26 Cdo 1391/2015

23. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 703 odst. 2
  • ObčZ 1964 - § 853

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce F. V., Č. T., zastoupeného Mgr. Bernardem Urbanem, advokátem se sídlem v Lanškrounu, Pivovarské náměstí 557, proti žalované Z. V., Č. T., zastoupené Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem v České Třebové – Parníku, Čechova 396, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 78/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. února 2012, č. j. 19 Co 609/2011-70, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. září 2011, č. j. 14 C 78/2011-39, zrušil právo společného nájmu účastníků k „družstevnímu bytu o velikosti 4+1, nacházejícímu se v sedmém podlaží domu v Č. T.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a určil, že byt bude jako nájemkyně a členka družstva nadále užívat žalovaná (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a o povinnosti žalobce zaplatit tam stanovený soudní poplatek (výrok III.). K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. února 2012, č. j. 19 Co 609/2011-70, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že na základě rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 27. listopadu 1980 a dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 9. prosince 1980 vzniklo žalované právo osobního užívání předmětného bytu podle § 154 odst. 1 a § 155 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“), že uzavřením manželství vzniklo účastníkům dne 22. srpna 1981 právo společného užívání bytu manžely podle § 176 odst. 1 obč. zák. před novelou a že toto právo se dne 1. ledna 1992 transformovalo podle § 871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“), na jejich společný nájem (tehdy nedružstevního) bytu manžely. Poté – s odkazem rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – zaujal rovněž názor, že jestliže za trvání manželství účastníků přešel předmětný dům do vlastnictví bytového družstva, jehož byla žalovaná členkou, transformovalo se jejich dosavadní právo společného nájmu (nedružstevního) bytu na právo společného nájmu družstevního bytu manžely a současně jim vzniklo i společné členství v družstvu (v této souvislosti analogicky /§ 853 obč. zák./ aplikoval ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák.). Dodal, že okolnost, že nejde o vznik nového práva, ale o transformaci práva stávajícího, se pak projeví i v tom, že se zde neuplatní ustanovení § 703 odst. 3 obč. zák.

Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 7. února 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů pak nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky z 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je i nadále použitelným ustanovením /srov. nález Ústavního soudu České republiky z 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).

Uplatněný nárok na zrušení společného nájmu družstevního bytu dovolací soud posuzoval ve smyslu ustanovení § 3074 odst. 1 věty za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle dosavadních právních předpisů (jde-li o použití rozhodné právní úpravy, lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2015, sp. zn. 26 Cdo 2245/2015, přičemž z tohoto pohledu je nerozhodné, že v daném případě jde o zrušení právo společného nájmu družstevního bytu).

Již v rozsudku ze dne 10. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 2198/2003, uveřejněném pod č. 43/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (tj. v rozhodnutí, na něž odkázal již odvolací soud), Nejvyšší soud vyložil, že změna vlastnického vztahu k bytovému domu spojená se změnou charakteru bytu na byt družstevní, nemůže zůstat bez vlivu na již existující nájemní vztahy k bytům. Protože občanský zákoník (ani jiný právní předpis) neupravuje právní následky spojené s nabytím vlastnického práva bytového družstva k bytovému domu a s tím související změnou charakteru bytu na byt družstevní na existující právní vztah společného nájmu (do té doby nedružstevního) bytu manžely, je nutno ve smyslu ustanovení § 853 obč. zák. aplikovat ustanovení, která upravují vztahy obsahem a účelem jim nejbližší; tím je ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák., upravující vznik práva společného nájmu družstevního bytu manžely. Uvedené ustanovení míří na případy, kdy jednomu z manželů nebo oběma vznikne za trvání manželství nové (dosud neexistující) právo nájmu družstevního bytu; jde-li však o případ, kdy již oběma manželům svědčí právo společného nájmu (do té doby) nedružstevního bytu, nelze než dovodit, že zde dochází k transformaci tohoto práva na právo společného nájmu družstevního bytu manžely, stal-li se alespoň jeden z nich členem družstva; současně s tím dochází i ke vzniku společného členství manželů v družstvu. Okolnost, že nejde o vznik nového práva, ale o transformaci práva stávajícího, se pak projeví i v tom, že se zde neuplatní ustanovení § 703 odst. 3 obč. zák.

Z řečeného pro danou věc vyplývá, že svědčilo-li účastníkům do nabytí vlastnického práva k předmětnému domu bytovým družstvem právo společného nájmu bytu (správnost uvedeného právního názoru nebyla dovoláním zpochybněna), pak za situace, kdy dovolatelka byla členkou družstva, se toto jejich dosavadní právo transformovalo (dnem, kdy bytové družstvo nabylo vlastnické právo k předmětnému domu) na právo společného nájmu družstevního bytu manžely a spolu s tím vzniklo i jejich společné členství v družstvu; okolnost, že v době, kdy bytové družstvo nabylo vlastnické právo k domu, spolu účastníci již (trvale) nežili, je v uvedených souvislostech nerozhodná (ustanovení § 703 odst. 3 obč. zák. se zde nepoužije). Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) dovodil, že účastníkům vzniklo právo společného nájmu družstevního bytu manžely (zrušitelné – při absenci dohody rozvedených manželů – pouze konstitutivním rozhodnutím soudu podle § 705 odst. 2 věty druhé obč. zák.), neodchýlil se od citované judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Zbývá dodat, že dovolatelkou rovněž nastolenou otázkou, zda může být v poměrech projednávané věci právně významná okolnost, že členská práva a povinnosti v bytovém družstvu nabyla ze svých výlučných prostředků, které získala darem, se odvolací soud v napadeném rozhodnutí výslovně nezabýval a logicky tedy ve vztahu k ní ani neučinil žádný právní závěr. V dovolacím řízení však lze přezkoumat pouze správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal; „neexistující“ právní závěry nelze přezkoumávat. Nad rámec uvedeného však dovolací soud přesto konstatuje, že zmíněná okolnost nezavdává příčinu, pro kterou by bylo třeba projednávanou věc posuzovat odlišně od případů, na něž dopadají shora uvedené judikatorní závěry, a na vysvětlenou dodává, že podle ustálené soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 460/2005, uveřejněného pod č. 11/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je společný členský podíl manželů v bytovém družstvu majetkovou hodnotou, která je předmětem vypořádání společného jmění manželů, v jehož rámci je každý z manželů oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek (srov. § 149 odst. 2 větu druhou zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 91/1998 Sb.).

Konečně dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tj. jakoby i v jeho nákladových výrocích. Zastává však názor, že proti těmto výrokům dovolání – vzhledem k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k uvedeným výrokům totiž není uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nijak obsahově konkretizován (pouhá citace ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o. s. ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení /srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31/2005 časopisu Soudní judikatura). Navíc nelze ani přehlédnout, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88/2002 časopisu Soudní judikatura).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud – bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) – dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 23. března 2016

















JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1391/2015, ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.1391.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies