4 Tdo 233/2016

09. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. e)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 3. 2016 o dovolání obviněného P. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015 sp. zn. 9 To 330/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 1 T 49/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Obviněný P. V. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 1. 2015 sp. zn. 1 T 49/2014 uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 17. 9. 2013 kolem 12:05 hod. jako řidič osobního motorového vozidla zn. Audi A8, ve vlastnictví společnosti Royal Promotion s. r. o., v P. v ulici L. u křižovatky s ulicí W. náhle a bez znamení o změně směru jízdy přejel z pravého do prostředního jízdního pruhu, prudce zabrzdil a zastavil, aniž to vyžadovala dopravní situace, a to v úmyslu vyvolat střet s vozidlem zn. Opel Astra, řízeným M. B., ve vlastnictví společnosti Devmasters s. r. o., které přijíždělo prostředním jízdním pruhem, což se mu podařilo, a při střetu obou vozidel došlo k poškození předního nárazníku vozidla zn. Opel Astra a poškození laku nárazníku vozidla Audi A8, čímž způsobil jejich vlastníkům škodu nejméně ve výši 8.221 Kč.

Za to byl obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výměře tří měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Dále mu byl podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvaceti čtyř měsíců.

Tomuto rozsudku předcházelo vydání trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 2. 2014 sp. zn. 1 T 49/2014, který byl na základě odporu obviněného zrušen. Posléze byl ve věci vydán odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 7. 2014 sp. zn. 1 T 49/2014, který byl k odvolání obviněného a státního zástupce usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2014 podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, jenž pak rozhodl rozsudkem ze dne 29. 1. 2015.

Odvolání obviněného a státního zástupce, podaného v neprospěch obviněného proti citovanému rozsudku ze dne 29. 1. 2015, byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015 sp. zn. 9 To 330/2015 podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Citované usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný dovoláními prostřednictvím dvou obhájců, v nichž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž spatřuje v nesprávném stanovení výše škody, neboť je sporné v jaké výši, popřípadě zda vůbec vznikla.

Oba soudy při zjištění škody vycházely z doložení výše škody poškozeným, kterou uplatnil u České pojišťovny a. s. jako pojistnou událost, avšak poškozený se dopustil pojistného podvodu a byly proti němu již zahájeny úkony trestního řízení, neboť požadoval uhradit škodu ve výši 66.483 Kč za poškození, která podle znaleckého posudku soudního znalce Ing. Kadlece nemohla při nehodě s obviněným objektivně vzniknout. Obviněný námitku zneužití protiprávního stavu jím vyvolaného opakovaně vznášel a oba soudy deliktní jednání poškozeného přehlížely a zlehčovaly. Škoda na vozidle Opel způsobená obviněným nedosáhla škody nikoli nepatrné. Znalec nejprve stanovil náklady na opravu vozidla Opel ve výši 19.285 Kč a vycházel pouze z málo průkazné fotodokumentace pořízené policií den po nehodě, ze které nelze odlišit poškrábání laku nárazníku od jeho pouhého kontaktního znečištění. Díky ní dospěl k závěru, že došlo k vytržení nárazníku ze středních úchytů. Posléze takto zjištěnou výši škody výrazně upravil, když u hlavního líčení na základě fotografií pořízených obviněným ihned po vzniku dopravní nehody zjistil, že k vytržení středních úchytů nedošlo, ale nárazník se pouze uvolnil z úchytů bočních. Podle znalce je tak technicky nepřijatelné, aby se nárazník uvolnil zcela až následně, tedy i ze středových úchytů, jak tvrdil poškozený B. Dále při výslechu znalce v hlavním líčení bylo zjištěno, že výši škody na vozidle Opel nelze jednoznačně určit, neboť nemá k dispozici detailní záběr předního nárazníku tohoto vozidla, které zkoumal jen z fotografií, tudíž připadají v úvahu jen dvě možnosti, a to utržení nárazníku ze středových úchytů (jeho znehodnocení a nutnost výměny s obvyklou cenou opravy v částce 19.285 Kč, což se ukázalo při opakovaném výslechu jako závěr nepravdivý) nebo jen poškození bočních úchytů s nutností jejich výměny s cenou jednoho úchytu cca 137 Kč bez DPH, tudíž by se škoda podle znalce pohybovala do 1000 Kč. Škoda na vozidle Opel proto nebyla nijak zjištěna a soudy se spokojily se zcela nedostatečným znaleckým závěrem, že ji nelze přesně určit, neboť znalec neví, k jakému poškození přesně došlo, jelikož vozidlo si nemohl prohlédnout in natura a fotodokumentace poškození je nedostatečná. Obě ve věci vydaná rozhodnutí proto nesplňují zákonné požadavky na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro spravedlivé rozhodnutí. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002 sp. zn. 7 Tdo 954/2002 plyne, že není-li možné zjistit přesnou výši škody, musí se zjistit alespoň minimální výše, přičemž tato minimální výše škody se musí opírat o provedené důkazy stejně jako každá jiná okolnost a není možné ji určit odhadem. Byla-li prokázána škoda v částce do 1000 Kč a nelze spolehlivě zjistit zbývající škodu, nemůže být obviněnému v souladu se zásadou in dubio pro reo přičítána.

Nesprávně byla zjištěna škoda ve výši 7221 Kč i u vozidla Audi, dovozená znalcem z tehdy uvažovaného poškození vozidla Opel Astra. Posléze znalec uznal, že s vozidlem Opel Astra bylo po kolizi obviněného s poškozeným a před přistavením vozidla na dopravní policii účelově manipulováno, neboť faktické náklady v uvedení v předešlý stav, které vynaložila poškozená Royal Promotion s. r. o., činily 270 Kč za rozleštění nárazníku, což odborně potvrdil její jednatel M. N. jako vyučený autolakýrník schopný způsob opravy posoudit, neboť má bohatou praxi z oboru autoopravárenství a řešení pojistných událostí z dopravy. Zároveň bylo posléze po opravě vozidlo Audi A8 prodáno prostřednictvím společnosti AUTO OPAT s. r. o., která potvrdila (a úspěšný prodej rovněž osvědčil), že vozidlo nebylo nijak poškozeno a oprava provedená poškozenou byla odpovídající a dostatečná a nevznesla žádný nárok na náhradu škody. Poškození zadního nárazníku vozidla Audi nezmiňuje ani Protokol o nehodě v silničním provozu vyhotovený dne 17. 9. 2015 v části Technické údaje vozidel po prohlídce vozidla dopravní policií. Následný popis dopravní policie je již pouhou interpretací kamerového záznamu poskytnutého poškozeným, ačkoli byl účelově sestříhán a vyplývá z něj, že vozidlo Opel Astra na videu po kolizi prokazatelně stojí, avšak na dolní liště je stále zobrazována jeho rychlost 52 km/hod. Obviněný se domnívá, že poškozený ze své profese znalý technických možností záznam sofistikovaně upravil. Nelze jej proto použít jako důkaz, ačkoli pro soud byl důkazem rozhodujícím.

Vlastnickému právu jako objektu skutkové podstaty podle § 228 tr. zákoníku nelze poskytnout ochranu proti vůli vlastníka a stanovit škodu nelze ad absurdum tak, že se poškozený stane obohaceným, což soudy učinily a bagatelizovaly postoj poškozené společnosti Royal Promotion s. r. o. s tvrzením, že se jedná o laické úvahy a poškozená je nejspíš hloupá, neví-li, že byla ve skutečnosti poškozena více. Tímto postupem si soudy atrahovaly právo rozhodovat o tom, jak má vlastník nakládat se svým majetkem a vnucovaly mu, že se má cítit poškozeným, ačkoli nechce, a nepřípustně tak zasáhly do soukromoprávních vztahů. Pokud se poškozený subjektivně necítí být poškozen v té míře, jak je škoda stanovena znaleckým posudkem či jinými důkazy, je třeba pro správné rozhodnutí blíže zkoumat důvody takového postoje poškozeného. Setrvá-li však poškozený na tom, že považuje náhradu škody za postačující, je toto jeho stanovisko rozhodné pro postup podle § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř. a soud nebo státní zástupce přezkoumá toliko to, zda jsou splněny i další podmínky pro takový postup (viz Růžička, Púry, Zezulová: Poškozený a adhezní řízení v České republice, 1. vydání, Praha - C. H. Beck, 2007, s. 565). Týká-li se tento závěr podmíněného zastavení trestního stíhání, jehož podmínkou je i náhrada škody poškozenému, tím spíše musí podle dovolatele dopadat na nyní posuzovaný případ, neboť náhrada škody nemůže sloužit k obohacení poškozeného nad rámec skutečně způsobené škody

Uvedení v předešlý stav má přednost před jinými způsoby náhrady škody ve smyslu § 137 tr. zákoníku (a zároveň i § 1323 obecného zákoníku občanského, občanského zákoníku z roku 1950 a § 442 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před rokem 1992 i § 2951 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), jež upomíná na klasický institut kontinentálního práva restitucio in integrum, jež se uplatní i u posesorní žaloby či nechtěného nepřikázaného jednatelství. Soudy v rozporu se zásadou in dubio pro reo upřednostnily znalecké vyčíslení nákladů na opravu vozu, ačkoli byla známa skutečná částka vynaložená na opravu vozu. Postup poškozené Royal Promotion s. r. o. nesprávně zpochybňovaly s tím, že je provedená oprava nedostatečná. Závěr obsažený v odůvodnění odsuzujícího rozsudku o tom, že nedosáhne-li výše způsobené škody částku 5000 Kč, jednalo by se o pokus poškození cizí věci, neboť kdo řídí vozidlo Audi, musí předpokládat, že v případě střetu a jeho poškození cena opravy tak drahého vozu může přesáhnout částku 5000 Kč, považuje dovolatel za absurdní. V takovém případě by nic nebránilo odsuzování pachatelů za dokonaný trestný čin v základní skutkové podstatě a pokus kvalifikované skutkové podstaty trestného činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 3 písm. d) či odst. 4 tr. zákoníku, protože v závislosti na povaze věci a její obecně seznatelné hodnoty pachatel může a má předpokládat, že může způsobit škodu přesahující částku 500.000 Kč nebo 5.000.000 Kč. V závěru dovolání pak obviněný poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. ř., neboť žalovaný skutek není podle něj přečinem, nýbrž přestupkem spočívajícím v drobné dopravní kolizi v rozdílové rychlosti obou vozů do 5 km za hodinu, při níž došlo k poškození nanejvýš v řádu stokorun na náraznících vozidel obou účastníků střetu.

Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015 sp. zn. 9 To 330/2015 a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015 sp. zn. 9 To 330/2015 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., podal obviněný prostřednictvím svých dvou obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelkou spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno,v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).

Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil hmotně právní námitku, kterou je možno subsumovat pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nesprávné aplikaci § 137 tr. zákoníku upravující způsob stanovení výše škody jako následku trestného činu.

Podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.

Podle § 137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Ustanovení § 137 tr. zákoníku vymezuje tři kritéria pro stanovení výše škody, a to podle ceny, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává, dále podle účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo podle uvedení věci v předešlý stav. Z toho plyne, že orgán činný v trestním řízení není oprávněn si pro určení výše škody podle svého volného uvážení vybrat jedno z těchto tří kritérií, neboť mezi nimi existuje hierarchie, z níž vyplývá, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a místě činu prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto kritéria, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 7 Tz 103/2001, uveřejněný pod č. 39/2002 Sb. rozh. tr.)

V nyní posuzovaném případě byly nárazníky vozidel Opel Astra a Audi A8 poškozeny v příčinné souvislosti s jednáním dovolatele, což představuje poškození věcí jako nedílných součástí určitého funkčního celku, které bylo možno opravit nebo jinak uvést do původního stavu, tedy bylo třeba při stanovení výše škody vycházet především z účelně vynaložených nákladů na uvedení funkčního celku v předešlý stav, neboť hlediska tzv. ceny obvyklé v dané době a v místě činu a účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci takovou vzniklou škodu zpravidla náležitě nevystihují a nebylo by účelné ji těmito způsoby stanovit.

U vozidla Opel Astra došlo k výplatě pojistného plnění svědku B. jako jedinému jednateli a společníku společnosti Devmasters s. r. o. ve výši 66.483 Kč, avšak znaleckým zkoumáním soudního znalce Ing. Stanislava Kadlece bylo zjištěno, že k poškození tohoto vozidla při střetu s vozidlem obviněného nemohlo dojít v rozsahu, jenž poškozený nárokoval po pojišťovně. Náklady na opravu byly ve znaleckém posudku o technické přijatelnosti poškození motorového vozidla nejprve vyčísleny v částce ve výši 19.285 Kč z důvodu poškození nárazníku ve střední části v horním uchycení a plastových držáků. Znalec však v hlavním líčení konaném dne 22. 5. 2014 po předložení fotografií vozidla poškozeného pořízených obviněným bezprostředně po jejich střetu dospěl k závěru, že střed nárazníku nebyl vytržen z úchytů a vyloučil možnost, že by k tomu došlo až později po kolizi. Upravil proto rozsah poškození automobilu v podobě uvolněného nárazníku z ulomených bočních úchytů se škodou minimálně 1.000 Kč, kdy jeden držák stojí 137 Kč bez daně z přidané hodnoty, z níž při vyčíslení škody vyšel i nalézací soud.

Z uvedeného je patrné, že soud prvního stupně nevycházel při stanovení škody z údajů svědka B., naopak po zjištění, že jím uváděný rozsah poškození neodpovídá skutečnému rozsahu poškození vozidla vlivem střetu s vozidlem obviněného, ve prospěch obviněného tuto částku snížil až na škodu ve výši minimálně 1000 Kč určenou znalcem. K rozsahu škody u vozidla Audi A8 se podrobně vyjádřil nalézací soud k totožné námitce obviněného a posléze i odvolací soud, který souhlasil s názorem soudu prvního stupně a shrnul, že nalézací soud po opětovném výslechu znalce logicky zdůvodnil, proč přisvědčil znalci, který jednoznačně trval na vyčíslení škody u vozidla Audi A8 ve výši 7.221 Kč, k níž dospěl po identifikaci vozu podle kódu VIN, podle něhož zjistil, že vozidlo bylo lakováno dvouvrstvým unilakem s kódem barvy Y9C skládajícího se ze základního barevného laku, který je přestříkán bezbarvým lakem odolným proti povětrnostním vlivům. Ze zvětšené fotografie zadního nárazníku vozidla, z níž je poškození v podobě sedření laku patrné, dovodil, že muselo dojít k odření bezbarvého krycího laku, u něhož je technicky nepřijatelné poškození odstranit rozleštěním laku nárazníku použitím tužky na lak s cenou opravy ve výši 270 Kč, jak učinila společnost Royal Promotion s. r. o., když se po rozleštění odkryje základní lak, který posléze není odolný povětrnostním vlivům. Jednalo se tak o opravu neodbornou, při níž došlo ke znehodnocení vozidla, takže nebylo uvedeno do stavu před nehodou. Náklady opravy znalec vypočítal jako nutné k přelakování poškozeného místa podle předpisů výrobce tak, aby se opravou nezvýšila ani nesnížila hodnota vozidla Audi A8. Odmítl proto rozsah opravy učiněnou společností Royal Promotion s. r. o. z důvodu její nedostatečnosti. Oba soudy se rovněž vypořádaly s tvrzením obviněného, že svědek N. jako jednatel společnosti Royal Promotion s. r. o. a současně vyučený lakýrník byl schopen relevantně vyhodnotit danou opravu jako dostačující a odvolací soud správně uvedl, že svědek nebyl přibrán jako znalec, který by předložil oponentní znalecký posudek, nýbrž se jednalo o opravu provedenou na vozidle z vůle Royal Promotion s. r. o. jako postačující, ačkoli tomu tak ve skutečnosti nebylo. Odvolací soud se vypořádal i s námitkou obviněného ohledně následného prodeje vozidla Audi A8 prostřednictvím společnosti SERVIS AUTO OPAT s. r. o. a konstatoval, že z jejího prohlášení ze dne 1. 9. 2015 doloženého v trestním spisu nevyplývá nic, co by zvrátilo závěry o vině, neboť jde o prohlášení o tom, že ke dni 11. 6. 2014 nebyla na vozidle žádná poškození či poruchy oproti běžnému opotřebení vozu, které by jakkoli snižovaly jeho hodnotu, což však s ohledem na dobu spáchání skutku dne 17. 9. 2013 nemá žádný vliv. Dále konstatoval, že není rozhodující a ani neobvyklé, zda znalec vozidlo viděl, neboť vycházel z dostupných materiálů ve spisu a z propočtů daných jeho odborným zaměřením, které nejsou v rozporu s ustanovením § 137 tr. zákoníku.

S ohledem na skutečnost, že dovolatel nebyl uznán vinným pokusem přečinu poškození cizí věci, není třeba se v dovolacím řízení vyjadřovat k souvisejícím úvahám soudů nižších stupňů o případné možnosti kvalifikace jednání obviněného jako pokusu stíhaného přečinu při vzniku nižší škody než nikoli nepatrné ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku, neboť je učinily nad rámec právní kvalifikace skutku, když škoda překračující hranici ve výši 5.000 Kč byla dostatečně prokázána. Rovněž nelze souhlasit s dovolatelem, že by si soudy nižších stupňů atrahovaly právo rozhodovat o tom, jak má společnost Royal Promotion s. r. o. jako vlastník vozidla Audi A8 v inkriminované době nakládat se svým majetkem, a vnucovaly jí, že se má cítit poškozenou. Dovolatel zaměňuje stanovení výše škody jako zákonného znaku skutkové podstaty přečinu poškození věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přiznání náhrady škody poškozenému v adhezním řízení. Společnost Royal Promotion s. r. o. neuplatnila své právo na náhradu škody proti obviněnému v adhezním řízení ve smyslu § 43 odst. 3 tr. ř., nebylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit jí škodu ve smyslu § 228 tr. ř., nemohlo proto dojít k tomu, že by se tato společnost obohatila. Oba soudy pečlivě zjišťovaly výši škody toliko jako zákonný znak základní skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci v nezbytném rozsahu pro právní kvalifikaci skutku za situace, kdy svědek B. jako řidič vozidla Opel Astra doložil škodu ve větším rozsahu, než vznikla, a společnost Royal Promotion s. r. o. provedla na vozidle Audi opravu v nedostatečném rozsahu, prostřednictvím níž nebylo vozidlo uvedeno v předešlý stav. V uvedené situaci bylo proto třeba ustanovit znalce k odbornému posouzení rozsahu poškození obou vozidel a jejich objektivizaci, což nalézací soud učinil.

Námitka dovolatele o nedodržení principu trestního práva jako prostředku ultima ratio a zásady trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, protože výše škody nedosáhla škody nikoli nepatrné a stíhaný skutek proto měl být posouzen jako přestupek, je nedůvodná.

Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestně právní řešení pak představuje krajní prostředek (ultima ratio) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu ultima ratio plyne, že trestnými činy mohou být pouze případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního práva či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné.

Uplatněním shora uvedených obecných vymezení principu ultima ratio při aplikaci trestního práva na projednávaný případ, lze dospět k následujícím závěrům. Obviněný P. V. se podle skutkové věty dopustil jednání, které naplnilo znaky přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a bylo společensky škodlivé. Je třeba především poukázat na to, že celý skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti proti majetku, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetkových práv. Podstatou popsaného případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že bylo třeba na něj v každém případě reagovat prostředky trestního práva. Nejvyšší soud se tak neztotožnil s názorem obviněného. Za situace, kdy trestná činnost obviněného vybočila z rámce běžných civilních vztahů a dostala se i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio do oblasti trestního práva, neboť obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jímž způsobil škodu ve výši 8.221 Kč, tedy překračující hranici škody nikoli nepatrné ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho uznání vinným výše uvedeným přečinem tak bylo zcela souladné se zákonem i obecnými principy spravedlnosti.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. V. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 3. 2016

JUDr. František Hrabec
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 4 Tdo 233/2016, ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.233.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies