25 Cdo 5278/2015

10. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 150
  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně E. K., zastoupené JUDr. Janem Slunečkem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, proti žalovaným 1) S. B., zastoupenému JUDr. Jiřím Cajthamlem, Dr., advokátem se sídlem v Teplicích, Modlanská 731/20,2) M. F., 3) J. H., zastoupenému JUDr. Janou Libusovou, advokátkou se sídlem v Lounech, Čeňka Zemana 1716, 4) P. R., a 5) L. Z., o 1 269 010 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 10 C 186/2012, o dovolání žalovaného 1) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2015, č. j. 10 Co 109/2015-143, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.







O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Mostě usnesením ze dne 8. 1. 2015, č. j. 10 C 186/2012-128, zastavil řízení vůči žalovaným 1) a 5) z důvodu zpětvzetí žaloby, žalobkyni uložil zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení 115.869,60 Kč a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 5) rozhodl, že vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala žalobu zpět, a z procesního hlediska tak zavinila zastavení řízení (§ 146 odst. 2 o. s. ř.), soud jí uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalovanému 1). Aplikaci § 150 o. s. ř. soud vyloučil s odůvodněním, že žalovanému bylo v době vzniku škody dvanáct let, pohyboval se ve skupině starších dětí, což jsou okolnosti, jež samy o sobě vzbuzují pochybnosti o jeho deliktní způsobilosti, a žalobkyně si musela být vědoma možného neúspěchu, zvláště když námitka deliktní nezpůsobilosti byla vznesena již na počátku řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 4. 3. 2015, č. j. 10 Co 109/2015-143, usnesení okresního soudu v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu žalobkyně a žalovaného 1) změnil tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává, a rozhodl, že tito účastníci nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně z procesního hlediska zavinila zastavení řízení proti žalovanému 1), když vzala žalobu proti němu zpět (§ 146 o. s. ř.), přičemž ke zpětvzetí nedošlo pro jeho chování, nýbrž v důsledku procesní situace a úvahy, k níž žalobkyně dospěla po vypracování znaleckého posudku o jeho deliktní nezpůsobilosti v jeho věku 12 let. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, pro které lze aplikovat § 150 o. s. ř. a nepřiznat žalovanému náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se nachází v nepříznivé sociální situaci, pobírá sociální dávky, je matkou tří nezletilých dětí a v důsledku škodní události utrpěla na svém majetku značnou škodu ve výši přes 1 000 000 Kč a tím došlo k dalšímu, značnému zhoršení jejích majetkových poměrů. Za podstatnou považoval též skutečnost, že podle šetření Policie České republiky se žalovaný 1) na vzniku škody podílel, s ostatními žalovanými vnikl do nemovitosti žalobkyně, kde rozdělali oheň na půdě, přikládali na něj, někteří kouřili a oheň pak nedostatečně uhasili. Trestní věc byla policií odložena z důvodu, že jednání podezřelých bylo nedbalostní, a žalobkyně byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na občanskoprávní řízení, a podle tohoto doporučení postupovala.

Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem podal žalovaný 1) dovolání. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil v jeho prospěch nebo je zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Dovolání podává z důvodu nesprávného právního posouzení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která v rozhodnutí dovolacího soudu doposud nebyla řešena. Namítá, že odvolací soud svévolnou, jednostrannou a nedostatečně odůvodněnou aplikací § 150 o. s. ř. porušil jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, nezabýval se majetkovou situací obou účastníků ani procesním chováním žalobkyně, jíž muselo být od počátku zřejmé, že žalovaný 1) ve svém věku tehdy 12 let a za okolností, za nichž ke škodě došlo, nemůže nést odpovědnost za škodu, a musela si být vědoma, že náklady zastoupení dovolatele advokátem v soudním řízení budou vysoké, že žalovaný sám je uhradit nemůže, dosud nevydělává a je existenčně závislý na své matce. Dovozuje, že jeho majetkové poměry jsou srovnatelné se žalobkyní a že odvolací soud postupoval v rozporu s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, a ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, a s nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/06, a ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela důvody dovolání s tím, že by bylo nespravedlivé přiznat náhradu nákladů řízení žalovanému, jenž se podílel na způsobení škody přesahující 1 000 000 Kč. Při svém procesním postupu vycházela ze skutečností zjištěných policejním orgánem a žalobu vůči dovolateli vzala zpět po seznámení se znaleckým posudkem o jeho deliktní nezpůsobilosti, zatímco do té doby byla přesvědčena, že i dvanáctiletý chlapec si musí být vědom, že rozděláním ohně v půdních prostorách budovy může vzniknout požár s vážnými následky. Poukázala na svou nepříznivou sociální situaci, která se zhoršila v důsledku poškození budovy, kdy musela vynaložit nemalé prostředky na zabezpečení budovy před vznikem dalších škod. Navrhla, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí z důvodu uplatněného v dovolání a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 o. s. ř., není důvodné.

Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Ustanovení § 150 o.s.ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod. č. 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08). Z uvedeného usnesení Nejvyššího soudu se podává, že i procesní postup účastníka řízení ovlivňuje aplikaci § 150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení.

V usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, Nejvyšší soud vyložil, že závěr soudu o tom, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, nejde o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků a je třeba vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.


Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06, uvedl, že § 150 o. s. ř. je ustanovením, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Nelze je vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo jednomu z účastníků větší újmu než druhému.

Za okolnost hodnou zvláštního zřetele, která v konkrétním případě vedla k soudnímu uplatnění nároku a pro kterou by bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu, kdo v řízení úspěch neměl, je v soudní praxi považována i ta okolnost, že účastník se proti druhému dopustil protiprávního, popř. trestného činu, v jehož důsledku vznikl nárok na náhradu škody a tím bylo vyvoláno soudní řízení (např. usnesení ze dne 26. 11. 2015 sp. zn. 25 Cdo 3740/2015).

Jak vyplývá z uvedeného, porovnání majetkových a sociálních poměrů účastníků není vždy jediným či výlučným hlediskem pro aplikaci § 150 o. s. ř., neboť zásadní vliv mohou mít i jiné konkrétní okolnosti, a to takové, které mají skutečně významný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení nejen v nepříznivé sociální situaci žalobkyně, která pečuje o své tři nezl. děti a pobírá sociální dávky, ale zásadní okolnosti pro aplikaci § 150 o. s. ř. shledal především v protiprávním jednání žalovaného 1), jímž spolu s dalšími podezřelými způsobil žalobkyni značnou škodu, jejíž náhrada je předmětem řízení, dále v tom, že ke zpětvzetí žaloby proti němu došlo pro okolnosti na jeho straně, když ze znaleckého posudku vyšla najevo jeho nedostatečná schopnost ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, přičemž žalobkyně při uplatnění svého nároku u soudu vycházela z údajů policie a z jejích pokynů. Odvolací soud nehodnotil sice přímo majetkové a sociální poměry na straně tehdy nezletilého žalovaného 1), ani je podrobně neporovnával s poměry žalobkyně, nicméně veškeré jím zvažované okolnosti mají zcela výjimečný charakter a jsou natolik závažné, že i podle názoru dovolacího soudu jsou hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., pro něž by v daném případě bylo nepřiměřenou tvrdostí uložit žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného 1).

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu nevybočuje z výše naznačeného judikatorního rámce, není dovolací důvod nesprávného právního posouzení naplněn.

Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř).









Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. března 2016
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu





Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5278/2015, ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.5278.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies