22 Cdo 599/2016

26. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • ObčZ 1964 - § 145 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E. H., zastoupené Mgr. Markétou Komárkovou Knapovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Saskova 1625, proti žalovanému Ing. M. H., zastoupenému Mgr. Bc. Jiřím Podpěrou, advokátem se sídlem v Praze, Holečkova 105/6, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 16 C 137/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. září 2015, č. j. 22 Co 273/2015-553, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 400 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Markéty Komárkové Knapové.

Odůvodnění:


Okresní soud Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. února 2015, č. j. 16 C 137/2011-449, vypořádal společné jmění účastníků (dále rovněž jako „SJM“) takto: pohledávku za Českou spořitelnou, a. s., z účtu č. 0985328093/0800, na jméno žalovaného, ve výši 266 390,75 Kč, přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok I.); pohledávku za Českou spořitelnou, a. s., z účtu č. 0985337133/0800, na jméno žalobkyně, ve výši 195 376,72 Kč, přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II.); pohledávku za M. H., ve výši 5 883 405 Kč, přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok III.) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na vyrovnání vypořádání zaniklého společného jmění manželů částku 2 906 195,48 Kč (IV.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. září 2015, č. j. 22 Co 273/2015-553, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně změnil takto: do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal pohledávku za Českou spořitelnou, a. s., z účtu č. 0985337133/0800, ve výši 195 376,72 Kč; do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pohledávku za Českou spořitelnou, a. s., z účtu č. 0985328093/0800, ve výši 266 390,75 Kč a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni jako vypořádací podíl částku 2 977 209,50 Kč. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) ani před soudem odvolacím (výrok III.).

Odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaný daroval za trvání manželství (tedy před zánikem SJM) synovi M. H. ml. finanční prostředky v hotovosti ve výši 5 883 405 Kč (dále rovněž jako „finanční prostředky“). Dospěl k závěru, že žalovaný nakládal s peněžními prostředky v rozporu s § 145 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a jelikož žalobkyně uplatnila včas námitku relativní neplatnosti této darovací smlouvy, nelze k takovému právnímu úkonu přihlížet a peněžní prostředky je třeba zařadit do masy společného jmění. Uzavřel, že důsledky takového nakládání se společným majetkem musí jít k tíži toho z manželů, který takto jednal. Žalovaný je tedy povinen žalobkyni nahradit při vypořádání SJM jednu polovinu finančních prostředků, jež byly předmětem darování.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Při zániku společného jmění manželů žalovaný předmětnými finančními prostředky již nedisponoval. V rámci vypořádání SJM měla být vypořádána tato pohledávka za třetí osobou, nikoli zařazeny předmětné finanční prostředky do masy SJM a vypořádány k tíži žalovaného. Právní posouzení učiněné odvolacím soudem je v rozporu s následujícími rozhodnutími Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 3336/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2465/2010, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a považuje jeho rozsudek za správný. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na správném právním posouzení věci a vypořádání předmětných finančních prostředků je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání „zamítl“ dle § 243d písm. a) o. s. ř.

Obsah rozsudků obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů (dále „SJM“) zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Zánik společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní skutečnosti působící postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby, Š., a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111), přičemž k vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku SJM. Proto se vypořádání SJM řídí stejným právním režimem jako jeho zánik, nestanoví-li zákon výslovně něco jiného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, a ze dne 3. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014).

Podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.“

Podle § 145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.

Podle § 40a obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle § 145 odst. 2 obč. zák. považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkon nedovolá.

Majetkem se rozumí věci movité a nemovité, pohledávky, jiná práva a jiné hodnoty ocenitelné penězi. Hotovostní finanční prostředky mohou být předmětem občanskoprávních vztahů jako věci (§ 118 obč. zák.) a podléhají režimu správy společného jmění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 3336/2006).

Nejvyšší soud zaujal a odůvodnil závěr, že pokud jeden z manželů nakládal s věcí nebo úsporami, které jsou ve společném jmění manželů, způsobem, který je v rozporu s ustanovením § 145 odst. 2 obč. zák. (tedy učinil bez souhlasu druhého právní úkon přesahující rámec obvyklé správy společného jmění), pak k tomuto úkonu za předpokladu, že s tím druhý účastník vyslovil právně relevantním způsobem nesouhlas (jestliže nakládání s majetkem spočívá v právním úkonu, pak způsobem uvedeným v § 40a obč. zák.), nelze přihlížet a věc nebo úspory je třeba zařadit do masy společného jmění a vypořádat (viz např. rozsudek ze dne 14. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2465/2010, rozsudek ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013).

V rozsudku ze dne 14. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2465/2010, dovolací soud vysvětlil, že důsledky nakládání se společným majetkem, které je v rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák., musí jít k tíži toho z manželů, který s majetkem takto nakládal.

Dovolací soud v rozsudku ze dne 26. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013, dále uvedl, že předmětem právního úkonu může být samotné nakládání s finančními prostředky, např. v podobě darovací smlouvy třetí osobě. V takovém případě je na jednom z manželů, aby se dovolal relativní neplatnosti příslušného právního úkonu (např. darovací smlouvy), jehož předmětem byly finanční prostředky tvořící součást společného jmění manželů. Úspěšné dovolání se relativní neplatnosti má pak za následek, že se takové finanční prostředky jako druhově určená věc stávají opětovně součástí společného jmění manželů a jsou předmětem vypořádání.

Odvolací dospěl k závěru, že uzavření darovací smlouvy mezi žalovaným a synem účastníků, jejímž předmětem byly finanční prostředky ve shora uvedené výši, je v rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák. a žalobkyně včas uplatnila námitku relativní neplatnosti právního úkonu. Proto nelze k takovému právnímu úkonu přihlížet a peněžní prostředky je nutné zařadit do masy společného jmění a vypořádat je, přičemž důsledky takového nakládání se společným majetkem musí jít k tíži toho z manželů, který s majetkem takto nakládal. Dovodil, že žalovaný je povinen žalobkyni nahradit při vypořádání SJM jednu polovinu finančních prostředků, jež byly předmětem darování.

Ze shora uvedeného se podává, že právní posouzení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a dovolání tak není přípustné.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Nesplní-li žalovaný povinnost mu uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. dubna 2016



Mgr. David Havlík

předseda senátu




Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 599/2016, ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.599.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies