29 Cdo 1840/2014

31. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • 328/1991 Sb. - § 29
  • 328/1991 Sb. - § 14a odst. 1
  • 328/1991 Sb. - § 8 odst. 3

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v konkursní věci dlužníka ROJANA s. r. o., se sídlem v Rýmařově, třída Hrdinů 1288/55, PSČ 795 01, identifikační číslo osoby 63469936, zastoupeného Mgr. Davidem Michalem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Bucharova 1314/8, PSČ 158 00, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 K 51/2004, o schválení konečné zprávy, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, o dovolání JUDr. Luďka Zakopala, advokáta, se sídlem v Bruntále, Nádražní 1987/44, PSČ 792 01, jako správce konkursní podstaty dlužníka, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. prosince 2012, č. j. 3 Ko 26/2011-1876, takto:









Dovolání se odmítá.


O d ů v o d n ě n í:


Usnesením ze dne 11. října 2010, č. j. 13 K 51/2004-1819, ve znění opravného usnesení ze dne 22. února 2012, č. j. 13 K 51/2004-1860, Krajský soud v Ostravě (dále jen „konkursní soud“):

1/ Schválil konečnou zprávu správce konkursní podstaty JUDr. Luďka Zakopala (dále též jen „L. Z.“) ze dne 20. července 2009 ve znění doplnění ze dne 26. února 2010 a doplnění ze dne 18. června 2010 (dále též jen „konečná zpráva“), s tím, že:

a/ příjmy konkursní podstaty činí 14 094 155 Kč,

b/ odměna správce konkursní podstaty činí 781 988 Kč,

c/ výdaje konkursní podstaty činí 11 065 727,30 Kč,

d/ výplata odděleným věřitelům činí 0 Kč,

e/ „zůstatek na účtu“ činí 2 154 088 Kč (bod I. výroku).

2/ Neschválil z celkových nákladů konkursní podstaty ze smluv uzavřených L. Z. částku 988 174,50 Kč (bod II. výroku).

3/ Určil, že neschválené výdaje ve výši 988 174,50 Kč je L. Z. povinen vymáhat následovně: po V. N. (dále jen „V. N.“) částku 489 737,50 Kč, po M. B. (dále jen „M. B.“) částku 182 420 Kč a po EUROBOND INVEST a. s. (dále jen „společnost E“) částku 316 017 Kč (bod III. výroku).

4/ Neschválil odměnu L. Z. ve výši 1 172 982,08 Kč a určil, že z dosud uhrazené zálohy na odměnu ve výši 1 048 000 Kč je L. Z. povinen částku ve výši 266 012 Kč vrátit do konkursní podstaty do tří dnů od právní moci rozhodnutí (bod IV. výroku).

Konkursní soud vyšel z toho, že:

1/ Usnesením ze dne 28. listopadu 2005, č. j. 13 K 51/2004-416, prohlásil konkurs na majetek dlužníka (ROJANA s. r. o.) a správcem konkursní podstaty ustavil dosavadního předběžného správce L. Z.

2/ Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. května 2007, č. j. 1 Ko 8/2006-1314, zrušil usnesení konkursního soudu o prohlášení konkursu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

3/ Usnesením ze dne 21. května 2007, č. j. 13 K 51/2004-1356, konkursní soud ustavil předběžným správcem L. Z. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. června 2008, č. j. 1 Ko 81/2007-1495, změnil rozhodnutí konkursního soudu tak, že se předběžným správcem ustavuje advokátka Mgr. Renáta Jančová (dále jen „R. J.“).

4/ Usnesením ze dne 30. října 2008, č. j. 13 K 51/2004-1525, konkursní soud zprostil R. J. funkce a novým předběžným správcem ustavil advokáta JUDr. Viliama Vidoviče (dále jen „V. V.“).

5/ Dne 21. srpna 2009 byla na úřední desce konkursního soudu vyvěšena konečná zpráva sestavená L. Z.

6/ Podáním doručeným soudu dne 7. září 2009 vznesl dlužník proti konečné zprávě námitky, v nichž především napadal způsob výkonu funkce správce konkursní podstaty L. Z. s tím, že L. Z. postupoval netransparentně a většinu výdajů vynaložil na nejrůznější poradenské, auditorské či obdobné služby.

7/ Podáními z 20. srpna 2009 a 14. ledna 2010 se ke konečné zprávě vyjádřil předběžný správce V. V. Uváděl, že L. Z. při zpeněžování konkursní podstaty nepostupoval řádně a s náležitou péčí.

8/ Podáními ze dne 28. prosince 2009 a 29. dubna 2010 se ke konečné zprávě vyjádřilo státní zastupitelství, které rovněž poukazovalo na to, že L. Z. nevysvětlil „zahrnutí“ pohledávek za podstatou ve výši 2 321 220 Kč do konečné zprávy jako pohledávek za podstatou.

9/ Konkursní soud nařídil jednání k projednání konečné zprávy na 7. října 2010. L. Z. se z jednání ze zdravotních důvodů omluvil.

10/ Při jednání konaném dne 7. října 2010 vzal dlužník vznesené námitky zpět, přestože setrval na tom, že L. Z. dosud řádně nezodpověděl na otázky týkající se pohledávek za podstatou ve výši 1 296 022 Kč a nevysvětlil problematiku věcí, jež byly zahrnuty do majetku podniku. Učinil tak proto, že uvedené kroky L. Z. jsou nevratné, jeho úkony nelze napravit a dlužník považoval za účelné konečnou zprávu schválit, avšak s tím, aby byla L. Z. snížena odměna a část nákladů ze smluv uzavřených L. Z. nebyla schválena.

Na takto ustaveném základě konkursní soud nejprve konstatoval, že sice mohl konečnou zprávu schválit, když námitky byly vzaty zpět, avšak s ohledem na důvodnost námitek musel rozhodnout o odměně a nákladech ze smluv uzavřených se správcem.

Konkursní soud především neuznal za důvodnou část nákladů v celkové částce 988 174,50 Kč za činnosti, které L. Z. zadal třetím osobám (V. N., M. B. a společnosti E) na účet konkursní podstaty. Zároveň L. Z. uložil, aby tyto náklady vymáhal zpět konkursní do podstaty.

Ve vztahu k pohledávkám označeným L. Z. jako pohledávky za podstatou (ve skutečnosti šlo o pohledávky dlužníka za jeho dlužníky), pak konkursní soud vytkl správci, že u pohledávek ve výši 2 321 220 Kč není patrné, zda tyto pohledávky patří do konkursní podstaty (a pak není zřejmé, proč takové pohledávky nebyly vymáhány) nebo zda přešly v souvislosti s prodejem podniku na třetí osobu (pak není patrné, proč tyto pohledávky nebyly ve smlouvě o prodeji podniku specifikovány).

U závazků za podstatou (ve skutečnosti šlo o pohledávky za podstatou) správce nevysvětlil, proč tyto pohledávky nezaplatil, a v případě, že je zpochybňuje, pak na základě jakých podkladů.

Konečně L. Z. nevysvětlil, proč zahrnul do konkursní podstaty také movité věci, které byly na základě dobrovolné veřejné dražby prodány dne 26. dubna 2004 třetí osobě a proč následně smlouvou o prodeji podniku ze dne 21. srpna 2006 tyto věci zpeněžil. Navíc ze smlouvy o prodeji podniku plyne, že v případě, kdy se zjistí, že vlastníkem prodávaných věcí je někdo jiný, nemá mít tato skutečnost vliv na kupní cenu. Ve výsledku by to pak podle konkursního soudu znamenalo, že tyto movité věci v hodnotě 1,5 mil. Kč byly při prodeji oceněny nulovou hodnotou. Takové pochybení považoval konkursní soud za zvlášť závažné.

S ohledem na řadu zjištěných pochybení konkursní soud L. Z. odměnu vypočtenou na částku 1 954 970,08 Kč snížil tak, že mu přiznal pouze 40 %, t. j. částku ve výši 781 988 Kč. L. Z. současně uložil, aby „z dosud neuhrazené zálohy na odměnu“ ve výši 1 048 000 Kč částku 266 012 Kč vrátil do konkursní podstaty.

K odvolání L. Z. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením potvrdil bod I., II. a IV. výroku a změnil bod III. výroku tak, že L. Z. se povinnost vymáhat do konkursní podstaty neschválené výdaje ve výši 988 174,50 Kč neukládá.

Odvolací soud nejprve předeslal, že i v případě, kdy účinky zrušení konkursu vyvolalo usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo zrušil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu, je soud prvního stupně povinen rozhodnout o nákladech konkursu a tudíž i o odměně a hotových výdajích správce konkursní podstaty a je v těchto případech rovněž povinností soudu prvního stupně ustaveného správce zprostit jeho funkce (§ 44a odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, dále jen „ZKV“). Konkursní soud proto v projednávané věci postupoval správně, když ještě před zproštěním správce po něm požadoval předložit závěrečný účet zrušeného konkursu, aby mohl rozhodnout o nákladech konkursu a o odměně a hotových výdajích správce (L. Z.).

K procesním námitkám L. Z. odvolací soud uvedl, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné a rovněž netrpí tvrzenou zmatečnostní vadou. L. Z. se sice omluvil z nařízeného jednání, při němž se projednávala a schvalovala konečná zpráva, nepožádal však o jeho odročení, proto i s ohledem na možnost písemně se vyjadřovat, jakož i s přihlédnutím k tomu, že u jednání nebylo prováděno žádné dokazování, nebylo nutné jednání odročovat a právo L. Z. na spravedlivý proces tak nebylo dotčeno.

Z hlediska věcného posouzení konečné zprávy odvolací soud předně přisvědčil závěrům konkursního soudu. Sporným zůstalo, zda byly opodstatněny náklady ve výši 988 174,50 Kč, které konkursní soud neschválil. V posouzení této otázky odvolací soud odkázal jako na správné na závěry konkursního soudu, podle nichž byly náklady v uvedené výši nepřiměřené a zcela nedůvodné. Ve vztahu k částce 182 420 Kč vyplacené M. B., který měl pro dovolatele od 1. listopadu 2006 do 17. května 2007 (tedy po prodeji podniku) vyhledávat podklady v dokladech dlužníka, šlo o činnost nadbytečnou a náklady zbytečné, když i vlastní inventarizace majetku dlužníka byla dle sdělení L. Z. ukončena již k 11. lednu 2006. Nadbytečné byly náklady i ve vztahu ke společnosti E (v rozsahu 316 017 Kč) a V. N. (ve výši 489 737,50 Kč), když potud shledal správný závěr konkursního soudu, že předmětem jejich činnosti bylo v zásadě vedení účetnictví a správa majetku, přičemž tuto činnost vykonávaly oba subjekty paralelně. Podle odvolacího soudu proto konkursní soud důvodně schválil výdaje vynaložené na úhradu jejich činnosti pouze ve výši 50 % částek, které jim vyplatil L. Z.

Odvolací soud zcela přisvědčil konkursnímu soudu i v jeho závěru, že L. Z. se v průběhu řízení dopustil řady pochybení, která podle § 8 odst. 2 a 3 ZKV odůvodňují krácení odměny v rozsahu 60 % (o 1 172 982,08 Kč z částky 1 954 970,08 Kč).

Bod III. výroku pak odvolací soud změnil proto, že toto rozhodnutí považuje za nevykonatelné. Navíc po zrušení konkursu není L. Z. jako zproštěný správce konkursní podstaty aktivně věcně legitimován k vymáhání pohledávek za třetími subjekty, neboť toto právo přešlo zpět na dlužníka (dřívějšího úpadce).

Proti usnesení odvolacího soudu, konkrétně proti té části, kterou odvolací soud potvrdil bod I. písm. b/, bod II. a IV. výroku podal L. Z. dovolání, jež má za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla potvrzena konečná zpráva, může být přípustné pouze podle § 238a odst. 1 písm. a/ a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy za předpokladu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.

Z § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.

Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Namítá-li dovolatel dále, že se neměl možnost účastnit jednání nařízeného (konkursním soudem) na 7. října 2010, z obsahového hlediska vystihuje (jen) tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. (jejímž prostřednictvím lze napadat pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, na základě argumentu, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem). Zmatečnostní vady řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem (k posouzení jejich důvodnosti slouží žaloba pro zmatečnost), a proto ani jejich prostřednictvím nelze usuzovat na přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pokud dále dovolatel tvrdí, že konkursní soud při jednání o konečné zprávě nevyslechl svědky, nepředvolal k tomuto jednání zástupce věřitelů a nevyzval jej k podání stanoviska, poukazuje na údajné vady řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jež však nezahrnují otázku zásadního právního významu, a jejichž prostřednictvím proto přípustnost dovolání v projednávané věci založit nelze.

Namítá-li dovolatel, že konkursní soud a dlužník porušili své povinnosti při zjišťování konkursní podstaty – dlužník nespolupracoval a konkursní soud nevyužil oprávnění uvedená v § 17a až 17c ZKV ke zjišťování majetku, který patří do konkursní podstaty, pak napadené rozhodnutí na uvedených okolnostech nespočívá a takto formulovaná námitka dovolatele přípustnost dovolání založit rovněž nemůže.

Soudy nižších stupňů totiž odůvodnily rozhodnutí o zkrácení odměny dovolatele nikoliv na základě závěru, že dovolatel řádně nezjistil majetek dlužníka, ale především tím, že dovolatel závažně porušoval své povinnosti při správě konkursní podstaty (nehospodárně vynakládal prostředky z konkursní podstaty), nakládání s ní (s pohledávkami za konkursní podstatou) a při jejím zpeněžování (části movitých věcí).

Považuje-li dovolatel napadené rozhodnutí za nesprávné na základě argumentu, že nebyly schváleny některé hotové výdaje, které mu vznikly v souvislosti s výkonem funkce správce konkursní podstaty, pak ani tato výhrada přípustnost dovolání nezakládá.

Jak zajištění vedení účetnictví, tak řízení podniku úpadce patří mezi činnosti, k nimž je povinen správce (srov. dikci § 14a odst. 1 věta druhá ZKV – „rozhodovat o obchodních záležitostech podniku, činit za úpadce právní úkony potřebné k provozování podniku, zajistit vedení účetnictví“). Činnost spočívající ve „vyhledání dokladů a důkazů pro vyšetřování policie ČR“ pak patří k obecným povinnostem [srov. § 8 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu)], které je povinen vykonávat správce konkursní podstaty (srov. § 14a odst. 1 věta první ZKV). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 820/2012.

Ačkoliv je správce oprávněn se souhlasem věřitelského výboru (zástupce věřitelů) zadávat třetím osobám na účet podstaty činnosti, k nimž je sám povinen, není toto oprávnění bezbřehé. Naopak platí, že ani souhlas věřitelského výboru udělený správci konkursní podstaty k tomu, aby činnosti, k nimž je povinen, zadal třetím osobám na účet konkursní podstaty, nezbavuje konkursní soud práva na základě posouzení konkrétních okolností případu uznání takto vynaloženého nákladu na účet podstaty odepřít (neschválit jej v režimu § 29 ZKV). Ani souhlas věřitelského výboru tedy nezbavuje správce konkursní podstaty povinnosti jednat při udržování a správě konkursní podstaty s odbornou péčí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 66/2007, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2011, pod číslem 119, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v důvodech rozsudku ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, uveřejněného pod číslem 22/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož v i usnesení sp. zn. 29 Cdo 820/2012).

V posuzované věci bylo kriteriem pro neschválení příslušného výdaje (či jeho části) vždy to, zda šlo o výdaj účelně vynaložený. Závěry soudů nižších stupňů jsou potud v souladu s výše citovanou judikaturou (usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 66/2007), jež potvrzuje oprávnění konkursního soudu odepřít správci konkursní podstaty uznání vynaloženého nákladu na účet podstaty (neschválit jej v režimu § 29 ZKV) bez zřetele k tomu, že věřitelský výbor jeho vynaložení schválil (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2015, sp. zn. 29 Cdo 289/2013), a to právě s přihlédnutím k povinnosti správce konkursní podstaty jednat při udržování a správě konkursní podstaty s odbornou péčí [jež je povinností vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce s „péčí řádného hospodáře“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 5194/2009, ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1043/2012, ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 2631/2012 a ze dne 22. prosince 2014, 29 Cdo 2837/2012)].

V posuzované věci soudy nižších stupňů při úvaze, zda byly účelné výdaje za činnosti, k nimž byl L. Z. jako tehdejší správce konkursní podstaty povinen a které zadal třetím osobám, ze shora vymezeného judikaturního rámce nijak nevybočily.

Napadá-li dovolatel právní závěry o snížení odměny soudy nižších stupňů o 60 % s tím, že „krácení odměny neodpovídá vynaložené činnosti správce, jeho náročnosti, podmínek předání podniku a nespolupráce úpadce“, pak podává vlastní verzi skutkového stavu, která přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit rovněž nemůže.

O tom, že lze prostřednictvím ustanovení § 8 odst. 3 věty páté ZKV konkursní odměnu stanovenou podle zvláštního předpisu podle okolností případu snížit, případně i (vzhledem k případné mimořádnosti „okolností případu“) zcela odepřít, přitom není v judikatorní praxi pochyb (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Odo 1802/2006, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2010, pod číslem 101). Okolnosti, pro které v posuzované věci přikročily ke zkrácení odměny dovolatele, soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily.

Konečně pokud dovolatel vytýká napadenému rozhodnutí „opomenutí soudu ve věci výkonu činnosti a nákladů na činnost předběžného správce úpadce“, pak z uvedeného není patrné, jakou konkrétní nesprávnost napadenému rozhodnutí vytýká (v čem konkrétně odvolací soud „ve věci výkonu činnosti a nákladů na činnost předběžného správce“ pochybil). Tato námitka tedy rovněž nemůže založit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.




V Brně dne 31. března 2016

Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1840/2014, ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1840.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies