30 Cdo 4738/2015

23. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce N. H. K., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované CET 21 spol. s r.o., IČ: 45800456, se sídlem v Praze 5, Kříženeckého náměstí 1078/5, zastoupené JUDr. Petrem Kotrlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 39/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2015, č. j. 3 Co 281/2013-324, takto:



I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobci částku 4.114,- Kč jeho zástupci Mgr. Janu Boučkovi, advokátu se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.



Stručné odůvodnění


(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):


Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. prosince 2011, č. j. 37 C 39/2009-222, uložil žalované zaslat žalobci písemnou omluvu ve znění uvedeném ve výroku a ve zbytku požadavek na omluvu zamítl. Žalované rovněž uložil odvysílat do 15 dnů od právní moci rozsudku ve dvou pracovních dnech po sobě jdoucích na TV NOVA v době mezi 21:00 a 22:00 omluvu s titulkem Omluva za uveřejnění nepravdivých údajů v reportáži „Inspektor Klimša zasahuje“ v pořadu „Na vlastní oči“ v uvedeném znění, když ve zbytku textu byla žádost o omluvu zamítnuta. Žalované soud prvního stupně dále uložil zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 150.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, přičemž co do částky dalších 150.000,- Kč žalobu zamítl. Soud prvního stupně konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodování soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že žalobce spatřuje zásah do své osobnostní sféry v tom, že dne 7. června 2006 byla na televizní stanici NOVA mezi 21:15 a 22:30 v pořadu Na vlastní oči odvysílána reportáž Inspektor Klimša zasahuje. Ta byla následně opakována ve vysílání TV NOVA dne 8. června 2006. V reportáži mluvčí finanční policie sdělila, že tato složka zadržela a následně obvinila dva muže vietnamské národnosti pro podezření z podvodu a padělání a pozměňování veřejné listiny, a následně i z poškozování cizích práv. Z kontextu reportáže vyplynulo, že se o zadržených hovořilo jako o vynalézavých lumpech, zločincích a podvodnících. V průběhu reportáže byla několikrát odvysílána fotografie žalobce včetně jeho rozevřeného a čitelného cestovního pasu. Od trestního stíhání bylo následně upuštěno a žalobce byl propuštěn na svobodu. Žalobce tvrdí, že obsahem dané reportáže byla hrubě porušena presumpce neviny, byly o něm uvedeny smyšlené údaje o neexistující trestné činnosti, které se žalobce nikdy nedopustil a pro kterou nikdy nebyl trestně stíhán. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba byla podána po právu. Reportáž se sice žalobce týkala pouze okrajově, ale byla v ní uvedena jeho fotografie, jméno a nacionále bez jeho souhlasu. Pokud žalovaná měla v úmyslu informovat veřejnost o určité formě a okruhu trestné činnosti, pak bylo její povinností s ohledem na požadavek respektování principu presumpce neviny referovat o této osobě až do odsuzujícího pravomocného rozsudku pouze jako o osobě podezřelé bez údajů, které žalobce beze vší pochybnosti ztotožňovaly a měla se zdržet jakýchkoliv hodnocení, hodnotících soudů či poznámek. Soud prvního stupně proto rozhodl, že odvysíláním nepravdivých údajů o žalobci, neoprávněném užití fotografie žalobce spolu s jeho jménem a osobními údaji došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. Požadovanou omluvu soud prvního stupně zamítl pouze co do omluvy „za zásah do soukromí“ s tím, že v této části je omluva podle jeho mínění nepřiléhavá.

Doplňujícím rozsudkem ze dne 19. září 2012, sp. zn. 37 C 39/2009 – 276, Městský soud v Praze doplnil uvedený rozsudek o výrok V., kterým zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou do patnácti dnů od právní moci rozsudku odvysílat omluvu na jiné celoplošné televizi a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 13. ledna 2015, č. j. 3 Co 281/2013-324, k odvolání obou stran rozsudek soudu prvního stupně zčásti potvrdil, a zároveň toto rozhodnutí změnil tak, že žalovaná je povinna v poslední větě omluvy uvést také, že se omlouvá za nepřiměřený zásah do soukromí, a dále ve výroku III. změnil zamítavou část výroku týkající se úhrady nemajetkové újmy v penězích tak, že žalovanému určil zaplatit žalobci ještě další částku 100.000,- Kč, co do částky 50.000,- Kč zamítavý rozsudek prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o neoprávněném zásahu do osobnostní sféry žalobce, přičemž shledal, že vzhledem k zastavení trestního řízení byla bezúhonnému žalobci způsobena újma také v rodinných vztazích a v rámci komunity krajanů. Z tohoto důvodu zvýšil finanční satisfakci o částku 100.000,- Kč a změnil znění omluvy, neboť shledal, že došlo i k zásahu do soukromí žalobce.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované dne 20. dubna 2015, přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 19. června 2015 včasné dovolání, ve kterém namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když shledal zásah do osobnostní sféry žalobce. Připomněl například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 4642/2009, v němž Nejvyšší soud uvedl, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. V tomto usnesení Nejvyšší soud uvedl, že uveřejněné informace byly pravdivé a aktuální, kdy na jejich zveřejnění měla veřejnost zájem, přičemž jimi nebyla narušena presumpce neviny. I v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 1413/2012, dovolací soud konstatoval, že zveřejněné informace by měly splňovat kritéria objektivnosti, přesnosti, korektnosti a neměly by být zavádějící.

Dovolatelka proto spatřuje pochybení odvolacího soudu v posouzení výroků o žalobci v rámci televizního vysílání, přičemž se domnívá, že tvrzení zveřejněná o žalobci dostojí výše uvedeným kritériím, neboť šlo o údaje pravdivé k datu uveřejnění a dovolatelka nijak nepředjímala výrok vztahující se k otázce viny či neviny žalobce. Dále se dovolatelka domnívá, že zveřejnění totožnosti zadržené osoby je nejen konformní s ustálenou judikaturou, ale také se zákonnou úpravou, která v § 36 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, upravuje institut dodatečného sdělení, který přímo reaguje na situace, kdy je v televizním vysílání uveřejněno sdělení o trestním řízení vedeném proti fyzické osobě, kterou lze podle tohoto sdělení ztotožnit. Domnívá se, že pokud by nebylo možné v televizním vysílání přiměřeným způsobem ztotožnit osobu, proti níž je vedeno trestní řízení, směřovalo by to zcela nepochybně proti výše zmíněnému ustanovení a smyslu dodatečného sdělení. Dále dovolatelka brojí proti závěru vrchního soudu o výši peněžité náhrady, neboť podle jejího názoru odvolací soud vycházel pouze ze subjektivních kriterií, tedy z posouzení, jak vnímá střet se zákonem vietnamská komunita, přičemž výše náhrady nemajetkové újmy v penězích by se měla určit podle kriterií objektivních. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil nebo rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Žalobce se k podanému dovolání vyjádřil v podání ze dne 8. září 2015, ve kterém se ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a uvedl, že podle jeho názoru dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, neboť se jedná o otázku skutkovou. Také poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 909/2013, se kterým je rozsudek odvolacího soudu v souladu a který je novější než dovolatelem citované rozhodnutí. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl a žalovanou zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Dovolací soud shledal, že dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 11 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí svého jména a projevů osobní povahy.

Podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo zejména se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 11 a následujících obč. zák. přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní), tedy takové, které jsou v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.

Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud pochybil, když dovodil, že jejím jednáním byla způsobena újma na osobnostních právech žalobce, neboť podle jejího názoru dotčené informace splňovaly kritéria vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu, na níž odkázala, a nijak tak neporušila presumpci neviny.

Je nepochybné, že veřejnost má zájem, stejně jako i právo, na šíření a přijímání informací (zde konkrétně na informace o zahájeném trestním řízení), kdy tuto společenskou potřebu uspokojuje i dovolatelka tím, že provozuje televizní vysílání. Tuto roli nelze dovolatelce odepřít, nicméně i při vykonávání práva na svobodu slova je nutné dbát na to, aby zveřejněné informace nebyly způsobilé neoprávněně zasáhnout do práv druhých, přičemž je třeba šetřit jejich oprávněné zájmy.



Dne 10. července 2003 pod číslem Rec (2003) 13 vydala Rada Evropy, Výbor ministrů členských států nezávazná „Doporučení k poskytování informací, týkající se trestních řízení, prostřednictvím médií“, kde je v čl. 2 zakotvena zásada práva na presumpci neviny a v čl. 8 zásada ochrany soukromí v souvislosti s probíhajícím trestním řízením. Evropský soud pro lidská práva opakovaně podpořil názor, že v rámci práva na soukromí a rodinný život podle čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je třeba respektovat i právo jednotlivce na presumpci neviny podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy (např. rozsudek News Verlags GmbH & Co. KG proti Rakousku, ze dne 11. ledna 2000, č. 31457/96 či rozsudek A. proti Norsku ze dne 9. dubna 2009, č. 28070/06 ).

Jednání, kdy není respektována presumpce neviny a s žalobcem je zacházeno, jako s pachatelem, je v rozporu s právem na ochranu osobnosti. Tento názor zastává i česká odborná literatura, podle níž „pokud odsuzující rozhodnutí nenabylo právní moci, nelze o zadrženém, o tom na koho bylo podáno trestní oznámení, o tom, na koho byla uvalena vazba, u koho bylo zahájeno trestní řízení, o obžalovaném či o nepravomocně odsouzeném referovat jako o pachateli trestného činu. Proto je také do této doby nepřípustné ho označovat jako kriminálníka, zločince, podvodníka, násilníka atp. V tomto stádiu je třeba zdržet se jakékoliv zpravodajské úvahy, která by se dotýkala viny této osoby, neboť vina je věc hodnocení, které náleží výlučně soudu.“ či „o určité fyzické osobě jako o pachateli určitého trestného činu je pak přípustné informovat veřejnost až po pravomocném odsuzujícím rozsudku“(viz. prof. JUDr. Karel Knap, CSc., a prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc. a kol. „Ochrana osobnosti podle občanského práva“, Linde Praha, a.s. 2004, str. 351 – 352, 354).

Z kontextu celé reportáže vyplývá, že žalobce byl označen za zločince a podvodníka, čímž dovolatelka porušila povinnost dbát presumpce neviny. Na základě jí uvedených rozhodnutí dovolacího soudu lze pak dospět k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikatorní praxí dovolacího soudu a od dovolatelkou označených rozhodnutí dovolacího soudu se neodchyluje (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2573/2004 ze dne 15. července 2005 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 1413/2012).

Ani námitka dovolatelky, že přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu je nepřiměřené intenzitě zásahu, nezakládá přípustnost dovolání. Soud prvního stupně výši zadostiučinění určil s přihlédnutím ke skutečnosti, že dovolatelka je „masivním“ sdělovacím prostředkem, také ale s ohledem k okolnímu světu žalobce, který je tvořen lidmi s jinou mentalitou.

Jak morální zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák., tak i zadostiučinění v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., sledují stejný cíl, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, optimálně, a tím účinně, vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby. I při určení výše relutární satisfakce musí být přihlíženo k prvořadé satisfakční funkci přiznávané peněžité částky, kterou je sledováno zajistit odpovídající vyvážení a zmírnění nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti postižené fyzické osoby. Relutární zadostiučinění plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučiní nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o postižení fyzické osoby na její osobnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011).

Soudy proto nepochybily, když v souladu s judikaturou uplatnily tzv. konkrétní i diferencované uplatnění objektivního kritéria, neboť nastalou nemajetkovou újmu by jako závažnou pociťovala každá fyzická osoba nacházející se v postavení žalobce, tedy v postavení osoby žijící na území České republiky v prostředí příslušníků jiné národnosti.

Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalobci vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle § 6, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Právnímu zástupci žalobce dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy celkem 3.400,- Kč. Rovněž mu přísluší náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalobce tak činí 4.114,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 23. března 2016




JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4738/2015, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4738.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies