23 Cdo 58/2016

30. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237 odst. 1 písm. c)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně České podnikatelské pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, PSČ 186 00, IČO 63998530, proti žalovanému J. K., o zaplacení částky 163 089 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 822/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. září 2010, č. j. 14 Co 761/2009-233, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.




O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se v řízení domáhala regresní úhrady pojistného plnění, které vyplatila na pojistnou událost – dopravní nehodu způsobenou žalovaným dne 22. června 2001 v Praze 9, a to podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění účinném do 31. prosince 2002 (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“)Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 16. července 2009, č. j. 5 C 822/2004-208, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 163 089 Kč s 3% úrokem od 29. dubna 2003 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod body II).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 22. června 2001 v ranních hodinách došlo v Praze 9 k dopravní nehodě, při níž bylo poškozeno osobní vozidlo DODGE Caravan, SPZ AKU 7777, vlastníka M. H. Dopravní nehodu způsobil žalovaný osobním automobilem Škoda Favorit, SPZ LND 22-20, když na uvedeném místě začal bez zapnutí levého ukazatele předjíždět před ním jedoucí vozidlo v době, kdy sám byl předjížděn osobním vozidlem poškozeného řidiče M. H. jedoucím v koloně za žalovaným. Když poškozený vjel do protisměrného jízdního pruhu, začal prudce brzdit, aby zabránil střetu, dostal v důsledku toho smyk, sjel s vozidlem do příkopu, kde došlo k přetočení vozidla na střechu. Žalovaný z místa nehody ujížděl, nicméně řidič dalšího vozidla P. Č. žalovaného sledoval, aby zjistil jeho SPZ, poté se vrátil k místu nehody, kde tyto skutečnosti ohlásil policii. Ve věci bylo prováděno šetření Policií České republiky, byli vyslechnuti svědci – poškozený, žalovaný a jeho spolujezdec a svědek P. Č., který sledoval vůz žalovaného; zranění poškozeného H. nebylo shledáno závažným. Z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla žalovaného vyplatila žalobkyně na náhradě nákladů za opravu poškozeného vozidla DODGE Caravan autoservisu P. B. částku 163 089 Kč. Spis Policie České republiky byl zaslán odboru dopravně správních agend Magistrátu hlavního města Prahy, který věc podle § 66 odstavce 3 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, odložil, neboť se ji nepodařilo projednat v zákonné lhůtě jednoho roku. Žalobkyni dopravní nehodu jako pojistnou událost oznámil dne 25. června 2001, tj. první pracovní den po nehodě, poškozený; žalovaný tento pojistný případ ohlásil žalobkyni po urgencích až dne 29. srpna 2001 a o průběhu nehody uvedl, že „při předjíždění neviděl již předjíždějící vozidlo“. Soud prvního stupně však jeho tvrzení učiněné např. při výslechu na policii, že havárii za ním jedoucího vozidla značky DODGE Caravan, SPZ AKU 7777, nepostřehl, když sice slyšel zvuk intenzivního brzdění, nepřikládal tomu ale žádný význam, neohlédl se do zpětného zrcátka poté, co ukončil předjížděcí manévr, hodnotil jako účelová, učiněná ve snaze vyhnout se finančním dopadům tohoto řízení. Soud prvního stupně považoval tato tvrzení žalovaného za vyvrácená svědeckými výpověďmi poškozeného, který uvedl, že v době, kdy sám předjížděl, zcela nečekaně vjel žalovaný do protisměrného pruhu a začal předjíždět sám, obdobně pak vypověděl také svědek P. Č.

Uplatněný nárok posoudil soud prvního stupně podle § 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., podle něhož má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle zvláštního právního předpisu ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3.

Soud prvního stupně konstatoval, že není věcí soudu prokázat, kdo dopravní nehodu zavinil, ale zda k dopravní nehodě došlo a zda jejím účastníkem byl žalovaný. Dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že se žalovaný v souvislosti s prováděním předjížděcího manévru stal účastníkem dopravní nehody za ním jedoucího vozidla, z místa nehody ujel a nehodu policii neohlásil. Jak vyplývá z § 8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. byl žalovaný povinen žalobkyni písemně oznámit, že došlo ke škodné události s uvedením skutkového děje týkajícího se této události bez zbytečného odkladu. Žalovaný nesplnil ani tuto povinnost a v důsledku toho nemohla žalobkyně provést řádné šetření pojistitele ve lhůtě stanovené v § 9 odstavci 3 zákona č. 168/1999 Sb., které ukládá pojistiteli provést šetření bez zbytečného odkladu a nemůže-li být skončeno do jednoho měsíce po tom, kdy se pojistitel o pojistné události dozvěděl, je pojistitel povinen poskytnout poškozenému na jeho písemnou žádost plnění ve výši odpovídající rozsahu uplatněných nároků, které poškozený prokázal, popř. poskytnout okolnostem odpovídající zálohu.

Co se týče splnění druhé podmínky vzniku regresního nároku žalobkyně, pak ztížení možnosti šetření pojistitele podle § 9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. shledal soud prvního stupně nejprve v tom, že žalovaný ujel z místa dopravní nehody, nehodu policii neohlásil a tím zmařil její řádné vyšetření. Policii tak byla policii odňata možnost zjistit, zda žalovaný nebyl pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek, což by žalobkyni zakládalo právo na vymáhání vyplaceného pojistného plnění podle § 10 zákona č. 168/1999 Sb., a současně nebylo možno zjistit, zda vozidlo žalovaného v době nehody splňovalo technické podmínky provozu na pozemních komunikacích. Další okolností, která vyvolala ztížení možnosti řádného šetření žalobkyně pojistitele, byla podle soudu prvního stupně skutečnost, že žalovaný oznámil žalobkyni, že došlo k pojistné události až 29. srpna 2001, a to přestože mu v tom nic nebránilo učinit tak alespoň poté, co mu policie sdělila, že způsobil dopravní nehodu. Povinností žalobce přitom bylo podle § 8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. učinit tak bez zbytečného odkladu. Třetí oblast ztížení možnosti řádného šetření spočívala v nadbytečných právně administrativních úkonech a vynaložení finančních nákladů spojených s opakovanou a četnou korespondencí žalobkyně, kdy byla nucena opakovaně komunikovat a vyzývat žalovaného i předchozího vlastníka vozu žalovaného ke splnění povinností žalovaného jako pojistníka vyplývajících z účasti na dopravní nehodě.

Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že pokud by žalovaný splnil své zákonné povinnosti, mohla by žalobkyně provést řádné šetření a ukončit je v zákonné lhůtě, neboť je nepochybné, že poté, co žalovaný dne 29. srpna 2001 po opakovaných urgencích škodní událost oznámil, byl téhož dne dán pokyn k likvidaci příslušné částky, která byla následně vyplacena autoopravně. Soud prvního stupně současně neshledal žádný důvod hodný zvláštního zřetele, pro který by bylo možné omluvit nesplnění povinností žalovaného.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. září 2010, č. j. 14 Co 761/2009-233, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením provedených důkazů a shledal správnými skutkové závěry, které z nich soud prvního stupně dovodil. Výpověď svědka P. Č., který projížděl vozovkou v době, kdy došlo před jeho vozidlem k předmětné kolizi, a který nemá vztah k účastníkům řízení a není nikterak motivován výsledkem tohoto sporu, hodnotil odvolací soud jako potvrzující výpověď poškozeného M. H. Z obou výpovědí především vyplynulo, že v době, kdy bylo vozidlo žalovaného předjížděno poškozeným, vybočil vůz žalovaného náhle ze směru jízdy a tím donutil poškozeného k prudkému brzdění, bylo slyšet kvílení brzd a pískání gum a poté došlo k převrácení vozu poškozeného do příkopu. Pokud spolujezdec žalovaného J. Š. vypovídal ve prospěch žalovaného zcela protichůdně s ostatními důkazy, nelze pak podle odvolacího soudu přehlédnout, že svědek popisoval skutečnosti, k nimž došlo mimo jeho zorné pole. Jím vnímané skutečnosti, týkající se dopravní nehody, nemohou mít kvalitní důkazní hodnotu. Svědek Š., který je kolegou žalovaného v zaměstnání, vypovídal o situaci na vozovce mimo jeho úhel pohledu; odvolací soud jeho výpověď z uvedených důvodu hodnotil shodně se soudem prvního stupně jako nevěrohodnou.

Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně také v právních závěrech. Ustanovení § 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. klade dvě podmínky pro úspěšné uplatnění práva pojistitele vůči pojištěnému na náhradu toho, co plnil za pojištěného, a to nesplnění oznamovací povinnosti uložené ustanovením § 47 odst. 3 písm. b) věty před středníkem zákona č. 361/2000 Sb. a zároveň negativní dopad nesplnění této povinnosti na možnost pojistitele osvětlit příčiny a mechanismus dopravní nehody, včetně případných podkladů pro uplatnění regresních nároků.

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný porušil povinnost uloženou mu v ustanovení § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném k datu dopravní nehody („dále jen zákon č. 361/2000 Sb.“), a sice chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu, tím že započal předjížděcí manévr v době, kdy již byl předjížděn jiným vozidlem a tedy svým jednáním zavinil dopravní nehodu, při které bylo poškozeno vozidlo M. H.. Jestliže snad žalovaný skutečně, jak tvrdil, nevěděl o tom, že došlo k poškození vozidla M. H. v důsledku jeho protiprávního jednání, nesplnil podle odvolacího soudu povinnost stanovenou řidiči v § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., totiž nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích. Tím porušil další důležitou povinnost řidiče a porušení pravidel nemůže představovat důvody zvláštního zřetele hodné, které by zbavily žalovaného – pojištěného oznamovací povinnosti.

Taktéž naplnění druhé z citovaných podmínek postižního práva žalobkyně stanovené v § 10 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., tj. ztížení možností řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3 tohoto zákona, bylo podle odvolacího soudu prokázáno. Neohlášením dopravní nehody vznikly žalobkyni zbytečné náklady se zjišťováním potřebných údajů o této pojistné události a okolnostech významných pro plnění z pojištění odpovědnosti poškozenému, ale také se zjišťováním důvodů, pro které by mohla žalobkyně jako pojistitel uplatnit vůči žalovanému jako pojištěnému regresní nárok. Neohlášení dopravní nehody také znemožnilo zjištění, zda žalovaný neporušil např. zákaz požití alkoholu před jízdou nebo během jízdy, přičemž z hlediska posouzení odpovědnosti pojištěného za škodu se jedná o podstatnou okolnost.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí má podle jeho názoru po právní stránce zásadní význam. Své dovolání žalovaný odůvodnil tím, že soudy obou stupňů řešily právní otázku spojenou s rozhodováním o žalobě v rozporu s hmotným právem. Namítl, že podle jeho názoru nevznikly na straně žalobkyně žádné okolnosti, které by měly rozsah jejího zákonného plnění ovlivnit. Namítl, že žalobkyně byla informována o škodní události první pracovní den poté, kdy k této události došlo, jak vyplynulo z důkazního řízení, přičemž z hlediska potřeb nezbytných pro její šetření nevznikly na její straně žádné okolnosti, které by měly rozsah jejího zákonného plnění ovlivnit. Dovolatel zdůraznil, že příslušné orgány Policie České republiky předmětnou dopravní nehodu řádným způsobem šetřily, a to bezprostředně poté, kdy k ní došlo. Dovolatel odmítl úvahy o tom, že žalobkyně má nárok na regresní náhradu například z důvodu, že žalovaný řídil vozidlo pod vlivem alkoholu a tím porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích, neboť takové úvahy zakládají zcela jiný právní titul na tuto regresní náhradu.

Žalovaný i v dovolání zdůraznil, že si není vědom toho, že by byl účastníkem jakékoliv dopravní nehody, když předjíždějící manévr zahájil poté, co se přesvědčil, že v protisměrném jízdním pruhu nejede z pohledu jeho směru jízdy žádné vozidlo, a že do dokončení tohoto manévru neregistroval, že by jiné vozidlo v jeho zorném poli (včetně zorného pole registrovaného zpětnými zrcátky) havarovalo.

Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci příslušnému soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba opětovně zamítnuta, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem při aplikaci ustanovení § 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb.[§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle zvláštního právního předpisu ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí, a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3.

Toto ustanovení tedy zakládá pojistiteli právo požadovat po pojištěném náhradu plnění, které za něj poskytl v souvislosti s jeho odpovědností za škodu způsobenou při provozu motorového vozidla. Předpokladem pro úspěšné uplatnění postihového práva je současné naplnění obou podmínek stanovených v uvedeném ustanovení, a to nesplnění oznamovací povinnosti uložené ustanovením § 47 odst. 3 písm. b) věty před středníkem zákona č. 361/2000 Sb., a zároveň negativní dopad nesplnění této povinnosti na možnosti pojistitele osvětlit příčiny a mechanismus dopravní nehody, včetně případných podkladů pro uplatnění regresních nároků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 25 Cdo 4585/2007, na které správně odkázal odvolací soud). Smyslem této úpravy je totiž vytvoření podmínek pro to, aby pojistitel mohl řádně a dostatečně posoudit všechny okolnosti v souvislosti s jeho zákonnou povinností poskytnout poškozenému plnění za pojištěnou osobu. I když prvotním je samozřejmě zjištění údajů potřebných pro plnění poškozenému, patří sem i okolnosti promítající se do práva pojistitele požadovat náhradu poskytnutého plnění (jeho části) od pojištěné osoby, jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky. Jde totiž o vypořádání trojstranného právního vztahu mezi poškozeným, pojištěným a pojistitelem, který vzniká ve specifické sféře povinného smluvního pojištění odpovědnosti za škodu. Z uvedeného tedy vyplývá, že ztížení možnosti řádného šetření pojistné události pojistitelem podle § 9 odst. 3 ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. se vztahuje nejen k okolnostem významným pro plnění z pojištění odpovědnosti poškozenému, nýbrž i k důvodům, pro které může pojistitel vůči pojištěnému uplatnit regresní nárok (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008, z něhož odvolací soud rovněž vycházel).

Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, respektive i soudu prvního stupně, z jehož skutkových závěrů odvolací soud vycházel, vyplývá, že bylo prokázáno, že se žalovaný v souvislosti s prováděným předjížděcího manévru stal účastníkem dopravní nehody za ním jedoucího vozidla, z místa nehody ujel a nehodu policii neohlásil, čímž porušil oznamovací povinnost, kterou mu ukládá § 47 odst. 3 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. Jestliže tak žalovaný svým jednáním zmařil příležitost policie zjistit, zda žalovaný neřídil pod vlivem např. alkoholu či jiných návykových látek a také možnost ověřit technický stav vozu žalovaného v době dopravní nehody, došlo ke ztížení možnosti řádného šetření žalobkyně. V této souvislosti Nejvyšší soud potvrzuje správnost závěru odvolacího soudu, že otázka zavinění dopravní nehody má zásadní význam z hlediska posouzení odpovědnosti pojištěného za škodu, poskytnutí pojistného plnění poškozenému a také zjištění, zda pojistiteli vzniklo v důsledku toho postižní právo podle § 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb.

Nejvyšší soud se proto s odkazem na shora uvedené ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o nároku žalobkyně na náhradu toho, co za žalovaného plnila, podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá ani dovolatelova námitka zpochybňující jeho účast na předmětné dopravní nehodě a jeho vědomost o této nehodě. Nejvyšší soud je, jak shora uvedeno, vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a odvolacího soudu a tato skutková zjištění přezkoumávat nemůže. V případě, že přípustnost dovolání může být založena pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze uplatňovat dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Tato námitka tudíž ani nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud neřešil právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které jsou soudy rozhodovány rozdílně, či měla-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozsudek odvolacího soudu tudíž nemá po právní stránce zásadní význam. Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.




V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Zdeněk D e s


předseda senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 58/2016, ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.58.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies