3 Tdo 405/2016

13. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265k odst. 1, 2
  • TrŘ - § 265l odst. 1
  • TrZ - § 150 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2016 o dovolání podaném O. D. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 8 To 37/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 8/2014, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 8 To 37/2015, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2015, sp. zn. 49 T 8/2014, zrušují.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Odůvodnění:


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2015, sp. zn. 49 T 8/2014, byl O. D. H. uznán vinným přečinem neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 30. 7. 2014 v přesně nezjištěné době, kolem 22:30 hodin v P. – T., ul. H., po předchozí hádce se svou manželkou poškozenou O. H., která proběhla v jimi užívaném bytě, nacházejícím se ve 2. nadzemním podlaží domu, odešel z bytu a poškozená mezitím vylezla na balkónové zábradlí za účelem opravy satelitní antény a v důsledku opilosti při manipulaci přepadla, zachytila se balkónového zábradlí, neudržela se zábradlí, z balkónu spadla a dopadla vedle domu na kovovou odtokovou mříž, kde ji obžalovaný našel, neposkytl jí potřebnou pomoc, ač ji poskytnout mohl, aniž by sebe či jinou osobu vystavil jakémukoliv nebezpečí; místo pomoci odtáhl její bezvládné tělo do křovinatého a vysokého travnatého porostu blízkého lesíka, mimo cestičky a stezky a poškozenou zde ve vzdálenosti 55 metrů od místa dopadu zanechal, aby tak zabránil případnému poskytnutí pomoci poškozené a nalezení jejího těla dalšími obyvateli domu či záchranáři a policisty, a následně z místa uprchl; poškozená v důsledku pádu utrpěla poranění, a to frakturu 11. a 12. žebra vpravo, frakturu příčných výběžků 1. – 4. bederního obratle vpravo, frakturu pravé lopatky, otevřenou víceúlomkovou zlomeninu okovce levé loketní kosti s hlubokými tržně zhmožděnými ranami zasahujícími ke kosti délky až 2 cm, roztržení cysty levé ledviny s krvácením do prostoru za pobřišnici, drobné vícečetné oděrky na trupu a končetinách, přičemž k úmrtí poškozené v důsledku krvácení do prostoru za pobřišnici z roztržené cysty levé ledviny nedošlo jen díky včasně poskytnuté odborné pomoci, kdy zranění si vyžádalo okamžitý lékařský zákrok a následnou hospitalizaci. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře dva roky, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.

V předmětné věci podal O. D. H. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 8 To 37/2015, tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal O. D. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný O. D. H. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. e), l) tr. ř., jelikož proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle § 11 tr. ř. nepřípustné. Obviněný připomenul, že byl obžalován z pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Na základě provedeného dokazování však soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný tuto skutkovou podstatu nenaplnil a předmětné jednání překvalifikoval na přečin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku. Soud se však měl dopustit porušení zákona, neboť k trestnímu stíhání pro přečin podle § 150 tr. zákoníku proti tomu, kdo byl ve vztahu k poškozenému v době spáchání činu manželem, je nutný souhlas poškozeného podle § 163 tr. ř. Poškozená (manželka obviněného O. H.) přitom po celou dobu trestního řízení potvrzovala nevinu obviněného a s jeho odsouzením nesouhlasila, kdy mj. popírala, že by na jejím pádu z druhého poschodí měl obviněný jakoukoli účast. S ohledem na všechny rozhodné okolnosti by přitom existence trestního stíhání měla být ve výlučné dispozici poškozené, právě s přihlédnutím k ustanovení § 163 tr. ř. Soudu vytkl, že si měl po překvalifikování jednání na přečin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku vyžádat souhlas poškozené, a jelikož tento nebylo možné nikterak vyvodit ani z jejího chování, měl soud postupovat podle § 223 odst. 1 tr. ř., neboť s odkazem na § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. bylo trestní stíhání nepřípustné. Soud druhého stupně poté zmíněné pochybení nenapravil a odvolání obviněného zamítl. S ohledem na výše uvedené obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a trestní stíhání zastavil a než bude takto rozhodnuto, aby přerušil výkon uloženého trestu.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve připomenul, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno výlučně proti výroku o trestu. Odvolání tedy nesměřovalo do výroku o vině. Pokud se následně soud druhého stupně ve svém rozhodnutí vyjadřoval i ke skutkovým zjištěním a právnímu posouzení skutku, učinil tak toliko jako obiter dictum a nikoli jako přezkum podle § 254 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení přitom smí odvolací soud přezkoumat zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání. Soud druhého stupně přitom nebyl povinen přezkoumat jiné výroky ani postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., když v napadeném výroku o trestu žádné vady nezjistil. K tomuto poukázal na relevantní judikaturu týkající se otázky přípustnosti dovolání, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 412/2013. Rovněž podotkl, že obviněný ve svém dovolání ani nevznesl žádné argumenty, proč by dle něj mělo jeho dovolání být přípustné. Nadto uvedl, že pokud soud druhého stupně neshledal, že by obviněným vytýkaná vada výroku o trestu měla původ ve výroku o vině, nebyl povinen ani oprávněn výrok o vině přezkoumat. K okolnostem, za jakých může soud druhého stupně přezkoumat výrok o vině na základě odvolání podaného pouze do výroku o trestu, poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 1 To 39/2012. Zejména zdůraznil, že pochybnost o správnosti nenapadeného výroku musí vyplynout z obsahu podaného opravného prostředku. Obviněný přitom ve svém odvolání neuvedl nic, co by vadám výroku o vině nasvědčovalo. Státní zástupce shrnul, že podané dovolání je nepřípustné, neboť dovoláním napadený výrok o vině vůbec nemohl být předmětem přezkumu odvolacím soudem, tudíž není splněna podmínka přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. „jestliže soud rozhodl ve druhém stupni“. Jelikož je tedy dovolání nepřípustné, nelze se ani zabývat žádným uplatněným dovolacím důvodem. Krom toho, s ohledem na výpověď svědkyně Š. G. by byly naplněny okolnosti předpokládané v ustanovení § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř. a souhlasu poškozené by nebylo třeba. Státní zástupce uzavřel, že dovolání je nepřípustné, jelikož se týká výroku o vině, který soud druhého stupně nebyl oprávněn přezkoumávat a nemohl tak o něm rozhodnout „ve druhém stupni“. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť není přípustné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod je tedy naplněn v případech, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

V předmětné věci Nejvyšší soud připomíná, že obviněný dovoláním napadl pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 8 To 37/2015, přičemž tímto usnesením zamítl soud druhého stupně podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného, které bylo podáno jen proti výroku o trestu. Odvoláním obviněného, které bylo podáno jen proti výroku o trestu, byla omezena přezkumná povinnost a současně právo odvolacího soudu přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně výhradně na výrok o trestu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým mohou hlavní proti sobě stojící strany trestního řízení samy dosáhnout z určitých kvalifikovaných důvodů přezkoumání některých pravomocných meritorních rozhodnutí soudu Nejvyšším soudem. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Podle § 265a odst. 2 tr. ř. se rozhodnutím ve věci samé rozumí [písm. a)] rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, [písm. b)] rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn, [písm. c)] usnesení o zastavení trestního stíhání, [písm. d)] usnesení o postoupení věci jinému orgánu, [písm. e)] usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření, [písm. f)] usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, [písm. g)] usnesení o schválení narovnání, nebo [písm. h)] rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).

Jak ostatně Nejvyšší soud uvedl např. ve svém usnesení ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1241/2014, „pokud soud druhého stupně konal řízení o odvolání pouze z podnětu odvolání státního zástupce podaného do výroku o trestu, a takovéto odvolání bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto, není přípustné dovolání obviněného, kterým de facto napadne rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině“. Dovolatel (tj. obviněný nebo nejvyšší státní zástupce) tedy de facto může dovoláním napadat rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud tedy zpravidla posuzuje dovolání tohoto druhu jako nepřípustná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 412/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003).

Dále lze připomenout, že podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Podle ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. poté mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Zásada vázanosti soudu druhého stupně rozsahem podaného odvolání, tj. okruhem napadených výroků a vytýkaných vad, je tedy modifikována v tom směru, že při splnění zákonných podmínek se přezkumná pravomoc soudu druhého stupně vztahuje i na výrok, který nebyl odvoláním napaden.

Soud druhého stupně je tedy poté povinen přezkoumat i jiný (odvoláním nenapadený) výrok za předpokladu, že odvolatel mohl též proti němu podat odvolání, i když tak neučinil. Přesah přezkumné povinnosti soudu druhého stupně podle § 254 odst. 2 tr. ř. je podmíněn vztahem původu (příčiny) a projevu zjištěné vady nenapadeného výroku rozsudku, jestliže důvodně vytknutá vada napadeného výroku má původ v jiném než napadeném výroku rozsudku.

Nejvyšší soud k tomuto uzavírá, že pokud se již soud druhého stupně vyjadřoval (byť nikterak obsáhle) rovněž ke skutkovým zjištěním, procesnímu postupu a právnímu posouzení skutku, mohl v posuzovaném případě z podnětu odvolání obviněného proti výroku o trestu, přezkoumat i výrok o vině tohoto obviněného, a to přestože obviněný svoji argumentaci v podaném odvolání směřoval k nepřiměřenosti uloženého trestu a aplikaci ustanovení § 163 tr. ř. nenamítal.

K námitkám obviněného, jak je uvedl v podaném dovolání, Nejvyšší soud uvádí následující:

Obviněný své dovolací námitky zaměřil výhradně k pochybení soudů, které si dle něj měly po překvalifikování předmětného jednání na přečin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku vyžádat souhlas poškozené (manželky obviněného O. H.).

Nejvyšší soud k tomuto připomíná, že ustanovení § 163 tr. ř. je jistým průlomem do zásady legality a zásady oficiality. U vyjmenovaných trestných činů řeší konflikt veřejného zájmu na trestním stíhání a zájmu poškozeného, který má blízký vztah k pachateli, a to ve prospěch poškozeného, který může být v důsledku potrestání pachatele rovněž nepřímo postižen. Na souhlas je třeba se poškozeného výslovně dotázat, a to podle možností ještě před zahájením trestního stíhání. Za předpokladu, že je souhlas poškozeného k trestnímu stíhání dán, postupují orgány činné v trestním řízení stejně jako v řízení o trestném činu, ohledně nějž se souhlas nevyžaduje. Nicméně odepření souhlasu k trestnímu stíhání nebo jeho vzetí zpět je důvodem nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř.

Na základě ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. lze trestní stíhání mj. pro trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 150 tr. zákoníku proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr. ř.), pokud jinak předmětné jednání vykazuje znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. S odkazem na ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. přitom do kategorie uvedených osob bude spadat i manželka obviněného O. H.

Dle Nejvyššího soudu při změně právní kvalifikace z trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku (ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku) na trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku je třeba postupovat v souladu s ustanovením § 163 odst. 1 tr. ř. a poškozenou vyzvat k vyjádření, zda souhlasí s trestním stíháním obviněného, případně jí k tomuto vyjádření poskytnout přiměřenou lhůtu v souladu s ustanovením § 163a odst. 2 tr. ř. Bez takového souhlasu je přitom trestní stíhání obviněného pro trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku nepřípustné.

Pokud tedy orgán činný v trestním řízení posoudí skutek jako trestný čin, pro který lze obviněného stíhat jen se souhlasem poškozeného, je třeba poškozenou osobu poučit podle § 163 odst. 1 tr. ř. Rovněž lze podotknout, že pokud k vyjádření souhlasu či nesouhlasu poškozeného žádný orgán činný v trestním řízení nevyzval v době, kdy souhlas byl nutný, nelze takovou situaci zjednodušeně interpretovat tak, že souhlas poškozeného není dán, neboť v takovém případě není možné dovodit jak to, že souhlas byl dán, tak ani to, že souhlas dán nebyl, takže žádná z uvedených variant ještě není potvrzena. Odlišný výklad by ve svém důsledku popíral právo poškozeného, které mu vzniká z ustanovení § 163 tr. ř. a § 163a tr. ř. Neudělení souhlasu s trestním stíháním poté zakládá povinnost orgánu činného v trestním řízení zastavit trestní stíhání obviněného podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř., resp. podle § 223 odst. 1 tr. ř. za použití § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř.

Dále lze připomenout, že souhlas poškozeného s trestním stíháním obžalovaného musí být určitým a srozumitelným projevem jeho vůle adresovaným orgánu činnému v trestním řízení, přičemž význam vyjádření poškozeného nelze vyvozovat implicitně, a to např. z okolností případu, z výpovědi svědků apod. (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 5 To 31/2002).

Rovněž lze podotknout, že podle ustanovení § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř. souhlasu poškozeného s trestním stíháním pro některý z trestných činů uvedených v § 163 odst. 1 tr. ř. není třeba, pokud je z okolností zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností. O takových okolnostech však musí být učiněna skutková zjištění, která budou v potřebném rozsahu prokázána. Státní zástupce ve svém vyjádření poukázal, že z neměnné výpovědi svědkyně Š. G. jsou zřejmé konkrétní poznatky o tísni poškozené, pro které by souhlasu poškozené s trestním stíháním nebylo potřeba. Takové úvahy jsou však dle Nejvyššího soudu přinejmenším předčasné, neboť soudy se podmínkami stanovenými v § 163 tr. ř. a v § 163a tr. ř. a související (případnou) tísní v daném kontextu nikterak nezabývaly.

Je nezbytné, aby Městský soud v Praze předmětnou trestní věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž se předně bude zabývat aplikací podmínek ustanovení § 163 tr. ř., resp. § 163a tr. ř. Případně provede další důkazy, pokud jejich provedení shledá za nezbytné pro náležité objasnění věci.

Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání nezbylo, než podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 8 To 37/2015, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2015, sp. zn. 49 T 8/2014, zrušit a podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. potom Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc obviněného, přičemž v tomto novém řízení je Městský soud v Praze vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.) a vzhledem ke skutečnosti, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, je Městský soud v Praze povinen aplikovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).

S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval, přičemž bylo zjištěno, že obviněný v současné době není ve výkonu vazby, trestu ani zabezpečovací detence, tudíž již dále dovolací soud ani nezkoumal případné vazební důvody podle § 67 odst. 1 písm. a) až c) tr. ř. (§ 265l odst. 4 tr. ř.).

Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 4. 2016


JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu




Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 3 Tdo 405/2016, ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.405.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies