8 Tdo 138/2016

09. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 201 odst. 1 písm. a)
  • TrZ - § 15
  • TrŘ - § 2 odst. 5, 6

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 3. 2016 o dovolání obviněného R. D. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 7 To 178/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 42 T 92/2013, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 7 To 178/2014, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 42 T 92/2013.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Mostě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 42 T 92/2013, byl obviněný R. D. uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
v přesně nezjištěné době od odpoledních hodin dne 24. 11. 2012 do nočních hodin dne 25. 11. 2012 v L., K., poté, co ve svém bytě nabídl a podal své nezletilé dceři „KOPRETINĚ“ *) a mladistvému „TULIPÁNOVI“ *) alkoholické nápoje, po odchodu mladistvého „TULIPÁNA“ z bytu poškozené nezletilé „KOPRETINY“ nabídl ukázání svého přirození a nabízel jí, aby v jeho bytě chodila ve spodním prádle a aby s ním spala na lůžku.

2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 201 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 7 To 178/2014, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.



II. Dovolání a vyjádření k němu


4. Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 7 To 178/2014, i proti jemu předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně dovolání, v jimž vytýkal, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu ustanovení § 265b tr. ř. Tuto vadu shledal v tom, že skutek, ve kterém je spatřován přečin podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nelze podle tohoto ustanovení kvalifikovat, neboť intenzita jemu za vinu kladeného jednání není v žádném případě taková, aby ji z hlediska společenské škodlivosti bylo možné posuzovat podle trestněprávních předpisů. Obviněný též poukázal na výpověď poškozené dcery nezletilé „KOPRETINY“, která podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie vypracovaného soudní znalkyní Doc. PhDr. Janou Kocourkovou, si mohla jeho jednání (pokud k němu vůbec došlo) vysvětlit jinak, než jak bylo obviněným projeveno. Pokud soudy dovozovaly z této výpovědi skutečnosti, o něž opřely závěry o závažnosti jeho činu, hodnotily provedené důkazy v jeho neprospěch a porušily tak zásady spravedlivého procesu.

5. V dovolání obviněný poukázal též na vadu v rozsudku soudu prvního stupně, pod nímž byl sice jako samosoudce Mgr. Pavel Plch, který vedl celé trestní řízení před soudem prvního stupně, podepsán, ale v písemném vyhotovení, jež obviněný obdržel, byla pod poučením s datem 27. 3. 2014 uvedena jako další samosoudce Mgr. Jitka Lukešová. Sám obviněný připustil, že se může jednat o zřejmou písařskou chybu, avšak pro případ, že by tomu tak nebylo, namítl, že by bylo možné uvažovat, o tom, že byl odňat svému zákonnému soudci.

6. V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozsudek Okresního soudu v Mostě a tomuto soudu uložil, aby věc znovu projednal a rozhodl.

7. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství. K výhradě o dvojím podpisu ve vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně z obsahu dozorového spisu Okresního státního zastupitelství v Mostě zjistila, že v něm založený stejnopis rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 42 T 92/2013, obviněným vytýkanou vadu neobsahuje a je podepsán pouze samosoudcem Mgr. Pavlem Plchem. Jestliže vyhotovení rozsudku, které bylo zasláno obviněnému, obsahuje i podpis samosoudkyně Mgr. Jitky Lukešové, jedná se o písařský nedostatek, nikoliv o obsahovou vadu, jíž by bylo nutné věnovat pozornost. K námitkám proti výpovědi nezletilé dcery „KOPRETINY“ konstatovala jejich uplatnění v rozporu s citovaným dovolacím důvodem, když podle ní nedošlo ani k porušení ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., jež by mohlo založit existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

8. Státní zástupkyně shledala naplněným dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. toliko výhradou obviněného o malé intenzitě jeho jednání nedosahující hranice přečinu podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, avšak tomuto názoru nepřisvědčila, protože podle ní na základě popsaných skutkových zjištění šlo o jednání, které zjevně ohrozilo alkohol, a poté, co spolu zůstali sami, se k ní choval způsobem vybočujícím z akceptovatelného vztahu mezi rodičem a dítětem, protože jeho slovní projevy měly zřetelně sexuální podtext. Došlo tak k narušení vztahů mezi rodičem a dítětem v takové intenzitě, na kterou je třeba reagovat prostředky trestního práva, a to i tehdy, pokud šlo o jednání ojedinělé. V posuzované trestní věci ze strany obviněného nedošlo pouze k nezvládnutí rodičovské role, ale přímo ke zneužití postavení rodiče, projevujícího se v narušení psychiky nezletilé poškozené, která vnímala jednání otce jako krajně nevhodné. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b), příp. e) tr. ř.

9. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání bylo Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k případné replice. Do doby konání neveřejného zasedání však Nejvyšší soud žádnou písemnou reakci na ně neobdržel.

III. Splnění podmínek dovolání


10. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., podané osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

11. Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání neuvedl dovolací důvod v jeho konkrétním paragrafovém znění § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., ale použil jen jeho slovní vyjádření, Nejvyšší soud zkoumal, zda i bez odkazu na paragraf dostál povinnostem vymezeným v § 265f odst. 1 tr. ř., podle něhož v dovolání musí být uvedeno, kromě jiného, i z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno včetně odkazu na zákonné ustanovení, o které dovolání opírá. I přes tuto neúplnost Nejvyšší soud shledal, že dovolání, byť ne zcela, avšak přesto především slovním vyjádřením vyhovuje uvedeným požadavků, protože obviněný v jeho obsahu (srov. § 59 tr. ř.), v němž odkázal jen na § 265b tr. ř., uvedl, že vady napadeného rozhodnutí spočívají na „nesprávném právním posouzením skutku“, což koresponduje s částí slovního vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který lze dovolání opřít, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na „nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. V souladu s tímto jeho zněním obviněný v části dovolání uváděl námitky, které zaměřil proti nesprávnosti použité právní kvalifikace svého jednání jako přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z obsahu takto formulovaného dovolání nevzniká pochybnost o tom, že obviněný rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a jeho prostřednictvím i rozsudek Okresního soudu v Mostě napadal z důvodu nesprávné právní kvalifikace činu, jímž byl uznán vinným, což jsou vady, které korespondují s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004/18 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

12. Ve smyslu a rozsahu takto podaného dovolání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný v něm dostál své povinnosti označit dovolací důvod a uvést námitky v souladu s jeho zákonným vymezením, a tudíž na podkladě těchto výhrad zaměřených proti použité právní kvalifikaci shledal, že dovolání netrpí vadami, pro které by je mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, a proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že podané dovolání je z části důvodné.

13. Uvedenou přezkumnou povinnost však Nejvyšší soud nevztáhl k té části dovolání, v níž obviněný, byť nikoli výslovně, zmiňoval nejasnosti v podpisech na opisu jemu zaslaného rozsudku soudu prvního stupně, což jsou námitky, které nekorespondují s právními výhradami, jež jinak uplatňoval, přičemž i z vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která na tuto skutečnost reagovala, vyplynulo, že obdobnou vadu v jemu zaslaném rozhodnutí neobjevila. Z obsahu připojeného trestního spisu nadto žádná taková obviněným namítaná okolnost nevyplývá, neboť se zde nenachází dokument podepsaný Mgr. Jitkou Lukešovou coby samosoudkyní. Sám dovolatel navíc výslovně připustil a potvrdil, že celé soudní řízení probíhající u soudu prvního stupně bylo vedeno samosoudcem Mgr. Pavlem Plchem, což vyplývá též z obsahu spisu, zejména z protokolů o hlavním líčení (č. l. 91 až 98, 104 až 106, 136 až 137, 139 až 142). Podle obviněným vyjádřené výhrady i s ohledem na povahu problému lze považovat předestřený nedostatek jen za administrativní nedůslednost, která je zcela bezvýznamná pro procesní i hmotněprávní výsledek celého trestního řízení. Rovněž námitky obviněného soustředěné proti nevěrohodnosti nezletilé „KOPRETINY“ na jím označený dovolací důvod nedopadají, protože se netýkají právního vymezení činu, ale obviněný tím jen brojil proti procesnímu postupu založenému na hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., což nedopadá na žádný z důvodů vymezených v § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

IV. Důvodnost dovolání


14. Zásadním důvodem podaného dovolání obviněného, jenž vedl k přezkoumání správnosti napadeného rozhodnutí, je námitka obviněného, že skutek, jak byl soudy zjištěn a rozsudkem soudu prvního stupně popsán ve skutkovém zjištění, nedosahuje svým způsobem spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pro jeho malou intenzitu, což je výhrada, která dopadá na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a je významnou okolností pro správnost závěru, že byly znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu naplněny. K tomu je však nutné zmínit, že správnost této právní otázky Nejvyšší soud posuzoval na podkladě skutkového stavu jež byl zjištěn soudem prvního, příp. druhého stupně, a dodává, že jimi učiněná skutková zjištění zásadně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].

15. Přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že ho svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu. Tato skutková podstata předpokládá jednak ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte, k němuž dojde tím, že pachatel dítě k takovému životu svádí.

16. Objektem trestného činu ohrožování výchovy dítěte je zájem na řádné výchově dětí, která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti tak, aby byl zaručen jejich řádný rozumový, mravní a citový vývoj.

17. Nemravným se rozumí život, který je veden v rozporu se základními morálními pravidly, mimo rámec slušnosti, spořádaného života, řádných rodinných a sexuálních vztahů. Jde o různé vnější projevy a návyky, které se dostávají do rozporu se zájmy chráněnými nejen trestními předpisy (prostituce, alkoholismus, narkomanie, apod.). Jednáním spočívajícím ve „svádění“ musí dojít k tomu, že pachatel dítě vydal v nebezpečí takového zahálčivého anebo nemravného života, tj. že takovým, ať již delší dobu trvajícím nebo jednorázovým, intenzivním činem vytvoří situaci, při níž si dítě osvojí škodlivé návyky, které budou mít neblahý a nepříznivý dopad pro jeho další vývoj či úpadek osobnosti.

18. Ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje spočívá v tom, že si dítě osvojuje v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, popř. získává sklony a zájmy, které zpravidla vedou (aniž musí vést v daném případě) k jeho morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrňovat způsob svého života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti. Trestní odpovědnost pachatele je proto nutná tam, kde v důsledku pachatelova působení vzniklo reálně nebezpečí, že dítě zpravidla po delší dobu bylo vystaveno svádění k nemravnému životu. Tak tomu může podle stávající judikatury být např., když „pachatel souložil v období téměř dvou let se svou nezletilou dcerou a po téměř šest měsíců s další nezletilou dcerou“. Musí jít o trestné jednání trvající po delší dobu, během níž pachatel vedl poškozenou k pohlavní nevázanosti, resp. k návyku na ni, a tím také k nemravnému životu. Ze způsobu takové jednání obviněného by mělo být zřejmé, že jednal s vědomím, že jeho počínání je způsobilé ovlivnit poškozené k vedení závadného způsobu života. Rozhodné je tedy to, aby již ze samé podstaty trestného jednání obviněného bylo zřejmé, že takové jednání bylo způsobilé k tomu, aby si poškozená osvojovala návyky, které zpravidla vedou k způsobu života, který je v rozporu s pravidly morálky [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 10. 1979, sp. zn. 1 Tz 51/79 (uveřejněný pod č. 25/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. V jiných případech za takové jednání byly považovány činy, v nichž pachatel např. „po dobu tří měsíců lákal do svého bytu pod záminkou, že je vedoucím fotokroužku, třináctiletá a čtrnáctiletá děvčata a ukazoval jim pornografické fotografie a svůj ztopořený pohlavní úd; nebo po delší dobu umožňoval osobám mladším než osmnáct let vdechovat toluen; či udržoval homosexuální styky s nezletilými chlapci staršími než patnáct let za peněžité odměny; který se po dlouhou dobu pohlavně stýkal se svou dcerou mladší než patnáct let; pachatelka, která žádala po své nezletilé dceři, aby souložila s různými muži“, čímž byl vyjádřen znak ohrožení v podobě závažného nebo intenzivního ohrožení. Takové závažné nebo intenzivní ohrožení může nastat i v případě ojedinělého, avšak intenzivního ohrožení spočívajícího v tom, že dítě propadne alkoholu nebo drogám, pokud návyk na jejich požívání vede k hlubším poruchám lidské psychiky a osobnosti dítěte [srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1983, sp. zn. Tpjf 169/82 (uveřejněné pod č. 11/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].19. U tohoto trestného činu, jenž má povahu ohrožovacího deliktu, následek, který v podobě ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje nemusí fakticky dojít k tomu, že dítě fakticky takovému konkrétnímu nemravnému životu propadne (např. propadlo drogám, propadlo alkoholu, začalo prostituovat, apod.), ale musí nastat následek spočívající v ohrožení, tzn., že takové ohrožení existuje, což může vyplývat např. z toho, že dítě se podvolí praktice, kterou mu pachatel tím, že ho konkrétním jednáním svádí k takovému nemravnému nebo zahálčivému životu, vlastně navádí, a dítě takové jeho chování akceptuje, a ať i nedobrovolně, se mu podvoluje. Tento závěr vychází z dřívější judikatury, podle níž např. jednání obviněného záležející v tom, že násilím přinutí dvanáctiletou poškozenou, aby trpěla jeho sexuální chování a sama je opětovala a fyzicky i psychicky ji přitom týrá, nelze považovat za svádění k nemravnému životu ve smyslu ustanovení § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku o ohrožování výchovy dítěte, a to v zásadě proto, že takové jednání není způsobilé přivodit u nezletilé nebezpečí, že povede nemravný život, k ochraně před nímž je ustanovení § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku určeno. Naopak takový hrubý násilný útok na psychickou integritu nezletilého dítěte neschopného vzhledem k jeho věku i k brutalitě užitého násilného jednání obrany vede zpravidla k jiným následkům, a to k následkům v podobě komplikací a poruch v navazování přirozených partnerských nebo sexuálních vztahů v dospělosti a k obavám před opakováním traumatizujícího zážitku z dětství, nikoli k fixování nepříznivého modelu chování, jehož se dítě stalo obětí. Proto závěr napadeného rozsudku, že obžalovaný nezletilou poškozenou svým brutálním činem „sváděl k nemravnému způsobu života“, je v rozporu s dikcí i se smyslem ustanovení § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 7. 1991, sp. zn. 5 To 25/91 (uveřejněné pod č. 47/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

20. Znak svádění k zahálčivému nebo nemravnému životu představuje nejen přímé vyzývání, ať slovem nebo skutkem, nýbrž i takové jednání pachatele před dítětem, které může u něj, a to i při jeho pasivním chování, vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou k zahálčivému nebo nemravnému životu (děti totiž napodobují chování dospělých, a to i neuvědoměle). Nezáleží na tom, zda dítě již před takovým jednáním pachatele nemravný život vedlo, poněvadž jednání pachatele v něm tyto negativní návyky utvrzuje a posiluje. Musí jít z povahy věci o úmyslné jednání, které se podobá návodu a svou povahou musí být způsobilé dítě nepříznivě ovlivnit. Půjde zpravidla o působení trvající delší dobu, případně o působení projevující se opakovaným jednáním [srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 10. 1979, sp. zn. 1 Tz 51/79 (uveřejněný pod č. 25/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Uvedený znak sváděníu trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) nezahrnuje jen jednání, které má delší dobu trvající nebo opakující se charakter, ale může být naplněn i tehdy, když se pachatel pouze v jednom případě vůči osobě mladší osmnácti let dopustil mimořádně závažného jednání, které pro ni má do budoucna natolik nepříznivý vliv, že je způsobilé ovlivnit její morálku a vyvolat u ní společensky nežádoucí přístupy k obecně uznávaným společenským pravidlům, posunout mimo obvyklé normy její sexuální život či vytvořit předpoklady pro její závadové chování a nemravný život [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1276/2007 (uveřejněné pod č. 26/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

21. S ohledem na námitky obviněného je třeba zdůraznit, že zmíněná pravidla platí i pro podávání alkoholických nápojů, za něž lze v souvislosti s naplněním pojmu svádění k zahálčivému nebo nemravnému životu považovat podávání alkoholu, které je součástí jednání pachatele, kterým dítěti umožnil vést zahálčivý nebo nemravný život, popřípadě jej k takovému životu svádí (srov. rozhodnutí č. 9-I., sešit 2, roč. 1978 Bulletinu Nejvyššího soudu České republiky).

22. Kromě uvedeného je vhodné připomenout, že i podle odborné literatury platí, že k tomu, aby se jednalo o svádění ve smyslu § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, musí být takové jednání, v němž je svádění spatřováno, buď prováděno po delší dobu, anebo sice jednorázově, avšak v takové intenzitě, díky níž s ohledem na osobu dítěte a povahu takového jediného či jen krátkodobého negativního působení si dítě může nemorální či jiné vadné návyky osvojit, čímž by fakticky nastal následek spočívající v ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte (srov. např. NOVOTNÝ, O., a kol. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 148).

23. V posuzované věci z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud shledal, že čin, jímž byl obviněný uznán vinným, je popsán tak, že obviněný „v době od odpoledních hodin dne 24. 11. 2012 do nočních hodin dne 25. 11. 2012 … poté, co ve svém bytě nabídl a podal své nezletilé dceři „KOPRETINĚ“ a mladistvému „ TULIPÁNOVI“ alkoholické nápoje, po odchodu mladistvého „TULIPÁNA“ z bytu poškozené nezletilé „KOPRETINĚ“ nabídl ukázání svého přirození a nabízel jí, aby v jeho bytě chodila ve spodním prádle a aby s ním spala na lůžku“.

24. Podle tzv. právní věty soud shledal přečin podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku naplněn v alternativě, že obviněný „úmyslně ohrozil mravní vývoj dítěte tím, že ho sváděl k nemravnému životu“.

25. Z hlediska jednotlivých shora uvedených znaků této skutkové podstaty je skutkovým základem pro znak „svádění“ u obou nezletilých dětí jednání obviněného spočívající v tom, že „nabídl a podal alkoholické nápoje“ a ve vztahu k nezletilé dceři „nabídl ukázání svého přirození“, a že „jí nabízel, aby v jeho bytě chodila ve spodním prádle a aby s ním spala na lůžku“.

26. Podle uvedeného popisu skutkových zjištění je zřejmé, že v nich jsou uvedeny skutečnosti představující znak svádění, avšak bez toho, aby z něj vyplynula jinak podle shora uvedené judikatury potřebná intenzita. Zcela již absentuje jakékoliv zjištění vedoucí k závěru o naplnění znaku, že „úmyslně ohrozil mravní vývoj dítěte“, však ani z odůvodnění napadených rozhodnutí nelze zjistit takové konkrétní skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že obviněný tím, že oběma nezletilým opatřil a nabídl alkohol, a poté činil uvedené nevhodné návrhy své dceři, se již dopustil takového jednání, které bylo způsobilé přivodit následek v podobě ohrožení mravní výchovy těchto dětí v tom, že tyto děti by v důsledku uvedeného činu obviněného byly způsobilé získat škodlivý a nesprávný návyk, resp. že k takovému ohrožení jejich mravního vývoje skutečně došlo. Pro takový právní závěr není nejen ve skutkových zjištěních, ale ani v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatek podkladů.

27. Ke způsobu, jakým soudy uvedené skutkové zjištění ve směru nezbytných právních závěrů odůvodnily, je třeba poukázat na stranu 5 rozsudku soudu prvního stupně, jenž považoval za objektivně prokázané, že obviněný „šel alkohol koupit v úmyslu nabídnout ho i své nezletilé dceři, což také učinil i ve vztahu k nezletilému „TULIPÁNOVI“, a následně ji i svými nemístnými sexuálními nabídkami sváděl k nemravnému životu, neboť tím vzniklo reálné nebezpečí, že poškozená by takové jednání, pakliže jí bylo prezentováno otcem jako výchovnou autoritou, nemusela považovat nadále za pohlavně nevázané, a mohlo u ní proto vyvolat návyky, které zpravidla vedou k morálnímu úpadku dosud nevyzrálé osobnosti, nota bene pokud bylo doprovázeno podáním alkoholu. Byť se pro trestnost daného jednání zpravidla vyžaduje, aby šlo o svádění působící delší dobu či opakované, má jednání obžalovaného proto, že šlo o otce, tedy osobu, jejíž jednání jsou děti náchylné snáze přejímat, přičemž současně intenzita jeho jednání spočívající v nabídce na ukazování penisu má stejný účinek jako svádění opakované či trvající delší dobu.“.

28. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně jako se správnými ztotožnil a v odůvodnění svého usnesení na stranách 3 a 4 konstatoval, že „dané jednání bylo ojedinělým vybočením z do té doby probíhajících kontaktů mezi obžalovaným jako rozvedeným otcem a jeho dcerou nezletilou „KOPRETINOU“… byl to právě její otec, který po ní požadoval, aby chodila ve spodním prádle, šla si k němu lehnout a dále jí nabízel ukázání svého penisu. … Jednání tak bylo správně podřazeno pod přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy se jedná o tak závažné chování, které je jednoznačným způsobem, bez nutnosti dlouhodobého působení, způsobilé ohrozit chráněný zájem….konkrétní znaky dispozice skutkové podstaty jsou naplněny“.

29. Z uvedeného je tedy zřejmé, že soudy nejenom, že neobjasnily podle shora vymezených zásad jednotlivé znaky objektivní stránky přečinu ohrožení výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale jednání obviněného na jejich podkladě ani dostatečně neposuzovaly a nezkoumaly. Nerespektovaly tak, že, aby jednání pachatele mohlo vést k následkům předpokládaným citovaným zákonným ustanovením, musí být na základě výsledků provedeného dokazování prokázána jednak intenzita jednání pachatele (např. množství podaných alkoholických nápojů či jiných návykových látek, charakter a četnost sexuálních nabídek, apod.), a jednak to, jak se poškozená osoba chovala před činem a po něm, jaký byl její způsob života a mravní a hodnotové kvality a v čem spočíval vyžadovaný negativní dopad na nezletilé, jenž se mohl reálně projevit v tom, že došlo k ohrožení jejich mravní výchovy, protože jak bylo výše rozvedenými obecnými úvahami poukázáno, nikoliv každé nevhodné či nemorální chování pachatele vede k následkům předpokládaným v ustanovení § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

30. Na základě vymezených podmínek bylo třeba u každého z popsaných jednání obviněného spočívajícího v podávání alkoholických nápojů oběma nezletilým a v nevhodných sexuálně zabarvených pobídkách obviněného vůči své dceři, objasňovat samostatně u každého dítěte zvlášť, jaké ohrožení u něj fakticky mohlo nastat. Nestačí pro tento závěr jen ničím nepodložené úvahy soudů, ale bylo třeba odděleně posuzovat všechny možné dopady, a to v souladu s tím, jak k nim dosavadní rozhodovací praxe soudů přistupuje. Jde o závěr ohledně znaku skutkové podstaty, který musí být prokázán výsledky provedeného dokazování, z nichž musí logicky vyplynout. Z dokazování, avšak ani z odůvodnění napadených rozhodnutí, neplyne, že by soudy této povinnosti dostály. Neučinily žádný konkrétní závěr o tom, o jaký alkohol se jednalo (nabízí se podle výpovědí nezletilé a mladistvého pivo a víno), ani v jakém množství je obviněný dětem podal. Lze se jen podle zmínky některých osob domnívat, že šlo o půl plastové lahve, avšak konkrétní zjištění soudy o tom, jaké množství lihovin skutečně děti požily, neučinily. Přitom nelze odhlédnout od výpovědi nezletilé „KOPRETINY“, která uvedla, že veškeré množství nepožila, neboť je vylívala do sprchy (viz č. l. 96 p. v. spisu). Rovněž nebyl zjišťován účinek alkoholu na nezletilé, u nichž je nutné následek spočívající v ohrožení mravního vývoje posuzovat individuálně u každého z nich zvlášť. Takový následek je vždy třeba zkoumat u každého dítěte samostatně, o čemž svědčí jednak označení tohoto trestného činu „ohrožení výchovy dítěte“, ale takový závěr plyne i z povahy tohoto trestného činu, jenž slouží k ochraně nikoliv dětí obecně, ale dítěte jako jednotlivce, neboť jen tak může být učiněn spolehlivý závěr, zda předpokládané ohrožení mravní výchovy objektivně mohlo nastat či nikoliv způsobem uvedeným v § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Proto bylo nutné podle takového zjištění a reálných možností zkoumat, zda fakticky s ohledem na věk každého z dětí v tomto směru došlo k ohrožení jeho mravního vývoje, a to mimo jiné i s ohledem na účinky, jaké takto požitý alkohol způsobil, a zda byla tato jen ojedinělá skutečnost vůbec schopna takové ohrožení způsobit. Prozatím lze jednání obviněného, a to jen zcela předběžně, s přihlédnutím k tomu, jak nezletilí uvedenou okolnost sami reprodukovali, považovat za jednání ve svém celku za neohrožující vývoj těchto dětí, a to zejména proto, že šlo o jediné požití nezjištěného druhu a množství alkoholu. S tímto jednorázovým požitím se děti navíc nikterak neztotožnily (např. ho poškozená vylívala), což svědčí o tom, že nemohlo vést k návyku ani jinému pozitivnímu vztahu k pití alkoholických nápojů. I přes tento předběžný názor bude nutné uvedenou skutečnost objasnit a prokázat, protože prozatím není známo ani to, v jakém stavu mladistvý „TULIPÁN“ odcházel z bytu obviněného, když je toliko zřejmé, že bydliště obviněného opustil sám (viz výpověď tohoto poškozeného na č. l. 93 spisu). Jestliže odvolací soud uzavřel (strana 3 jeho usnesení ), že „podávání alkoholu je u osob mladších 18-ti let nevhodné“, jakož i to, že k podání došlo ze strany otce (avšak jen u nezletilé „KOPRETINY“), lze s takovým závěrem v obecné rovině jistě souhlasit, avšak takto jen formálně konstatovaná okolnost nepostačuje pro závěr, že tím nastal následek požadovaný u přečinu podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak je výše rozvedeno.

31. Obdobně bylo třeba zkoumat všechny rozhodné skutečnosti i ve vztahu k části jednání, v níž je ve skutkových zjištěních popsáno sexuální chování obviněného vůči jeho dceři „KOPRETINĚ“, a posuzovat především jeho intenzitu, spočívající v tom, že jí nabídl ukázání svého penisu, aby chodila ve spodním prádle a aby s ním spala v jedné posteli. Toto jednání odvolací soud považoval za „tak závažné chování, které je jednoznačným způsobem, bez nutnosti dlouhodobého působení způsobilé ohrozit chráněný zájem“, aniž by tento závěr podložil jakýmkoli důkazem či objektivním poznatkem dotýkajícím se konkrétního dopadu na nezletilou ve smyslu možnosti si osvojit nemravný či nemorální návyk či jiný postoj nasvědčující nastartování nemravného života. Odvolací soud však neuvedl nic dalšího, nehodnotil, že nezletilá žádné z otcových nabídek nevyhověla, ale naopak, jak sama uvedla, ho odmítla, spala v křesle a on si lehl na zem. Když na jeho nabídku na ukázání rozkroku reagovala „otočením se a děláním, že nic“, šel k počítači a nechal ji být (viz výpověď nezletilé na č. l. 97 spisu). Je tedy zřejmé, že uvedené nabídky neakceptovala, nepodvolila se jim, ale sama se chovala s jistým odsudkem vůči nim tak, že ač zůstala v bytě otce, nesvlékla se, penis ukázat nechtěla (obviněný jí ho také nakonec ani neukázal), k obviněnému si na postel nelehla. Nebylo tudíž vysvětleno, a tedy ani uváženo, v čem konkrétně mělo předmětné ohrožení vývoje nezletilé spočívat, když její chování nasvědčovalo právě opaku, že je nepřijímala, odsuzovala, a dávala najevo, že jí je nepříjemné. V tomto smyslu je třeba zdůraznit, že to, že se narušily v důsledku uvedeného jednání vztahy mezi nezletilou a obviněným jako otcem, samo o sobě nepostačuje k tomu, aby taková negativní reakce bez dalšího konkrétního vyhodnocení ve smyslu shora uvedené judikatury postačovala k závěru, že v § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku předpokládaný následek v tomto smyslu nastal.

32. Soudy v tomto směru ani důsledně nevyhodnotily veškeré aspekty tohoto konkrétního jednání obviněného a celkové situace v rodině, v níž, jak se nabízí z obsahu nejen výpovědi nezletilé, ale i dalších důkazů, byl vztah dcery i matky k obviněnému nedobrý ještě před tím, než k uvedenému činu došlo. Nebylo zkoumáno ani to, jak a zda vůbec se čin obviněného odrazil v sexuálním chování nezletilé „KOPRETINY“, eventuálně v jiné oblasti jejího života, v jaké intenzitě, resp. zda vůbec takového ohrožení bylo toto jednání obviněného schopno způsobit, a to zejména proto, že nezletilá ho striktně odmítla (takové srovnání je nutné z hlediska usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 7. 1991, sp. zn. 5 To 25/91 (uveřejněného pod č. 47/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené posouzení bylo potřebné učinit s ohledem na bytové poměry obviněného, když i sama nezletilá uvedla, že spala na dvou křeslech, protože otec měl jednu postel (viz výpověď nezletilé na č. l. 96 p. v. až 97 spisu). Rovněž bylo třeba objasnit požadavek obviněného na to, aby nezletilá chodila ve spodním prádle, protože taková žádost v obvyklé rodině nemusí být nikterak sexuálně zaměřená, a v této souvislosti rovněž nebylo zjištěno konkrétněji, k čemu takový požadavek obviněný vznesl, kromě pouhé slovní nabídky, když poté, co nezletilá odmítla, jej zřejmě ani neopakoval, ani na tom, co požadoval, netrval. Toto jednání tedy zřejmě zůstalo jen v rovině jediného konstatování. Jeho intenzita proto rovněž při těchto neobjasněných širších souvislostech nedosahuje potřebné kvalifikované účinnosti či rozměru, které by měly vést k tomu, že by si na základě toho nezletilá osvojila špatné návyky nebo získala sklony k tomu, aby se pravidelně před muži odhalovala, ztrácela zábrany, apod. Nebylo přitom možné odhlédnout ani od toho, že nezletilá i přesto v bytě zůstala a neopustila jej, tedy, že účinek na její vnímání celé situace nebyl rozhodně takový, jak se u trestného činu podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku předpokládá.

33. V případě nabídky, že obviněný nezletilé dceři ukáže penis, jde podle odůvodnění soudu prvního stupně rozvedeného na straně 5 jeho rozsudku o jednání natolik závažné, že jej považoval za stejně účinné jako je opakované či delší dobu trvající, avšak nevysvětlil, z čeho tak usuzoval, když tuto zřejmě jedinou nabídku obviněný učinil jen slovně, jedenkrát a bez jakékoli snahy jej zopakovat či realizovat. Soudy nezkoumaly to, zda obviněný nezletilé penis skutečně ukázal, neboť pro takový závěr v obsahu spisu prozatím nic nenasvědčuje. Bylo proto třeba zkoumat a posuzovat konkrétní reakci nezletilé na tento výslovný slovní návrh, avšak opět s tím, že zůstal jen v rovině konstatování. Byl jediným projevem se sexuálním podtextem zaměřeným vůči nezletilé, což bylo nezbytné posuzovat právě ve vztahu k jeho intenzitě, která, jak bylo výše uvedeno, v daném případě prozatím takový účinný, silný a hluboký dopad na dětskou duši do budoucna nemá, a to mimo jiné i proto, že jde o čtrnáctiletou dívku, k jejímž dosavadním sexuálním zkušenostem soudy v tomto směru nikterak nepřihlížely. Přitom i na nich v daných souvislostech záleželo, avšak soudy se na tyto skutečnosti dosud vůbec nesoustředily a z hlediska současného duševního stavu nezletilé její stupeň vývoje a sexuality nezkoumaly. Neposuzovaly tak s ohledem na všechny uvedené skutečnosti možnost negativního ovlivnění jejího budoucího života ve smyslu § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

34. Zásadně nepostačí pouze konstatování, že jednání pachatele bylo natolik intenzivní a způsobilé nepříznivě ovlivnit osoby mladší než osmnáct let tím způsobem, že to u nich mohlo vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou k nemravnému životu a současně to mohlo vážně ohrozit jejich tělesné a duševní zdraví v návaznosti na jejich další vývoj.

35. Z odůvodnění napadených rozhodnutí rovněž plyne, že soudy objektivně neprokázaly a neobjasnily ani okolnosti vedoucí k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] nebo nepřímém [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] svádět nezletilé k nemravnému životu, nýbrž pouze na základě vlastních úvah, bez jakýchkoli objektivních závěrů a podkladů dovozovaly, že tyto znaky byly naplněny.

36. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů shledal, že výrok o vině přezkoumávaného rozsudku neobsahuje jednak dostatečný popis všech okolností významných pro právní závěry významné z hlediska použití právní kvalifikace přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a jednak i to, že odůvodnění napadených rozhodnutí rovněž postrádají dostatečné vyhodnocení všech skutečností vedoucích k učiněným právním závěrům, jde o odůvodnění rozhodnutí. Nelze proto spolehlivě dovodit závěr o tom, zda se obviněný dopustil přečinu uvedeného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.

37. Důsledkem rozvedených nedostatků bylo, že soudy obou stupňů v posuzované věci své právní závěry učinily na skutkově řádně neobjasněných okolnostech a dostatečně se nevypořádaly se všemi znaky skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a bez zvážení všech rozhodných hledisek dospěly k závěru o tom, že jednáním obviněného byl uvedený přečin naplněn, jde o závěr neodpovídající shora zdůrazněným zákonným požadavkům, a proto napadená rozhodnutí nemohou obstát.

38. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 7 To 178/2014, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 42 T 92/2013, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mostě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

39. Na soudu prvního stupně, jemuž se věc vrací, bude, aby v souladu s výše uvedenými vytknutými vadami jednak doplnil dokazování, jak je shora vyjádřeno, a na základě výsledků doplněného dokazování, aby při dodržení všech zákonných i judikaturou vymezených podmínek znovu posoudil, zda obviněný činem, jenž mu je kladen za vinu, naplnil všechny znaky přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Přitom je tento soud podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vyslovil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 9. 3. 2016

JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 138/2016, ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.138.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies