25 Cdo 5378/2015

09. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 106
  • ObčZ 1964 - § 112
  • ObčZ 1964 - § 420
  • ObčZ 1964 - § 35

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce R. H., zastoupeného JUDr. Marcelou Dřevěnou, advokátkou se sídlem v Litvínově, 9. května 26, proti žalované K. H., zastoupené Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou se sídlem v Mostě, Jaroslava Průchy 1915/24, pro 84.760,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 39 C 448/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. dubna 2014, č. j. 10 Co 1188/2012-105, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. dubna 2014, č. j. 10 Co 1188/2012-105, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 7. června 2012, č. j. 39 C 448/2009-66, se zrušují a věc se vrací Okresnímusoudu v Mostě k dalšímu řízení.





O d ů v o d n ě n í:


Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 7. června 2012, č. j. 39 C 448/2009-66, zamítl žalobu na zaplacení částky 84.760,- Kč s příslušenstvím z důvodu, že nárok žalobce na náhradu škody je promlčen, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. dubna 2014, č. j. 10 Co 1188/2012-105, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že trestní oznámení žalobce ze dne 2. 1. 2008 není řádným uplatněním nároku na náhradu škody, které by v souladu s ust. § 112 věty první občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“) mělo za následek stavení běhu promlčecí doby k uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody vůči škůdci. V trestním oznámení žalobce z 2. 1. 2008 obsaženém v policejním protokole se sice žalobce připojil k trestnímu řízení s náhradou škody, avšak chybí požadavek, proti které konkrétní osobě a v jaké konečné výši je škoda uplatňována, a škodu zmiňuje na základě různých skutkových dějů, v různých souvislostech a výších, jež nekorespondují s nárokem uplatněným u soudu.

Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení. Uvádí, že podal dvě trestní oznámení, ve druhém z nich ze dne 2. 1. 2008 řádně vyčíslil škodu a do trestního řízení se připojil, věc byla odložena 11. 6. 2008, došlo tak ke stavení promlčecí doby do 31. 8. 2009, a protože žaloba byla podaná 24. 6. 2009, byla podána včas. V trestním oznámení sice přímo neuvedl, aby soud obžalované uložil náhradu škody, nicméně je zde formulace, že se připojuje se vzniklou škodou k trestnímu řízení, jako podezřelou osobu označil žalovanou a vyčíslil výši škody. Dovozuje, že z formulací v jeho trestním oznámení vyplývá, že v případě odsuzujícího rozsudku požaduje po žalované náhradu škody. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poté, co nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 25 Cdo 4155/2014-130, jímž bylo dovolání žalobce pro vady odmítnuto, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), jsa vázán právním názorem Ústavního soudu v uvedeném nálezu vysloveném, shledal dovolání žalobce přípustným pro řešení právní otázky řádného uplatnění nároku poškozeného v trestním řízení podle § 43 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění tehdy účinném (dále jen „tr. ř.“).

Ani v rámci trestního řízení nelze o náhradě škody rozhodovat bez toho, že poškozený svůj nárok vůči určitému obviněnému uplatnil (§ 43 odst. 2 tr. ř. – např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 1. 8. 1967, sp. zn. 1 Tz 28/67, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 5/1968/I tr.).

Podle § 43 odst. 3 tr. ř. poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§ 206 odst. 2). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje.

Podle § 112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.

Stavení běhu promlčecí doby podle ustanovení § 112 obč. zák. nastává v případě, že dojde ve stanovené promlčecí době, tj. nejpozději v její poslední den, k uplatnění práva u soudu anebo u jiného příslušného orgánu a věřitel řádně pokračuje v zahájeném řízení. Samotná okolnost, že výše škody specifikovaná v trestním oznámení nekoresponduje s později soudně uplatněným nárokem, není důvodem pro závěr, že se žalobce k trestnímu řízení řádně nepřipojil. Stavení promlčecí doby nastává v takovém případě pouze ohledně těch škod (ve vztahu k tomu právu) a v tom rozsahu, v jakém byl nárok původně v adhezním řízení uplatněn, a ve vztahu k osobě, vůči níž se řízení vede (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, poř. č. 110, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2908/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 827/2013). Podá-li poškozený proti škůdci žalobu na náhradu škody v přiměřené lhůtě po skončení trestního řízení, v němž proti němu uplatnil nárok na náhradu škody, promlčecí doba nepočne opět běžet, nýbrž i nadále se staví (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012. sp.zn. 25 Cdo 23/2011).

Náležitosti řádného návrhu na náhradu škody v adhezním řízení jsou vymezeny v § 43 odst. 2 věta třetí tr. ř. Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje. Pro uplatnění výše škody stačí uvést alespoň minimální částku, v jaké má být škoda způsobená trestným činem nahrazena (viz rozhodnutí ve věcech trestních uveřejněná pod č. 11/1967 a č. 7/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR), případně i takové údaje, z nichž je výše nároku na náhradu škody zřejmá i bez bližšího vyčíslení, např. uvedením bodového ohodnocení bolestného či ztížení společenského uplatnění (viz III/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, str. 238). Za řádné uplatnění nároku nelze považovat např. vyjádření poškozeného v tom smyslu, že se připojuje k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody, jak bude orgány činnými v trestním řízení zjištěna (viz rozhodnutí ve věcech trestních uveřejněné pod č. 7/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). K označení důvodu uplatňovaného nároku zpravidla stačí tvrzení, že skutkem, pro který je pachatel stíhán, byla poškozenému způsobena škoda (viz II/1962 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, str. 32 a R 22/1979). Avšak samotné podání trestního oznámení není řádným uplatněním nároku na náhradu škody v adhezním řízení, jestliže neobsahuje požadavek, aby konkrétní osobě byla uložena povinnost k náhradě škody v určité výši (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2478/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 23/2011).

Je-li projev vůle poškozeného, jímž má být u příslušného orgánu uplatněn nárok na náhradu škody, formulován tak, že z něj nepochybně vyplývá, jakého nároku se poškozený domáhá, v jaké výši, vůči komu a z jakého důvodu, jde o řádný návrh (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 1345/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 5711), jenž má z hlediska promlčení hmotněprávní důsledky.

Odvolací soud na základě zjištění učiněných z protokolu o trestním oznámení žalobce ze dne 2. 1. 2008 učinil závěr, že tento úkon nelze považovat za řádné uplatnění nároku na náhradu škody, které by v občanském soudním řízení mělo za následek stavení běhu promlčecí doby k uplatnění nároku proti škůdci. Skutková zjištění, na jejichž základě odvolací soud pak po stránce právní hodnotil projev žalobce, se však týkala především chybějících údajů, aniž byly zjištěny a důsledně zhodnoceny ty údaje poškozeného, jež v protokole o trestním oznámení byly obsaženy, a aniž za účelem zjištění obsahu trestního oznámení z 2. 1. 2008 se soud zabýval výkladem tohoto projevem vůle žalobce podle pravidel obsažených v ust. § 35 obč. zák. ohledně označení osoby škůdce, vymezení výše škody a vyjádření požadavku na uložení povinnosti škůdci k náhradě škody (§ 43 odst. 3 tr. ř.).

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Názor na výklad právních úkonů podle § 35 obč. zák. je v soudní praxi ustálen (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle § 35 obč. zák. může být neurčitost odstraněna výkladem, jímž však nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2407/2014, rozsudek ze dne 26. 5. 2004, sp. zn.25 Cdo 1074/2003).

Zjišťování obsahu listiny (protokolu o trestním oznámení žalobce) je skutkovým zjištěním, jež nenáleží dovolacímu soudu, který je v dovolacím řízení vázán skutkovým stavem, jak byl soudy nižších stupňů zjištěn, a nepřísluší mu zjištěný skutkový stav přezkoumávat. Otázkou právní, pro niž bylo dovolání v této věci připuštěno, je otázka náležitostí projevu vůle poškozeného, jímž se připojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody. Nebyla-li však řádně zjištěna skutková okolnost významná pro právní posouzení běhu promlčecí doby, nelze spolehlivě uzavřít, zda nárok byl uplatněn až po jejím uplynutí. Rozsudek odvolacího soudu, jenž spočívá na neúplném, a tedy nesprávném právním posouzení, není tedy správný. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil včetně závislých výroků (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 9. března 2016
JUDr. Marta Škárová

předsedkyně senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5378/2015, ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.5378.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies