32 Cdo 4502/2015

05. 04. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Mgr. Leony Hartman, advokátky se sídlem v Brně, Dobrovského 824/50, jako insolvenční správkyně dlužnice POJIST SPORT-SERVIS s. r. o., identifikační číslo osoby 27622061, proti žalované Pojišťovně České spořitelny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 115, identifikační číslo osoby 47452820, zastoupené Mgr. Evou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, o zaplacení částky 4 633 299 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 54 Cm 48/2011, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015, č. j. 3 Cmo 182/2014-209, takto:





Dovolání se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :
/>


V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek ze dne 20. 2. 2014, č. j. 54 Cm 48/2011-186, kterým Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zamítl žalobu o zaplacení částky 4 633 299 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka označila jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněného v časopise Právní rozhledy číslo 7, ročník 1998, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). V těchto rozhodnutích se Nejvyšší soud zabýval otázkou, který z účastníků je nositelem důkazního břemene, a uzavřel, že důkazní břemeno stíhá toho účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti podle hmotného práva ku prospěchu. V projednávané věci však odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že není správný postup soudu prvního stupně, pokud zamítl na jedné straně žalobu pro neunesení důkazního břemene a na straně druhé odmítl provést důkazy navržené žalobkyní, aniž by tento postup přesvědčivě zdůvodnil. Odvolací soud se tak od judikatury dovolacího soudu, na kterou dovolatelka odkázala, neodchýlil a dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není dán.

Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, pak rozhodnutí odvolacích soudů nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani v pořadí druhá otázka formulovaná dovolatelkou, a to otázka oddělitelnosti části ujednání smlouvy o obchodním zastoupení upravujícího podmínky práva na odškodnění z důvodu její neplatnosti. Dovolatelka poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 403/2011 (jde o rozsudek ze dne 15. 1. 2013) a sp. zn. 26 Cdo 379/2001 (jde o rozsudek ze dne 9. 4. 2002), majíc za to, že odvolací soud rozhodl v rozporu s touto judikaturou. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích posuzoval otázku oddělitelnosti ujednání smlouvy pro posouzení jejich neplatnosti z pohledu vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, respektive všichni účastníci dvou(více)stranného právního úkonu, sledovali. V projednávané věci se však odvolací soud zabýval otázkou neplatnosti části ujednání článku 4.4. smlouvy o obchodním zastoupení s ohledem na kogentní ustanovení § 669a odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“).

Správnost právního posouzení věci dovolatelka dále zpochybňuje námitkou nesprávného výkladu ustanovení § 669a odst. 1 obch. zák. upravujícího negativní podmínky práva na odškodnění odůvodněnou úvahami o možném vývoji sporu, na jejichž základě uvádí, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Dovolatelka pomíjí, že odvolací soud se výkladem ustanovení § 669a odst. 1 obch. zák. nezabýval, pouze uvedl, že toto ustanovení představuje implementaci směrnice o obchodních zástupcích a jeho smyslem je zvýšení ochrany obchodních zástupců. Stran naplnění negativních podmínek práva na odškodnění neučinil žádný závěr, který by mohl být v rámci dovolacího řízení přezkoumán. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

Přípustnost dovolání nezakládá ani v pořadí čtvrtá otázka, zda ve smlouvě o obchodním zastoupení byla dohodnuta konkurenční doložka. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť žádným způsobem přípustnost dovolání k této otázce nevymezila.

Namítá-li dovolatelka, že dlužnici nelze automaticky považovat za slabší smluvní stranu, aniž by vymezila přípustnost dovolání a formulovala otázku, jejíž řešení má být přezkoumáno dovolacím soudem, dovolání i v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237 o. s. ř.).

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 5. 4. 2016



JUDr. Hana Gajdzioková

















předsedkyně senátu





















Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4502/2015, ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.4502.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies