4 Tdo 1476/2015 - <span class="highlight"><span class="highlight">Těžké</span></span> <span class="highlight"><span class="highlight">ublížení</span></span> na <span class="highlight"><span class="highlight">zdraví</span></span> z nedbalosti

30. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrZ - § 147 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněné A. L., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 11 To 176/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 3 T 131/2014, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.


Odůvodnění:




Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 3 T 131/2014, byla obviněná A. L. uznána vinnou ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že: „dne 8. 7. 2013 kolem 17:00 hodin v N. M. n. M. jako řidička osobního automobilu zn. Renault Twingo, při jízdě ulicí R. směrem od H. ulice v době, kdy na křižovatce s vedlejší S. ulicí odbočovala vlevo, přehlédla, že ji z levé strany předjížděl motocykl zn. Yamaha YP 400 Majesty, řízený L. M., a pokračovala v odbočování, čímž zkřížila jízdní dráhu motocyklu a došlo ke střetu vozidel v levém jízdním pruhu, v jehož důsledku spadl L. M. na vozovku a utrpěl nitrokloubní zlomeninu lopatky a zlomeninu klíční kosti vpravo, zlomeninu 3. a 6.-7. žebra vpravo a pro tato zranění byl hospitalizován od 8. 7. 2013 do 12. 7. 2013 nejprve na chirurgickém a poté na ortopedickém oddělení Oblastní nemocnice v Náchodě, po dobu dvou měsíců byl omezen na běžném způsobu života úplnou fixací pravé ruky k hrudníku a bolestmi pravého ramene a hrudníku nejméně do 31. 8. 2013 nemohl vykonávat svou živnost spočívající v autoopravárenství, tímto jednáním porušila ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, které stanoví, že řidič při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti.“ Za uvedené jednání byla obviněná A. L. odsouzena podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozenému L. M., zast. Mgr. Janem Petrášem, advokátem, se sídlem Náchod, Palackého 71, částku 32.900 Kč a Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem Hradec Králové 2, Malé náměstí 11, částku 13.163 Kč jako náhradu škody.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. M., zast. Mgr. Janem Petrášem, se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení občanskoprávní.

Proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 3 T 131/2014, podala obviněná A. L. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 11 To 176/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněná A. L. byla uznána vinnou ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že: „dne 8. 7. 2013 kolem 17:00 hodin v N. M. n. M. jako řidička osobního automobilu zn. Renault Twingo, při jízdě ulicí R. směrem od H. ulice, na křižovatce s vedlejší S. ulicí, při zapnutí ukazatele o změně směru jízdy vlevo, odbočovala vlevo, přičemž přehlédla, že ji z levé strany předjížděl motocykl zn. Yamaha YP 400 Majesty, řízený L. M., a pokračovala v odbočování, čímž zkřížila jízdní dráhu motocyklu a došlo ke střetu vozidel v levém jízdním pruhu, v jehož důsledku spadl L. M. na vozovku a utrpěl nitrokloubní zlomeninu lopatky a zlomeninu klíční kosti vpravo, zlomeninu 3. a 6.-7. žebra vpravo a pro tato zranění byl hospitalizován od 8. 7. 2013 do 12. 7. 2013 nejprve na chirurgickém a poté na ortopedickém oddělení Oblastní nemocnice v Náchodě, po dobu dvou měsíců byl omezen na běžném způsobu života úplnou fixací pravé ruky k hrudníku a bolestmi pravého ramene a hrudníku nejméně do 31. 8. 2013 nemohl vykonávat svou živnost spočívající v autoopravárenství.“

Za uvedené jednání byla obviněná A. L. odsouzena podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozenému L. M., zast. Mgr. Janem Petrášem, advokátem, se sídlem Náchod, Palackého 71, částku 16.450 Kč a Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem Hradec Králové 2, Malé náměstí 11, částku 6.581 Kč jako náhradu škody.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. M., zast. Mgr. Janem Petrášem a Vojenská zdravotní pojišťovna ČR se sídlem Hradec Králové 2, Malé nám. 11, se zbytkem nároku na náhradu škody odkázáni na řízení občanskoprávní.


Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 11 To 176/2015, podal následně nejvyšší státní zástupce podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání uvedl, že se neztotožňuje se závěry Krajského soudu v Hradci Králové, neboť jednání obviněné naplňuje znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a dovozuje tak, že ze strany krajského soudu byl skutek nesprávně právně posouzen. Ze skutkových zjištění učiněných oběma soudy vyplynulo, že to byla obviněná, která poškozenému vytvořila náhlou a neočekávanou překážku, jež byla příčinou vzniku dopravní nehody, neboť odbočování zahájila v době, kdy již byla předjížděna motocyklistou jedoucím dovolenou rychlostí. V té době tak poškozený neměl možnost nehodě jakkoli zabránit. V přímém důsledku s porušením této povinnosti došlo u poškozeného ke zranění, které je třeba posoudit jako těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Krajský soud neshledal v jednání obviněné porušení důležité povinnosti ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku s odůvodněním, že poškozený při předjíždění porušil povinnost vyplývající z § 17 odst. 5 písm. e) zákona o provozu na pozemních komunikacích, a tedy rovněž zásadním způsobem nehodu spoluzavinil. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1145/2011, pak odvolací soud dovodil, že v takových případech se vina pachatele promítne jen v rámci posouzení podle základní skutkové podstaty. S tímto posouzením se však s ohledem na současnou právní úpravu neztotožňuje. Skutečnost, že na dopravní nehodě se spolupodílel rovněž poškozený, nemění ničeho na závěru učiněném oběma soudy, že jednání obviněné bylo z hlediska způsobeného následku příčinou natolik významnou, že o její trestní odpovědnosti za spáchané protiprávní jednání nelze mít pochyb. Pravidlo vymezené v § 21 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, které obviněná porušila, je přitom třeba s ohledem na shora uvedené posoudit jako důležitou povinnost uloženou jí podle zákona, jejíž porušení má v případě přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti za následek posouzení jednání i podle kvalifikované skutkové podstaty.


Má za to, že postup zvolený odvolacím soudem bylo možno aplikovat před 1. 1. 2010, neboť z určitého materiálního korektivu vyjádřeného v § 88 odst. 1 zákona č.140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), vyplývalo, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V praxi, často právě u trestných činů v dopravě, kde sice obviněný porušením důležité povinnosti způsobil předpokládaný následek, nicméně současně bylo možno dovodit výrazné spoluzavinění poškozeného, bylo tohoto materiálního korektivu využíváno a jednání obviněného pak bylo posouzeno jen podle základní skutkové podstaty. Za současné právní úpravy, které bylo s ohledem na dobu spáchání přečinu a princip vymezený v § 2 odst. 1 tr. zákoníku užito v případě obviněné A. L., však již použití obdobného materiálního korektivu, jak tomu bylo v minulosti aplikací § 88 odst. 1 tr. zák., možné není, neboť trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 oproti dřívější právní úpravě podobné ustanovení neobsahuje. Pokud jsou naplněny znaky konkrétního trestného činu i v jeho kvalifikované skutkové podstatě, soud není oprávněn jen na základě svého volného uvážení takové jednání posoudit pouze podle základní skutkové podstaty. Vyplývá to z koncepce trestní odpovědnosti tak, jak ji nově vymezil trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010, která je založena na formálním pojetí definice trestného činu. V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 4 Tdo 947/2012, které danou otázku řeší odlišně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011 sp. zn. 7 Tdo 1145/2011, na které odkázal Krajský soud v Hradci Králové.

Dále uvedl, že si je vědom skutečnosti, že rovněž v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 6 Tdo 587/2015, byl, pokud jde o výklad naplnění zákonného znaku porušení důležité povinnosti uložené podle zákona,zaujat názor odlišný od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 947/2012, a podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, bylo ve věci sp. zn. 6 Tdo 587/2015 rozhodnuto o jejím postoupení velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí, přesto s ohledem na výše uvedené má za to, že ve věci obviněné A. L. mělo být její jednání kvalifikováno jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 8. 2015 sp. zn. 11 To 176/2015, který jednání obviněné kvalifikoval jen podle základní skutkové podstaty, proto dle názoru dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Došlo tedy k naplnění výše uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 11 To 176/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil nejvyšší státní zástupce i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.


Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněné A. L., která se prostřednictvím svého obhájce k dovolání vyjádřila. Ve svém vyjádření shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že dovolání není důvodné, protože není naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedla, že souhlasí se závěrem obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 587/2015 ze dne 8. 7. 2015, že podstata řešení věci není vázána na již neexistující materiální znak trestného činu, prvotně totiž souvisí s otázkou příčinného vztahu a jeho gradací ve vztahu k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty jeho pachatelem, potažmo pak s otázkou zavinění tohoto znaku pachatelem. Ustálená judikatura stanovila, že za porušení důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích lze považovat taková porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá. K porušení takové povinnosti, a tedy k naplnění kvalifikované skutkové podstaty musí nutně dojít tehdy, pokud porušení dané povinnosti je zcela rozhodné pro vznik následku, tj. lze-li ho výlučně či ve zcela rozhodující části přičítat jednání pachatele. Pokud však odvolací soud konstatoval, že spoluzavinění poškozeného na dopravní nehodě činí 50%, vylučuje kauzální význam jednání poškozeného, aby se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby u její osoby, přihlédlo, neboť konkrétní jednání pachatele musí být pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou, což v tomto mém případě rozhodně není. Na základě shora uvedených skutečností obviněná trvá na tom, že odvolací soud postupoval správně, když její jednání kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná proto navrhuje, aby dovolací soud po provedeném řízení dovolání jako nedůvodné dle ustanovení § 265j tr. ř. zamítnul. Obviněná dále souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.


Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná (§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.), učinil tak včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se však opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). Uvedené však nebylo Nejvyšším soudem zjištěno.

Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 11 To 176/2015 i řízení mu předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce není důvodné.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové oproti zrušenému rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 3 T 131/2014, do skutkové věty doplnil jednání obviněné spočívající v tom, že před započetím odbočování vlevo zapnula ukazatel o změně směru jízdy vlevo a současně vynechal závěrečnou část, ve které bylo uvedeno, že obviněná svým jednáním porušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona, konkrétně ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“). V odůvodnění svého rozhodnutí pak krajský soud uvedl, že řízení před Okresním soudem v Náchodě proběhlo v souladu s trestním řádem. V takto provedeném řízení nalézací soud, při respektování ustanovení zajišťujících právo na obhajobu, vykonal všechny dostupné důkazy nutné pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. Soud prvního stupně podle závěru krajského soudu správně posoudil charakter zranění poškozeného jako těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, v souladu se skutkovými zjištěními u obviněné dovodil zavinění ve formě minimálně nevědomé nedbalosti a dospěl rovněž ke správnému právnímu závěru o její vině přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Dále konstatoval, že soud prvního stupně však zjištěný skutkový stav po právní stránce nesprávně posoudil jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Pokud totiž nebyla vyvrácena obhajoba obviněné, že před odbočením vlevo měla zapnutý ukazatel změny směru jízdy vlevo, poškozený při předjíždění porušil § 17 odst. 5 písm. e) zákona o provozu na pozemních komunikacích a zásadním způsobem dopravní nehodu spoluzavinil. Odvolací soud toto spoluzavinění vyjádřil mírou 50 % a v důsledku toho dovodil, že v jednání obviněné nelze spatřovat znak porušení důležité povinnosti uložené jí podle zákona, a mělo být kvalifikováno toliko podle základní skutkové podstaty. V tomto směru pak obviněnou sám uznal vinnou a kromě úpravy trestu rovněž o 50 % snížil částku, kterou je obviněná povinna zaplatit na náhradě škody poškozeným.

Lze tedy konstatovat, že obviněná podle rozhodnutí soudu druhého stupně spáchala přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti v podstatě tím, že při zapnutí ukazatele o změně směru jízdy vlevo odbočovala vlevo, přičemž přehlédla, že ji z levé strany předjížděl motocykl, a pokračovala v odbočování, čímž zkřížila jízdní dráhu motocyklu a došlo ke střetu vozidel, v jehož důsledku došlo k pádu a k následnému zranění řidiče motocyklu.

V odůvodnění rozsudku pak soud druhého stupně vedle obecných povinností účastníka provozu na pozemních komunikacích a řidiče, uvedených v ustanovení § 4 písm. a) a § 5 odst. 1 písm. b), zákona o silničním provozu, shledal na straně obviněné rovněž porušení ustanovení § 21 odst. 1 téhož zákona s tím, že povinnost zachování zvýšené opatrnosti při odbočování tak, aby nedošlo k ohrožení řidiče jedoucího za ním, je nutno vztáhnout zejména k okamžiku počátku odbočování. Přitom soud poukázal na závěr znaleckého posudku z oboru silniční dopravy, že v momentě, kdy obviněná odbočovací manévr začala, již byla motocyklem předjížděna. S těmito závěry soudu druhého stupně se Nejvyšší soud ztotožňuje.

Podle § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu při odbočování na křižovatce nebo na místo mimo pozemní komunikaci musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. Z citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že při odbočování má řidič dva základní okruhy povinností. Jednak dávat znamení o změně směru jízdy, dále pak nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. První okruh obsahuje povinnost dávat znamení o změně směru jízdy, čímž řidič dává ostatním účastníkům silničního provozu jasně předem najevo svůj úmysl odbočit s vozidlem daným směrem. Druhý okruh obsahuje povinnosti neohrozit řidiče jedoucí za ním a dbát zvýšené opatrnosti, které musí řidič dodržet již přímo při provádění odbočování, tj. při změně směru jízdy. Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud správně počátek odbočovacího manévru nespojuje již s okamžikem, kdy řidič začne dávat znamení o změně směru jízdy, ale až s okamžikem, kdy skutečně začne s vozidlem směr jízdy měnit, v daném případě přejíždět do levé poloviny komunikace za účelem odbočení vlevo. Výše citované ustanovení § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu tedy obsahuje více povinností řidiče při odbočování, které na sebe časově navazují. I když odbočující řidič začne dávat včas znamení o změně směru jízdy ještě před zahájením odbočování, tím se jeho povinnosti nevyčerpávají, protože má další významné povinnosti spočívající v tom, že při samotném odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a současně musí dbát zvýšené opatrnosti. Dodržení všech těchto povinností je nutno posuzovat v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem, které pak odůvodňují závěr, zda střet předjíždějícího vozidla s vozidlem odbočujícím vlevo zcela zavinil jen jeden z řidičů nebo (jak je tomu v posuzovaném případě), tento střet v různé míře oba řidiči spoluzavinili.

V této trestní věci soudy učinily na základě provedených důkazů závěr, že to byla obviněná, kdo poškozenému vytvořil náhlou a neočekávanou překážku, jež byla příčinou vzniku dopravní nehody, neboť odbočování zahájila v době, kdy již byla předjížděna motocyklistou jedoucím dovolenou rychlostí. V té době tak poškozený neměl možnost nehodě jakkoli zabránit. Charakter vozovky ani výhledové poměry vozu přitom obviněné ve výhledu nebránily a umožňovaly jí poškozeného za sebou vidět. V přímém důsledku s porušením této povinnosti došlo u poškozeného L. M. ke zranění popsanému ve výroku rozsudku, které je třeba posoudit jako těžkou újmu na zdraví dle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Nesporné je také zavinění obviněné A. L. ve formě nevědomé nedbalosti, jak je oba soudy dovodily, a které pro naplnění dané skutkové podstaty postačuje. Rovněž příčinná souvislost mezi jednáním obviněné a vzniklým následkem, i přes spoluzavinění poškozeného, nepochybně zachována byla. Odvolací soud v této souvislosti zcela správně poukázal na zásadu gradace příčinné souvislosti. Nezřídka právě u dopravních nehod je totiž následek zpravidla výsledkem několika příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se však nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou, dostatečně významnou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele.


Vzhledem k těmto skutečnostem soud druhého stupně dospěl k správnému závěru, že obviněná, sice se zapnutým ukazatelem změny směru jízdy vlevo, nedbala zvýšené opatrnosti a ohrozila řidiče motocyklu jedoucího za ní, neboť zahájila odbočování v době, kdy již byla uvedeným motocyklem předjížděna, vjela mu do jeho jízdní dráhy a došlo ke střetu obou vozidel. Vedle jednání obviněné však bylo příčinou střetu také jednání poškozeného (porušení zákazu předjíždění, dává-li řidič vpředu jedoucího vozidla znamení o změně směru jízdy vlevo a není-li možno předjetí vpravo nebo předjetí v dalším volném jízdním pruhu vyznačeném na vozovce v tomtéž směru jízdy - § 17 odst. 1 písm. e) zák. č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), lze tedy konstatovat i spoluzavinění poškozeného.

Soud druhého stupně také správně posoudil míru spoluzavinění poškozeného na vzniku dopravní nehody, což vyjádřil v právní kvalifikaci skutku tím, že ho posoudil jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli též podle přísnějšího ustanovení § 147 odst. 2 tr. zákoníku, a následně to promítl i do výroku o náhradě škody.

K námitce nejvyššího státního zástupce, že pokud jsou naplněny znaky konkrétního trestného činu i v jeho kvalifikované skutkové podstatě, soud není oprávněn jen na základě svého volného uvážení takové jednání posoudit pouze podle základní skutkové podstaty, neboť to vyplývá z koncepce trestní odpovědnosti tak, jak ji nově vymezil trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010, Nejvyšší soud podotýká, že podstata řešení věci není vázána na již neexistující materiální znak trestného činu. Primárně totiž souvisí s otázkou příčinného vztahu (jeho gradací) ve vztahu k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku jeho pachatelem (ve vztahu ke znaku porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona), potažmo pak s otázkou zavinění tohoto znaku pachatelem.

Nejvyšší soud konstatuje, že při svém rozhodování vycházel především z usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, v jehož právní větě je uvedeno, že „zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (tr. zákoník), neumožňuje obdobný postup, jaký přicházel v úvahu podle § 88 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. To ovšem neznamená, že u trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr. zákoníku, který měl být spáchán proto, že pachatel porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, je vždy nutné vyjádřit tuto okolnost v právní kvalifikaci. K naplnění uvedeného znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku je totiž nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo zásadní příčinou vzniku následku (účinku). V opačném případě (např. z důvodu významného spoluzavinění poškozeného) nelze naplnění uvedeného zákonného znaku dovodit“.

Aplikují-li se uvedená hlediska na posuzovaný případ, lze uzavřít, že k naplnění označeného zákonného znaku obviněným dochází tehdy, pokud porušení dané povinnosti je rozhodné pro vznik následku, tj. lze-li ho výlučně, či v rozhodující části (když se jednání poškozeného na jeho vzniku podílí měrou nepodstatnou) přičítat jednání obviněného. Proto v daném případě nelze dojít k závěru, že obviněná porušila důležitou povinnost uloženou podle zákona, neboť význam jejího jednání pro vznik následku (zranění poškozeného) byl pouhých 50 %. V této souvislosti je třeba podotknout, že význam spoluzavinění poškozeného při právním posouzení skutku se z pohledu zásady gradace příčinné souvislosti uplatňoval již při aplikaci trestního zákona, a to v souvislosti s posuzováním činů vykazujících znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák. Kauzální význam jednání toho či onoho účastníka dopravní nehody z hlediska zásady gradace příčinné souvislosti připomenulo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1615/2005, kde je uvedeno, že „jelikož důležitost každého jednání působícího na vznik následku může být různá (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní jednání pachatele bylo pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou“.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.



Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.




V Brně dne 30. 3. 2016


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1476/2015, ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1476.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies