21 Cdo 5734/2015

24. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 92
  • OSŘ - § 91

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. Ing. J. V., jako správcem pozůstalosti po A. V., zemřelé dne 23. července 2015, zastoupeného JUDr. Jiřím Beránkem, advokátem se sídlem v Mělníku, Havlíčkova č. 305, proti žalované I. G., zastoupené Mgr. Jiřím Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Palackého náměstí č. 183, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 18 C 251/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2015 č.j. 23 Co 101/2015-113, takto:

Dovolání žalobce se zamítá.

Odůvodnění:


A. V. se žalobou podanou dne 12.2.2013 u Okresního soudu v Mělníku domáhala určení, že je vůči ní právně neúčinná darovací smlouva ze dne 8.3.2012, kterou P. G. daroval žalované "pozemek p. č. 52/6 o výměře 579 m2 (zahrada), pozemek p. č. 53 o výměře 306 m2 (zahrada), pozemek p. č. 892/1 o výměře 242 m2 (orná půda), pozemek p. č. 1029/11 o výměře 104 m2 (ostatní plocha) a pozemek p. č. 1064/7 o výměře 162 m2 (ostatní plocha) a budovu bez č. p. nebo č. e. na stavební parcele č. 200 (jiná stavba), vše v katastrálním území N. V. u N., vše zapsané na LV č. 104 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mělník". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že má vůči dlužníku P. G. pohledávku ve výši 950.000,- Kč, že dlužník darováním těchto nemovitostí žalované (své matce) zkrátil uspokojení její pohledávky, a že je proto darovací smlouva vůči ní ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku právně neúčinná.

Poté, co věc byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7.7.2014 č.j. 31 Nc 314/2014-54 podle ustanovení § 12 odst.1 občanského soudního řádu přikázána Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, A. V. (v podání ze dne 22.9.2014, které došlo soudu prvního stupně dne 25.9.2014) navrhla, aby do řízení přistoupila (na straně žalované) T. G. a aby ve vztahu "k přistoupivší T. G." bylo rozhodnutím určeno, že žalovaná je vlastníkem předmětných nemovitostí. Návrh zdůvodnila tím, že T. G. nemovitosti koupila od žalované kupní smlouvou ze dne 28.6.2013. Protože k prodeji nemovitostí došlo až po podání odpůrčí žaloby, je kupní smlouva ze dne 28.6.2013 neplatná. Na požadovaném určení má A. V. naléhavý právní zájem, neboť T. G. je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí "v rozporu s právním stavem".

Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 10.12.2014 č.j. 18 C 251/2014-95 přistoupení T. G. do řízení na straně žalované nepřipustil. Dovodil, že "už v principu nelze v jednom řízení úspěšně podat žalobu o neúčinnosti darovací smlouvy a žalobu o určení vlastnického práva žalované". Kdyby totiž soud připustil navrhovanou změnu žaloby a přistoupení T. G. do řízení, musel by "rozhodnout rozsudkem jak o neúčinnosti darovací smlouvy, tak i o určení vlastnického práva žalované", a "takové výroky by byly na sobě nezávislé a samostatně by nabývaly právní moci". Předpokladem "pro úspěšnost žaloby na neúčinnost darovací smlouvy" by musela být pasivní věcná legitimace žalované, a žalovaná "by proto musela být v době vydání rozsudku zapsána jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí"; i kdyby byla kupní smlouva shledána neplatnou a žalovaná byla určena vlastníkem předmětných nemovitostí, jednalo by se toliko o nepravomocný výrok rozsudku, který by neobnovoval ke dni vyhlášení rozsudku vlastnické právo žalované, a žalovaná by tak nebyla pasivně věcně legitimována v části řízení o určení neúčinnosti darovací smlouvy. Soud prvního stupně návrhu podanému podle ustanovení § 92 odst. 1 věty první občanského soudního řádu nevyhověl a současně uvedl, že o "zamítnutí návrhu na rozšíření žaloby o určení vlastnického práva soud rozhodne samostatným usnesením po právní moci tohoto usnesení".

K odvolání A. V. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30.4.2015 č.j. 23 Co 101/2015-113 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Dovodil, že A. V. navrhla přistoupení T. G. do řízení proto, že "po zahájení řízení nastala skutečnost, která by způsobila její nejisté postavení v daném řízení, neboť žalovaná I. G. po zahájení řízení převedla nemovitosti, které získala odporovatelnou darovací smlouvou, na T. G.". Protože soud - jak dovodila judikatura soudů - nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení podle ustanovení § 92 odst. 1 občanského soudního řádu, bylo-li navrženo jen z důvodu žalobcovy nejistoty o tom, zda po zahájení řízení nastala skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod povinnosti, o niž v řízení jde", nebylo možné návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované vyhovět.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala A. V. dovolání. Namítala, že právní názor odvolacího soudu "odporuje smyslu" ustanovení § 42a občanského zákoníku. Došlo-li totiž po podání odpůrčí žaloby k převodu předmětných nemovitostí, šlo o absolutně neplatný právní úkon a dovolatelka "nemohla postupovat" jinak, obzvláště "zmínil-li" soud prvního stupně "nedostatek pasivní legitimace žalované v řízení poté, co došlo k převodu práva", a není dobře možné, aby věřitel podával stále nové odpůrčí žaloby na všechny, na něž mohou být předmětné nemovitosti posléze převedeny. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Po podání dovolání A. V. dne 23.7.2015 zemřela. Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 26.11.2015 č.j. 18 C 251/2014-142 rozhodl, že v řízení bude nadále pokračováno se žalobcem, který byl usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 31.8.2015 č.j. 50 D 842/2015-67 jmenován správcem pozůstalosti.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci A. V. podala odpůrčí žalobu podle ustanovení § 42a občanského zákoníku proti žalované jako osobě, v jejíž prospěch dlužník P. G. učinil odporovaný právní úkon (darovací smlouvu ze dne 8.3.2012). V průběhu řízení vyšlo najevo, že žalovaná darované nemovitosti kupní smlouvou ze dne 28.6.2013 dále převedla (prodala) T. G. V podání ze dne 22.9.2014 A. V. navrhla, aby soud připustil jednak přistoupení T. G. do řízení jako další žalované, jednak ve vztahu "k přistoupivší T. G." změnu žaloby (tak aby bylo rozhodnutím určeno, že žalovaná je vlastníkem darovaných nemovitostí, neboť kupní smlouva ze dne 28.6.2013 je neplatná). Za této situace bylo pro rozhodnutí soudů o návrhu na přistoupení T. G. do řízení jako (další) žalované významné vyřešení právní otázky, za jakých předpokladů může být připuštěno podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. přistoupení dalšího účastníka na straně žalované, byla-li současně navržena změna žaloby. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Soud může na návrh žalobce připustit, aby do řízení přistoupil (na straně žalobce nebo žalovaného) další účastník; souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce (srov. § 92 odst.1 o.s.ř.).

Smysl (účel) institutu přistoupení dalšího účastníka do řízení spočívá v tom, že se žalobci umožňuje, aby odstranil nedostatek (aktivní nebo pasivní) věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak neodvratně vedl k zamítnutí žaloby, může-li být takový nedostatek odstraněn tím, že do řízení vstoupí vedle dosavadního žalobce nebo žalovaného další účastník (další účastníci). V případě, že do řízení má vstoupit další účastník, který spolu s dosavadním žalobcem nebo žalovaným bude mít postavení nerozlučného společníka (§ 91 odst.2 o.s.ř.), soud zpravidla jeho přistoupení do řízení připustí. Má-li však následkem vstupu dalšího účastníka do řízení vzniknout samostatné společenství (§ 91 odst.1 o.s.ř.), nesmí být rozhodnutí o připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení; je-li například zřejmé, že by přistoupení dalšího účastníka do řízení vyvolalo potřebu provést dokazování, které by jinak nebylo potřebné, a že by to ve svých důsledcích vedlo k oddálení rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky, zásada procesní ekonomie zpravidla brání, aby přistoupení do řízení bylo připuštěno, neboť je opodstatněné požadovat, aby žalobce svá práva proti takové osobě uplatnil v samostatném řízení.

S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že podle ustálené judikatury soudů nebude připuštěno přistoupení dalšího účastníka do řízení podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř., bylo-li navrženo jen z důvodu žalobcovy nejistoty o tom, zda po zahájení řízení nastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod povinnosti, o niž v řízení jde (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.3.2007 sp. zn. 28 Cdo 337/2007, které bylo uveřejněno pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008). V projednávané věci však A. V. z tohoto důvodu přistoupení T. G. do řízení jako další žalované nenavrhla.

A. V. za řízení před soudy správně uváděla, že je - podle judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.2008 sp. zn. 29 Odo 732/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.4.2012 sp. zn. 21 Cdo 2281/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.10.2013 sp. zn. 21 Cdo 3782/2012) - neplatná smlouva, kterou by ten, v jehož prospěch byl právní úkon učiněn, odporovatelným právním úkonem nabytý majetek převedl po podání odpůrčí žaloby, tedy zjevně v úmyslu zmařit účel odpůrčí žaloby, na jiného. V případě, že darovací smlouva ze dne 8.3.2012 byla vskutku odporovatelným právním úkonem, je kupní smlouva ze dne 28.6.2013 neplatná; žalovaná je i nadále vlastníkem předmětných nemovitostí a je (z hlediska ustanovení § 42a odst.3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 - dále jen "obč. zák.") ve věci pasivně legitimována. A. V. ve vztahu k určení, že je vůči ní právně neúčinná darovací smlouva ze dne 8.3.2012, na účastenství nic neměnila. Z obsahu podání ze dne 22.9.2014 je zřejmé, že A. V. pokládala za potřebné, aby vedle neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 8.3.2012 bylo určeno také vlastnické právo žalované (a tím ve svých důsledcích deklarována neplatnost kupní smlouvy ze dne 28.6.2013), a že právě k tomuto účelu navrhla, aby do řízení přistoupila na stranu žalované kupující T. G.

Postup prosazovaný A. V. však není v souladu se smyslem (účelem) ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. Má-li žalobce za to, že tu je naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalované k předmětným nemovitostem, není procesně ekonomické posuzovat tato otázku ve společném řízení s odpůrčí žalobou, ale na základě žaloby v samostatném řízení.

V neposlední řadě muselo být přihlédnuto k tomu, že - jak vyšlo za řízení najevo – u dlužníka P. G. bylo zahájeno insolvenční řízení (právní účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení nastaly dne 25.2.2014 v 10.44 hod.). Podle judikatury soudů nemá věřitel po zahájení insolvenčního řízení věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě, kterou by se domáhal určení, že jsou vůči němu právně neúčinné (ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák.) právní úkony jeho dlužníka, neboť k takové žalobě je oprávněn výlučně insolvenční správce; jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o stejném právním úkonu dlužníka řízení na základě odpůrčí žaloby podané jinou osobou než insolvenčním správcem, nelze v něm - jak vyplývá z ustanovení § 239 odst.1 věty druhé insolvenčního zákona - pokračovat až do skončení insolvenčního řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.10.2014 sp. zn. 21 Cdo 2299/2013, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015). Soudům je proto třeba vytknout, že pokračovaly v řízení o projednávané věci, i když bylo u dlužníka již dne 25.2.2014 zahájeno insolvenční řízení.

Z uvedeného vyplývá, že nejsou (nemohou být) splněny předpoklady k tomu, aby bylo připuštěno žalobcem (A. V.) požadované přistoupení T. G. do řízení jako další žalované, a že tedy usnesení odvolacího soudu je - i když nikoliv ze zcela přiléhavých důvodů - věcně správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

Vzhledem k tomu, že se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. března 2016



JUDr. Ljubomír Drápal

předseda senátu




Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5734/2015, ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.5734.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies