4 Tdo 380/2016 - Ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku dle § 151 tr. zákoníku

30. 03. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní, Trestní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 265i odst. 1 písm. e)

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2016 dovolání obviněného J. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 10 To 415/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 92/2015, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 17 T 92/2015, byl obviněný J. V. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 1.) a přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku (pod bodem 2.), kterých se podle skutkové věty výroku o vině tohoto rozsudku dopustil tím, že

1. dne 19. 7. 2014 kolem 16.00 hodin na řece V., v katastru obce S., okres P.-z., ve vzdálenosti asi 36-39 m od levého břehu řeky po směru jejího toku, vedl jako vůdce malého plavidla plachetnici tov. zn. Corsaire, s označením „ALKA“, bílé barvy, o rozměrech 5,5 metru x 1,3 metru, s přívěsným zážehovým motorem o výkonu 4 kW, a jako vůdce plavidla při plavbě nezachoval přiměřenou opatrnost a nechoval se tak, aby nedošlo k ohrožení bezpečnosti lidského života, neučinil k odvrácení bezprostředně hrozícího nebezpečí všechna opatření a též nerespektoval povinnost míjejícího plavce obeplout v bezpečné vzdálenosti, a to pokud možno tak, aby koupající zůstal mezi malým plavidlem a nejbližším břehem, a to v bezpečné vzdálenosti alespoň 10 m, načež přední částí plavidla narazil do M. Č., plavající v té době po směru toku řeky, která v důsledku tohoto střetu utrpěla podvrtnutí levého kolena, pohmoždění pravé nohy a obou bérců, čímž byla podstatným způsobem omezena v obvyklém způsobu života po dobu delší než sedm dní,

2. dne 19. 7. 2014 kolem 16.00 hodin na řece V., v katastru obce S., okres P.-z., ve vzdálenosti asi 36-39 m od levého břehu řeky po směru jejího toku, poté, co jako vůdce malého plavidla, plachetnice tov. zn. Corsaire, s označením „ALKA“, bílé barvy, o rozměrech 5,5 metru x 1,3 metru, s přívěsným zážehovým motorem o výkonu 4 kW, narazil přední částí plavidla do M. Č., plavající v té době po směru toku řeky, která v důsledku tohoto střetu utrpěla podvrtnutí levého kolena, pohmoždění pravé nohy a obou bérců, čímž byla podstatným způsobem omezena v obvyklém způsobu života po dobu delší než sedm dní, této neposkytl pomoc či jinou součinnost a pokračoval ve vedení plavidla po proudu řeky.

Za to byl podle § 151 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vedení malého plavidla na dobu tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Oborové zdravotní pojišťovně částku ve výši 10.732 Kč. Poškozená M. Č. byla podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 17 T 92/2015, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 10 To 415/2015, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 10 To 415/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že ve věci nebyly naplněny všechny pojmové znaky přečinu ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, tj. existence poruchy zdraví či jiného onemocnění, jež znesnadňuje obvyklý způsob života po dobu nikoliv krátkodobou a vyžaduje lékařské ošetření. Je přesvědčen, že poranění, která utrpěla poškozená, tyto znaky nevykazují. Zdůraznil přitom, že z úředního záznamu o podaném vysvětlení poškozené ze dne 16. 9. 2014 a z protokolu o prověrce na místě ze dne 11. 3. 2015 vyplývá, že poranění poškozené nemělo mít vliv na její obvyklý způsob života. Obviněný rovněž poukázal na to, že poškozená nevyhledala lékařské ošetření ihned po nehodě, nýbrž až následně. Podle jeho názoru pak nelze dle něj jednoznačně stanovit, že ke vzniku poranění došlo v příčinné souvislosti s dopravní nehodou. Poškozená měla pouze drobné oděrky a nepatrná poranění kůže, která svým charakterem nemohla dosáhnout ublížení na zdraví. Je proto toho názoru, že zranění poškozené by mohlo být hodnoceno maximálně jako drobné ublížení na zdraví ve smyslu § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

V další části dovolání obviněný rozhodujícím soudům nižších stupňů vytýká nesprávnost výroku o vině ve vztahu k přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku. Nebyla naplněna subjektivní stránka daného přečinu. Především on sám neregistroval žádnou dopravní nehodu, které se měl účastnit v inkriminované době, ani to, že by někdo mohl utrpět újmu na zdraví, proto ani nemohl jednat v úmyslu neposkytnout potřebnou pomoc osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví. Nadto porucha zdraví poškozené se objektivně nerovnala ublížení na zdraví a tudíž ani nevyžadovala poskytnutí pomoci. Povinnost poskytnout pomoc mu proto nevznikla. Zdůraznil, že jako vůdce plavidla, který jediný byl schopen loď řídit, splněním této povinnosti vystavil nebezpečí osoby nacházející se na palubě plavidla, když by se řízení lodi nemohl plně věnovat.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby sám ve věci rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. řádu tak, že skutky posoudí jako přestupky a věc postoupí k projednání příslušnému obecnímu úřadu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřil. V tomto vyjádření především stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Podle jeho názoru obviněný částí uplatněných námitek pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění, což však pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit nelze. Ostatní námitky pak označil za nedůvodné. K přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku podotkl, že z tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozsudku bezpečně vyplývá, že znaky ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku jednáním obviněného naplněny byly, neboť učiněná skutková zjištění nepochybně vedou k závěru o existenci ublížení na zdraví u poškozené v trestněprávním smyslu a nic na tom nemění ani skutečnost, že poškozená navštívila lékaře až s časovým odstupem.

Pokud jde o přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství neakceptuje tvrzení obviněného, že žádnou nehodu nezaregistroval, neboť toto stanovisko je v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci. Bylo prokázáno, že obviněný si byl plně vědom nárazu plavidla do poškozené, proto si musel být vědom i možnosti výskytu újmy na zdraví u poškozené. Podle dle § 151 tr. zákoníku postačuje v podstatě jakákoliv újma na zdraví, aniž by bylo nezbytné, aby dosahovala intenzity ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Postačilo tedy srozumění obviněného s jakoukoliv újmou na zdraví, které ve věci dáno bylo. Za irelevantní považuje státní zástupce i názor obviněného, že by stav poškozené nepochybně nevyžadoval poskytnutí pomoci, případně že by obviněný poskytnutím pomoci ohrozil ostatní osoby nacházející se na lodi.

Z výše uvedených důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod. Tento stav však obviněný nenamítl, Nejvyšší soud proto nebude dále rozvádět právní úvahy vztahující se k této situaci.

Námitky obviněného je v návaznosti na výše uvedené skutečnosti možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, i když pouze s jistou dávkou tolerance, neboť jsou částečně založeny na vlastním hodnocení důkazů obviněným. Nejvyšší soud shledal námitky obviněného nepodstatnými.

Obviněný předně tvrdí, že jeho jednáním uvedeným pod bodem 1.) skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu nebyly naplněny všechny znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že dle jeho názoru může být zranění poškozené hodnoceno maximálně jako drobné ublížení na zdraví dle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

Přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

Ublížením na zdraví se podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření. I když nelze jednoznačně stanovit nějakou minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví při narušení obvyklého způsobu života trvat, aby ji bylo možno již považovat za ublížení na zdraví ve smyslu citovaného ustanovení, tak soudní praxe zde při zvažování všech shora uvedených kritérií vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého musí trvat nejméně sedm dní. Je třeba zdůraznit, že posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální (srov. R II/1965).

V případě posuzované věci bylo na základě svědeckých výpovědí poškozené M. Č., bezprostředně přítomné svědkyně H. M. a lékařských zpráv prokázáno, že poškozená v důsledku střetu s plachetnicí řízenou obviněným utrpěla zranění. Poškozená se domnívala, že bolesti levého kolena, pravé nohy a obou bérců bude schopna mírnit tzv. ledováním a potíráním mastí, vzhledem k tomu, že se však potíže zhoršovaly, vyhledala lékařské ošetření. Ze zprávy ortopeda MUDr. M. D. ze dne 22. 7. 2014 vyplývá, že jako mechanismus vzniku poranění poškozená uvedla, že „byla přejeta plachetnicí dne 19. 7. 2014“, od té doby je se zraněním doma, pociťuje zejména ostrou bolest v levém koleni. Lékař poté objektivně konstatuje, že na pravé noze nad kotníkem je bolestivý hematom s bolestivostí bérce a omezením pohybu, na levém koleni mohutný hematom na zevní straně, koleno naplněno tekutinou, což si vyžádalo punkci tekutiny a obstřik roztokem Depo-Medrolu s Mesocainem ke zmírnění bolesti. K domácímu užívání předepsán lék Aulin, pro další mírnění bolestí. Týž lékař ve zprávě ze dne 21. 10. 2014 uvedl, že mechanismus vzniku poranění tak, jak jej udala poškozená, plně koresponduje s objektivním nálezem, dobu nutnou k léčení stanovil na jeden měsíc, a tuto dobu by měla trvat také případná pracovní neschopnost poškozené. Není proto pochyb o tom, že poškozená utrpěla bolestivá poranění, která ji omezovala v pohybu a tudíž v obvyklém způsobu života po dobu delší sedmi dnů. Není podstatné pro stanovení tohoto závěru, že poškozená vyhledala lékařskou pomoc s odstupem tří dnů od vzniku úrazu, neboť přesvědčivě vysvětlila své úvahy vztahující se k možnému léčení vlastními silami. Podstatné naopak je, že ke vzniku zranění došlo podle odborného lékařského vyjádření právě způsobem, který poškozená popsala a který nebyl zpochybněn. Úvaha obviněného, že není jisto jak poškozená ke zranění vlastně přišla, je s ohledem na výše uvedené zcela irelevantní. Nebylo tak ničím zpochybněno, že u poškozené došlo k ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku.

Zvolená právní kvalifikaci skutku coby přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle ustanovení § 148 odst. 1 tr. zákoníku je správná, mající plnou oporu v provedených důkazech.

Obviněný v dovolání brojí také proti výroku o vině ve vztahu k přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku. Má za to, že nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného přečinu, neboť sám žádnou dopravní nehodu nezaregistroval, proto ani nemohl jednat v úmyslu neposkytnout potřebnou pomoc osobě, která při ní utrpěla újmu na zdraví. K tomu dodal, že porucha zdraví poškozené se nerovnala ublížení na zdraví a že jako vůdce plavidla, který byl jediný schopen loď řídit, by poskytnutím pomoci poškozené vystavil nebezpečí osoby nacházející se na palubě lodi, neboť by se nemohl plně věnovat řízení.

Pokud obviněný tvrdí, že žádnou nehodu nezaregistroval, pak tato část jeho obhajoby stojí zcela osamoceně a byla plně vyvrácena provedenými důkazy. Nevznikly pochybnosti o tom, že si byl nárazu do poškozené plně vědom, ale i přesto pokračoval v plavbě a žádnou pomoc poškozené neposkytl. Bylo prokázáno, že poté, co se poškozená po nárazu lodi vynořila, volala o pomoc, bála se, že se utopí, křikem dávala jasně najevo, že došlo ke střetu s lodí, s obviněným dokonce navázala i oční kontakt. Obviněný, v té době sedící na zádi lodi za kormidlem, na toto její volání nijak nereagoval a pokračoval v plavbě. Je vyloučeno, že by poškozenou přehlédl či přeslechl, nárazu jím řízeného plavidla do poškozené si musel být plně vědom a v té souvislosti si musel být plně vědom také i toho, že mohl někoho zranit. Jde o logickou úvahu, že při avízovaném střetu lodi s plavcem není možno apriorně předpokládat, že se plavci nic nestalo. Naopak poranění u plavce nelze bez dalšího vyloučit, a to bez ohledu na to, zda půjde o zranění zcela banální, případně lehčího charakteru či naopak zranění vážné. Proto je v takovém případě poskytnutí pomoci plavci jednoznačně vždy na místě.

Podle ustanovení § 151 tr. zákoníku řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na pět let nebo zákazem činnosti. Újma na zdraví ve smyslu tohoto ustanovení nemusí mít přitom závažnost těžké újmy na zdraví, ale dokonce nemusí dosahovat ani ublížení na zdraví ve smyslu § 122 tr. zákoníku, její povaha však musí vyžadovat poskytnutí pomoci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1599 s.).

V nyní projednávané věci tak k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku postačovalo srozumění obviněného s jakoukoliv újmou na zdraví u poškozené, které jednoznačně dáno bylo.

Tvrzení obviněného, že by jako vůdce plavidla, který byl jako jediný schopen loď řídit, poskytnutím pomoci poškozené ohrozil bezpečnost ostatních osob nacházejících se na palubě lodi, neboť by se nemohl plně věnovat řízení lodi, postrádá podle názoru Nejvyššího soudu právní validitu. K poskytnutí pomoci v daném případě mohlo postačit minimálně vhození záchranného kruhu poškozené či přivolání pomoci ze strany jiné osoby, což by posádku lodi nijak neohrozilo, avšak ani tyto nezákladnější úkony obviněný neučinil, pokračoval v plavbě a celé záležitosti nevěnoval nejmenší pozornost.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný J. V. svým protiprávním zaviněným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku. Příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Ve věci tak není ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného J. V. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 30. 3. 2016


JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu



Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 4 Tdo 380/2016, ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.380.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies