22 Cdo 2420/2014

29. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. Č., zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, náměstí Míru 9, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 81/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. ledna 2014, č. j. 20 Co 548/2013-74, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. července 2013, č. j. 6 C 81/2013-30, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je „spoluvlastníkem pozemku vymezeného geometrickým plánem č. 120-11/2012 vyhotoveným Ing. J. M. a zapsaným u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Orlicí v katastru nemovitostí pro obec Červená Voda a k. ú. H. O. jako parcela č. 442/5 o výměře 1047 m2 a to v rozsahu jedné ideální poloviny“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Krajský soud v Hradci Králové (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. ledna 2014, č. j. 20 Co 548/2013-74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Předmětem dovolání je podle žalobce právní otázka „zda soudy obou stupňů správně interpretovaly pojem oprávněný držitel a omluvitelný omyl a následně jej správně aplikovaly na posouzený případ“. Má za to, „že právní posouzení těchto otázek učinily soudy chybně, a to v rozporu s ustálenou judikaturou“. V rozporu s ustálenou judikaturou soudy posoudily i otázku oprávněné držby. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná s dovoláním žalobce nesouhlasí a navrhuje odmítnutí dovolání.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva žalobcem mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Podle § 243f odst. 3 věta první o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [(např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 1068 (dále jen „Soubor“)].

V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, publikované v Souboru pod č. C 8610).

Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru pod č. C 1176).

Nalézací soudy se věcí z pohledu výše uvedených závěrů zabývaly, posoudily všechny zjištěné okolnosti a jejich závěry, že žalobce nemohl být v dobré víře, že mu sporný pozemek parc. č. 442/5 (vzniklý oddělením od stávajícího pozemku parc. č. 442/1) patří, neboť při zachování obvyklé míry opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není, dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené.

Žalobce s poukazem na celou řadu rozhodnutí dovolacího soudu především tvrdí, že odvolací soud v jeho případě zúžil otázku omluvitelného omylu pouze na skutečnost, že si stav nabývaného pozemku neověřil v katastru nemovitostí. Podle jeho názoru dalším kritériem pro posuzování omluvitelného omylu měl být charakter pozemku, neboť hranice pozemků prochází částí vodní plochy (rybníku), zohlednění poměru ploch kupovaného a vydrženého pozemku, a dále skutečnost, že nabytý a držený pozemek tvoří ucelený funkční celek.

V daném případě při hodnocení oprávněnosti držby vzal odvolací soud do úvahy především skutečnost, že při uzavírání kupní smlouvy v roce 1997, na jejímž základě žalobce společně se svojí manželkou koupil od obce Č. V. mimo jiné pozemek parc. č. 444/2, který bezprostředně sousedil s pozemkem p. č. 442/1 s právem hospodaření žalované, obsahoval záměr obce Č. V. geometrický plán, v němž žádný rybník zakreslen není a je z něj patrno, že hranice mezi kupovaným pozemkem parc. č. 444/2 a sousedním pozemkem parc. č. 442/1 je rovná, mírně zabíhající do kupovaného pozemku parc. č. 444/2. Dále vycházel ze znaleckého posudku zpracovaného v době uzavření kupní smlouvy, z něhož vyplynulo, že na převáděném pozemku se nacházel močál, a je v něm zmínka o tom, že žalobce se chystá upravit kupované pozemky pro chov ryb. Zohlednil i skutečnost, že žalovaná sousední pozemek parc. č. 442/1 pronajímá jiným subjektům k zemědělským účelům. Žalobu pak s ohledem na skutečnost, že žalobce svůj spoluvlastnický podíl k pozemku parc. č. 444/2 pozbyl v exekučním řízení, považoval za „spíše účelovou“.

Jestliže na základě uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu vlastnické právo k pozemku parc. č. 442/5 náleží, neboť již při uzavírání kupní smlouvy v roce 1997 měl k dispozici všechny potřebné údaje a musel proto vědět, v jakých hranicích pozemek par. č. 444/2 kupuje a jestliže měl pochybnosti, kudy vede skutečná hranice mezi kupovaným a sousedním pozemkem, bylo po něm možno spravedlivě požadovat, aby si tuto skutečnost za pomoci technického vybavení zjistil, nelze jejich úvahám vytknout zjevnou nepřiměřenost a dovolací soud jeho závěry považuje za správné. Napadené rozhodnutí je proto v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu, od které nemá dovolací soud důvod se odchylovat, a není tak splněn předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolací soud neshledal důvod odklonit se od závěrů napadeného rozhodnutí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. března 2016
Mgr. David Havlík

předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2420/2014, ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2420.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies