22 Cdo 4260/2015

23. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 118a odst. 31
  • OSŘ - § 157 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Ing. I. V., zastoupené JUDr. Jiřím Vlastníkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 27, proti žalovaným: 1) Ing. P. P., zastoupenému JUDr. Pavlem Sokolem, advokátem se sídlem v Táboře, Nerudova 3078, 2) PhDr. I. S., a 3) V. S., o určení vlastnického práva k nemovitým a movitým věcem, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 68/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře ze dne 23. 4. 2015, č. j. 15 Co 83/2015-295, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře ze dne 23. 4. 2015, č. j. 15 Co 83/2015-295, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :





Okresní soud v Pelhřimově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 11. 2014, č. j. 5 C 68/2013-248, výrokem pod bodem I. určil, že ke dni 22. 3. 1991 náležely do tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů M. P., a J. P., nemovitosti k tomuto datu zapsané v katastru nemovitostí pro k. ú. Č. jako pozemky st. parc. č. 814, st. parc. č. 815, st. parc. č. 816, budova čp. 364 na pozemku st. parc č. 814 a dále část pozemku tehdy zapsaného v katastru nemovitostí jako pozemek parc. č. 2182, nyní vedená jako pozemek parc. č. 2182/1, který byl z původního pozemku parc. č. 2182 odměřen (oddělen) geometrickým plánem ze 7. 10. 2014, č. 955-240/2014, který je nedílnou součástí rozsudku. Výrokem pod bodem II. soud zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala určení, že ke dni 22. 3. 1991 náležela do bezpodílového spoluvlastnictví manželů M. a J. P. i ta část pozemku, odděleného od původního pozemku parc. č. 2182 výše uvedeným geometrickým plánem, nyní vedená jako pozemek parc. č. 2182/2 a dále 80 včelstev, sestávajících v rámci včelstva z úlu, medníku, 22 plástů a včelí rodiny. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III. a IV.).

Soud prvního stupně rozhodoval o určení rozsahu majetku náležejícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů („BSM“) M. a J. P. ke dni 22. 3. 1991 na základě žaloby, k jejímuž podání žalobkyni soud vyzval v dědickém řízení o pozůstalosti po M. P. M. a J. P. uzavřeli manželství 18. 12. 1948.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že do BSM manželů P. náležel k uvedenému datu pozemek parc. č. 2182 v k. ú. Č. a pozemky st. parc. č. 814, st. parc. č. 815, st. parc. č. 816, které byly od tohoto pozemku odděleny v roce 1987. Ohledně původního pozemku parc. č. 2182 byla mezi bratry F. P. jako prodávajícím a J. P. jako kupujícím uzavřena v roce 1949 ústní kupní smlouva, která se nemohla stát nabývacím titulem, protože nemohlo dojít k zákonem vyžadovanému vkladu do pozemkové knihy [§ 431 obecného zákoníku občanského č. 946/1811 Sb. z. s. („OZO“)]. Vlastnické právo bylo zapsáno až na základě notářského zápisu z 10. 2. 1959 a na něj navazujícího usnesení Lidového soudu v Pelhřimově ze dne 16. 4. 1960. Protože k nabytí vlastnického práva došlo za účinnosti zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, náležel pozemek parc. č. 2182 do zákonného společenství majetkového („ZSM“), později transformovaného do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Uvedený závěr se netýkal dílu „a“ o výměře 121 m2 přisloučeného k předmětnému pozemku v roce 1988 z pozemku parc. č. 2177, který byl ve výlučném vlastnictví J. P. Dále byl v roce 1989 k pozemku parc. č. 2182 přisloučen pozemek parc. č. 2183, který J. P. nabyl na základě trhové smlouvy v roce 1949 (viz č.l. 169 a násl.). Soud prvního stupně uzavřel, že i tento přisloučený pozemek se stal součástí BSM manželů P., neboť J. P. jej nabyl v době účinnosti OZO, ale do svého vlastnictví jej získal za účinnosti zákona č. 265/1949 Sb., který zavedl institut zákonného společenství majetkového. Soud následně nechal vyhotovit geometrický plán, jenž rozdělil pozemek parc. č. 2182 na část, která náležela do BSM manželů P., nově označenou jako parc. č. 2182/1, a na část označenou jako parc. č. 2182/2, jež byla výlučným majetkem J. P. (původně byla tvořená částí „a“ pozemku parc. č. 2177).

Ohledně domu stojícího na pozemku st. parc. č. 814, který byl zapsán ve vlastnictví J. P., soud dospěl k závěru, že byl postaven až po roce 1950, za účinnosti zákona 265/1949 Sb., a nikoliv, jak tvrdil žalovaný 1), již na konci roku 1949, a náležel tedy do BSM manželů P.

Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného Ing. P. P.rozsudkem ze dne 23. dubna 2015, č. j. 15 Co 83/2015-295, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku II. v části výroku o zamítnutí žaloby na určení, že ke dni 22. 3. 1991 náleželo do tehdejšího bezpodílového vlastnictví manželů P. 80 včelstev sestávajících v rámci včelstva z úlu, medníku, 22 plástů a včelí rodiny (výrok I.). Rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. v části o určení, že ke dni 22. 3. 1991 náležela do tehdejšího bezpodílového vlastnictví manželů P. budova stojící na pozemku st. parc. č. 814 v k. ú. Č. tak, že se žaloba v této části zamítá (výrok II.). Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části výroku o určení že ke dni 22. 3. 1991 náležely do tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů P. nemovitosti v katastrálním území Č., a to pozemky st. parc. č. 814, st. parc. č. 815, st. parc. č. 816, a ta část pozemku tehdy zapsaného katastru nemovitostí jako pozemek parc. č. 2182, nyní vedená jako pozemek parc. č. 2182/1, která byla z původního pozemku odměřená geometrickým plánem, a ve výrocích III. a IV. o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně pouze v rozsahu napadeném odvoláním, tedy v celém výroku I., ve výroku II. v části, jíž byla zamítnuta žaloba na určení týkající se 80 včelstev a v nákladových výrocích. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že pozemek parc. č. 2182 náležel ke dni 22. 3. 1991 do BSM manželů P. kromě přisloučené části „a“ o výměře 121 m2 z pozemku parc. č. 2177, který nabyl J. P. do svého výlučného vlastnictví darovací smlouvou v roce 1969.

Odlišný názor než soud prvního stupně však odvolací soud zaujal ohledně pozemku parc. č. 2183, přisloučeného v roce 1989 k pozemku parc. č. 2182. Poukázal na skutečnost, že J. P. vlastnictví k tomuto pozemku nabyl na základě trhové smlouvy z roku 1949 „s řádnou intabulací“ za účinnosti OZO, podle kterého platilo, že každý z manželů nabývá vlastnické právo jen pro sebe (§ 1233 a § 1237). Zákon č. 265/1949 Sb., účinný od 1. 1. 1950, který neobsahoval přechodná ustanovení, nemohl upravovat vztahy vzniklé před jeho účinností. Předmětný pozemek tedy namohl tvořit majetkové společenství manželů P. a posléze jejich BSM. Z toho důvodu také nevyhovuje geometrický plán vyhotovený pro řízení v prvním stupni, neboť neodměřuje pozemek parc. č. 2183.

Odvolací soud se rovněž neztotožnil s názorem, že do BSM manželů P. ke dni 22. 3. 1991 náležel dům na pozemku st. parc. č. 814. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že stavební povolení bylo vydáno 20. 1. 1950, práce na stavbě byly však zahájeny a z velké části provedeny do konce roku 1949; proto není správný názor soudu prvního stupně, že stavba vznikla až po 1. 1. 1950 a vztahuje se na ni právní režim zákona o právu rodinném. Odvolací soud vzal za prokázané, že stavba jako věc v právním slova smyslu vznikla za účinnosti OZO a lze na ni vztáhnout § 418 větu třetí OZO (viz komentář k OZO k uvedenému ustanovení, který vyložil, že nabytí vlastnictví nastává započetím stavby, kdy stavivo je pevně spojeno se zemí).

Ohledně určení, že do BSM manželů P. náleželo k uvedenému datu kromě 20 včelstev odsouhlasených v dědickém řízení ještě dalších 80 včelstev, odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně své tvrzení neprokázala, neboť z jediného důkazu, který navrhla, z listiny z 29. 3. 1992, která obsahuje vyúčtování společného včelaření J. P. provedené pouhým odhadem a nepodložené konkrétními údaji, nelze mít za spolehlivě prokázanou existenci požadovaného počtu včelstev, zejména když tento údaj zůstal mezi účastníky sporným.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalobkyně přípustnost dovolání spatřuje jednak v tom, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu, a to v důsledku porušení poučovací povinnosti podle § 118a odst. 3 o. s. ř. soudy obou stupňů. Soud prvního stupně ani odvolací soud žalobkyni nepoučily, že její tvrzení ohledně množství včelstev náležejících do BSM manželů P. není dostatečně prokázané a nevyzvaly ji, aby označila další důkazy k prokázání tohoto tvrzení. Poučení měly věnovat zvýšenou pozornost již z toho důvodu, že žalobkyně nebyla v řízení zastoupená advokátem. Jestliže jí odvolací soud poučení neposkytl, pak podle judikatury Nejvyššího soudu nemohl žalobu zamítnout z důvodu, že nárok neprokázala. Pokud odvolací soud listinu předloženou žalobkyní jako důkaz uznal a měl za to, že údaj o počtu včelstev je pouze údajem o průměrném počtu, měl i v tomto směru žalobkyni vyzvat k navržení dalších důkazů, případně měl postupovat podle § 136 o. s. ř. Navíc se soudy nevypořádaly s jinými tvrzeními a jí navrženými důkazy a tím porušily její právo na spravedlivý proces.

Žalobkyně tvrdí, že dovolání je přípustné i z toho důvodu, že odvolací soud ve výroku II. svého rozhodnutí nesprávně vyložil aplikované právní normy obecného zákoníku občanského č. 946/1811 Sb. z. s., když vycházel z judikatury na tehdejší právní úpravu nepoužitelné. Nesprávně dovodil, že za situace, kdy hrubou stavbu budovy č. p. 364 na pozemku F. P. dokončil J. P. v roce 1949, se J. P. stal podle § 418 věty třetí jejím vlastníkem. Odvolací soud vůbec nepřihlédl k tomu, že pokud by stavba byla vytvořena za účinnosti OZO (s čímž žalobkyně nesouhlasí), potom by platilo, že stavba byla podle tehdejší právní úpravy zásadně součástí pozemku, a tedy se stala vlastnictvím F. P., neboť J. a M. P. pozemek parc. č. 2182, na kterém stavba stála, a dům nabyli teprve na základě notářského zápisu z 10. 2. 1959. Pro aplikaci § 418 OZO, který tvoří výjimku z uvedené zásady, nebyly splněny zákonné podmínky. Odvolací soud se nezabýval tím, zda byl J. P. poctivým stavitelem ve smyslu uvedeného ustanovení, zda vlastník pozemku věděl o uvedené stavbě a zda byly splněny i další zákonné podmínky § 418 věty třetí OZO. Rozhodnutí odvolacího soudu postrádá odůvodnění aplikace uvedeného ustanovení, vykazuje tak „znaky svévole“ a porušuje právo žalobkyně na spravedlivý proces. Žalobkyně má za to, že zákonné podmínky pro aplikaci § 418 věty třetí splněny nebyly a že se J. P. vlastníkem uvedeného domu stát nemohl. Proto odvolací soud měl výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu vztahujícím se k budově potvrdit.

Žalobkyně dovoláním napadá i výrok III. rozsudku odvolacího soudu ohledně posouzení vlastnictví pozemku parc. č. 2183 přisloučeného k pozemku parc. č. 2182. Poukazuje na správný závěr soudu prvního stupně, který po zjištění, že J. P. nabyl pozemek na základě smlouvy trhové a směnné z 11. 10. 1949 a situačního plánu z 24. 9. 1949 zápisem do pozemkové knihy dnem 15. 2. 1950, tedy již po 1. 1. 1950 za účinnosti § 22 zákona č. 265/1949 Sb., který představoval lex specialis vůči § 1233 OZO, dovodil, že pozemek parc. č. 2183 se stal součástí zákonného majetkového společenství manželů J. a M. P. Závěr odvolacího soudu, že uvedený pozemek byl ve výlučném vlastnictví J. P., je tak nesprávný. Odvolací soud měl správně potvrdit rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. vztahujícím se k pozemku parc. č. 2182/1.

Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a změní výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že určí, že do BSM J. a M. P. náleželo dalších 80 včelstev, sestávajících v rámci včelstva z úlu, medníku, 22 plástů a včelí rodiny.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

K dovolání proti výroku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu:

Šlo tu o skutkové zjištění, kolik včelstev ke dni 22. 3. 1991 náleželo do bezpodílového spoluvlastnictví manželů M. a J. P. Žalobkyně tvrdila, že šlo celkem o 100 včelstev; k tomu navrhla důkaz listinou z 29. 3. 1992; soud prvního stupně výslovně konstatoval, že žádné jiné důkazy soudu k této skutečnosti nepředložila. Uvedenou listinu pak soud prvního stupně považoval za nevýznamnou; šlo totiž o fotokopii, žalovaný 1) pravost svého podpisu na ní popřel a listina dokumentovala stav v roce 1992; poté soud zopakoval, že jiné důkazy k tomu žalobkyně nepředložila, a neunesla tedy důkazní břemeno (str. 8 rozsudku dole a násl.). Poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. žalobkyni neposkytl. V odvolání žalobkyně mimo jiné uvedla, že doposud listinu nikdo nezpochybňoval, a kdyby si soud vyžádal její originál, předložila by jej; uvedla též svou verzi toho, proč – byť šlo o listinu z roku 1992 – zachycuje stav v předchozím období. Odvolací soud sice její námitky ohledně autentičnosti listiny uznal, ovšem měl stejně za to, že tvrzení o celkem 100 včelstev nedokazuje, neboť v ní jde o průměr počtu včelstev za období, jehož se listina týkala (1974 - 1991). Poučení podle § 118a odst. 1 odst. 3 o. s. ř. žalobkyni neposkytl. Postup odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) byl v této části v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (§ 118a odst. 3 o. s. ř.).

Poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, publikovaný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Protože se v dané věci žalobkyni příslušného poučení nedostalo, je v této části dovolání důvodné.

Pokud však jde o námitky dovolatelky proti samotnému hodnocení tohoto důkazu, dovolací soud konstatuje, že právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud konstantně judikuje, že hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Své námitky však může dovolatelka přednést v dalším řízení; stejně tak může konkretizovat tvrzení, že se soudy nevypořádaly „s jinými tvrzeními žalobkyně a jí navrženými důkazy“.

K dovolání proti výroku pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu: Jde o to, komu patřil předmětný dům, který měl vzniknout jako věc v roce 1949.

„Stavěl-li někdo ze své hmoty bez vědomí a vůle vlastníkovy na půdě cizí, připadne stavení vlastníkovi půdy. Stavitel poctivý může žádat náhradu nákladů nutných a užitečných; ke staviteli nepoctivému jest se zachovat jako k jednateli nezmocněnému. Věděl-li vlastník půdy o stavbě a staviteli poctivému ji hned nezakázal, může žádat za půdu jen obecnou cenu“ (§ 418 OZO - z věty třetí citovaného ustanovení vyplývá, že v případě tam uvedeném se stavebník v dobré víře se za splnění dalších podmínek stává vlastníkem zastavěného pozemku i domu jako jeho součásti). Skutečnost, že v OZO se uplatňovala zásada, že stavba je součástí pozemku, respektuje i judikatura dovolacího soudu (viz např. rozsudek ze 17. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 565/99); rozhodnutí odvolacího soudu je v této části s judikaturou Nejvyššího soudu v rozporu.

Soud prvního stupně vyšel z toho, že dům byl postaven (tj. vznikl jako věc v právním smyslu) až v roce 1950, a proto patřil do ZSM a později do BSM.Odvolací soud však učinil skutkové zjištění, že již v roce 1949 byl dům ve stádiu tzv. hrubé stavby; dovolatelka sice toto zjištění zpochybňuje, nicméně – patrně při vědomí nepřípustnosti skutkových námitek v dovolacím řízení - její právní argumentace z něj vychází. Odvolací soud pak učinil závěr, že dům, který vznikl jako věc – hrubá stavba již v roce 1949 (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 1135/2005), nemohl být součástí ZSM, a byl ve výlučném vlastnictví J. P.

Dovolatelka však namítá (a tvrdila to již v žalobě), že sporný dům se stal součástí ZSM „na základě notářského zápisu č. j. NZ 12/59 z 10. 2. 1959 a usnesení Lidového soudu v Pelhřimově z 16. 4. 1960“, ve kterém bylo zachyceno právní jednání mezi F. a J. Pěnkovými. Dovolací soud souhlasí s názorem dovolatelky, že (nebyl-li prokázán výjimečný důvod pro vlastnictví stavebníka) byla-li stavba zřízena v roce 1949, stala se k 1. 1. 1951 samostatnou věcí, a to ve vlastnictví osoby, které patřil pozemek, jehož součástí stavba byla, tedy F. P. Dům, vystavěný v roce 1949 na cizím pozemku, tedy v zásadě nemohl připadnout do vlastnictví stavebníkovi, ale náležel vlastníkovi pozemku. Výjimkou mohl být případ uvedený v § 418 OZO, věta třetí. Odvolací soud nijak nevysvětlil, v čem spatřuje případné podmínky pro naplnění tohoto ustanovení; podle názoru dovolacího soudu o aplikaci třetí věty ani neuvažoval, na § 418 OZO zřejmě odkázal jen proto, aby potvrdil možnost vztáhnout pozdější judikaturu o tom, kdy stavba jako věc vzniká, na vznik stavby za platnosti OZO. Nedocenil však to, že stavba – nejsou-li prokázány podmínky věty třetí - přirostla vlastníkovi pozemku F. P. podle § 418 OZO, věta první. Jeho právní názor, že se stavba nemohla stát k 1. 1. 1950 součástí ZSM (existovala-li již před tímto dnem) je tak sice správný, nicméně závěr o tom, že nemohla být součástí BSM k rozhodnému dni (22. 3. 1991) je tak předčasný, když soud opomenul tvrzení, že touto součástí se měl dům stát až „na základě notářského zápisu č. j. NZ 12/59 z 10. 2. 1959 a usnesení Lidového soudu v Pelhřimově z 16. 4. 1960“ (to, zda tomu tak bylo, musí odvolací soud řešit v dalším řízení). I v této části je dovolání důvodné, neboť (předčasné) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

K dovolání proti výroku pod bodem III. rozsudku odvolacího soudu:

V této části šlo o otázku, zda J. P. nabyl pozemek parc. č. 2183 na základě smlouvy před 1. 1. 1950, kdy nabyl účinnosti zákon o právu rodinném; v kladném případě by se tak uvedený pozemek nestal předmětem zákonného společenství majetkového a později i bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Bylo tak nutné určit, kdy se stal vlastníkem pozemku.

„Ku převodu vlastnictví nemovitých věcí musí býti nabývací jednání zapsáno do veřejných knih k tomu určených. Toto zapsání nazývá se vklad (intabulace)“ (§ 431 OZO). Vlastnické právo se tak nabývalo teprve intabulací.

Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že „dle zápisu smlouvy v pozemkové knize došlo 15. 2. 1950 dle smlouvy směnné z 11. 10. 1949, smlouvy trhové z 11. 10. 1949 a situačního plánu z 24. 9. 1949 připisuje se do této vložky pozemek č. 2183… a vlastnické právo nabývá J. P.“ (str. 5 rozsudku nahoře). Právní hodnocení tohoto skutkového zjištění je však neurčité. Soud prvního stupně totiž na str. 6 rozsudku nahoře nejprve uvádí, že tento pozemek „J. P. do svého vlastnictví získal v roce 1949… nabyl tedy vlastnictví“ k tomuto pozemku „v době účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811“, ovšem „získal jej do svého vlastnictví za trvání jeho manželství s M. P.“; proto se podle soudu tento pozemek stal součástí ZMS a od 1. 4. 1964 i součástí BSM. (Uvedený rozpor lze podle názoru dovolacího soudu patrně vysvětlit tím, že soud prvního stupně v textu přesně nerozlišil uzavření nabývacích smluv na straně jedné a okamžik nabytí vlastnictví intabulací na straně druhé, při právním hodnocení však vyšel z toho, že k nabytí došlo až intabulací v roce 1950). Oproti tomu odvolací soud, aniž dokazování doplnil či opakoval, uvedl, že vlastnické právo k tomuto pozemku „J. P. nabyl v roce 1949 na základě trhové smlouvy z roku 1949 s řádnou její intabulací“; pak byl pozemek v jeho výlučném vlastnictví, neboť OZO institut zákonného společenství majetkového neznal a nemohlo dojít k transformaci výlučného majetku na ZMS ke dni účinností zákona o právu rodinném (str. 6 rozsudku odvolacího soudu).

„Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2009, sp. zn. 33 Cdo 1890/2007, a řadu dalších obdobných rozhodnutí, viz též § 213 odst. 2 o. s. ř.). Judikatura sice připouští výjimku pro hodnocení listinných důkazů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009), avšak i v tomto případě je třeba, aby odvolací soud vysvětlil, proč se odchýlil od skutkového zjištění, ke kterému soud prvního stupně dospěl na základě hodnocení před ním provedeného důkazu (viz § 157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.). Protože se dovolací soud odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, že k intabulaci došlo v roce 1950, aniž by vysvětlil, o co tento závěr opírá a v čem je hodnocení důkazů, provedené soudem prvního stupně, nesprávné, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V této části je tak dovolání důvodné; v dalším řízení bude třeba vyjasnit, kdy k intabulaci došlo.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, nejsou však podmínky pro postup podle § 243d o. s. ř. (zejména je třeba odstranit vady řízení a podle okolností provést další důkazy). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. března 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu






Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4260/2015, ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4260.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies