32 Cdo 5324/2015

26. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 241a
  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně PRETIS s. r. o., se sídlem v Novém Městě nad Metují, v Zahradách 276, PSČ 549 01, identifikační číslo osoby 25954644, zastoupené JUDr. Radkem Coufalem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří, Lidická 693/5a, PSČ 602 00, proti žalované REALITY MK s. r. o., se sídlem v Praze 7, Areál Výstaviště čp. 67, PSČ 170 90, identifikační číslo osoby 48025780, zastoupené JUDr. Jiřím Římalem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Hlubočepích, Brichtova 820/10, PSČ 152 00, o zaplacení částky 6 284 889 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 22/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2015, č. j. 3 Cmo 313/2014-211, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 40 849,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.


O d ů v o d n ě n í :




Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014, č. j. 31 Cm 22/2012-150, ve výroku pod bodem I tak, že žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalované 6 284 889 Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 11. 1. 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I), rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyni (výrok pod bodem II) a České republice (výrok pod bodem III), není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka ve vztahu k přípustnosti dovolání uvádí pouze tolik, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Příslušné právní otázky v té souvislosti neformuluje a neoznačuje ani judikatorní závěry, od nichž se měl odvolací soud odchýlit.

Nejvyšší soud se za tohoto stavu zabýval tím, zda argumentace vyhovující požadavkům vyplývajícím z § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř. není obsažena ve vymezení dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Druhému z dovolatelkou obecně označených předpokladů přípustnosti dovolání odpovídá argument, že „v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena právní otázka určení smluvních stran ve vztahu k § 516 obch. zák., tj. opatrovatele a složitele“. Dovolatelka tu především neformuluje otázku hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zodpovězena a Nejvyšší soud by tak měl učinit v souzené věci. Omezuje se na zpochybnění správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem ve věci aktivní a pasivní legitimace (argumentuje ve prospěch názoru, že to nebyla ona, kdo převzal kufr s cennostmi k opatrování, nýbrž bezpečnostní agentura, a nebyla to žalobkyně, kdo je tam uložil, nýbrž její obchodní zástupce), navíc tak činí prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem věci, na němž odvolací soud kritizované právní závěry založil (namítá např., že organizační pokyny výstavy nemohly být součástí smlouvy, neboť v době jejího uzavření nebyly ještě formulovány a vyhotoveny). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz).

Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se při řešení otázky příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vznikem škody odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu Nejvyššího soudu, jmenovitě od závěrů rozsudků ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1733/2008, a ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1583/2010 (druhé z těchto rozhodnutí je ve skutečnosti usnesení), podle nichž dojde-li k řetězení jednotlivých příčin a následků, musí škoda vzejít bezprostředně z jednání škůdce. Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že v souzené věci nebylo prokázáno, že vzniklá škoda je „nezprostředkovaným bezprostředním“ následkem jejího protiprávního jednání (skutkový děj, který měl za následek ztrátu kufru, se policii nezdařilo zjistit), a že je zřejmé, že vznik škody je důsledkem působení více prvků. Vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval jejich řetězením, otázkou bezprostřednosti jejich působení a otázkou, která z možných příčin byla příčinou hlavní a zda je tato příčina přičitatelná jí. Odvolací soud tak podle jejího mínění nesprávně stanovil, respektive vůbec nestanovil, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována (zde dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1586/2006).

V tom dovolatelce přisvědčit nelze; její odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1733/2008 a sp. zn. 23 Cdo 1583/2010 jsou nepřípadné. Tak v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 1733/2008 Nejvyšší soud řešil otázku příčinné souvislosti mezi prodlením dlužníka se zaplacením kupní ceny a náklady, které věřitel vynaložil na vymožení pohledávky prostřednictvím inkasní společnosti, a mezi protiprávním jednáním dlužníka jako hlavní příčinou a vznikem škody stál věřitelův volní akt, jeho rozhodnutí vymáhat pohledávku prostřednictvím třetího subjektu, které nebylo nutným důsledkem dlužníkova prodlení. Na základě toho Nejvyšší soud dovodil, že náklady vynaložené na vymožení pohledávky nebyly bezprostředně způsobeny jednáním dlužníka a nejsou proto škodou vyvolanou jeho protiprávním jednáním. Ve věci sp. zn. 23 Cdo 1583/2010 šlo o situaci, v níž mezi protiprávním jednáním žalovaného (řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu) a vzniklou škodou na zdraví chodce vůbec nebyla příčinná souvislost, neboť jedinou příčinou škody bylo chodcovo jednání (alkohol se na následku nijak nepodílel). V souzené věci však odvolací soud dovodil skutkový závěr o příčinné souvislosti mezi porušením smluvní povinnosti opatrovatele (věc pečlivě opatrovat a dbát s přihlédnutím k její povaze a svým možnostem, aby na ní nevznikla škoda, srov. § 517 větu první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, dále též jen „obch. zák.“) a vznikem škody spočívající ve ztrátě uložených věcí, přičemž jím zjištěný skutkový stav nezahrnuje žádnou skutečnost, která by mohla být posouzena jako další (bezprostřední, popřípadě hlavní) příčina vzniku škody či by mohla opodstatnit závěr o přetržení příčinné souvislosti (k němu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009). Okolnosti, za nichž došlo ke ztrátě uložených věci, by mohly být toliko okolnostmi, které způsobily porušení povinnosti a které vylučují objektivně stanovenou odpovědnost opatrovatele (srov. § 373 a § 374 obch. zák.), tedy tzv. liberačními důvody. Existenci takových okolností by však musela tvrdit a prokázat dovolatelka (§ 373 obch. zák.).

Námitkou brojící proti závěru odvolacího soudu, že byla prokázána výše škody, dovolatelka oproti svému přesvědčení nezpochybňuje právní posouzení odvolacího soudu, nýbrž (nepřípustně, jak shora vysvětleno) kritizuje správnost jím zjištěného skutkového stavu věci. Úvaha obsažená v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 935/2012, od níž se měl odvolací soud odchýlit (tj. že ze samotné skutečnosti, že evidovaný stav majetku neodpovídá stavu skutečnému, nelze dovozovat vznik škody ani usuzovat na její výši), se vztahuje ke konkrétní skutkové situaci v tam souzeném sporu (v předmětné věci vycházel odvolací soud též z dalších důkazů), zejména však k ní Nejvyšší soud dospěl v dovolacím řízení, v němž se mohl zabývat zkoumáním, zda rozhodnutí odvolacího soudu nevychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. 241a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012).

V části, v níž výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu též ve výrocích o nákladech řízení, postrádá dovolání jakoukoliv argumentaci a nemá tedy žádnou z náležitostí vyžadovaných ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež v tomto rozsahu brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této jeho části (srov. § 243c odst. 1 větu první o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.




V Brně 26. 4. 2016

JUDr. Pavel Příhoda


předseda senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5324/2015, ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5324.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies