 48% podíl na základním kapitálu společnosti.

2) Zbývající akcie na majitele č. 13 až 25, o téže jmenovité hodnotě, představující 52% podíl na základním kapitálu společnosti, předložila na valné hromadě společnost UMA Investments, a. s., identifikační číslo osoby 27198316.

3) Podle článku 10 bodu 3. stanov společnosti (dále jen „stanovy“) valnou hromadu svolává představenstvo společnosti, popřípadě jeho člen, pokud se představenstvo na jejím svolání bez zbytečného odkladu neusneslo a zákon stanoví povinnost valnou hromadu svolat anebo pokud představenstvo není dlouhodobě schopno se usnášet, nestanoví-li zákon jinak. Podle článku 15 bodů 5. a 7. stanov je představenstvo způsobilé se usnášet, jsou-li na jeho zasedání přítomni všichni členové představenstva. K přijetí rozhodnutí ve všech záležitostech projednávaných na zasedání představenstva je zapotřebí, aby pro ně hlasovali všichni členové.

4) Dne 17. srpna 2012 bylo na webových stránkách www.valnehromady.cz uveřejněno oznámení o konání valné hromady (dále též jen „oznámení“). Obsahově shodné oznámení bylo dne 29. srpna 2012 uveřejněno i v Obchodním věstníku.

5) Valné hromady se prostřednictvím svého zmocněnce zúčastnila jen akcionářka UMA Investments, a. s.

6) Valná hromada z funkce člena představenstva společnosti odvolala Š. T. a Ing. D. F. (usnesení pod bodem 3. pořadu jednání), do funkce člena představenstva zvolila Mgr. K. B. a P. H. (usnesení pod bodem 4. pořadu jednání) a uložila představenstvu, aby přezkoumalo tvrzené porušení povinností specifikovaných zaměstnanců společnosti, a při zjištění porušení povinností „vyvodilo z toho důsledky dle platných právních předpisů“ a podalo dozorčí radě zprávu o svých zjištěních a přijatých opatřeních (usnesení pod bodem 5. pořadu jednání).

7) Návrh na vyslovení neplatnosti všech usnesení přijatých na valné hromadě byl soudu prvního stupně doručen 30. října 2012.

Soud prvního stupně – cituje § 131 odst. 1 a odst. 3 písm. a), § 183 odst. 1, § 184a odst. 1 a 2, § 185 odst. 1 a § 186 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) – konstatoval, že rozhodnutí o svolání valné hromady nebylo přijato představenstvem společnosti, nýbrž toliko dvěma jeho členkami, čímž byl porušen § 184a odst. 1 obch. zák. a článek 10 bod. 3 stanov; dovodil však, že důsledkem tohoto porušení bylo jen nepodstatné porušení práv navrhovatelky a s poukazem na § 183 odst. 1 a § 131 odst. 3 písm. a) obch. zák. neplatnost usnesení přijatých valnou hromadou nevyslovil.

Závěr o toliko nepodstatném porušení práv navrhovatelky soud prvního stupně zdůvodnil tím, že k odvolání předsedy představenstva společnosti Ing. D. F. (který je současně jednatelem navrhovatelky) z funkce člena představenstva a k následné volbě nových členů představenstva společnosti by došlo i v případě svolání valné hromady v souladu se zákonem a stanovami, a to vzhledem ke kvoru potřebnému pro usnášeníschopnost valné hromady, počtu hlasů nezbytných pro přijetí usnesení valnou hromadou, jakož i počtu hlasů, kterými disponovala navrhovatelka.

K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. února 2015, č. j. 7 Cmo 357/2013-75, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že vyslovil neplatnost všech usnesení přijatých na valné hromadě společnosti (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud dále vyšel (mimo jiné) z toho, že:

1) V oznámení nebyla uvedena konkrétní osoba svolavatele.

2) Oznámení obsahovalo body 2. a 3. pořadu jednání valné hromady následujícího znění: „Zpráva o činnosti zaměstnanců a členů orgánů společnosti pro třetí osoby, jednání těchto osob v rozporu s povinnostmi stanovenými zákonem, posouzení odpovědnosti těchto osob a projednání dalšího postupu.“ a „Odvolání a jmenování členů představenstva a dozorčí rady.“

Přitakávaje závěru soudu prvního stupně, podle něhož svoláním valné hromady nedošlo k podstatnému porušení práv navrhovatelky, odvolací soud doplnil, že postup při svolání valné hromady pro navrhovatelku neměl ani závažné právní následky, neboť jím nebylo navrhovatelce znemožněno valné hromady se zúčastnit.

Dále se odvolací soud – nad rámec právního posouzení věci soudem prvního stupně zabýval posouzením náležitostí oznámení. Ačkoli absenci uvedení konkrétní osoby svolavatele valné hromady v oznámení považoval za vadu oznámení, způsobující jeho neurčitost, nepředstavovala tato vada dle odvolacího soudu natolik podstatné porušení práv navrhovatelky, aby jím bylo odůvodněno vyslovení neplatnosti usnesení přijatých valnou hromadou.

K odlišnému právnímu posouzení stran důsledků neurčitosti oznámení odvolací soud dospěl v případě neuvedení jmen a příjmení zaměstnanců a členů orgánů společnosti, kteří měli jednat v rozporu se zákonem a jejichž odpovědnost měla být na valné hromadě projednávána, neuvedení jmen a příjmení odvolávaných členů představenstva a dozorčí rady společnosti (stejně jako osob, které měly být jako noví členové orgánů společnosti jmenovány) a neuvedení důvodu pro odvolání předsedy představenstva společnosti z funkce člena představenstva (porušování zákazu konkurence). Absenci identifikace uvedených osob posoudil jako vadu oznámení způsobující jeho neurčitost a zakládající podstatné porušení práv navrhovatelky, které tím bylo znemožněno kvalifikovaně se rozhodnout, zda se valné hromady zúčastní či nikoliv (případně se na jednání valné hromady řádně připravit).

Společnost napadla usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhujíc, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud se tím, že posoudil oznámení jako neurčité, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005 (jenž je veřejnosti dostupný - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 - na jeho webových stránkách), a na nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení určitosti oznámení vycházel z účelu úpravy svolání valné hromady, nikoliv z výkladových pravidel právních úkonů formulovaných v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

Dovolatelka rozporuje závěr odvolacího soudu, podle něhož určitost oznámení o konání valné hromady má být posuzována dle § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, když § 184a odst. 3 obch. zák. jednoznačně vymezuje obsahové náležitosti oznámení o konání valné hromady, jež oznámení v projednávané věci nepostrádalo.

S právním posouzením odvolacího soudu ohledně nedostatku (odvolacím soudem vymezených) náležitostí oznámení, způsobujícího jeho neurčitost, dovolatelka nesouhlasí; jejich neuvádění označuje za běžnou praxi, akceptovanou i rejstříkovými soudy. Domnívá se, že obsahuje-li oznámení všechny náležitosti vymezené § 184a obch. zák., nemůže být neurčité.

Za dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešenou má pak dovolatelka otázku, zda absence uvedení osoby svolavatele, identifikace členů orgánů akciové společnosti, kteří mají být odvoláni z funkce, identifikace osob, které mají být jmenovány členy orgánů akciové společnosti či uvedení důvodu odvolání člena orgánu zakládají neurčitost oznámení o konání valné hromady.

Navrhovatelka ve vyjádření k dovolání označuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, uvádí, že usnesení přijatá valnou hromadou jsou neplatná, neboť valná hromada nebyla svolána k tomu oprávněnými osobami a oznámení je neúplné a neurčité; vadami v postupu svolání valné hromady pak byla podstatně porušena její práva.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka náležitostí oznámení o konání valné hromady akciové společnosti nebyla (v souvislostech popsaných v dovolání, tj. zda absence identifikace členů orgánů akciové společnosti, kteří mají být odvoláni z funkce, identifikace osob, které mají být jmenovány členy orgánů akciové společnosti, či uvedení důvodu odvolání člena orgánu zakládají neurčitost oznámení o konání valné hromady) v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

Dovolání je i důvodné.

Rozhodné právo se podává z § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), účinného od 1. ledna 2014 (dále jen „z. o. k.“). Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Vzhledem k datu konání valné hromady je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodné znění obchodního zákoníku účinné k 1. říjnu 2012, tedy naposledy ve znění zákona č. 202/2012 Sb.

Z § 184a odst. 2 věty první obch. zák. se podává, že představenstvo je povinno uveřejnit pozvánku na valnou hromadu nebo oznámení o jejím svolání způsobem určeným zákonem nebo stanovami.

Podle § 184a odst. 3 obch. zák. platí, že pozvánka na valnou hromadu nebo oznámení o konání valné hromady obsahuje alespoň

a) firmu a sídlo společnosti,

b) místo, datum a hodinu konání valné hromady,

c) označení, zda se svolává řádná, mimořádná nebo náhradní valná hromada,

d) pořad jednání valné hromady,

e) rozhodný den k účasti na valné hromadě, pokud byl určen, a vysvětlení jeho významu pro hlasování na valné hromadě.

Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že oznámení o konání valné hromady akciové společnosti, ačkoliv není právním úkonem, musí být určité a srozumitelné. Určitost oznámení je přitom třeba posuzovat analogicky podle pravidel upravujících výklad právních úkonů (srov. např. usnesení velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 35 Odo 755/2005, uveřejněné pod číslem 102/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 3703/2009, anebo usnesení ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3397/2010, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2013, pod číslem 90).

Obchodní zákoník – na rozdíl od zákona o obchodních korporacích [srov. § 407 odst. 1 písm. d) a f) z. o. k.] – na oznámení neklade požadavek, aby obsahovalo znění a zdůvodnění navrhovaných usnesení či jména osob, které mají být zvoleny do orgánů společnosti. Nejvyšší soud přitom nemá žádné pochybnosti o tom, že vymezení bodu pořadu jednání valné hromady slovy „odvolání a jmenování členů představenstva a dozorčí rady“ vyhovuje požadavkům určitosti oznámení v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013; v rámci takto vymezeného pořadu jednání může valná hromada odvolat všechny členy představenstva a dozorčí rady a na jejich místa zvolit jiné osoby.

Taktéž důvod, pro který je navrhováno odvolání některého z členů představenstva či dozorčí rady, nemusel být v režimu obchodního zákoníku v oznámení uveden, a jeho absence nečiní oznámení neurčitým [s účinností od 1. ledna 2014 tato skutečnost musí být v oznámení uvedena v rámci zdůvodnění navrhovaného usnesení podle § 407 odst. 1 písm. f) z. o. k.]. Neurčují-li stanovy jinak, může valná hromada člena představenstva či dozorčí rady odvolat i bez udání důvodů. Není-li důvod odvolání sdělen ani na valné hromadě a (současně) neplyne-li z přijatého usnesení valné hromady, že člena voleného orgánu odvolává pro porušení povinností při výkonu funkce, neuplatní se v případě odvolání člena voleného orgánu, který je současně akcionářem, zákaz výkonu hlasovacího práva podle § 186c odst. 2 písm. c) obch. zák.

K závěru o neurčitosti oznámení (v odpovídající části) nevede v poměrech projednávané věci ani „neuvedení jmen zaměstnanců a členů orgánů“ v rámci bodu 2 pořadu jednání uvedeného v oznámení; z oznámení je zřejmé, s jakou zprávou měla být valná hromada seznámena a čeho (jakých skutečností) se tato zpráva týká. S ohledem na vázanost dovolacími důvody Nejvyšší soud již neposuzoval, zda usnesení přijaté valnou hromadou o tom, že „představenstvo přezkoumá porušení povinností“ vypočtených zaměstnanců, spadalo do působnosti valné hromady a zda bylo přijato v rámci některého z bodů pořadu jednání uvedeného v oznámení.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Nejvyšší soud nepřehlédl, že odvolací soud vybudoval své právní posouzení věci na posouzení (ne)určitosti oznámení o konání valné hromady, aniž by tato námitka (jako důvod neplatnosti usnesení valné hromady) byla v návrhu na zahájení řízení či později v průběhu řízení před soudy obou stupňů vůbec vznesena navrhovatelkou (která důvod neplatnosti usnesení valné hromady v projednávané věci spatřovala v tom, že valnou hromadu svolaly dvě členky představenstva společnosti).

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo 71/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2001, pod číslem 138, či usnesení ze dne 18. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 311/2006, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2007, pod číslem 130 ze dne 11. prosince 2007 sp. zn. 29 Odo 524/2006, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2008, pod číslem 132, anebo ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2834/2011) se přitom podává, že podání, jímž navrhovatel rozšíří důvody neplatnosti usnesení valné hromady a domáhá se tak sice téhož, ale na základě jiného skutkového stavu (resp. skutkového stavu doplněného o důvody, jež nemají žádnou skutkovou souvislost s dříve uplatněnými důvody), je změnou návrhu, o níž soud musí v souladu s ustanovením § 95 o. s. ř. rozhodnout.

Z uvedeného plyne i závěr, že soud je v řízení podle § 131 (§ 183) obch. zák. co do rozsahu přezkumu platnosti usnesení valné hromady vázán skutkovým stavem (uplatněnými důvody neplatnosti usnesení valné hromady) tak, jak jej v návrhu či později v jeho (soudem připuštěné) změně vymezí navrhovatel. Z jiných než navrhovatelem tvrzených důvodů neplatnosti soud otázku platnosti usnesení valné hromady nemůže posuzovat.

Jelikož odvolací soud v projednávané věci takto nepostupoval a přezkoumal platnost usnesení valné hromady i z jiných než navrhovatelkou tvrzených důvodů, zatížil odvolací řízení vadou, jež mohla mít (a v projednávané věci i měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1793/99, uveřejněné pod číslem 74/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Protože právní posouzení věci odvolacím soudem co do řešení otázky určitosti oznámení, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné, a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, a se zřetelem k popsané vadě řízení, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl v něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 30. března 2016




JUDr. Filip Cileček















předseda senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4814/2015, ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.4814.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies