20 Cdo 1543/2015

14. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 267 odst. 1
  • EŘ - § 69
  • ObchZ - § 446

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyně UniCredit Leasing CZ, a. s., se sídlem v Praze 4 - Michli, Želetavská 1525/1, identifikační číslo osoby 15886492, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Perlová 371/5 , proti žalovanému R. V., zastoupenému Mgr. Tomášem Bubrjakem, advokátem se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Prvního pluku 206/7, o vyloučení movité věci z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 28/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2013, č. j. 13 Co 344/2013-103, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2013, č. j. 13 Co 344/2013-103, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Ve shora označené právní věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 11. 9. 2013, č. j. 13 Co 344/2013-103, změnil k odvolání žalobkyně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 21. 11. 2012, č. j. 52 C 28/2011-80, tak, že z exekuce oprávněného R. V. proti povinnému P. N., vedené u soudní exekutorky JUDr. Jaromíry Sedláčkové, Exekutorský úřad Příbram, pod sp. zn. Ex 220/10, se vylučuje kopírovací stroj OCÉ COLORWARE 600, výrobní číslo 495000683 (dále též „kopírovací stroj“), sepsaný v protokolu o soupisu movitých věcí ze dne 19. 10. 2010 (výrok I.); současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 24 296 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Šabatky (výrok II.).

Odvolací soud vyšel ze skutkového tvrzení žalobkyně, že ta měla kopírovací stroj v leasingovém nájmu a věc následně koupila dne 27. 10. 2009 za kupní cenu 737 800 Kč od leasingového pronajímatele - společnosti SKORI, s. r. o., která měla věc ve vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 2. 10 2009 uzavřené se společností Caffe di Praga s. r. o. Shodně se soudem prvního stupně učinil závěr, že společnosti Caffe di Praga s. r. o. a SKORI, s. r. o.,se oprávněnými vlastníky kopírovacího stroje nikdy nestaly, prvně uvedená pro neexistenci jakéhokoli právně relevantního nabývacího titulu, druhá pro absenci dobré víry vyžadované ustanovením § 446 zákona. č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž „obch. zák.“), protože nevyužila všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčila, že Caffe di Praga s. r. o. je skutečně oprávněna vlastnictví ke kopírovacímu stroji převést. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že vlastnické právo k uvedené věci žalobkyni svědčí. Hlediskem právního posouzení dobré víry žalobkyně vzal za podstatné jen to, že žalobkyně se při koupi věci zabývala existencí vlastnického práva prodávající SKORI, s. r. o., která vlastnictví potvrdila, předložila k němu nabývací titul (kupní smlouvu) a doložila listinami, že kopírovací stroj drží a užívá ke své podnikatelské činnosti. Odvolací soud připustil, že v době zakoupení věci žalobkyní již svědek P. N. a sama žalobkyně podali trestní oznámení „v souvislosti s odcizením jimi vlastněných tiskařských strojů z provozovny společnosti MIPE spol. s r. o.“, avšak žalobkyně takto jednala pouze šest dnů před uzavřením kupní smlouvy a policejní šetření proto bylo „v samém zárodku“ (policejní spis obsahoval jen druhové označení kopírovacího stroje bez uvedení výrobního čísla a nezahrnoval údaje o společnosti Caffe di Praga s. r. o. a jí prodávaných kopírovacích strojích). Žalobkyně uzavřením kupní smlouvy se společností SKORI, s. r. o., dne 27. 10. 2009 nabyla v režimu obchodního zákoníku vlastnictví k věci a ta byla proto z označené exekuce vyloučena. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, v němž předpoklad přípustnosti vymezil tak, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Odvolací soud sice na případ správně aplikoval § 446 obch. zák., ale ustanovení „nesprávně právně vyložil“ a postupoval tak v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, podle níž je při použití uvedeného ustanovení obzvláště nutné velmi přísně posuzovat otázku dobré víry nabyvatele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005, rozsudek téhož soudu ze dne 24. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 1774/2011) a při zkoumání dobré víry je nutné, aby kupující prokázal, že využil dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně vlastníkem prodávané věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 2569/2010). V podrobnostech dovolatel k namítanému rozporu s dosavadní rozhodovací praxí soudu poukázal na ve spisu založené důkazy a tvrzení účastníků (na trestní oznámení P. H. podané dne 21. 9. 2009, trestní oznámení P. N. podané dne 28. 9. 2009, trestní oznámení společnosti OSAP spol. s r. o. podané dne 21. 10. 2009, na kupní smlouvu ze dne 2. 10. 2009 uzavřenou mezi prodávající Caffe di Praga s. r. o. a kupující SKORI, s. r. o., a na obsah trestního spisu vedeného u Policie České republiky, OŘP Praha IV pod č. j. ORI: V-21249-155/TČ-2009-001493, konkrétně záznam o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 7. 10. 2009, protokol o podání vysvětlení M. P. - jednatelem společnosti MIPE spol. s r. o. - ze dne 2. 10. 2009 a e-mailovou korespondenci zaměstnanců žalobkyně J. B. a F. F.), z nichž lze dovodit zásadní pochybnosti o dobré víře žalobkyně v době převodu kopírovacího stroje do jejího vlastnictví. Z kupní smlouvy uzavřené 2. 10. 2009 mezi Caffe di Praga s. r. o. a SKORI, s. r. o., měla žalobkyně při běžné obezřetnosti vyčíst, že kopírovací stroj je nápadně podobně označen jako tiskařský stroj, jehož ztráta se řeší v trestním řízení, kde je žalobkyně účastnicí, že jednatel prodávající společnosti je shodný s osobou, která si vůči MIPE spol. s r. o. nátlakem vynucovala převod vlastnických práv ke všem tiskařským strojům (včetně sporného) umístěným v provozovně MIPE spol. s r. o., a že SKORI, s. r. o., převádí za nápadně nižší cenu oproti tržní kopírovací stroj ještě před provedením úhrady za jeho koupi společností Caffe di Praga s. r. o. Nedostatek běžné obezřetnosti žalobkyně v obchodních vztazích mohl odvolací soud dovodit i z okolnosti, že žalobkyně před koupí kopírovacího stroje nekontaktovala jediný pro Českou republiku autorizovaný servis těchto strojů - společnost Océ-Česká republika, s. r. o. - k posouzení funkčnosti, technického stavu a pravidelného servisu věci, neboť kdyby tak učinila, „nepochybně by se od jejich zástupců dozvěděla, že předmětný tiskařský stroj byl odcizen a je předmětem trestního řízení“. Ačkoli žalobkyně podala trestní oznámení šest dnů před uzavřením své kupní smlouvy, z trestního spisu plyne, že její zaměstnanec byl Policií České republiky informován třináct dnů před uzavřením kupní smlouvy o probíhajícím trestním stíhání jednatele MIPE spol. s r. o. K možnosti ztotožnění věci dovolatel dodal, že v rozporu se zjištěním odvolacího soudu trestní spis obsahoval žalovaným specifikované sériové číslo kopírovacího stroje. Navrhl změnu napadeného rozsudku (ve formě zamítnutí žaloby), případně zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II., bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.) - dále opět „o. s. ř.“ -, bez ústního jednání (viz § 243a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, a je přípustné (§ 237 o. s. ř.), neboť při řešení právní otázky, na níž napadený rozsudek odvolacího soudu závisí (tj. zda podnikající žalobkyni koupí věci od nevlastníka chrání dobrá víra a může se proto úspěšně domáhat vyloučení této věci z exekuce), se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se ochrany dobré víry kupujícího podle § 446 obch. zák. Dovolání je rovněž opodstatněné.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady nebyly tvrzeny ani se z obsahu spisu nepodávají.

Rozhodnou právní otázku dovolací soud posuzoval podle obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 10 2009 (dále opět „obch. zák.“), je-li z obsahu soudního spisu nepochybné, že kupní smlouvu žalobkyně uzavřela v rámci svého podnikání dne 27. 10. 2009 a k tomuto datu je existence dobré víry kupující zkoumána.

Podle ustanovení § 446 obch. zák. kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.

Nejvyšší soud ve své konstantní rozhodovací praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2013, sp. zn. 23 Cdo 1774/2011) vysvětlil, že obchodní zákoník v § 446 upřednostňuje dobrou víru v obchodních závazkových vztazích před ochranou vlastnického práva původního vlastníka jako výjimku ze zásady, že nikdo nemůže převést víc práv, než sám má. Dané ustanovení proto na kupujícího klade přísné nároky a je třeba je vykládat rovněž v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn: IV. ÚS 112/01, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 30/2001, sešit 23/2001, a nález Ústavního soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 110/2003, číslo sešitu 31/2003). Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 13. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, uveřejněném pod číslem 452/2006 Sb., zdůraznil, že ustanovení § 446 obch. zák. „významným způsobem zasahuje do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a upřednostňuje před ním dobrou víru a jistotu účastníků obchodněprávních vztahů. Lze je proto aplikovat pouze za přísného respektování článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť představuje zákonnou mez jednoho z nejdůležitějších základních práv a je tedy při jeho aplikaci nezbytné striktně vyloučit jakékoliv jeho zneužití k jiným účelům, než pro které bylo stanoveno. Z toho důvodu je obzvláště nutné velmi přísně posuzovat otázku dobré víry nabyvatele“.

Ustanovení § 446 obch. zák. chrání dobrou víru kupujícího v případě, že nevěděl, nebo vědět neměl a nemohl, že prodávající není vlastníkem prodávané věci. V takovém případě je vždy nutné, aby v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v tomto smyslu skutečně v dobré víře. Důkazní břemeno týkající se dobré víry kupujícího nese v těchto případech vždy on sám (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01).

Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi k závěrům Ústavního soudu přihlásil. K požadavku, podle něhož „v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, je nutné, aby kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v této souvislosti skutečně v dobré víře“, dospěl např. v rozsudku ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005, v rozsudku ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, v rozsudku ze dne 7. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 2343/2008, v usnesení ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 852/2009, nebo v usnesení ze dne 22. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 2806/2007 (všechna tato rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Vzal-li odvolací soud při řešení rozhodné právní otázky „za podstatné jen to, že žalobkyně se při koupi věci zabývala existencí vlastnického práva prodávající SKORI, s. r. o., která vlastnictví potvrdila, předložila k němu nabývací titul (kupní smlouvu) a doložila listinami, že kopírovací stroj drží a užívá ke své podnikatelské činnosti“, nemohl s ohledem na širší skutkové okolnosti případu, které dovolatel podrobně v dovolání zmiňuje a které zásadně plynou z obsahu důkazně provedeného trestního spisu (viz shora), rozhodnout v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Především okolnost v době uzavření nabývací smlouvy žalobkyně probíhajícího trestního řízení, jehož se žalobkyně (podávající před koupí sporné věci trestní oznámení) účastnila a mohla tak zjistit údaje o předmětu trestné činnosti, tedy i o tom, že existuje podezření z odcizení žalobkyní kupovaného [a prodávající SKORI, s. r. o., necelý měsíc (!) po jejím nabytí prodávaného] kopírovacího stroje, vnáší do zkoumané dobré víry kupující pochybnosti (byť by měly být sebemenší), s nimiž se odvolací soud měl argumentačně v celém rozsahu námitek dovolatele vypořádat. Protože se k důkazům zjištěným z obsahu trestního spisu odvolací soud vyjádřil v napadeném rozsudku nedůsledně (v rozporu s požadavky judikaturních závěrů dovolacího soudu a nálezů Ústavního soudu), nelze jeho rozhodnutí v této části přezkoumat a rozsudek za tohoto stavu nemůže být správný.

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil a věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci samé (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. března 2016



JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu



Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1543/2015, ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.1543.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies